‚Zákon se stal naším vychovatelem‘

KOLIK dětí si uvědomuje, jak velkou hodnotu mají pravidla a ukázňování? Není jich mnoho. Dětem je většinou nepříjemné, když je někdo omezuje. Lidé, kteří mají za děti určitou odpovědnost, však vědí, že přiměřený dozor je nezbytný. A většina mladých lidí si pravděpodobně s přibývajícím věkem uvědomí, jakou cenu pro ně mělo vedení, které dostali. O člověku, jehož úkolem je chránit děti, se zmínil apoštol Pavel, aby z určitého hlediska znázornil, jak se vyvíjel vztah mezi Jehovou Bohem a jeho lidem.

V prvním století někteří křesťané v římské provincii Galácii tvrdili, že Bůh je příznivě nakloněn pouze těm lidem, kteří poslouchají jeho Zákon daný Izraelitům prostřednictvím Mojžíše. Apoštol Pavel věděl, že tomu tak není. Bůh totiž dal svatého ducha i lidem, kteří židovský zákon nikdy nezachovávali. (Skutky 15:12) Pavel tedy tento nesprávný názor opravil pomocí přirovnání. V dopise adresovaném galatským křesťanům napsal: „Zákon se . . . stal naším vychovatelem vedoucím ke Kristu.“ (Galaťanům 3:24) Jistý badatel poukazuje na to, že obrazné použití pojmu vychovatel má „starobylé pozadí a hluboký smysl“. Jestliže tomuto historickému pozadí porozumíme, lépe pochopíme myšlenku, kterou Pavel vysvětloval.

Vychovatel a jeho úkoly

V zámožných řeckých, římských a možná i židovských domácnostech bylo běžné, že na činnost dětí od jejich útlého dětství až do puberty dohlížel vychovatel. Byl to obvykle důvěryhodný, většinou letitý otrok, jehož úkolem bylo starat se o bezpečí dítěte a zajišťovat, aby bylo respektováno to, co si ohledně dítěte přál jeho otec. Vychovatel doprovázel dítě celý den, ať šlo kamkoli. Dbal o jeho čistotu, vodil ho do školy, nosíval mu knihy a jiné školní potřeby a dohlížel na jeho učení.

Vychovatel zpravidla nebyl učitel. Neposkytoval dítěti metodické školní vyučování, ale pouze jako opatrovník uplatňoval otcovy pokyny. Vyučoval však dítě nepřímo, když na ně dohlížel a ukázňoval je. Mimo jiné mu vštěpoval dobré způsoby, káral ho a za nesprávné chování ho dokonce fyzicky trestal. Dítě samozřejmě vychovávali především otec a matka. Byl to však chlapcův vychovatel, kdo ho postupem času učil, že při chůzi na ulici má dbát na dobré držení těla, že má správně nosit plášť, způsobně sedět a slušně jíst, že má povstat před tím, kdo je starší než on, že má milovat své rodiče a tak dále.

Řecký filozof Platón (428–348 př. n. l.) nepochyboval o tom, že dětské vášně je třeba držet na uzdě. Napsal: „Bez pastýře se nemá nechávat žít ani brav ani žádné jiné stádo, a tak ani děti se nemají nechávat žít bez jistých vychovatelů ani otroci bez pánů.“ Tento názor se může zdát přehnaný, ale Platón to tak viděl.

Vychovatelé byli s dětmi stále, a proto dětem někdy připadali jako despotičtí strážci a přísní karatelé, kteří je neustále moří malichernými a zbytečnými výtkami. Vychovatel nicméně zajišťoval ochranu, a to v morálním i tělesném ohledu. Řecký historik Appiános, který žil ve druhém století našeho letopočtu, vypráví o jednom vychovateli, který cestou do školy musel svého svěřence obejmout, aby ho ochránil před vrahy. Když nechtěl chlapce pustit, byli zavražděni oba, dítě i vychovatel.

V helénistickém světě bujela nemravnost. Děti, a to zejména chlapce, bylo třeba chránit před sexuálním obtěžováním. Vychovatelé se tedy společně s dítětem účastnili vyučování, protože ve škole byli mnozí učitelé, jimž se nedalo důvěřovat. Řecký řečník Libanios, který žil ve čtvrtém století n. l., dokonce prohlásil, že vychovatelé museli působit jako „strážci rozvíjejícího se mládí“ a „vyhánět nežádoucí milovníky, odrážet je a držet je stranou, aby si k chlapcům nedovolovali důvěrnosti“. Mnozí chráněnci měli své vychovatele v úctě. O tom, že jim zůstali vděční i v dospělosti, svědčí pamětní kameny, které svým milovaným vychovatelům postavili po jejich smrti.

Zákon jako vychovatel

Proč apoštol Pavel přirovnal mojžíšský Zákon k vychovateli? Z jakých důvodů je toto přirovnání zvlášť vhodné?

Prvním důvodem je to, že Zákon sloužil k ochraně. Pavel vysvětlil, že Židé byli „střeženi pod zákonem“. Byli jakoby v ochranné péči vychovatele. (Galaťanům 3:23) Zákon ovlivňoval každou stránku jejich života. Držel na uzdě jejich smyslné vášně a tělesné žádosti. Dohlížel na jejich chování a stále je napomínal kvůli jejich chybám, takže každého Izraelitu vedl k tomu, aby si uvědomoval své nedostatky.

