Kolegianti — Studium Bible je učinilo odlišnými

SLYŠELI JSTE NĚKDY O KOLEGIANTECH?

TATO MALÁ NÁBOŽENSKÁ SKUPINA, KTERÁ VZNIKLA V SEDMNÁCTÉM STOLETÍ V NIZOZEMSKU, SE ODLIŠOVALA OD TRADIČNÍCH CÍRKVÍ TÉ DOBY. ČÍM SE LIŠILI? A CO SE OD NICH MŮŽEME NAUČIT? ABYCHOM TO ZJISTILI, PŘESUŇME SE V ČASE ZPÁTKY.

V ROCE 1587 přišel do Amsterdamu Jacobus Arminius (neboli Jacob Harmenszoon). Nebylo pro něj problémem najít uplatnění, protože jeho předcházející životní dráha byla oslnivá. V jednadvaceti letech absolvoval Hollandskou univerzitu v Leidenu. Poté strávil šest let ve Švýcarsku, kde studoval teologii u Theodora Bezy, nástupce protestantského reformátora Jana Kalvína. Není tedy divu, že protestanti v Amsterdamu s potěšením ustanovili sedmadvacetiletého Arminia jako jednoho ze svých pastorů. O několik let později však mnozí členové církve jejich volby litovali. Proč?

Sporná otázka předurčení

Krátce poté, co Arminius poprvé vystoupil na kazatelnu, vzrostlo mezi amsterdamskými protestanty napětí kvůli nauce o předurčení. Byla to ústřední nauka kalvinismu, avšak někteří členové církve měli pocit, že Bůh, který předurčil pro některé lidi záchranu a pro jiné odsouzení, je nelítostný a nespravedlivý. Kalvinisté očekávali, že Arminius jako Bezův žák usměrní ty, kdo s naukou o předurčení nesouhlasili. Arminius se však naopak postavil na jejich stranu, což kalvinisty velmi překvapilo. V roce 1593 byl spor již tak prudký, že protestanty ve městě rozštěpil na dvě skupiny — na ty, kdo tuto nauku podporovali, a na umírněné, kteří ji odmítali.

Během několika let přerostl tento místní spor v celonárodní protestantský rozkol. V listopadu 1618 byla konečně scéna připravena k rozhodujícímu utkání. Kalvinisté, podporováni armádou a veřejným míněním, vyzvali disidenty (tehdy označované za remonstrantya), aby se zúčastnili národního koncilu, synodu reformovaných církví v Dordrechtě. Na konci tohoto shromáždění dostali všichni remonstrantští kazatelé na vybranou: Buď podepsat slib, že už nikdy nebudou znovu kázat, nebo opustit zemi. Většina z nich si zvolila vyhnanství. Na kazatelnách, které remonstrantští kazatelé opustili, zaujali místo přísní kalvinisté. Zdálo se, že se stalo to, v co synod doufal, totiž že kalvinismus triumfoval.

Počátky a rozmach kolegiantů

Remonstrantský sbor v městečku Warmonde poblíž Leidenu přišel podobně jako sbory na jiných místech o svého pastora. Na rozdíl od těch ostatních míst však tamější sbor nepřijal pastora, kterého jim synod určil jako náhradu. Navíc, když se do Warmonde v roce 1620 vrátil s nasazením vlastního života remonstrantský kazatel, aby se o sbor staral, někteří členové sboru odmítli i jeho. Svá náboženská shromáždění začali konat potají, bez pomoci jakéhokoli duchovního. Později byla tato shromáždění označena jako kolegia a ti, kdo je navštěvovali, jako kolegianti.

Přestože kolegianti vznikli spíše vlivem okolností než kvůli nějaké zásadě, situace se brzy změnila. Člen sboru Gilbert van der Kodde tvrdil, že když shromáždění probíhají bez dohledu duchovenstva, skupina se řídí Biblí a způsobem života prvních křesťanů přesněji než tradiční církve. Řekl, že třída duchovenstva byla vymyšlena po smrti apoštolů, aby vytvořila zaměstnání pro ty lidi, kteří se nechtějí naučit žádné řemeslo.

