Maďarsko

TEN den, 25. červenec 1991, byl pro dílo Království v Maďarsku velmi radostný. Tímto datem byl totiž určen příjezd prvního misionáře, kterého vyškolila Watch Tower Society a poslala ho sloužit do Maďarska. László Sárközy a jeho manželka Karen přistáli ve 13:03 na letišti ve Ferihegy na jihu Budapešti. Přiletěli z Toronta v Kanadě, kde bratr sloužil po absolvování školy služebního vzdělávání. Bratr Sárközy se tak vrátil domů po více než 27 letech.

Maďarsko leží na jihu střední Evropy a v současné době má přes 10 milionů obyvatel. Více než 95 procent populace je maďarského původu a přibližně dvě třetiny těchto lidí se hlásí k římskokatolické církvi. Kořeny katolicismu v této zemi sahají přes tisíc let zpátky. Nedlouho po zavedení římskokatolické víry papež Silvester II. korunoval za krále Istvána (Štěpána) I. Maďarsko se pak začalo nazývat Regnum Marianum (Království [panny] Marie).

Ale ne každý člověk v Maďarsku je římský katolík. První úplnou Bibli v maďarštině vydanou v roce 1590 přeložil protestant Gáspár Károli. Značně revidované vydání tohoto překladu, jenž obsahuje Boží jméno, je v současné době nejpoužívanější maďarskou Biblí. Existenci a vliv nekatolíků vzala vláda na vědomí v roce 1868, kdy začal platit zákon, jenž lidem umožňoval svobodnou volbu náboženské výchovy. V roce 1989 maďarská vláda toto právo rozšířila a vztáhla je i na svědky Jehovovy. Do země je tedy nyní možné posílat misionáře svědků Jehovových. Činnost svědků Jehovových však nebyla pro Maďary nijak nová.

Biblická pravda se šíří v Maďarsku

Devadesát tři let před tím, než přijeli László a Karen Sárközyovi, Zion’s Watch Tower [(Sionská Strážná věž) vydání z 15. května 1898] o jednom bratrovi v Kanadě oznámila: „Loučíme se s tímto drahým bratrem. Vydá se do své rodné země, do Maďarska, aby tam ohlašoval dobrou zprávu svým krajanům. Ve své rodné zemi byl mnoho let profesorem na školách, má výborné znalosti latiny, němčiny, stejně jako maďarštiny; věříme, že ho Pán použije, aby nalezl a označil některé z vyvolených.“

Jeho činnost očividně přinesla plody. Když Charles Taze Russell a jeho cestující společníci o pět let později navštívili Curych, setkali se mimo jiné také se dvěma spoluvěřícími z Maďarska. Německé vydání Zion’s Watch Tower kromě toho v roce 1905 zveřejnilo několik dopisů maďarských bratrů, z čehož je patrné, že někteří dostávali biblickou literaturu z Německa.

V roce 1908 se Andrásné Benedeková, pokorná maďarská žena, která se stala badatelkou Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým), vrátila do Hajdúböszörmény ve východním Maďarsku, aby se s druhými lidmi rozdělila o dobrou zprávu, kterou poznala z Božího slova. O čtyři roky později se ze Spojených států vrátili další dva badatelé Bible. Pravdu o Bohu a jeho záměru poznali, když navštívili několik veřejných přednášek bratra Russella. Po takových programech byl bratr Russell zvyklý přijít k přítomným, které již viděl několikrát předtím. Zeptal se: „Odkud jste? Jaké jste národnosti? Nechtěli byste se vrátit ke svým příbuzným a podělit se s nimi o pravdu?“

Jeden z této dvojice badatelů Bible, Károly Szabó, se vrátil do města Marosvásárhely (dnes Tîrgu Mureş, Rumunsko), které tehdy patřilo Maďarsku. Než se ten druhý bratr, József Kiss, vrátil do svého rodného města Abara (nyní Oborín, Slovensko), rozšiřoval společně s bratrem Szabó literaturu v okolí Maros-Vásárhely. Jejich činnost přinesla výsledky — pravdu přijala rodina bratra Szabó a později ještě další lidé v tom kraji, kteří se také připojili ke kázání dobré zprávy.

