Sama, ale nikdy opuštěná

VYPRÁVÍ ADA LEWISOVÁ

Vždycky jsem měla sklony k individualismu. Všechno, co dělám, dělám s rázností — lidé tomu někdy říkají tvrdohlavost. Také vím, jak je snadné otevřeně říkat lidem pravdu do očí, a tato vlastnost mi během let působila mnoho problémů.

JSEM ale vděčná Jehovovi, že mě kvůli mým povahovým vadám nezavrhl. Studium jeho Slova mi pomohlo, abych pozměnila svou osobnost, a proto jsem mohla šedesát let sloužit zájmům jeho Království. Už od dětství mám ráda koně. Bůh mi pomáhal ovládat sklon k umíněnosti; bylo to něco podobného, jako když koně ovládáme uzdou.

Narodila jsem se roku 1908 nedaleko krásného modrého jezera u města Mount Gambier v Jižní Austrálii. Rodiče vlastnili mléčnou farmu a já byla nejstarší z osmi dětí. Otec nám zemřel, když jsme byli poměrně mladí. Většina starostí s hospodářstvím připadla na mne, protože dva nejstarší bratři museli pracovat mimo domov, aby pro rodinu zajistili nějaký příjem. Život na farmě byl náročný a namáhavý.

První kontakt s biblickou pravdou

Naše rodina patřila do presbyteriánské církve a byli jsme řádnými a aktivními členy. Stala jsem se učitelkou v nedělní škole a svůj úkol vyučovat děti to, o čem jsem byla přesvědčená, že je to z duchovního i morálního hlediska správné, jsem brala velmi vážně.

V roce 1931 nám zemřel dědeček a mezi věcmi, které po něm zbyly, bylo i několik knih od J. F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Watch Tower Society. Začala jsem číst Harfu Boží a Stvoření; čím víc jsem toho přečetla, tím víc jsem byla překvapena, protože jsem se dovídala, že mnoho věcí, kterým jsem věřila a které jsem učila děti, není založeno na Bibli.

Byl to pro mě šok, když jsem se dověděla, že lidská duše není nesmrtelná, že většina lidí nepůjde po smrti do nebe a že ničemní nebudou věčně trápeni v pekelném ohni. Znepokojující také bylo, když jsem se dověděla, že dodržování nedělního sabatu se od křesťana nevyžaduje. A tak jsem stála před vážným rozhodnutím: Přidržet se tradičních nauk křesťanstva, nebo začít vyučovat biblickou pravdu. Nemusela jsem se dlouho rozhodovat, abych přerušila všechny své styky s presbyteriánskou církví.

Byla jsem opravdu sama

Když jsem oznámila své rozhodnutí odejít z církve a dál už nevyučovat v nedělní škole, moje rodina, přátelé a známí z církve neměli vůbec radost. A když přišli na to, že jsem se spojila s takzvanými ‚lidmi soudce Rutherforda‘, přispělo to k nenávistným pomluvám. Vlastně jsem nebyla nijak vyloučena ze společnosti, ale většina členů mé rodiny a bývalí přátelé se ke mně chovali — mírně řečeno — chladně.

Čím více jsem studovala a ověřovala si biblické verše uvedené v knihách, které jsem četla, tím více jsem viděla, že je třeba veřejně kázat. Dověděla jsem se, že součástí veřejné služby svědků Jehovových je kázání dům od domu. Ale v našem kraji tehdy nebyli žádní svědkové. Proto mě ke kázání dobré zprávy o Božím Království nikdo nepovzbuzoval a nikdo mi neukázal, jak se to dělá. (Matouš 24:14) Cítila jsem se velmi osamělá.

Nicméně biblický příkaz kázat mi stále zněl v uších; rozhodla jsem se, že nějak s kázáním začít musím. Po mnoha modlitbách jsem se rozhodla, že začnu navštěvovat sousedy a že jim prostě budu říkat, co jsem se dověděla při svém studiu, a zkusím jim to ukázat v jejich Bibli. První dům, který jsem navštívila, byl dům mého bývalého superintendanta z nedělní školy. Jeho ledová reakce a negativní poznámky o tom, že jsem odešla z církve, nebyly samozřejmě povzbudivým začátkem. Ale když jsem opouštěla jeho dům a šla navštívit jiný, uvnitř mě cosi hřálo a cítila jsem neznámou vnitřní sílu.

