Do důchodu nechceme!
„DO DŮCHODU NECHCEME“ — takovým dojmem na vás dýchne jeden neobvyklý dům v japonském Tokiu. Žije tam dvacet dva mužů a žen, jejichž průměrný věk je sedmdesát let. Nesvazují je pokrevní pouta, ale společný zájem — misionářská služba. V kazatelské službě plným časem jsou dohromady 1026 let! Tři nejstarší členové se narodili v roce 1910. Sedm z nich začalo sloužit plným časem v době dospívání. Devět z nich vidělo růst kazatelského díla Království v Japonsku od chvíle, kdy po druhé světové válce začalo. (Izajáš 60:22)
Šestipatrová budova, bývalé sídlo kanceláře Watch Tower Society, je však místem povzbuzení, zvláště díky duchu neboli hlavnímu myšlenkovému sklonu misionářů, kteří zde žijí. Ačkoli většina z nich má nějaká tělesná omezení vyplývající ze stáří a špatného zdraví, nikdo z těchto duchovních bojovníků nechce utéci. Japonští svědkové budovu pro misionáře úplně přestavěli, ve sklepě zřídili sál Království a v domě jezdí výtah.
Čím to je, že jsou šťastní
Tito misionáři slouží v Japonsku už mnoho let, a proto cítí, že to je jejich domov. „Když jsem loni v létě byla na oblastním sjezdu v Austrálii,“ říká jedna z nejstarších členek rodiny, „chtělo se mi jet domů už za dva týdny!“ Mají rádi lidi, kterým slouží, a mají k nim velkou náklonnost. Pro všechny misionáře jsou velmi cenné dopisy a telefonické rozhovory, které jim připomínají jejich činnost v uplynulé době.
Právě k tomu vede vytrvalá služba. Misionáře pobízí láska k Bohu, a proto Boží slovo naléhavě kázali v různých situacích. (Srovnej 2. Timoteovi 4:2.) „Naučili jsme se mít radost už jen z toho, že sloužíme Jehovovi,“ říká Vera MacKayová, která v Japonsku slouží třicet sedm let. „I když nikdo nepřijde otevřít, jsme tady, abychom svědčili o Jehovovi.“
Dvanáct misionářů nemělo nikdy manželského partnera, ale jsou šťastní, že mohou Pánu sloužit bez rozptylování. (1. Korinťanům 7:35) Patří k nim i Gladys Gregoryová, která slouží jako misionářka čtyřicet tři let. Říká: „Abych byla volnější pro službu Jehovovi, vstoupila jsem do průkopnické služby, později jsem šla do Gileadu [biblické školy Strážné věže Gilead] a nakonec jsem se stala misionářkou. Neslíbila jsem to sice, ale zůstala jsem svobodná jako mnoho dalších svědků. Nikdy jsem toho nelitovala.“
Ochota přizpůsobit se
Mnozí lidé se už nechtějí měnit, když zestárnou, ale misionáři jsou ochotní přizpůsobit se. Lois Dyerová, Molly Heronová a Lena a Margrit Wintelerovy bydlely v menším misionářském domově v obytné čtvrti Tokia. Žily tam více než dvacet let a k lidem v té čtvrti měly úzký vztah. Ve svých obvodech měly sestry Wintelerovy na trase s časopisy čtyřicet lidí a Molly s Lois měly na své trase sedmdesát čtyři lidí. Potom je Společnost požádala, aby se přestěhovaly do šestipatrového misionářského domova ve středu Tokia. „Nejdřív jsem byla zklamaná a nešťastná,“ připouští Lena. Jako vždycky se však svému novému působišti přizpůsobily. Jak se cítí teď? „Jsem velmi šťastná,“ odpovídá Lena. „Dva bratři z betelu nám vaří a uklízejí. Je o nás dobře postaráno.“ Všechny souhlasí s Lois, která říká: „To, jak se o nás Jehovova organizace láskyplně stará, nám pomáhá vytrvat.“
Norrine Thompsonová se také přizpůsobila novým podmínkám. „Měla jsem tu výsadu, že jsem patnáct let doprovázela svého manžela [který byl původem z Nového Zélandu] v oblastní službě. Tehdy bylo celé Japonsko jedna oblast.“ Zdraví jejího manžela se však zhoršilo a ona musela překonat nejtěžší zkoušku svého života, když před osmnácti lety manžel zemřel. „V té době,“ říká, „mi k pokračování v misionářské službě pomohla láska, kterou mi projevovali bratři z celého Japonska, modlitba a to, že jsem hodně sloužila.“
Vydržet i při zdravotních problémech
„Většina z nich má nějaké zdravotní potíže, ale všichni jsou veselí a jejich vynikající vlastností je přání sloužit,“ říká Albert Pastor, dozorce misionářského domova. Aby bylo o misionáře postaráno, byl do domova přidělen lékař s manželkou, která je zdravotní sestrou.