Maďarské pole v Severní Americe

Andrásné Benedeková, Károly Szabó, József Kiss a profesor z Kanady jsou jen někteří z těch mnoha lidí, kteří poznali pravdu v Severní Americe a vrátili se do Maďarska, aby tam kázali dobrou zprávu. Skutečnost, že se jich do vlasti vrátilo tolik, ukazuje, že maďarské pole v Severní Americe bylo dobře propracováváno.

Strážná věž z 15. srpna 1909 (angl.) bratrům připomněla, že „ve všech významných městech východních a středních států“ Ameriky jsou „tisíce maďarských čtenářů“. Bratři proto byli povzbuzeni, aby si objednali a zdarma rozšiřovali maďarské vydání traktátu, který se nazýval Peoples Pulpit (Lidová kazatelna). Do konce příštího roku bylo ve Spojených státech, Kanadě a Mexiku rozšířeno asi 38 000 výtisků tohoto traktátu. Během následujících let byly v maďarštině vydány další publikace, například Studies in the Scriptures (Studie Písem), Foto-drama stvoření slovem i obrazem, Strážná věž, Zlatý věk a brožura Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemrou. Později Společnost používala pro šíření dobré zprávy rádiové vysílání v maďarštině. V roce 1930 pět stanic odvysílalo 27 maďarských programů.

Překonávání překážek v Maďarsku

Když byl bratr Russell v roce 1911 na svém přednáškovém turné po Evropě, během něhož navštívil nejméně deset zemí, doufal, že až se dostane do Budapešti, bude moci mluvit na námět „Sionismus v proroctví“. Avšak židovský rabín v New Yorku, který se proti dílu bratra Russella prudce stavěl, přiměl své společníky v Rakousku-Uhersku, aby přípravu takového shromáždění překazili.

Károly Szabó později bratru Russellovi napsal: „V Maďarsku se pracuje daleko obtížněji než v Americe, protože až na několik výjimek jsou tu přátelé velmi chudí, a tak se dílo musí provádět v daleko menším měřítku . . . V současnosti je tu v různých okresech 42 malých tříd . . . Jedenáctého a dvanáctého května jsme měli malý sjezd, bylo tam asi 100 přítomných . . .

Pastoři a kněží různých denominací se snaží naše dílo legálně zastavit. Přivlekli nás před soud. Zatím jsme byli schopni naše učení obhájit.“

Pravda se dostává do hlavního města

Před první světovou válkou jeden budapešťský čistič ulic našel pod nějakým smetím, jež právě odstraňoval, traktát badatelů Bible. Traktát obsahoval adresu do Marosvásárhely. Tento muž ukázal traktát své manželce, která si ho s velkým zájmem a potěšením přečetla. Ihned si napsala o další literaturu. Literaturu jí poslali a později ji někdo navštívil osobně.

Přineslo to své ovoce: brzy byla vytvořena malá studijní skupina a tato žena, paní Horváthová, nabídla, aby se v jejím domě konala shromáždění skupiny. Ten dům na náměstí Kálmána Tiszy (nyní na náměstí Köztársaság) byl prvním místem, které v Budapešti badatelé Bible používali pro svá shromáždění. Když sestra Horváthová v roce 1923 zemřela, bratři její byt dál používali pro shromáždění a přechodně sloužil jako kancelář.

Kiss a Szabó uvězněni

Díky tomu, že Jehova žehnal horlivosti bratra Kisse, bratra Szabó a dalších, když vypukla první světová válka, existovala už studijní skupina nejen v hlavním městě, ale také v jiných městech — ve městech Hajdúböszörmény, Bagamér a Balmazújváros ve východním Maďarsku a ve městě Nagyvisnyó v severním Maďarsku. Skupina byla nejen v Marosvásárhely, ale také v městě Kolozsvár (Cluj); obě města dnes patří Rumunsku.

Horlivá činnost bratra Kisse a Szabó velmi znepokojovala duchovenstvo, které podnítilo vládu, aby proti bratrům zakročila. Oba byli zatčeni a odsouzeni k pěti letům vězení. Během revoluce v roce 1919 však byli propuštěni a ihned začali vytvářet spojení mezi sbory. V roce 1920 však tato práce byla ztížena, protože na základě Trianonské smlouvy Maďarsko přišlo o velkou část svého území a postoupilo je okolním zemím.