V roce 1621 přesunuli Van der Kodde a podobně smýšlející členové sboru svá shromáždění do sousedního městečka Rhynsburku.b O několik let později, když náboženské pronásledování vystřídala snášenlivost, se pověst o kolegiantských shromážděních rozšířila po celé zemi a přivábila „ptactvo různého peří“, jak to vyjádřil historik Siegfried Zilverberg. Byli mezi nimi remonstranti, mennonité, sociniáni i teologové. Někteří byli zemědělci. A jiní zase básníci, malíři, lékaři a řemeslníci. S tímto hnutím sympatizovali i filozof Spinoza (Benedictus de Spinoza), pedagog Jan Amos Komenský, stejně jako proslulý malíř Rembrandt van Rijn. Rozdílné myšlenky, které s sebou tito zbožní lidé přinesli, ovlivnily vývoj kolegiantských názorů.

Po roce 1640 se tato dynamická skupina rychle rozrůstala. Kolegia vyrostla jako houby po dešti v Rotterdamu, Amsterdamu, Leeuwardenu a v dalších městech. Profesor historie Andrew C. Fix uvádí, že v letech 1650 až 1700 se „kolegianti . . . stali jednou z nejvýznamnějších a nejvlivnějších sil v Hollandu sedmnáctého století“.

Názory kolegiantů

Vzhledem k tomu, že charakteristickými rysy kolegiantského hnutí byly rozum, snášenlivost a svoboda slova, jednotliví kolegianti mohli svobodně zastávat odlišná stanoviska. Přesto je spojovaly některé společné názory. Všichni kolegianti si například uvědomovali význam osobního studia Bible. Jak napsal jeden z nich, každý člen sboru by měl „provádět svůj osobní výzkum, a ne poznat Boha od někoho jiného“. To skutečně dělali. Jak uvedl církevní historik devatenáctého století Jacobus C. van Slee, mezi kolegianty bylo větší biblické poznání než v ostatních náboženských skupinách té doby. Dokonce i jejich odpůrci chválili kolegianty za jejich schopnost obratně používat Bibli.

Čím víc však kolegianti studovali Bibli, tím více se utvrzovali v názorech, které se lišily od učení tradičních církví. Jisté prameny pocházející ze sedmnáctého až dvacátého století líčí některé z jejich názorů následovně:

Raná církev. Adam Boreel, kolegiant a teolog, v roce 1644 napsal, že když se raná církev v době císaře Konstantina zapletla do politiky, porušila svou smlouvu s Kristem a ztratila inspiraci svatým duchem. Napsal také, že v důsledku toho se rozmohlo falešné učení, které přetrvává až do jeho doby.

Reformace. Reformace, kterou v šestnáctém století vedli Luther, Kalvín a další, nešla v reformování církve dostatečně daleko. Význačný kolegiant a lékař, Galenus Abrahamszoon (1622–1706), uvedl, že reformace náboženskou situaci naopak zhoršila tím, že vyvolala sváry a nenávist. Pravá reforma by měla změnit srdce, což reformace nedokázala.

Církev a duchovenstvo. Tradiční církve jsou zkažené, světské a postrádají autoritu od Boha. Každý, kdo bere náboženství vážně, nemohl udělat nic lepšího než opustit církev, ke které patřil, aby se nestal podílníkem na jejích hříších. Jak říkali kolegianti, úřad duchovního je v rozporu s Písmem a „škodí duchovnímu blahu křesťanského sboru“.

Království a ráj. Jeden ze zakladatelů amsterdamského kolegia, Daniel de Breen (1594–1664), napsal, že Kristovo Království není duchovním královstvím, které spočívá v srdci člověka. Učitel Jacob Ostens, kolegiant z Rotterdamu, řekl, že „patriarchové očekávali pozemskou naději“. Rovněž kolegianti očekávali dobu, kdy bude země přeměněna v ráj.