Nebyl to ve skutečnosti žádný přímý odpor, ale bylo mi divné, jak byli moji bývalí známí z církve lhostejní, když jsem je navštěvovala. Největší odpor jsem zažila — ke svému překvapení a zklamání — od svého nejstaršího bratra; připomnělo mi to Ježíšova slova: „Budete nadto vydáváni dokonce rodiči a bratry a příbuznými a přáteli . . . a budete předmětem nenávisti všech lidí kvůli mému jménu.“ (Lukáš 21:16, 17)

Už od mládí jsem uměla jezdit na koni, a proto jsem usoudila, že nejrychlejší způsob, jak se dostat k lidem, je dojet k nim na koni. Tak jsem se dostala do venkovských míst. Jednoho odpoledne však můj kůň na kluzké cestě klopýtl a upadl, a já utrpěla vážnou zlomeninu lebeční kosti. Vypadalo to, že to nepřežiji. Od té doby jsem vždy, když byla cesta vlhká nebo kluzká, jezdila v sulce, a ne v sedle.a

Kontakt s organizací

Nějakou dobu po mé nehodě přišla do oblasti města Mount Gambier skupina celodobých kazatelů — nyní jim říkáme průkopníci. Poprvé jsem mohla mluvit se svými spoluvěřícími. Než odjeli, doporučili mi, abych napsala kanceláři odbočky Watch Tower Society a abych se zeptala, jak bych se mohla na veřejné kazatelské službě podílet organizovaněji.

Napsala jsem Společnosti a obdržela jsem knihy, brožury a kartu se svědectvím, kterou jsem používala, když jsem se představovala u dveří. Cítila jsem se trochu blíž ke svým duchovním bratrům a sestrám, protože jsem dostávala dopisy z kanceláře odbočky. Ale když ta skupina průkopníků odešla do dalšího města, pocítila jsem samotu tak silně jako nikdy předtím.

Protože jsem pravidelně chodila svědčit — převážně v sulce — lidé v té oblasti mě dobře znali. Přitom jsem ještě stihla práci na hospodářství. Od té doby mi rodina přestala v této mé obvyklé činnosti bránit a už se do ní nesnažila ani nijak zasahovat. Takto jsem sloužila čtyři roky; byla jsem osamocenou nepokřtěnou hlasatelkou dobré zprávy.

Sjezd, kde jsem byla konečně pokřtěna

V dubnu roku 1938 navštívil Austrálii bratr Rutherford. Silný odpor duchovenstva způsobil, že byla zrušena smlouva o pronájmu radnice v Sydney. Ale bratři dostali na poslední chvíli povolení použít stadión Sports Grounds. Vlastně se tato nutná změna plánu ukázala jako užitečná, protože stadión Sports Grounds byl větší, a tak se na něj vešlo o mnoho tisíc lidí více. Přišlo asi 12 000 lidí, mnoho z nich zjevně právě proto, že duchovenstvo proti tomuto shromáždění brojilo.

Při příležitosti návštěvy bratra Rutherforda byl na blízkém předměstí Sydney uspořádán několikadenní sjezd. Tam jsem křtem ve vodě konečně symbolizovala, že jsem se zasvětila Jehovovi Bohu. Představte si, jakou radost jsem prožívala, když jsem tam byla se stovkami svých bratrů a sester, kteří byli ze všech míst rozlehlé Austrálie!

Návrat do Mount Gambier

Když jsem se vrátila domů, cítila jsem se velmi osamělá, ale byla jsem více než kdy předtím rozhodnutá dělat pro Království vše, co bude v mých silách. Zakrátko jsem se seznámila s Agnewovými — s Hughem, jeho manželkou a jejich čtyřmi dětmi. Žili ve městě Millicent asi 50 kilometrů od Mount Gambier. Abych s nimi mohla vést biblické studium, jezdila jsem tam v sulce. Ochotně přijali pravdu a má osamělost tak byla zmírněna.

Brzy potom jsme utvořili skupinu pro organizované vydávání svědectví. V té době mě potěšilo, že se o pravdu začala zajímat má matka a že se ke mně připojila, když jsem jezdila na studium s nově utvořenou skupinou, která byla 50 kilometrů daleko. Od té doby mi matka vždy pomáhala a povzbuzovala mě, třebaže to trvalo ještě několik let, než byla pokřtěna. Už jsem nebyla sama!

