Dáváš rady, které „rozradostňují srdce“?

1., 2. Co se jeden starší naučil o dávání rad?

PŘED mnoha lety byli dva starší na návštěvě u sestry, která nějakou dobu vynechávala shromáždění. Starší, který rozhovor vedl, jí přečetl několik veršů, které se shromáždění týkaly. Měl z té návštěvy dobrý pocit, ale když potom odcházeli, sestra jim řekla: „Vůbec nemáte představu, co prožívám.“ Na co bratři zapomněli? Než té sestře dali radu, měli se jí zeptat, s jakými problémy zrovna bojuje. Kdyby to udělali, mohli jí říct něco, co by jí opravdu pomohlo.

² Zmíněný starší vzpomíná: „Tehdy jsem si myslel, že to od ní bylo neuctivé. Ale když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že jsem tenkrát neměl vyrukovat s těmi správnými verši, ale položit ty správné otázky, jako třeba: ‚Co teď vlastně prožíváš?‘ ‚Jak ti můžu pomoct?‘“ Ten starší se ze své chyby poučil. Dnes je z něj soucitný a ochotný pastýř.

 3. Kdo ve sboru může dávat rady?

³ Starší slouží jako pastýři, a tak když je nutné dát někomu radu, je to jejich zodpovědnost. Občas ale může být potřeba, aby to udělal i někdo jiný ze sboru. Například když se bratr nebo sestra nechovají správně, někdo z jejich přátel je na to může na základě Bible upozornit. (Žalm 141:5; Přísl. 25:12) Nebo, jak se to píše v Titovi 2:3–5, starší sestra může v určitých směrech poradit mladší sestře. A rodiče samozřejmě musí vychovávat a usměrňovat svoje děti. Takže i když je tenhle článek určený hlavně starším, může být užitečný pro každého z nás. Všichni se můžeme zamyslet nad tím, jak dávat rady, které jsou praktické a motivující a které „rozradostňují srdce“. (Přísl. 27:9)

 4. Co si rozebereme v tomhle článku?

⁴ V tomhle článku si rozebereme čtyři otázky, které s dáváním rad souvisí. 1. Co by mělo být naší pohnutkou? 2. Je ta rada vůbec nutná? 3. Kdo by měl radu dát? 4. Co můžeme udělat pro to, aby naše rada opravdu pomohla?

 5. Proč je důležité, aby starší dávali rady ze správné pohnutky? (1. Korinťanům 13:4, 7)

⁵ Starší svoje bratry a sestry milují. Svoji lásku dávají najevo mimo jiné tím, že když se někdo „vydá špatným směrem“, upozorní ho na to. (Gal. 6:1) Ale ještě než to udělají, měli by přemýšlet o některých projevech lásky, o kterých mluvil apoštol Pavel: „Láska je trpělivá a laskavá. … Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, ve všem vytrvává.“ (Přečti 1. Korinťanům 13:4, 7.) Když bude starší o těch verších do hloubky přemýšlet, pomůže mu to prozkoumat svoje pohnutky a dát radu způsobem, ze kterého bude patrná láska. Když ten, kdo radu dostává, cítí, že na něm staršímu opravdu záleží, bude pro něj jednodušší ji přijmout. (Řím. 12:10)

 6. V čem dal apoštol Pavel starším dobrý příklad?

⁶ Apoštol Pavel je pro starší skvělým příkladem. Třeba když křesťané v Tesalonice nedělali některé věci správně, Pavel je na to ve svých dopisech bez váhání upozornil. Nejdřív je ale pochválil za to, jak s vírou a láskou slouží Jehovovi a jak vytrvávají. Taky bral v úvahu jejich okolnosti. Laskavě je ujistil, že ví, jak těžký mají život a jaké pronásledování musí snášet. (1. Tes. 1:3; 2. Tes. 1:4) Dokonce jim řekl, že jsou příkladem pro ostatní křesťany. (1. Tes. 1:8, 9) Pavlova pochvala je určitě zahřála u srdce. Nebylo pochyb o tom, že je má opravdu rád. Rady, které jim ve svých dvou dopisech dal, díky tomu mohly padnout na úrodnou půdu. (1. Tes. 4:1, 3–5, 11; 2. Tes. 3:11, 12)

 7. Co může někoho vést k tomu, že radu odmítne?

⁷ Co by se mohlo stát, kdybychom radu nedali správným způsobem? Jeden zkušený starší říká: „Stává se, že někdo odmítne radu ne proto, že by byla sama o sobě špatná, ale proto, že nebyla daná s láskou.“ Co si z toho můžeme vzít? Když je naše rada motivovaná láskou, a ne podrážděností, pro druhé bude mnohem snazší ji přijmout.