Trojice. Někteří významní kolegianti, ovlivnění názory sociniánů, trojici odmítali.c Daniel Zwicker (1621–1678) například napsal, že jakákoli nauka, která odporuje zdravému rozumu, jako třeba trojice, je „absurdní a falešná“. V roce 1694 byl vydán překlad Bible kolegianta Reijniera Rooleeuwa. V něm je závěr Jana 1:1 přeložen: „A to slovo bylo bohem,“ namísto ortodoxního překladu: „A to slovo byl Bůh.“d

Týdenní shromáždění

Přestože se ne všichni kolegianti shodovali ve svých názorech, jejich kolegia probíhala v různých městech poměrně podobným způsobem. Historik Van Slee uvádí, že na počátku kolegiantského hnutí se shromáždění předem takřka nepřipravovala. Kolegianti se na základě slov apoštola Pavla o tom, že je třeba ‚prorokovat‘, domnívali, že všichni mužští členové sboru mohou ke kolegiu volně promlouvat. (1. Korinťanům 14:1, 3, 26) V důsledku toho shromáždění často trvala dlouho do noci, takže při nich někteří přítomní „tvrdě usnuli“.

Později již byla shromáždění uspořádanější. Kolegianti se scházeli nejen v neděli, ale také ve všední dny večer. Proto, aby se řečník i sbor mohli předem připravovat na všechna shromáždění, byl v tištěném programu na celý rok uveden seznam biblických veršů, o kterých se mělo uvažovat, a také iniciály řečníků. Poté, co bylo shromáždění zahájeno písní a modlitbou, řečník vysvětloval určité biblické verše. Když skončil, požádal ostatní muže, aby se k námětu, o kterém se mluvilo, také vyjádřili. Potom objasňoval uplatnění týchž veršů druhý řečník. Shromáždění bylo zakončeno opět modlitbou a písní.

Kolegianti ve městě Harlingen v provincii Frísku se snažili docílit toho, aby jejich shromáždění probíhala podle rozvrhu, neobvyklou metodou. Řečník, který mluvil déle, než se od něj očekávalo, musel zaplatit malou pokutu.

Velká shromáždění

Kolegianti se rovněž domnívali, že je zapotřebí větších setkání. A tak počínaje rokem 1640 cestovali kolegianti z celé země dvakrát za rok (na jaře a v létě) do Rhynsburku. Historik Fix píše, že tato setkání jim umožňovala, aby se „seznámili s myšlenkami, pocity, názory a činností svých bratrů z široka daleka“.

Někteří z hostujících kolegiantů si u obyvatel městečka během těchto setkání pronajímali místnosti, ale ostatní zůstávali v Groote Huis neboli Velkém domě, což byl zámek s třiceti místnostmi, který kolegiantům patřil. Tam se také podávalo společné jídlo pro 60 až 70 lidí. Po obědě se návštěvníci mohli procházet v rozlehlé zámecké zahradě a těšit se z ‚Božích děl, nerušené konverzace nebo chvil rozjímání‘.

Přestože ne všichni kolegianti měli pocit, že je křest nezbytný, mnozí byli o jeho nezbytnosti přesvědčeni. Proto se křest stal význačným rysem těchto velkých setkání. Historik Van Slee říká, že tento obřad se obvykle konal v sobotu dopoledne. Po písni a modlitbě následoval proslov o tom, proč je křest zapotřebí. Pak řečník vyzval ty dospělé, kteří chtěli být pokřtěni, aby učinili vyznání víry jako například: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn živého Boha.“ Poté, co byl proslov ukončen modlitbou, všichni přítomní odešli k rybníku, v němž křest probíhal, a byli svědky toho, jak muži a ženy ve vodě poklekli tak, aby jim voda dosahovala k ramenům. Ten, kdo křest prováděl, pak pomalu ponořil hlavu nového věřícího pod vodu a zase ji vynořil. Po tomto obřadu se všichni vrátili na svá místa, aby naslouchali dalšímu proslovu.

