Má celoživotní naděje, že nikdy nezemřu

VYPRÁVÍ HECTOR R. PRIEST

„Rakovina je nevyléčitelná,“ řekl lékař. „Už pro vás nemůžeme nic udělat.“ Tato diagnóza byla stanovena před více než deseti lety. Stále však mám biblickou naději, že nikdy nezemřu a budu žít na zemi navždy. (Jan 11:26)

MOJI rodiče byli upřímní metodisté, kteří pravidelně chodili do kostela ve venkovském městečku Eketahuna, jež leželo nedaleko naší rodinné farmy. Narodil jsem se v překrásném údolí v kraji Wairarapa. Toto údolí, které má zemědělský ráz, leží asi sto třicet kilometrů severovýchodně od novozélandského přístavu Wellington. Měli jsme krásný výhled na zasněžené vrcholky hor, průzračné horské bystřiny, zvlněné kopce a úrodné planiny.

V metodistickém kostele nás učili, že všichni dobří lidé půjdou do nebe, zatímco špatní půjdou do pekla, místa ohnivých muk. Nemohl jsem pochopit, proč Bůh neumístil lidi do nebe už od počátku, jestliže chtěl, aby tam žili. Vždy jsem se bál smrti a často jsem přemýšlel o tom, proč musíme zemřít. V roce 1927, když mi bylo šestnáct let, postihla naši rodinu tragédie. To mě přimělo, abych na své otázky začal hledat odpovědi.

Proč Reg zemřel?

Když bylo mému bratrovi asi jedenáct let, vážně onemocněl. Lékař nevěděl, co mu je, a nevěděl ani, jak mu pomoci. Matka zavolala metodistického kazatele. Modlil se za Rega, ale to matce útěchu nepřineslo. Vlastně tomu kazateli řekla, že jeho modlitby jsou neúčinné.

Když Reg zemřel, matka toužila uhasit svou žízeň po pravdivé odpovědi na otázku, proč její malý syn musel zemřít. A tak o tomto námětu hovořila téměř s každým. Když ve městě mluvila s jedním obchodníkem, zeptala se ho, zda neví něco o tom, v jakém stavu jsou mrtví. Ten muž o tom neměl ponětí, ale řekl: „Někdo tady nechal knihu, a já vám ji rád dám.“

Matka si vzala knihu domů a začala ji číst. Nemohla ji odložit. Postupně se její rozpoložení úplně změnilo. Oznámila celé rodině: „Tohle je to pravé! Tohle je pravda!“ Tou knihou byl The Divine Plan of the Ages (Božský plán věků), první svazek série Studies in the Scriptures (Studií písem). Nejprve jsem se na knihu díval skepticky a snažil jsem se oponovat tomu, co bylo v knize řečeno o Stvořitelově záměru. Nakonec mi však došly argumenty.

Přijímám biblickou pravdu

Říkal jsem si: ‚Jen si to představ — žít navždy a nikdy nemuset zemřít.‘ To je naděje, kterou by člověk očekával od milujícího Boha. Ráj na zemi! Ano, to bylo něco pro mě.

Když matka poznala tyto úžasné pravdy, začaly ona a tři křesťanské sestry z Wellingtonu — sestra Thompsonová, Bartonová a Jonesová — jezdit čas od času na několik dní pryč a rozsévaly semena Království široko daleko po kraji. Otec neměl takové misionářské nadšení, ale přesto matku v její činnosti podporoval.

Byl jsem přesvědčen, že jsem poznal pravdu, ale určitou dobu jsem podle své víry téměř vůbec nejednal. V roce 1935 jsem si vzal za manželku Rowenu Corlettovou a za nějakou dobu se nám narodila dcerka Enid a syn Barry. Pracoval jsem jako nákupčí hospodářských zvířat a nakupoval jsem tisíce kusů dobytka od farmářů z okolí. Když tito farmáři mluvili o politice, dělalo mi radost, že jsem jim mohl říci: „Žádná z těchto lidských snah nebude úspěšná. Jediná vláda, která se osvědčí, je Boží Království.“

Naneštěstí jsem začal být závislý na tabáku; pořád jsem měl v ústech doutník. Po čase se mi zhoršilo zdraví a byl jsem hospitalizován s bolestivými žaludečními potížemi. Řekli mi, že mám akutní gastroenteritidu, kterou jsem si způsobil kouřením. I když jsem s tímto návykem přestal, často jsem snil o tom, že kouřím věčný doutník nebo cigaretu. Závislost na tabáku je opravdu otřesná!

Když jsem přestal kouřit, udělal jsem další významné změny. V roce 1939 — bylo mi tehdy osmadvacet let — jsem se dal pokřtít v řece Mangatai, která teče poblíž našeho venkovského domu. Robert Lazenby, který později dohlížel na kazatelské dílo na Novém Zélandu, přicestoval až z Wellingtonu, aby u nás doma přednesl proslov a pokřtil mě. Od té doby jsem se stal smělým Jehovovým svědkem.