 8. Nad čím by se měl starší zamyslet, když zvažuje, jestli někomu dá radu?

⁸ Když starší zvažuje, jestli dá někomu radu, neměl by s tím spěchat. Nejdřív by se měl zamyslet: Vážně je potřeba to řešit? Jsem si jistý, že ten člověk dělá něco špatného? Porušil nějaký biblický příkaz? Nebo má prostě jenom jiný názor než já? Je moudré, když starší nemluví „ukvapeně“. (Přísl. 29:20) Pokud si není jistý, jestli ten, komu se chystá dát radu, opravdu dělá něco, před čím Bible varuje, může se o tom poradit s jiným starším. (2. Tim. 3:16, 17)

 9. Co se o dávání rad k oblékání a úpravě zevnějšku učíme od Pavla? (1. Timoteovi 2:9, 10)

⁹ Uveďme si příklad. Nějaký starší si dělá starosti s tím, jak se někdo ze sboru obléká nebo upravuje. Bude dobré, když si položí otázku: Opravdu mám biblický důvod to řešit? Určitě by nechtěl prosazovat svoje osobní názory, a tak se možná poradí s dalším starším, případně s jiným bratrem nebo sestrou, kteří mají dobrý úsudek. Společně si můžou projít rady, které v téhle oblasti dal apoštol Pavel. (Přečti 1. Timoteovi 2:9, 10.) Uvedl určité obecné zásady. Napsal, že by se křesťané měli oblékat slušně, cudně a se zdravým úsudkem. Nesestavil ale seznam toho, co smí a nesmí nosit. Chápal, že pokud křesťan zůstává v rámci biblických mantinelů, není nic špatného na tom, když se obléká podle svého vlastního vkusu. Když tedy starší přemýšlí, jestli budou s někým mluvit o tom, jak se obléká a upravuje, měli by zvážit, jestli je v tom skromný a má zdravý úsudek.

10. Na co bychom měli pamatovat?

¹⁰ Měli bychom pamatovat na jednu důležitou věc. I když se dva duchovně zralí křesťané rozhodnou různě, nemusí to znamenat, že jenom jedno z těch rozhodnutí je správné. Nikdy bychom bratrům a sestrám neměli vnucovat svoje vlastní představy o tom, co je dobré a co špatné. (Řím. 14:10)

11., 12. Co by měl starší zvážit, když je nutné dát někomu radu, a proč?

¹¹ Když už je jasné, že je nějaká rada zapotřebí, nabízí se další otázka: Kdo by ji měl dát? Než dá starší radu vdané sestře nebo někomu nezletilému, měl by to nejdřív probrat s hlavou rodiny. Hlava rodiny se možná rozhodne, že si to doma vyřeší sami.b Nebo možná bude chtít být u toho, až o tom budou starší s dotyčným mluvit. A jak jsme si řekli ve třetím odstavci, někdy možná bude vhodnější, když mladé sestře dá radu nějaká starší sestra.

¹² Starší by si měl položit ještě jednu otázku: Bude dobré, když tu radu dám já, nebo by ji ten bratr nebo sestra snáz přijali od někoho jiného? Třeba když křesťan bojuje s pocity méněcennosti, možná pro něj bude příjemnější, když si s ním popovídá starší, který s něčím podobným taky bojoval. Takový starší asi dokáže projevit větší pochopení a zvolit slova, která na toho bratra nebo sestru dobře zapůsobí. Na druhou stranu, povzbuzovat spolukřesťany a pomáhat jim, aby v životě dělali potřebné změny, je odpovědnost všech starších. Takže když někdo potřebuje radu, to hlavní je, aby ji dostal.

13., 14. Proč je důležité, aby starší pozorně naslouchali?

¹³ Pozorně naslouchej. Když se starší chystá dát někomu radu, měl by se zamyslet: Opravdu znám jeho momentální situaci? Chápu, co právě teď prožívá? Je možné, že řeší nějaké problémy, o kterých nevím? Co teď potřebuje ze všeho nejvíc?