Poválečná činnost je organizována z Cluje

Po světové válce se do Maďarska vrátili další lidé, kteří poznali pravdu ve Spojených státech. Mezi nimi byli József a Bálint Soósovi, tělesní bratři, kteří byli pokřtěni v roce 1918. Hned potom, co se v roce 1919 vrátili do své země, začali pomocí publikací Společnosti šířit dobrou zprávu. Jehova jejich úsilí očividně žehnal. Ve městě Tiszaeszlár byl založen sbor a později vyrostly další sbory v okolních vesnicích.

Rok po příjezdu bratrů Soósových do Maďarska Společnost poslala Jacoba B. Simu do Rumunska. Několik dní po svém příjezdu do Cluje se Jacob Sima setkal s bratrem Szabó a potom s bratrem Kissem, aby reorganizovali dílo v Maďarsku i v Rumunsku. Pátrali po vhodném místě pro kancelář. Pod dozor této kanceláře mělo spadat kázání dobré zprávy v Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku, Jugoslávii a Albánii.

Ukázalo se, že v Cluji je zhola nemožné najít příhodné prostory, a tak se Společnost v roce 1924 pustila do stavby kanceláře a tiskárny. Strážná věž na konci toho roku oznámila: „Tiskárna Společnosti v Cluji během roku vyrobila 226 075 svazků knih a rozšířilo se 129 952 knih. Kromě toho bylo v obou jazycích [rumunštině a maďarštině] rozšířeno přes 175 000 výtisků Strážné věže a Zlatého věku.“

Světští pozorovatelé byli tím, co se děje, velmi ohromeni. Časopis Az Út (Ta Cesta) napsal: „V současné době [1924] v Rumusku není žádná další tiskárna s tak moderním vybavením . . . Jak trpasličí je naše . . . distribuční činnost v porovnání s [badateli Bible]!“

Milující, odvážný a nenáviděný

Samotné Maďarsko však na postup šíření poselství o Království nemuselo čekat až do doby, kdy byla tiskárna v Rumunsku uvedena do provozu. V roce 1922 se v Maďarsku shromáždilo 160 lidí, aby si připomněli Pánovu smrt. Ve stejném roce Společnost zorganizovala vytištění 200 000 kusů rezoluce Výzva vůdcům světa a bratři ji směli podle oficiálního povolení jeden den rozšiřovat. Výtisky této rezoluce se na mnoho obecních úřadů a k mnoha vysokým úředníkům dostaly poštou.

György Kiss dal v té době maďarským bratrům znamenitý příklad. Byl to velký, milující a odvážný muž. Během první světové války byl za svůj neutrální postoj odsouzen k smrti, ale později byl jeho trest zmírněn na doživotí a po válce byl propuštěn. Léta, která mu tak byla přidána, využil velmi dobře, přispěl k založení mnoha sborů. Sloužil také jako poutník, cestující řečník badatelů Bible.

Duchovenstvo, stejně jako státní policie, bratra Kisse pro jeho neohroženost a úspěšnou činnost velmi nenávidělo. Ačkoli byl často zatčen a týrán, nebylo snadné ho odsoudit, protože znal velmi dobře zákony a obratně se proti žalobám obhajoval. Bratři ho prosili, aby byl opatrnější, ale on dále cestoval, navštěvoval sbory a snažil se druhé duchovně posilovat. Byl dobrým příkladem, hodila se na něho slova apoštola Pavla: ‚Ke všem byl jemný, způsobilý vyučovat, s mírností poučoval ty, kteří nebyli příznivě nakloněni.‘ (2. Tim. 2:24, 25)

Dne 20. července 1931 ho očekávali bratři z kvetoucího sboru v Debrecíně, nedaleko rumunských hranic, ale on nikdy nepřijel. Usoudili, že ho jeho nepřátelé zabili a že ‚odešel domů‘ za svou nebeskou odměnou. (Jan 14:2)

Přijíždějí další bratři ze Spojených států

Během dvacátých let se do Maďarska stěhovali další lidé s evangelizačním duchem, kteří se ve Spojených státech stali badateli Bible. Mezi nimi byli János Varga, který jel nejdříve do Hajdúszoboszló ve východní části Maďarska a později sloužil jako poutník, a také József Toldy, který přijel do Nagyvisnyó v severním Maďarsku a horlivě se tam zapojil do evangelizace.