Organizování kazatelského díla

Po svém křtu jsem byl jmenován dozorcem sboru v Eketahuně. Moje manželka Rowena v té době biblickou pravdu ještě nepřijímala. Přesto jsem jí řekl, že se chystám pozvat Alfa Bryanta z Pahiatua, aby mi ukázal, jak správně vydávat svědectví dům od domu. Chtěl jsem zorganizovat kazatelské dílo a systematicky propracovat náš obvod.

Rowena řekla: „Hectore, jestli půjdeš vydávat svědectví dům od domu, pak než se vrátíš, já budu pryč. Opustím tě. Máš být tady a starat se o rodinu.“

Nevěděl jsem, co mám dělat. Váhavě jsem se oblékal. ‚Musím to udělat,‘ říkal jsem si. ‚Závisí na tom můj život i život mé rodiny.‘ Ujistil jsem tedy Rowenu, že ji nechci nijak zranit. Řekl jsem jí, že ji vroucně miluji, ale že kvůli Jehovovu jménu a svrchovanosti a také kvůli našim životům prostě musím jít takto kázat.

Přišli jsme s Alfem k prvním dveřím a on vedl rozhovor. Pak jsem se ale přistihl, že rozhovor vedu já a říkám majiteli domu, že události během Noemových dnů byly obdobou toho, co se děje dnes, a že pro to, abychom si zajistili záchranu, musíme něco udělat. (Matouš 24:37–39) Nechal jsem tam několik brožur.

Když jsme odcházeli, Alf řekl: „Kde ses to všechno dověděl? Ty mě nepotřebuješ. Jdi sám a navštívíme dvakrát tolik lidí.“ Udělali jsme to tak.

Když jsme se vraceli domů, nevěděl jsem, co nás tam čeká. K mému překvapení a radosti už pro nás Rowena měla připravený čaj. Za čtrnáct dní už moje manželka veřejně kázala se mnou a stala se pěkným příkladem křesťanské horlivosti.

Jedni z prvních lidí, kteří se v našem farmářském údolí stali svědky, byli Maud Manserová, její syn William a dcera Ruby. Maudin manžel byl obhroublý muž drsného vzhledu. Jednoho dne jsme s Rowenou přišli k jejich farmě, abychom šli s Maud do služby. Mladý William nám chtěl půjčit své auto, ale jeho otec na to měl jiný názor.

Byla to velmi napjatá situace. Požádal jsem Rowenu, aby podržela naši dceru Enid. Nasedl jsem do Wiliamova auta a vyřítil se z garáže, zatímco pan Manser se rychle pokoušel zavřít garážová vrata, abychom nemohli vyjet. To se mu ale nepodařilo. Když jsme po příjezdové cestě kousek popojeli, zastavili jsme a já vystoupil z auta, abych si s rozzuřeným panem Manserem promluvil. Řekl jsem mu: „Odjíždíme do kazatelské služby a paní Manserová jede s námi.“ Udělal jsem na něho dobrý dojem, a tak se jeho hněv trochu zmírnil. Když na to vzpomínám, asi bych dnes takovou situaci řešil jinak. Později však byl tento muž svědkům Jehovovým více nakloněn, přestože se nikdy svědkem nestal.

V těch letech bylo Jehovových svědků jen málo a měli jsme opravdovou radost a užitek z návštěv celodobých služebníků, kteří u nás na farmě přechodně bydleli. Mezi těmito návštěvníky byl i Adrian Thompson a jeho sestra Molly, kteří pak absolvovali jedny z prvních tříd biblické školy Strážné věže Gilead pro misionáře a sloužili v Japonsku a Pákistánu.

Co jsme zažili během války

V září 1939 začala druhá světová válka a v říjnu 1940 vláda Nového Zélandu činnost svědků Jehovových zakázala. Mnoho křesťanských bratrů v naší zemi bylo vláčeno před soudy. Někteří byli umístěni do pracovních táborů a odloučeni od svých manželek a dětí. Válka zuřila a já měl obavu, že mě povolají do armády, přestože jsme měli mléčnou farmu. Pak bylo oznámeno, že už žádní další farmáři nebudou muset kvůli vojenské službě opustit svou farmu.

Pokračovali jsme s Rowenou v naší křesťanské službě a oba jsme trávili v kazatelské službě přes šedesát hodin měsíčně. Během té doby jsem měl výsadu pomáhat mladým svědkům, kteří zachovávali křesťanskou neutralitu. Předstoupil jsem v jejich prospěch před soudy ve Welingtonu, v Palmerstonu North, v Pahiatua a v Mastertonu. U odvodní komise byl obvykle nějaký duchovní, a tak jsem měl radost, že jsem mohl odhalovat, jak duchovenstvo nekřesťansky podporuje válečný program. (1. Jana 3:10–12)

Jednou večer, když jsme s Rowenou studovali Strážnou věž, u nás policie udělala razii. Při prohlídce vyšlo najevo, že máme doma biblickou literaturu. „Za to se můžete dostat do vězení,“ řekli nám. Když policisté nasedli do auta, zjistili, že mají zablokované brzdy a auto se nehne. William Manser jim pomohl auto opravit. Pak už se nikdy neukázali.

