Rozhodně dávejme na první místo nejdůležitější věci!

Večer je shromáždění, ale ty máš nějakou práci. Čemu dáš přednost?

JSI manžel a otec. Jak se dlouhý, únavný pracovní den blíží ke konci, začínáš myslet na sborové shromáždění, které se koná večer. Pokud odejdeš ze zaměstnání hned po skončení pracovní doby, budeš mít dost času, aby ses před odchodem na shromáždění osprchoval, převlékl a narychlo něco snědl. Náhle přichází tvůj zaměstnavatel a žádá tě, abys pracoval přesčas. Slibuje, že ti to dobře zaplatí. A peníze potřebuješ.

Nebo: Jsi manželka a matka. Když připravuješ večeři, všimneš si haldy nevyžehleného prádla a uvědomíš si, že něco z toho bude zítra potřeba. Položíš si otázku: ‚Kdy budu mít čas to vyžehlit, jestliže večer půjdu na shromáždění?‘ Nedávno jsi začala pracovat na plný úvazek a zjišťuješ, že je obtížné obstarávat domácnost a přitom vydělávat na živobytí.

Nebo: Jsi student. Na psacím stole ve tvém pokoji se nahromadila spousta domácích úkolů. Většinu z nich jste dostali už před časem, ale ty jsi to odkládal a teď musíš několik úkolů udělat najednou. Máš chuť požádat rodiče o dovolení nejít na shromáždění, zůstat doma a úkoly si dodělat.

Co bys měl dát na první místo: práci přesčas v zaměstnání, žehlení, domácí úkoly, anebo sborové shromáždění? Co v duchovním slova smyslu znamená dávat na první místo nejdůležitější věci? Jaký názor na to má Jehova?

Co by mělo mít přednost?

Krátce potom, co Izraelité dostali Deset přikázání, byl jeden muž přistižen, jak v Sabatu sbírá dříví. To bylo přísně zakázáno. (4. Mojžíšova 15:32–34; 5. Mojžíšova 5:12–15) Jak byste tento případ posuzovali? Omlouvali byste toho muže a argumentovali tím, že přece nepracoval proto, aby si udržel přepychový styl života, ale proto, aby pro svou rodinu obstaral nezbytné potřeby? Poukazovali byste na to, že Izraelité měli po celý rok mnoho příležitostí dodržovat Sabat, a jestliže ten muž promeškal jednu takovou příležitost snad proto, že opomněl předem plánovat, mohlo by se mu to docela dobře odpustit?

Jehova považoval tento případ za závažnější. Bible píše: „Časem řekl Jehova Mojžíšovi: ‚Ten muž by měl být zcela jistě usmrcen.‘ “ (4. Mojžíšova 15:35) Proč Jehova posuzoval to, co ten muž udělal, tak přísně?

Izraelité měli na to, aby si nasbírali dříví, a také na to, aby si obstarali potřebné jídlo, oblečení a přístřeší, šest dní. Sedmý den se měli věnovat uspokojování svých duchovních potřeb. Je sice pravda, že sbírat dříví nebylo nesprávné, ale nesprávné bylo využívat na to čas, který měl být vyhrazen pro uctívání Jehovy. Neučí nás snad tato událost, jak je důležité, abychom si stanovili žebříček hodnot, i když křesťané dnes nejsou pod mojžíšským Zákonem? (Filipanům 1:10)

Izraelité strávili v pustině 40 let a potom byli připraveni vstoupit do Zaslíbené země. Někteří z nich byli přesyceni mannou, kterou jim Bůh dával k jídlu v pustině, a nepochybně se těšili na změnu stravy. Když vstoupili do země, která ‚oplývala mlékem a medem‘, Jehova jim chtěl pomoci, aby si zachovali správný postoj, a proto jim připomněl: „Člověk opravdu nežije samotným chlebem, ale . . . člověk opravdu žije každým výrokem Jehovových úst.“ (2. Mojžíšova 3:8; 5. Mojžíšova 8:3)

Izraelité museli na své ‚mléko a med‘ těžce pracovat. Museli porazit vojska, postavit domy a osít pole. Přesto jim Jehova přikázal, aby si každý den vyhradili čas na rozjímání o duchovních věcech. Měli si vyhradit čas také na to, aby poučovali své děti o Božích cestách. Jehova řekl: „Budete [mým přikázáním] také vyučovat své syny, takže o nich budeš mluvit, když budeš sedět ve svém domě a když půjdeš po cestě a když budeš uléhat a když budeš vstávat.“ (5. Mojžíšova 11:19)

Každému izraelskému muži a proselytovi v Izraeli bylo přikázáno, aby se třikrát v roce objevil před Jehovou. Mnozí muži, kteří byli hlavou rodiny, si uvědomovali, že takové události mohou duchovně obohatit celou rodinu, a proto zařídili, aby s nimi chodily i jejich manželky a děti. Ale kdo chránil jejich domy a pole před nepřátelským útokem, když celá rodina odešla? Jehova slíbil: „Nikdo nezatouží po tvé zemi, zatímco třikrát v roce vyjdeš, abys viděl obličej Jehovy, svého Boha.“ (2. Mojžíšova 34:24) Izraelité potřebovali víru, aby uvěřili, že dají-li na první místo duchovní zájmy, neutrpí v hmotném ohledu žádnou ztrátu. Potvrdil Jehova pravdivost svého slova? Rozhodně ano!