János Dóber, jenž poznal pravdu, když v roce 1910 navštívil přednášku bratra Russella, šel do západního Maďarska a začal s velkým zápalem kázat ve vesnici Zalaudvarnok. Velmi brzy byla zformována skupina a pod jeho horlivým vedením kázala ve všech okolních městech a vesnicích. Často však čelil silnému odporu, a tak tu a tam pomýšlel na návrat do Ameriky. Jeho žena se ho ale ptala: „Miláčku, proč jsme se vlastně vrátili do Maďarska? Nebylo to kvůli kázání?“ A János se pak zase uklidnil.

Odpor z vnitřku i z vnějšku

Jak se kázání dobré zprávy rozšiřovalo a přibývalo na intenzitě, zesiloval také odpor. V roce 1925 vláda stáhla své povolení na rozšiřování literatury Společnosti. Aby bratři mohli dále dostávat duchovní pokrm, bylo nutné v Cluji vydávat Strážnou věž pod názvy, které musely být pravidelně obměňovány, jako například Křesťanský poutník a Evangelium.

Rovněž duchovenstvo zintenzívnilo svou činnost proti bratrům. Například Zoltán Nyisztor, katolický kněz, vydal brožuru nazvanou Milenialisté neboli badatelé Bible, která uvedla: „Russellismus je horší a mnohem odpornější než komunistický bolševismus, protože . . . russellismus podněcuje k anarchii pod rouškou náboženství; líčí revoluce, pronásledování církví a rozdrcení či zničení duchovenstva jako Boží plán.“

Církve často stály za surovostmi, které na našich bratrech páchala policie. Dokladem takové brutality byly jizvy na těle Károlyho Szabó, když se vrátil do Spojených států.

Satan a jeho démoni vyvolali kromě tohoto pronásledování ještě vnitřní těžkosti. V Cluji začal Jacob B. Sima sledovat sobecké cíle, opomíjel důležitost kázání dobré zprávy o Božím Království a chtěl upoutat pozornost na sebe. To vedlo k velkému rozdělení.

Krátce potom byla správa nad dílem v Maďarsku svěřena německé kanceláři Watch Tower Society v Magdeburku a ta požádala Lajose Szabó, aby šel do Budapešti a pomohl organizovat kazatelské dílo a překládání Strážné věže. Strážná věž v maďarštině se pak tiskla v Magdeburku pod názvem Časopis pro ty, kdo věří v Kristovu krev.

Pomoc německých bratrů

V roce 1931 si badatelé Bible na celém světě uvědomili, že vzhledem k tomu, co jasně uvádí Boží slovo, by bylo nejvhodnější, aby byli známi jako svědkové Jehovovi. (Iz. 43:10) Brožura Království — naděje světa a v Maďarsku vydaná brožura Vysvětlení pojednávaly o tom, proč bylo přijato jméno svědkové Jehovovi, a v souladu s tímto jménem zaměřily pozornost na Jehovu a jeho záměr ve spojení s jeho Královstvím.

Ročenka 1933 oznámila: „Vydáním brožury Království vznikl zvláštní důvod pro to, aby hlavní město Maďarska dostalo rozsáhlé svědectví. Ve stanovený čas tam přijelo 90 německých přátel a během pěti dní se rozšířilo asi 125 000 brožur Království a 200 000 traktátů.“

Němečtí svědkové svým maďarským bratrům pomáhali při mnoha takových příležitostech, jako bylo rozšiřování brožur Království. Když se v Německu dostal k moci Hitler a začal svědky Jehovovy pronásledovat, muselo mnoho bratrů a sester z Německa utéct a někteří z nich se přesunuli do Maďarska. Mezi nimi byli Martin Poetzinger, který už strávil jeden rok v Bulharsku a který se o řadu let později stal členem vedoucího sboru, a také Gertrud Mendeová, kterou si bratr Poetzinger vzal za manželku.

Gerhard Zennig, také německy mluvící svědek, v té době spolupracoval s bratrem Szabó. Bratr Zennig nebyl nijak tělesně silný a policie s ním zacházela velmi hrubě — zvláště policista jménem Balázs. Přímo z kanceláře odbočky v Německu byl poslán Heinrich Dwenger, na něhož bratři v Budapešti také s láskou vzpomínají. Svou mírností, dobrotou a zralou radou byl pro maďarské bratry opravdovou pomocí. Němečtí průkopníci ho přezdívali „otec průkopníků“, protože měl o ně láskyplný zájem.