Zákon také Izraelity chránil před zhoubným vlivem zkažené morálky a náboženských zvyků, které měly okolní národy. Například to, že jim Bůh zakázal vstupovat do manželství s pohany, bylo nezbytné pro duchovní blaho národa jako celku. (5. Mojžíšova 7:3, 4) Taková ustanovení chránila duchovní čistotu Božího lidu a připravovala jej k tomu, aby byl schopen rozpoznat Mesiáše. To, že Bůh dal Izraelitům Zákon, bylo od něj opravdu láskyplné. Mojžíš jim připomněl: „Právě jako muž napravuje svého syna, Jehova, tvůj Bůh, napravoval tebe.“ (5. Mojžíšova 8:5)

Velmi důležitou stránkou Pavlova přirovnání je ovšem to, že autorita vychovatele byla pouze dočasná. Když dítě dospělo, vychovatel na ně už dále nedohlížel. Řecký historik Xenofón (431–352 př. n. l.) napsal: „Když chlapci začínají dospívat, tehdy [se] končí s vychovateli, končí s učiteli a nikdo už je nevede, je jim dopřávána volnost.“

Stejné to bylo s autoritou Mojžíšova Zákona. Jeho úloha byla dočasná — „aby učinil zjevnými přestupky, dokud nepřijde semeno [Ježíš Kristus]“. Apoštol Pavel vysvětlil, že pro Židy byl Zákon „vychovatelem vedoucím ke Kristu“. Židé, kteří žili v Pavlově době, mohli získat Boží přízeň jedině v případě, že uznali Ježíšovu úlohu v Božím záměru. Jakmile to učinili, vychovatel splnil svou úlohu. (Galaťanům 3:19, 24, 25)

Zákon, který Bůh dal Izraelitům, byl dokonalý. Zcela splnil záměry, se kterými jej Bůh vydal — totiž, aby Boží lid chránil a aby jej upozorňoval na jeho vysoká měřítka. (Římanům 7:7–14) Zákon byl dobrým vychovatelem. Některým z těch, kteří žili pod jeho ochranou, však možná jeho požadavky připadaly jako obtížné. Proto mohl Pavel o Židech napsat, že v Božím ustanoveném čase je „Kristus . . . propustil z kletby Zákona“. Zákon byl „kletbou“ jen v tom smyslu, že nedokonalým Židům ukládal měřítka, jimž nemohli plně vyhovět. Vyžadoval úzkostlivé zachovávání obřadů. Jakmile Žid přijal nadřazené opatření v podobě Ježíšovy výkupní oběti, nemusel už lpět na omezeních, která mu ukládal vychovatel. (Galaťanům 3:13; 4:9, 10)

Pavel tedy přirovnal Mojžíšův Zákon k vychovateli hlavně proto, aby zdůraznil jeho roli opatrovníka a jeho dočasnost. Jehovovu přízeň nezískáme tím, že bychom dodržovali tento Zákon, ale tím, že budeme uznávat Ježíše a projevovat v něj víru. (Galaťanům 2:16; 3:11)

[Rámeček a obrázek na straně 21]

‚POVĚŘENCI‘ A ‚SPRÁVCI‘

Apoštol Pavel psal nejen o vychovateli, ale použil ještě jiné přirovnání. Zmínil se o ‚pověřencích‘ a ‚správcích‘. V Galaťanům 4:1, 2 čteme: „Pokud je dědic nemluvnětem, vůbec se neliší od otroka, ačkoli je pánem všeho, ale podléhá pověřencům a správcům až do dne, který jeho otec předem ustanovil.“ ‚Pověřenci‘ a ‚správci‘ měli jiné úlohy než vychovatelé, ale myšlenka, na kterou chtěl Pavel poukázat, je v podstatě stejná.

Podle římských zákonů byl ‚pověřenec‘ legálně ustanoven, aby působil jako opatrovník osiřelého dítěte a aby se staral o jeho finanční záležitosti, dokud nedosáhlo dospělosti. Pavel tedy říká, že takové dítě sice teoreticky je „pánem“ svého dědictví, ale dokud je dítětem, nemůže s ním disponovat o nic víc než otrok.

‚Správce‘ měl jinou úlohu — byl zmocněn k tomu, aby spravoval finanční záležitosti související s majetkem určité domácnosti. Židovský historik Flavius Josephus říká, že jistý mladý muž jménem Hyrkanus požádal otce, aby napsal dopis a v něm zmocnil svého správce, aby Hyrkanovi poskytl peníze k zakoupení všeho, co je třeba.

Mít nad sebou vychovatele nebo mít nad sebou ‚pověřence‘ či ‚správce‘ tedy znamenalo, že dokud byl člověk nezletilý, neměl plnou svobodu. Až do doby, kterou ustanovil jeho otec, dohlíželi na jeho život druzí.

[Obrázek na straně 19]

Malba na starověké řecké váze znázorňuje vychovatele s holí

[Podpisek]

National Archaeological Museum, Athens

[Obrázek na straně 19]

Výjev na poháru z pátého století př. n. l. ukazuje, jak vychovatel (s holí) přihlíží, zatímco jeho svěřenec dostává lekce v básnictví a hudbě

[Podpisek]

Bildarchiv Preussischer Kulturbesitz/Art Resource, NY