Je opravdu třeba, abyste se omlouvali?

‚NIKDY se neomlouvám,‘ napsal George Bernard Shaw. Jiní lidé možná říkají: ‚Co bylo, bylo.‘

Možná že i my váháme připustit chybu ze strachu, abychom neztratili tvář. Možná se chlácholíme tím, že za tento problém může někdo jiný. Nebo třeba máme v úmyslu se omluvit, ale odkládáme to, dokud si nezačneme myslet, že celá věc už byla zapomenuta.

Jsou tedy omluvy nezbytné? Je možné pomocí nich opravdu něčeho dosáhnout?

Omlouvat se musíme kvůli lásce

Bratrská láska je poznávacím znakem pravých následovníků Ježíše Krista. Ten řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Písmo křesťany vybízí, aby ‚milovali jeden druhého vřele ze srdce‘. (1. Petra 1:22) Omlouvat se musíme kvůli lásce. Proč? Protože lidská nedokonalost nevyhnutelně vede ke zraněným citům, které — pokud nejsou zahojeny — brání projevování lásky.

Například se může stát, že s nějakým křesťanem máme osobní neshody, a proto s ním raději nemluvíme. Pokud jsme ho urazili, jak můžeme láskyplné vztahy obnovit? Většinou tak, že se omluvíme a budeme se snažit o vřelou konverzaci. Spoluvěřícím dlužíme lásku, a pokud řekneme, že je nám líto, že jsme se ho dotkli, můžeme splatit část tohoto dluhu. (Římanům 13:8)

Pro znázornění: Mari Carmen a Paqui jsou dvě křesťanky, které spojovalo dlouholeté přátelství. Ale Mari Carmen uvěřila jedné ošklivé pomluvě, a proto její přátelství s Paqui ochladlo. Nic Paqui nevysvětlila a začala se jí úplně vyhýbat. Asi o rok později se Mari Carmen dověděla, že ta pomluva nebyla pravdivá. Jak reagovala? Z lásky šla k Paqui a pokorně vyjádřila, jak hluboce lituje toho, že se tak špatně zachovala. Obě si poplakaly a od té doby je jejich přátelství neochvějné.

I když si nemyslíme, že bychom udělali něco špatného, omluva může odstranit nedorozumění. Manuel vzpomíná: „Před mnoha lety jsme s manželkou bydleli v domě jedné duchovní sestry, zatímco ona byla v nemocnici. Když byla nemocná, jí i jejím dětem jsme ze všech sil pomáhali. Ale když se vrátila domů, postěžovala si příteli, že jsme domácnost po finanční stránce nevedli dobře.

Navštívili jsme ji a vysvětlili jí, že možná kvůli našemu mládí a nedostatku zkušeností jsme se nepostarali o věci, na které by ona dbala. Okamžitě reagovala a řekla, že je nám velmi zavázána a že je vděčná za to všechno, co jsme pro ni udělali. Problém byl vyřešen. Tento zážitek mě naučil, že když dojde k nedorozumění, je velmi důležité pokorně poprosit o prominutí.“

Jehova těmto manželům pomohl, protože projevili lásku a ‚usilovali o věci, které působí k pokoji‘. (Římanům 14:19) Projevovat lásku také znamená nebýt lhostejný k tomu, co druzí cítí. Petr nám radí, abychom projevovali „soucítění“. (1. Petra 3:8) Pokud projevujeme soucítění, je větší pravděpodobnost, že poznáme, zda jsme se někoho dotkli nějakým unáhleným výrokem či skutkem, a přiměje nás to, abychom se omluvili.

‚Přepásejte se ponížeností mysli‘

Dokonce i věrní křesťanští starší se mohou někdy dostat do prudké výměny názorů. (Srovnej Skutky 15:37–39.) Při těchto příležitostech je omluva zvlášťě užitečná. Co však pomůže staršímu nebo jinému křesťanovi, pro kterého je těžké se omluvit?

Klíčem je pokora. Apoštol Petr radil: ‚Přepásejte se ponížeností mysli k sobě navzájem.‘ (1. Petra 5:5) Ačkoli je pravda, že na většině hádek nesou vinu obě strany, pokorný křesťan se zajímá o své vlastní chyby a je ochotný je připustit. (Přísloví 6:1–5)

Ten, kdo omluvu přijímá, by ji měl přijmout pokorně. Představme si třeba, že dva muži, kteří spolu potřebují mluvit, stojí na dvou různých vrcholcích. Nemohou si promluvit, protože jsou si vzdáleni. Když však jeden z nich sestoupí do údolí a druhý následuje jeho příklad, mohou si popovídat snadno. Podobně když křesťané potřebují překonat vzájemné neshody, je vhodné se pokorně sejít takříkajíc v údolí a patřičně se omluvit. (1. Petra 5:6)

V manželství znamená omluva hodně

V manželství dvou nedokonalých lidí je nevyhnutelně mnoho příležitostí k omluvám. A pokud manžel i manželka projevují soucítění, přiměje je to omluvit se, jestliže udělali nebo řekli něco netaktního. Kniha Přísloví 12:18 uvádí: „Existuje člověk, který mluví neuváženě, jako by bodal mečem, ale jazyk moudrých je uzdravení.“ ‚Neuvážené bodání‘ se nedá odčinit, ale upřímnou omluvou se dá vyléčit. To samozřejmě vyžaduje neustálou pozornost a úsilí.