Z naší malé skupiny vzešly čtyři průkopnice: tři sestry Agnewovy — Crystal, Estelle, Betty — a já. Později, začátkem padesátých let, tyto tři sestry absolvovaly biblickou školu Strážné věže Gilead. Jako misionářky byly přiděleny do Indie a na Srí Lanku, kde stále věrně slouží.

V lednu 1941 byla v Austrálii činnost svědků Jehovových zakázána, a proto jsme jednali rychle. Všechno, co jsme měli — literaturu, přenosné gramofony, nahrávky biblických přednášek a tak dále — všechno jsme dali do velké plechové bedny. Bednu jsme dali do kůlny a přikryli jsme ji několika fůrami sena.

Navzdory zákazu jsme pokračovali v naší službě dům od domu, ale z opatrnosti jsme při rozhovorech s obyvateli domu používali jen Bible. Časopisy a brožury jsem ukrývala pod sedlo svého koně; vytahovala jsem je pouze tehdy, když jsem viděla opravdový zájem o poselství o Království. Nakonec byl v červnu roku 1943 zákaz zrušen, a mohli jsme tedy literaturu nabízet přímo.

Nová pověření

V roce 1943 jsem začala s průkopnickou službou a následující rok jsem odjela z Mount Gambier, protože jsem byla přidělena na jiné působiště. Nejprve jsem byla na krátkou dobu pozvána do kanceláře odbočky ve Strathfieldu. Pak jsem byla přidělena do malých měst na jihu Nového jižního Walesu a na západě Victorie. Avšak jedno z duchovně nejosvěživějších působišť bylo ve velkém sboru v Melbourne. Pocházela jsem z malého venkovského městečka, a tak jsem se v tomto sboru mnoho naučila.

Když jsem působila v jižním Gippslandu, což je jeden distrikt státu Victoria, vedla jsem se svou společnicí v průkopnické službě Helen Crawfordovou mnoho biblických studií a zakrátko jsme viděly, jak se utváří sbor. V té oblasti byly velké venkovské obvody a my jezdily starým, nespolehlivým autem. Někdy jsme jely, ale mnohokrát jsme auto tlačily. Jak jsem toužila po koni! Někdy bych bývala řekla: „Dala bych cokoli (kromě Království) za koně!“ Ve většině měst v této oblasti jsou dnes silné sbory, které mají pěkné sály Království.

V roce 1969 jsem byla přidělena do Canberry, hlavního města Austrálie. Byla tam náročná a rozmanitá služba, protože jsme často byli ve styku se zaměstnanci mnoha zahraničních velvyslanectví. Stále zde sloužím, ale v posledních letech jsem se soustředila na svědeckou službu v průmyslové části města.

Roku 1973 jsem měla výsadu navštívit velké sjezdy ve Spojených státech. Další významnou událostí mého života byla účast na jednom sjezdu v roce 1979 — procestovala jsem tehdy Izrael a Jordánsko. Navštívit místa, o kterých se píše v Bibli, a rozjímat o událostech, které se zde udály, to byl opravdu úchvatný zážitek. Mohla jsem si zkusit, jaké je zaplavat si v Mrtvém moři, které je velmi slané, a když jsme navštívili město Petru v Jordánsku, měla jsem příležitost opět si zajezdit na koni. To mi připomnělo, jak mi koně dříve pomáhali dostávat se s poselstvím o Království do odlehlých venkovských míst.

Stále v celodobé službě

Mé přání pokračovat ve službě plným časem navzdory stárnutí bylo „živeno“ takovými zvláštními opatřeními, jakým je například škola průkopnické služby nebo schůzky s průkopníky, které se konají v době krajských sjezdů. Také mě stále povzbuzují cestující dozorci. Mohu opravdu říci, že Jehova řídil události tak, že má samota už patří minulosti.

Nyní je mi 87 let. Po šedesáti letech, během nichž jsem sloužila Jehovovi, mohu lidem, kteří jsou také přespříliš přímočaří nebo velmi nezávislí, doporučit: Vždy se podřiďte Jehovovu vedení. Kéž nám Jehova pomáhá ovládat naši přehnanou otevřenost a kéž nám stále připomíná, že i když se někdy můžeme cítit sami, on nás nikdy neopustí.

[Poznámka pod čarou]