Jehova mi dal víc, než si zasloužím

Vyrůstal jsem ve městě Alicante na východním pobřeží Španělska. Doma jsme neměli dobré vztahy, a tak jsem jako kluk trávil hodně času na ulici. Blízko našeho domu byl pneuservis. Pracoval tam José María, se kterým jsem se skamarádil. Byl moc laskavý a zajímal se o mě, což jsem v naší rodině zoufale postrádal. V těžkých chvílích pro mě byl jako bratr – byl to opravdový přítel, i když byl o 20 let starší.

Studoval tehdy Bibli se svědky Jehovovými. Bylo vidět, že Bibli miluje, a často si o ní se mnou povídal. Uctivě jsem mu naslouchal, ale nikdy mě to doopravdy nezajímalo. Byl jsem mladý a měl jsem jiné zájmy. To ale brzo skončilo.

Na tu nehodu vzpomínám nerad. Řeknu jenom to, že jsem byl hloupý a lehkovážný. V jediný den se můj život obrátil naruby. Kluk plný elánu najednou ležel ochrnutý na lůžku v nemocnici. Smířit se s tím, že se nebudu moct hýbat, pro mě bylo hodně těžké. Ptal jsem se sám sebe, jestli má smysl žít.

José María mě přišel navštívit a rychle zařídil, aby za mnou do nemocnice chodil někdo ze svědků Jehovových z místního sboru. Tyto pravidelné návštěvy na mě silně působily. Hned jak mě pustili z jednotky intenzivní péče, jsem začal studovat Bibli. Pochopil jsem, proč lidé trpí a umírají a proč Bůh dovoluje, aby se děly špatné věci. Taky jsem se dozvěděl o Božím slibu do budoucnosti – že na celé zemi budou žít dokonalí lidé a nikdo nebude nemocný. (Izajáš 33:24) Poprvé v životě mi svitla naděje.

Když mě pustili z nemocnice, dělal jsem ve studiu Bible rychlé pokroky. Měl jsem speciálně upravený invalidní vozík, a tak jsem někdy mohl dokonce navštívit shromáždění svědků Jehovových a mluvit s lidmi o své víře. Pátého listopadu 1988 jsem byl pokřtěn ve speciální vaně. Bylo mi tehdy 20. Díky Bohu Jehovovi jsem získal nový náhled na život. Jak jsem ale mohl ukázat, že si toho vážím?

Nechtěl jsem dovolit, aby mi zdravotní stav bránil v duchovních činnostech, a chtěl jsem dělat pokroky. (1. Timoteovi 4:15) Ze začátku to nebylo jednoduché, protože se rodina proti mojí nové víře postavila. Pomáhali mi ale spoluvěřící – duchovní bratři a sestry. Vždycky zařídili, abych nechyběl na shromáždění a abych se mohl účastnit kazatelské činnosti.

Časem se ale ukázalo, že budu potřebovat nepřetržitou odbornou péči. Po dlouhém hledání jsem nakonec našel vhodný ústav pro tělesně postižené ve městě Valencia, vzdáleném asi 160 kilometrů severně od Alicante. Toto zařízení se stalo mým domovem.

I když jsem byl upoutaný na lůžko, nechtěl jsem se vzdát. Ze svého invalidního důchodu a dalších příspěvků od státu jsem si pořídil počítač a nechal si ho nainstalovat u postele. Taky jsem si koupil mobil. Každé ráno mi pečovatelé tyto přístroje zapínají. K obsluze počítače používám joystick, který ovládám bradou. Mám taky speciální tyčku, kterou držím v ústech a pomocí které píšu na klávesnici a vytáčím čísla na mobilu.

V čem mi technika pomáhá? Především mám přístup na webové stránky jw.org a Online knihovnu Strážné věže. Tyto pomůcky si nemůžu vynachválit! Často trávím celé hodiny studiem biblických publikací a stále se tak učím o Bohu a jeho nádherných vlastnostech. A kdykoli je mi smutno nebo mě přepadne sklíčenost, vždycky se na našich stránkách najde něco, co mi zvedne náladu.

Díky počítači mám taky možnost poslouchat shromáždění a účastnit se jich. Můžu dávat komentáře, modlit se za sbor, mít přednášky, a dokonce nahlas číst studijní články ze Strážné věže. I když nemůžu být na shromáždění osobně, cítím, že jsem nedílnou součástí sboru.

Telefon a počítač mi umožňují mluvit o tom, čemu věřím, s druhými. Je pravda, že nemůžu chodit dům od domu jako většina svědků Jehovových. To mě ale nezastavilo. Službu po telefonu jsem si tak oblíbil, že mě místní starší dokonce požádali, abych ji organizoval. Užitek z toho mají hlavně ti členové sboru, kteří nemůžou vycházet z domu.

Můj život se ale netočí jenom kolem techniky. Každý den mě chodí navštěvovat přátelé. Někdy s nimi přijdou jejich příbuzní a známí, kteří se zajímají o Bibli. Často mě dokonce poprosí, abych rozhovor vedl já. Jindy mě v podvečer navštíví nějaká rodina a povídáme si o duchovních věcech. Potěší mě, když si děti sednou k mojí posteli a vyprávějí, proč mají rády Jehovu.

Moc si vážím toho, že za mnou chodí tolik přátel zblízka i zdaleka. Návštěvy si v mém pokoji podávají dveře. Asi si dokážete představit, že to, jak se o mě s láskou zajímají, neunikne pozornosti pečovatelů. Každý den děkuju Jehovovi, že můžu být součástí takové úžasné rodiny.

Pokaždé když se mě někdo zeptá, jak se mám, jednoduše odpovím: „Pořád bojuju.“ Samozřejmě vím, že v tomto boji nejsem sám. Ať jsou naše okolnosti nebo překážky jakékoli, jako křesťané všichni vedeme „znamenitý boj víry“. (1. Timoteovi 6:12) Co mi pomáhá bojovat už tolik let? Denně se modlím a děkuju Jehovovi za to, že mám smysl života. Snažím se dělat pro něj v rámci svých možností co nejvíc a mít přitom jasně před očima naději, která je před námi.

Často přemýšlím o novém světě a o tom, jaké to bude znovu běhat a skákat. Někdy si s mým dobrým přítelem Josém Maríou, který měl v dětství obrnu, děláme legraci, že spolu jednou poběžíme maraton. Ptám se ho, kdo vyhraje. A on odpovídá: „Na tom nezáleží. Důležité je, abychom tam byli a mohli ten závod běžet.“

Není pro mě jednoduché svůj handicap zvládat. Vím, že jsem jako mladý udělal hloupost, za kterou jsem draze zaplatil. Jsem ale vděčný Jehovovi, že mi dal šanci. Mám toho od něj tolik – velkou duchovní rodinu, chuť žít, radost z toho, že můžu pomáhat druhým, a nádhernou naději do budoucnosti. Kdybych to měl shrnout jednou větou, řekl bych, že mi Jehova dal víc, než si zasloužím.