Zuzanaa o svém manželství říká: „Jsme s Tomášem* manželé už čtyřiadvacet let, ale stále se jeden o druhém dozvídáme nové věci. Před nějakým časem jsme se naneštěstí rozešli a několik týdnů žili odděleně. Avšak naslouchali jsme biblickým radám starších a znovu se udobřili. Teď si uvědomujeme, že jsme velmi rozdílné osobnosti, a tak je normální, že dochází ke střetům. Když se to stane, rychle se omluvíme a opravdu se snažíme porozumět hledisku toho druhého. Jsem ráda, že se naše manželství značně zlepšilo.“ Tomáš připojuje: „Také jsme se naučili vytušit chvíle, kdy máme sklon k hádkám. Pak jednáme s tím druhým mimořádně citlivě.“ (Přísloví 16:23)

Měli byste se omlouvat, pokud si myslíte, že na vině nejste vy? Když jsou city rozjitřené, je těžké objektivně posoudit, na čí straně vina leží. Ale důležité je udržet v manželství pokojné vztahy. Uvažujme o Abigail, která byla manželkou muže, jenž špatně zacházel s Davidem. Ačkoli za hloupost svého manžela nemohla, omluvila se. „Promiň, prosím, přestupek své otrokyně,“ dožadovala se. David reagoval ohleduplně a pokorně přiznal, že jen díky ní neprolil nevinnou krev. (1. Samuelova 25:24–28, 32–35)

Podobně i křesťanka June, která je provdána už pětačtyřicet let, ví, že pro úspěšné manželství je třeba ochoty omluvit se jako první. Otevřeně říká: „Říkám si, že naše manželství je důležitější než moje osobní pocity. Když se tedy omlouvám, vím, že to dělám v zájmu manželství.“ Jim, jeden postarší muž, říká: „Omlouvám se své ženě i za téměř bezvýznamné věci. Prodělala vážnou operaci, a proto se snadno rozruší. Pravidelně ji tedy beru kolem ramen a říkám: ‚Promiň, miláčku. Nechtěl jsem tě rozrušit.‘ Je jako rostlina, která se ihned napřímí, když ji zalijeme.“

Jestliže jsme citově ranili člověka, který je nám nejdražší, okamžitá omluva je velmi účinná. Milagros s tím ze srdce souhlasí: „Trpím nedostatkem sebedůvěry, a když manžel řekne něco ostřejšího, úplně mě to rozhodí. Když se však omluví, je mi hned líp.“ Písmo trefně poznamenává: „Příjemná řeč je pláství medu, sladká pro duši a uzdravením pro kosti.“ (Přísloví 16:24)

Pěstujte umění omlouvat se

Pokud si zvykneme omlouvat se, když je to nutné, pravděpodobně zjistíme, že lidé budou reagovat příznivě. A možná se dokonce sami omluví. Proč bychom si nezvykli omluvit se, když se nám zdá, že jsme se někoho dotkli? Je to lepší, než abychom se všemožně snažili nepřipustit ani tu nejmenší vinu. Ve světě je omluva možná znakem slabosti, ale ve skutečnosti je dokladem křesťanské zralosti. Je však samozřejmé, že nechceme být jako lidé, kteří sice nějakou chybu přiznají, ale svůj podíl na odpovědnosti zlehčují. Říkáme třeba ‚promiň‘, aniž to myslíme vážně? Nebo když přijdeme někam pozdě a obšírně se omlouváme, jsme rozhodnuti, že příště budeme dochvilní?

Je tedy opravdu třeba, abychom se omlouvali? Ano, je. Je to dobré jak pro nás, tak pro druhé lidi. Omluva může zmírnit bolest vzniklou následkem nedokonalosti a může uvolnit napjaté vztahy. Každá naše omluva je lekcí v pokoře a učí nás, abychom byli vnímavější k pocitům druhých. Spoluvěřící, manželští partneři a jiní lidé na nás budou díky tomu pohlížet jako na lidi, kteří si zaslouží jejich náklonnost a důvěru. Budeme mít pokoj mysli a Jehova nám bude žehnat.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 23]

Upřímné omluvy jsou projevem křesťanské lásky