Neustále hledejte nejprve Království

Ježíš učil své následovníky, aby dávali duchovní hodnoty před všechno ostatní. V Kázání na hoře svým posluchačům radil: „Nikdy tedy nebuďte úzkostliví a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo ‚Co budeme pít?‘ nebo ‚Co si oblékneme?‘ Neustále . . . hledejte nejprve království a Otcovu spravedlnost, a to všechno ostatní [nezbytné hmotné věci] vám bude přidáno.“ (Matouš 6:31, 33) Krátce po Ježíšově smrti se křesťané, kteří byli teprve nedávno pokřtěni, řídili touto radou. Mnozí z nich byli Židé nebo židovští proselyté, kteří v roce 33 n. l. cestovali do Jeruzaléma na oslavu svátku Letnic. Tehdy se tam stalo něco nečekaného. Slyšeli dobrou zprávu o Ježíši Kristu a ochotně ji přijali. Zůstali v Jeruzalémě, protože se chtěli o své nové víře dozvědět více. Jejich zásoby se tenčily, ale hmotné zaopatření pro ně mělo druhořadý význam. Našli Mesiáše! Jejich křesťanští bratři se s nimi rozdělili o hmotné věci, které měli, a tak se všichni mohli ‚dále věnovat učení od apoštolů a modlitbám‘. (Skutky 2:42)

Někteří křesťané časem přestali brát v úvahu nutnost pravidelně se scházet na shromážděních. (Hebrejcům 10:23–25) Snad se z nich stali hmotařsky zaměření lidé, kteří zanedbávali duchovní věci, když se snažili sebe a svou rodinu finančně zabezpečit. Apoštol Pavel nejdříve své bratry nabádal, aby neopouštěli shromáždění, a potom napsal: „Ať je váš způsob života oproštěn od lásky k penězům, zatímco jste spokojeni s přítomnými věcmi. Vždyť řekl: ‚Rozhodně tě neopustím, rozhodně tě ani nezanechám.‘ “ (Hebrejcům 13:5)

Ukázalo se, že Pavlova rada byla velmi aktuální. Přibližně pět let potom, co Pavel napsal svůj dopis Hebrejcům, Jeruzalém obklíčilo římské vojsko vedené Cestiem Gallem. Věrní křesťané si vzpomněli na Ježíšovo varování: „Až [to] zahlédnete, . . . ať ten, kdo je na střeše domu, nesestupuje ani nevchází dovnitř, aby si něco vzal ze svého domu; a kdo je na poli, ať se nevrací k věcem za sebou, aby si vzal svůj svrchní oděv.“ (Marek 13:14–16) Věděli, že jejich přežití závisí na tom, zda poslouchají Ježíšovy pokyny, a ne na tom, zda mají stálé zaměstnání nebo cenný hmotný majetek. Pro ty, kdo se řídili Pavlovou radou a dávali duchovní zájmy na první místo v životě, bylo nepochybně snazší opustit domov, zaměstnání, oblečení a drahocenný osobní majetek a uprchnout, než to bylo pro toho, kdo se neodpoutal od lásky k penězům.

Jak dnes někteří dávají na první místo to nejdůležitější

Věrní křesťané se dnes velmi rádi pravidelně scházejí se svými bratry a mnozí přinášejí oběti, aby se mohli shromáždění zúčastnit. V určitých místech je možné najít jedině takové zaměstnání, kde se pracuje na směny. Jeden bratr nabízí svým spolupracovníkům, že si za ně vezme noční směnu v sobotu, kdy většina lidí v jeho obci raději odpočívá, pokud by si zase oni vzali za něj noční směnu v ty dny, kdy on má shromáždění. Jiní bratři, kteří pracují na směny, chodí na shromáždění některého sousedního sboru, jestliže jim práce zabrání zúčastnit se shromáždění svého sboru. A tak téměř nikdy shromáždění nevynechají. Jedna nová zájemkyně v Kanadě rychle pochopila, že je velmi důležité chodit do školy teokratické služby a na služební shromáždění, ale její pracovní doba jí v tom překážela. Zaplatila tedy své spolupracovnici, aby ji na směně zastoupila, a tak mohla mít volno na tato důležitá shromáždění.

Také mnozí z těch, kdo trpí nějakou chronickou chorobou, málokdy vynechají shromáždění. Jestliže nejsou schopni přijít do sálu Království, poslouchají program doma po telefonu nebo z magnetofonové nahrávky. Projevují chvályhodné ocenění pro duchovní pokrm, který Jehova poskytuje prostřednictvím ‚věrného a rozvážného otroka‘. (Matouš 24:45) Křesťané, kteří pečují o své zestárlé rodiče, si velice váží toho, když jim někdo z bratrů nebo sester nabídne, že u jejich rodičů zůstane, aby se mohli zúčastnit sborového shromáždění.

Plánujte předem!

Rodiče, kteří si uvědomují vlastní duchovní potřeby, pomáhají svým dětem, aby si vážily křesťanských shromáždění. Očekávají, že si jejich děti udělají domácí úkol zásadně hned, když ho dostanou, a že si nenechají úkoly na poslední chvíli. Jdou-li děti večer na shromáždění, vypracují si domácí úkol, jakmile přijdou domů ze školy. Návštěva shromáždění nesmí být narušována koníčky ani jinými činnostmi.

Manželé a otcové, dáváte návštěvě shromáždění přednost před jinými věcmi? Manželky a matky, snažíte se naplánovat si své povinnosti tak, abyste měly dost času na shromáždění? Dospívající, plánujete si čas na domácí úkoly tak, abyste mohli chodit na shromáždění, nebo jsou pro vás domácí úkoly důležitější než shromáždění?

Sborové shromáždění je opatřením od Jehovy. Každý z nás by se měl všemožně snažit, aby na tomto láskyplném uspořádání měl svůj podíl. Jestliže dáváte na první místo nejdůležitější věci, Jehova vám bude bohatě žehnat.