Během té doby však fašismus začal na Maďarsko silně působit. Němečtí bratři byli přinuceni k odchodu a maďarští bratři museli snášet vzrůstající pronásledování. Mnozí z nich byli policií surově týráni a pak odsouzeni k dlouhodobému trestu do vězení.

Shromáždění se konají se zvýšenou opatrností

Koncem třicátých let se shromáždění mohla konat jen tajně a v malých skupinách. Literaturu, která byla dostupná, představovala obvykle jen jedna Strážná věž pro sbor a tento výtisk koloval mezi bratry.

Ferenc Nagy z Tiszavasvári vzpomíná: „Tehdejší studium Strážné věže se k tomu dnešnímu vůbec nedá přirovnat. Když přišli všichni, kdo byli očekáváni, zavřely se dveře. Úvaha nad článkem někdy trvala až šest hodin. Mně bylo asi pět let a bratr byl o rok mladší, ale velmi nás těšilo sedět na našich židličkách a naslouchat dlouhému studiu. Bylo to opravdu příjemné. Stále si vybavuji některá prorocká dramata. Způsob, jak nás rodiče vychovávali, měl dobré výsledky.“

Etel Kecskemétinéová, jíž je nyní asi osmdesát let a stále věrně slouží v Budapešti, vzpomíná, jak v obci Tiszakarád bratři mívali shromáždění na poli v době polední přestávky. Společně totiž pracovali na poli jednoho svědka za druhým. Takovým shromážděním nemohly úřady zabránit. Během podzimu a zimy spolu sestry sedávaly, aby předly přízi, a bratři se k nim přidávali. Ačkoli policie o jejich činnosti věděla, nebyla schopna je zastavit. A když už nebyla jiná možnost, setkávali se buď brzo ráno, nebo pozdě v noci.

Vynalézaví hlasatelé

Když bylo kázání u dveří zakázáno, svědkové přišli na jiné způsoby, jak mohou biblické pravdy předkládat druhým. Tehdy se poměrně krátce používal přenosný gramofon a neexistoval zákon, který by jeho použití zakazoval. Bratři se tedy zeptali obyvatele domu, zda mu mohou přehrát nahrané poselství. Pokud oslovený souhlasil, pustili mu záznam jedné z přednášek bratra Rutherforda. Aby to bylo možné takto provádět, bratři zhotovili gramofonové nahrávky, jež obsahovaly přednášky bratra Rutherforda v maďarštině, a využívali jak přenosných gramofonů, tak i gramofonů s velkým tlampačem.

János Lakó, který si později vzal za manželku dceru sestry Kecskemétinéové, vzpomíná na ty mocné nahrávky biblického poselství: „Byl to pro mě silný zážitek, když jsem v Sátoraljaújhely vyslechl jedno z těch biblických poselství. Jedna věta se mi zvláště vryla do paměti: ‚Monarchie, demokracie, aristokracie, fašismus, komunismus a nacismus a všechny podobné snahy vládnout zmizí v Armagedonu a brzy budou zapomenuty.‘ Tak působivým podáním biblických pravd jsme byli ohromeni. Přednáška, jež na mě tehdy tak zapůsobila, zněla v roce 1945 jako proroctví.“

Strasti pokračují

Pronásledování pokračovalo s větší a větší zuřivostí. Potom, co jeden katolický kněz navštívil budapešťskou kancelář Společnosti a získal veškeré informace, které mohl, spustila se v tisku pomlouvačná kampaň. Doprovázely ji výstrahy z kazatelen a v rádiu. Po celé zemi byla zabavována literatura a svědkové byli krutě biti. V obci Kisvárda bylo několik svědků přivedeno na radnici. Jednoho po druhém zavedli do vedlejší místnosti a tam je nelidsky bili a mučili. Ročenka svědků Jehovových 1938, která o tom podala zprávu, se ptala: „‚Velikonoce‘, velké nedělní procesí. Co slavili v tento den vzkříšení? Snad vzkříšení římské inkvizice?“

Když duchovenstvo nemohlo přimět určité úředníky k tomu, aby udělali to, co si přálo, využilo jiných prostředků. Ročenka 1939 oznámila: „Přátelé jsou často tlučeni a týráni bezohlednými lidmi, kteří jsou k tomu pobízeni a kteří za to mnohdy dostanou zaplaceno. Zjistili jsme, že na některých místech kněží odměnili lidi, kteří lživě a křivě obvinili Boží děti, deseti kilogramy tabáku.“