Během zákazu jsme biblickou literaturu schovávali v jednom stavení na odlehlém konci naší farmy. V noci jsem navštěvoval novozélandskou kancelář odbočky a nakládal literaturu na své auto. Pak jsem ji odvážel domů a ukládal na tom osamělém místě. Jednou v noci, když jsem dorazil k odbočce, abych si vyzvedl tajnou zásilku, se náhle rozsvítila světla! Policisté křičeli: „Dostali jsme vás!“ Překvapivé na tom ale bylo, že mi nedělali žádné potíže a nechali mě odjet.

V roce 1949 jsme s Rowenou prodali farmu a rozhodli jsme se, že dokud nám nedojdou peníze, budeme sloužit jako průkopníci. Přestěhovali jsme se do jednoho domu v Mastertonu a sloužili jako průkopníci s mastertonským sborem. Za dva roky byl založen sbor ve Featherstonu. Měl dvacet čtyři činných zvěstovatelů a já jsem tam sloužil jako předsedající dozorce. Později, v roce 1953, jsem měl tu výsadu, že jsem odcestoval do Spojených států na osmidenní mezinárodní sjezd svědků Jehovových, který se konal na Yankee stadióně v New Yorku. Rowena nemohla jet se mnou, protože se musela starat o naši dcerku, která byla postižena mozkovou obrnou.

Když jsem se vrátil na Nový Zéland, musel jsem si najít světské zaměstnání. Přešli jsme zpět do mastertonského sboru a já jsem byl jmenován předsedajícím dozorcem. Přibližně v té době William Manser koupil Little Theater (Malé divadlo) v Mastertonu a to byl pak první sál Království ve Wairarapa. Během padesátých let náš sbor prožíval období velkého duchovního i početního růstu. Krajský dozorce při svých návštěvách povzbuzoval zralé křesťany, aby se přestěhovali do jiných částí Nového Zélandu a pomohli tam s kazatelským dílem. Hodně zvěstovatelů to opravdu udělalo.

Naše rodina zůstala v Mastertonu a během následujících desetiletí jsem se nejen těšil z mnoha výsad ve sboru, ale také jsem dostal příjemné úkoly na celostátních i mezinárodních sjezdech. Rowena se horlivě podílela na kazatelské službě a ustavičně pomáhala jiným křesťanům, aby se to dařilo i jim.

Snáším zkoušky víry

Už v úvodu jsem se zmínil, že v roce 1985 lékaři zjistili, že mám nevyléčitelnou rakovinu. Velmi jsme si s Rowenou a s našimi dětmi přáli být mezi dnešními miliony lidí, kteří nikdy nezemřou. Lékaři mě však poslali domů zemřít. Nejdříve se mě ovšem zeptali, jak tu diagnózu nesu.

„Chci zůstat klidný v srdci a být optimista,“ odpověděl jsem. K vyrovnanosti mi velmi pomohlo biblické přísloví: „Klidné srdce je životem pro tělesný organismus.“ (Přísloví 14:30)

Specialisté na rakovinu si tuto biblickou radu pochvalovali. „Toto duševní rozpoložení tvoří devadesát procent léčby pacientů s rakovinou,“ řekli. Také mi doporučili sedmitýdenní léčbu ozařováním. Nakonec jsem nad rakovinou zvítězil.

Během této velmi těžké doby jsem dostal strašnou životní ránu. Moje krásná, věrná manželka začala krvácet do mozku a zemřela. Útěchu jsem našel v příkladech lidí, kteří byli věrní Bohu. V Bibli se píše, jak Jehova jejich problémy řešil, když zůstávali ryzí. Tak má naděje na nový svět zůstala pevná. (Římanům 15:4)

Byl jsem však sklíčený a chtěl jsem přestat sloužit jako sborový starší. Místní bratři mě povzbuzovali, dokud jsem opět neměl sílu pokračovat. Díky tomu jsem mohl jako křesťanský starší a dozorce sloužit nepřetržitě po dobu uplynulých padesáti sedmi let.

Do budoucnosti se dívám s důvěrou

Sloužit všechna ta léta Jehovovi bylo neocenitelnou výsadou. A Jehova mi opravdu žehnal! Zdá se mi, jako by to bylo včera, když jsem jako šestnáctiletý mladík slyšel svou matku, která zvolala: „Tohle je to pravé! Tohle je pravda!“ Matka zůstala Jehovovi věrná a horlivě vydávala svědectví až do své smrti v roce 1979, kdy jí bylo přes sto let. Její dcera a šest synů se také stali oddanými Jehovovými svědky.

Velmi toužím vidět, jak bude Jehovovo jméno zbaveno veškeré pohany. Uskuteční se moje celoživotní naděje, že nikdy nezemřu? To samozřejmě ještě nevím. Jsem však přesvědčen, že mnoho lidí — ano, dokonce miliony lidí — se tohoto štěstí dožije. Dokud tedy budu žít, budu si vážit vyhlídky na to, že budu mezi těmi, kdo nikdy nezemřou. (Jan 11:26)

[Obrázek na straně 28]

Moje matka

[Obrázek na straně 28]

S manželkou a dětmi