Hlasatelé Království vyprávějí
„U Boha je možné všechno“
TATO slova, zapsaná u Matouše 19:26, se potvrdila v případě jedné mladé ženy ve Venezuele. Když se naučila plně důvěřovat v Jehovu, byla schopna překonat určitý vážný problém. Vypráví:
„Moje babička byla velmi laskavá a milovala lidi. Zemřela však, když mi bylo pouhých 16 let. Její smrt mě nesmírně zasáhla. Ztratila jsem vnitřní rovnováhu, a ani jsem nechtěla chodit ven na dvůr. Stala se ze mě téměř úplná samotářka.
Nechodila jsem do školy a ani jsem neměla žádné zaměstnání. Stále jsem byla jen ve svém pokoji. Byla jsem osamělá, zcela bez přátel, a trpěla jsem těžkou depresí. Cítila jsem se naprosto bezcenná a přála jsem si zemřít, aby to všechno skončilo. Stále jsem se ptala sama sebe: ‚Proč vlastně existuji?‘
Moje maminka dostávala od jedné mladé svědkyně, která se jmenovala Gisela, časopisy Strážná věž a Probuďte se! Jednoho dne maminka zahlédla Giselu, jak prochází kolem našeho domu, a požádala ji, zda by mi mohla pomoci. Gisela souhlasila, že se o to pokusí, ale já jsem ji nechtěla vidět. To však Giselu neodradilo. Poslala mi dopis, v němž napsala, že chce být mou přítelkyní a že je tu ještě někdo mnohem významnější než ona, kdo si také přeje být mým přítelem. Napsala, že je to Jehova Bůh.
To na mě silně zapůsobilo, takže jsem jí na její dopis odpověděla. Tři měsíce jsme si pak dopisovaly. Teprve po mnohém Giselině pobízení a naléhání jsem konečně našla odvahu, abych se s ní setkala. Gisela se mnou při našem prvním setkání studovala Bibli s pomocí knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Po studiu mě pozvala, abych navštívila shromáždění v místním sále Království. To mě zaskočilo. Čtyři roky jsem nevyšla z domu a představa, že bych měla jít na ulici, byla pro mě strašná.
Gisela však měla se mnou velkou trpělivost. Ujistila mě, že se nemám čeho bát a že mě na shromáždění doprovodí. Nakonec jsem svolila. Když jsme přišli do sálu Království, začala jsem se chvět a potit. Nebyla jsem schopna nikoho pozdravit. Přesto jsem však souhlasila, že budu shromáždění navštěvovat dál, a Gisela se pro mě věrně každý týden stavovala.
Proto, abych překonala své pocity nervozity, mě Gisela brala na shromáždění vždy velmi brzy. Stály jsme u dveří a zdravily každého, kdo přišel. Tímto způsobem jsem v daném čase měla před sebou jen jednoho nebo dva lidi, a ne celou skupinu najednou. Když jsem měla pocit, že to již déle nevydržím, Gisela mi citovala Matouše 19:26: ‚U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.‘
Přestože to nebylo snadné, nakonec jsem byla schopna účastnit se i většího setkání lidí na krajském sjezdu. To byl pro mě ohromný pokrok. V září 1995 jsem sebrala odvahu, abych řekla starším, že bych se chtěla podílet na službě dveře ode dveří. O šest měsíců později, v dubnu 1996, jsem symbolizovala své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě.
Když se mě nedávno někdo zeptal, jak jsem k tomu našla odvahu, odpověděla jsem: ‚Moje touha líbit se Jehovovi je větší než můj strach.‘ I když mám stále občas záchvaty deprese, moji radost umocňuje, že sloužím jako pravidelná průkopnice. Když se ohlédnu zpět, musím souhlasit s Giselou. Nyní mám Přítele, který se o mě zajímá a který ‚mi předává sílu‘.“ (Filipanům 4:13)
[Obrázky na straně 8]
„Moje touha líbit se Jehovovi je větší než můj strach“