¹⁴ Ti, kdo chtějí dát někomu radu, by se rozhodně měli řídit zásadou z Jakuba 1:19: „Každý člověk má být připravený naslouchat a nemá spěchat s mluvením ani s hněvem.“ Starší má možná dojem, že zná všechna fakta. Je to ale opravdu tak? V Příslovích 18:13 se píše: „Pokud někdo odpovídá dřív, než si vyslechne skutečnosti, je to hloupé a ponižující.“ Nejlepší je si fakta zjistit přímo od člověka, kterého se to týká. A proto je potřeba ještě před tím, než něco řekneme, dobře naslouchat. Vzpomeň si, jaké poučení si odnesl starší, kterého jsme citovali v úvodu článku. Uvědomil si, že místo aby hned začal rozebírat to, co si připravil, měl se sestry nejdřív zeptat, co prožívá a jak jí může pomoct. Když si starší vyhradí dostatek času na to, aby zjistili všechny skutečnosti, je pravděpodobnější, že se jim podaří bratrům a sestrám pomoct a povzbudit je.

15. Jak můžou starší uplatnit zásadu z Přísloví 27:23?

¹⁵ Své bratry a sestry dobře poznej. Jak už jsme si řekli na začátku, dobře někomu poradit neznamená jenom přečíst mu pár veršů a dát mu jeden nebo dva tipy. Naši bratři a sestry musí cítit, že nám na nich záleží, že pro ně máme pochopení a že jim chceme pomoct. (Přečti Přísloví 27:23.) Starší by měli dělat všechno pro to, aby se s bratry a sestrami spřátelili.

16. Díky čemu bude pro starší lehčí dávat rady, které opravdu pomůžou?

¹⁶ Starší by rozhodně nechtěli vyvolat dojem, že za někým zajdou jenom ve chvíli, kdy něco provedl. S bratry a sestrami si povídají co nejčastěji a zajímají se o ně, když prožívají těžkosti. Jeden zkušený starší říká: „S druhými si díky tomu vytváříte hezké vztahy. Když je pak potřeba dát někomu radu, je to pro vás mnohem lehčí.“ A pro toho, kdo radu dostává, je zase mnohem lehčí ji přijmout.

17. Hlavně kdy musí být starší trpělivý a laskavý?

¹⁷ Buď trpělivý a laskavý. Rady, které starší dávají, by samozřejmě vždycky měly být založené na Božím Slově. Přesto se může stát, že někdo takovou radu ze začátku odmítá. Zvlášť v takových případech musí být starší trpělivý a laskavý a neměl by se hned rozzlobit. O Ježíšovi bylo předpovězeno: „Nalomený rákos nedolomí a doutnající knot neuhasí.“ (Mat. 12:20) Když tedy někdo radu ze začátku odmítá, starší se za něj může soukromě modlit. Může Jehovu prosit, aby dotyčnému pomohl pochopit, proč je ta rada nutná, a dal mu sílu ji uplatnit. Ten bratr možná bude potřebovat nějaký čas, aby o ní mohl přemýšlet. Když s ním starší jedná trpělivě a laskavě, bude pro něj jednodušší jeho radu přijmout. Dokáže se totiž soustředit na její obsah, a ne na způsob, jak mu ji starší dal.

18. a) Na co bychom měli v souvislosti s dáváním rad pamatovat? b) O čem si povídají rodiče na obrázku, který je u rámečku?

¹⁸ Pouč se ze svých chyb. Jsme nedokonalí, a tak tipy, které jsme v tomhle článku dostali, nebudeme schopní uplatnit dokonale. (Jak. 3:2) Budeme dělat chyby. Když se to ale stane, snažme se z nich poučit. Pokud naši bratři a sestry budou cítit, že je máme opravdu rádi, bude pro ně zřejmě jednodušší nám odpustit, když se jich nějak dotkneme. (Viz také rámeček „Pro rodiče“.)

19. Jak můžeme dávat rady, které „rozradostňují srdce“?

¹⁹ Jak jsme si ukázali, dávat rady, které opravdu pomůžou, není snadné. Jsme nedokonalí a to samé platí o těch, kterým rady dáváme. Pamatujme na zásady, o kterých jsme v tomhle článku mluvili. Vždycky prozkoumejme svoje pohnutky. Zamysleme se, jestli je ta rada vůbec nutná a jestli bychom ji měli dát právě my. Než začneme radit, nejdřív se ptejme a pozorně poslouchejme. Zjistíme tak, čím náš bratr nebo sestra prochází. Snažme se na tu situaci podívat jejich očima. Buďme laskaví a pracujme na tom, abychom k sobě měli navzájem blízko. A pamatujme na to, že naším cílem je dávat rady, které nejen fungují, ale taky „rozradostňují srdce“. (Přísl. 27:9)