Jednoho dne asi před třemi lety Elsie Tanigawová, která je absolventkou jedenácté třídy školy Gilead, najednou přestala vidět na levé oko. Za čtyři měsíce bylo zasaženo i pravé oko. „Čas od času jsem skleslá, protože už nemohu sloužit tak jako dříve. Ale díky všem laskavým opatřením Společnosti a láskyplné péči mého manžela a ostatních bratrů a sester stále nalézám radost ve službě pro Jehovu,“ říká Elsie.
Také Šiniči Tohara a jeho manželka Masako, kteří byli Elsinými spolužáky v Gileadu, v několika minulých letech prožili v souvislosti se zdravím mnoho zkoušek. Pro Šiničiho, dobrého řečníka, je opravdu těžké, že nevidí na své poznámky, protože ztrácí zrak. Ačkoli prodělal v nedávných letech větší a menší operaci, oči mu jen září, když mluví o devadesátiletém zájemci, kterému nyní pomáhá.
Přestože tito misionáři mají ‚osten v těle‘, pohlížejí na své slabosti jako apoštol Pavel, který řekl: „Když jsem . . . slabý, pak jsem mocný.“ (2. Korinťanům 12:7–10) A mocní skutečně jsou! Každé ráno v sedm hodin jsou na ranním uctívání. Po snídani jdou ti, komu to tělesný stav dovoluje, do ranní kazatelské služby.
Richard a Myrtle Shiromovi patří k těm, kdo do služby chodí pravidelně. Myrtle postihly mozkové mrtvice, které zavinil prudký nástup arteriosklerózy mozku v roce 1978, avšak až do listopadu 1987 doprovázela svého manžela ve službě cestujícího dozorce. Richard, kterému je sedmdesát let, pomáhá Myrtle se vším. Vstává v pět hodin, aby ji vyzdvihl z postele, vykoupal, oblékl, nalíčil a nakrmil. Pak ji každé ráno vozí na vozíčku do služby, asi hodinu chodí dům od domu a potom vydává svědectví lidem na autobusové zastávce. Myrtle už nemůže mluvit, ale poslední slova, která pronesla, byla Dendo, dendo, japonsky „Kázání, kázání“.
Jejich dcera Sandra Sumidová se přestěhovala do misionářského domova, aby jim mohla pomáhat. Sandřin manžel před časem zemřel na infarkt. Sandra oceňuje, že ji z Guamu, kde dříve sloužila se svým manželem jako misionářka, Watch Tower Society laskavě poslala do Japonska. „Vždycky jsem měla pocit, že se o své rodiče moc nestarám, protože jsem na Guamu,“ říká. „V tomto domě se o ně starala moje sestra Joanne. Když se tedy naskytla příležitost, abych přijela, ráda jsem ji využila. Pocit, že jsem tady potřebná, mi od náhlé smrti manžela pomáhá.“
Neztrácejí zájem o službu
Ačkoli misionáři pociťují své stáří, nechtějí se vzdát misionářského ducha. (Žalm 90:10; Římanům 5:12) Jerry a Joši Tomaovi byli mezi prvními absolventy Gileadu, kteří přijeli do Japonska a stále slouží v obchodní čtvrti Šibuja v centru města. „Než jsme přišli k dvoupatrové budově, která zde stála v roce 1949, chodili jsme od zemljanky k zemljance. Od té doby se z Tokia stala metropole. Jsme staří a nemůžeme sloužit jako dříve. Když se však vracíme ze služby, cítíme se velmi osvěženi,“ říká Joši.