V sobotu v pět hodin odpoledne začínalo shromáždění krátkým čtením Bible, písní a modlitbou. O zajištění toho, že vždy bude k dispozici nějaký řečník, se na každém shromáždění starala střídavě kolegia z Rotterdamu, Leidenu, Amsterdamu a severního Hollandu. Nedělní dopoledne bylo vyhrazeno oslavě Pánovy večeře. Po proslovu, modlitbě a písni nejprve muži, a potom i ženy přijali chléb a víno. V neděli večer následovaly další proslovy a v pondělí ráno se všichni sešli k závěrečnému proslovu. Van Slee uvádí, že většina proslovů, které na těchto shromážděních zazněly, byla praktická a kladla důraz spíše na uplatňování Bible než na její výklad.

Městečko Rhynsburk hostilo s potěšením účastníky těchto setkání. Jeden očitý svědek, který žil v osmnáctém století, napsal, že příliv cizích lidí, kteří toho poměrně dost zkonzumovali, byl pro městečko zdrojem velkých příjmů. Kromě toho kolegianti po každém takovém shromáždění věnovali určitý obnos rhynsburským chudým. Obyvatelé městečka to nepochybně pociťovali jako ztrátu, když se v roce 1787 tato shromáždění přestala konat. Potom se kolegiantské hnutí vytratilo. Proč?

Proč se vytratili

Na konci sedmnáctého století vyvstal spor ohledně úlohy rozumu v náboženství. Někteří kolegianti se domnívali, že lidský úsudek by měl být nadřazený božskému zjevení, ale ostatní s nimi nesouhlasili. Tento spor nakonec celé kolegiantské hnutí rozdělil. Teprve po smrti hlavních zastánců obou stran v tomto sporu se kolegianti znovu sjednotili. Nicméně po tomto rozkolu již hnutí „nikdy nebylo stejné jako předtím,“ poznamenává historik Fix.

K úpadku kolegiantů přispěla také rostoucí tolerance v protestantských církvích osmnáctého století. Jelikož kolegiantské zásady rozumu a snášenlivosti stále více přijímala většina společnosti, „kdysi osamocené světlo kolegiantismu se rozplynulo s úsvitem osvícenství“. Většina kolegiantů splynula na konci osmnáctého století s mennonity nebo i s jinými náboženskými skupinami.

Vzhledem k tomu, že kolegianti uvnitř svého hnutí neusilovali o myšlenkovou jednotu, existovalo tolik různých názorů, kolik bylo kolegiantů. Byli si toho vědomi, a proto netvrdili, že jsou „sjednoceni . . . stejným myšlenkovým postupem,“ jak k tomu křesťany vybízel apoštol Pavel. (1. Korinťanům 1:10) Zároveň však věřili, že přijde doba, kdy se základní křesťanská očekávání, jako například myšlenková jednota, stanou skutečností.

Uvážíme-li, že v době kolegiantů se pravé poznání ještě nerozhojnilo, můžeme říci, že poskytli příklad, jehož si mohou všimnout mnohá dnešní náboženství. (Srovnej Daniela 12:4.) Důraz, který kladli na potřebu studovat Bibli, je v souladu s radou apoštola Pavla: „Přesvědčte se o všem.“ (1. Tesaloničanům 5:21) Díky osobnímu studiu Bible Jacobus Arminius a další pochopili, že některé zakořeněné náboženské nauky a zvyklosti nejsou vůbec založeny na Bibli. Když si to uvědomili, měli odvahu se lišit od tradičního náboženství. Udělali byste na jejich místě totéž?

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Rembrandt van Rijn

[Obrázky na straně 26]

Městečko Warmonde, odkud pocházeli první kolegianti, a řeka De Vliet, v níž se konaly křty

[Podpisek na straně 23]

Pozadí: S laskavým svolením American Bible Society Library, New York