Lillian Samsonová je v Japonsku jako misionářka už čtyřicet let a služba se jí velmi líbí. „Teď pomáhám osmdesátileté ženě, která studovala s mou spolupracovnicí Adeline Nakovou. Ta se totiž vrátila na Havaj, aby se postarala o svou nemocnou matku. Žena se nedávno stala zvěstovatelkou Království, předtím však musela překonat problém s uctíváním předků. Šla tedy do chrámu a řekla manželce kněze: ‚Přestoupila jsem na křesťanství!‘ “ Lillian má v životě tolik radosti, že nikdy nelitovala dne, kdy v devatenácti letech opustila světské zaměstnání a začala s průkopnickou službou.
Ruth Ulrichová a Martha Hessová spolu jako misionářky slouží více než čtyřicet pět let a v tomto misionářském domově žijí už třicet pět let. V obvodu je lidé velmi dobře znají. Krajský dozorce se jednou Marthy zeptal: „Mohl bych si půjčit tvůj obličej, až půjdu do služby dům od domu?“ Lidé znali Marthinu tvář a časopisy Marthě brali přímo z rukou, zatímco krajský dozorce měl se zahajováním rozhovorů problémy.
Ruth má na své trase s časopisy ženu, která kvůli zdravotním problémům nemůže číst. Přesto jí Ruth stále časopisy nosí, a žena si dokonce vzala vázanou knihu Lidstvo hledá Boha. Ruth nevěděla, zda tam má časopisy dále nosit, protože se zdálo, že je nikdo nečte. Jednoho dne si však manžel té ženy přinesl knihu Hledání a Ruth řekl: „To je skvělá kniha! Přečetl jsem ji dvakrát.“ Ruth s ním a s jeho manželkou začala studovat Bibli.
Pozornost lidí poutá už samotný misionářský domov. Jednou večer přišel mladý muž a řekl: „Rozumím tomu tak, že když sem přijdu, někdo mi pomůže pochopit Bibli.“ Bylo s ním zavedeno studium Bible. Byl kuchařem v čínské restauraci a pracoval se ženou, která byla léta vyloučená. Jeden zvěstovatel nechal v restauraci časopisy a ty si našly cestu do kuchyně. Mladému kuchaři se líbily a začal dávat bývalé svědkyni otázky. Nevěděla, jak na ně odpovědět, a tak ho poslala do misionářského domova. Teď slouží jako služební pomocník a průkopník. Za čas byla vyloučená žena znovu přijata a nakonec se také stala pravidelnou průkopnicí.
Všichni misionáři v domově si váží toho, co pro ně Jehova udělal. Přišli z Austrálie, Havaje, Kanady, Spojených států a Švýcarska a jedenáct z nich patřilo do jedenácté nebo dřívější třídy misionářské školy Gilead. Viděli rozvoj díla Království v Japonsku a mají stejné pocity jako král David, který řekl: „Býval jsem mladý muž, také jsem zestárl, a přece jsem neviděl nikoho spravedlivého úplně opuštěného, ani jeho potomstvo, jak hledá chléb.“ (Žalm 37:25) Tito misionáři oceňují Boží láskyplnou péči a nechtějí odejít do důchodu, ale chtějí dále sloužit Jehovovi.