Postaveni mimo zákon

Maďarsko v roce 1938 provedlo anexi části Československa a Zakarpatské Ukrajiny, a tak se v Maďarsku ocitl András Bartha, který nejdříve pět let pracoval v kanceláři Společnosti v německém Magdeburku a potom sloužil v tehdejším Československu. Bratr Bartha byl ihned pověřen, aby dohlížel na dílo Společnosti v Maďarsku. V té době už byla zakázána činnost svědků Jehovových v nacistickém Německu. Jejich shromáždění nebyla povolena ani v Československu. A pak, 13. prosince 1939, byli svědkové Jehovovi postaveni mimo zákon i v Maďarsku.

Ve stejném roce v Maďarsku vznikly dva internační tábory, jeden 30 kilometrů od Budapešti a druhý v městečku Nagykanizsa v jihozápadním Maďarsku, 26 kilometrů od hranice s Jugoslávií. Tyto tábory byly brzy plné takzvaných nežádoucích živlů — zločinců, komunistů a také svědků Jehovových, kteří prý pro společnost znamenali hrozbu.

Vrchní komisař budapešťské policie ve stejnou dobu zorganizoval pátrací skupinu, která měla odhalit „vedení“ svědků Jehovových a analyzovat činnost této ilegální organizace a její spojení se zahraničím. Následovalo zatýkání, věznění a fyzické i psychické týrání.

Byla snad tím vším činnost svědků Jehovových v Maďarsku zastavena? Ne, ale situace si žádala, aby všichni zvěstovatelé dbali Ježíšovy rady a byli „obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice“. (Mat. 10:16) Ročenka 1940 ukazuje, jak jedna průkopnice takovou obezřetnost projevila. Tato sestra nosila jeden černý šátek na hlavě a druhý přes ramena. Kázala v jisté obci, když tu uviděla, jak k ní jde jeden z místních lidí a dva vojenští policisté. Sestra zaběhla do postranní uličky, vyměnila své černé šátky za šátky jiné barvy a v klidu pokračovala v chůzi směrem k těm dvěma policistům. Zeptali se jí, zda neviděla ženu, která na sobě měla černé šátky, a na to sestra odpověděla, že takovou ženu viděla. Prý rychle utíkala někam na druhou stranu. Vojenští policisté a jejich špeh se za ní rozběhli a sestra se v klidu dostala domů.

Jedna věrná průkopnice později vzpomínala, jak ji pod nátlakem duchovenstva úřady zatkly. Nějaký čas byla pod policejním dozorem a dvakrát za měsíc se měla hlásit na policii. Jakmile však opustila policejní stanici, sedla na kolo a jela do obvodu kázat. Protože byla v kázání vytrvalá, zavírali ji do vězení. Nejprve ji zavřeli na pět dní, pak na deset, potom na patnáct a třicet dní, dvakrát na čtyřicet dní, pak na šedesát, na sto a nakonec strávila ve vězení ještě dalších osm let. Proč? Učila lidi porozumět Bibli. Podobně jako apoštolové Ježíše Krista, i ona poslouchala Boha jako panovníka spíše než lidi. (Sk. 5:29)

V roce 1940 Společnost pověřila řízením díla v Maďarsku bratra Jánose Konráda, který do té doby sloužil jako zónový služebník (krajský dozorce), protože bratr Bartha se plně věnoval překladatelské činnosti.

Další internační tábory

V srpnu 1940 Maďarsko zabralo část Sedmihradska v Rumunsku. V příštím roce v tomto kraji zesílilo pronásledování. V Cluji (Sedmihradsko) byl vybudován další internační tábor, do kterého byly odvedeny stovky bratrů i sester, mladých i starých. Později, když se tito svědkové nechtěli zříci své víry a vrátit se ke svému původnímu náboženství, byli vystaveni nesmírně surovému zacházení. Jakmile se o tom dozvěděli svědkové, kteří byli mimo tábor, věrní bratři a sestry z celé země se za tyto trpící spolukřesťany společně modlili. Oficiální vyšetřování krátce potom odhalilo v clujském táboře korupci, takže velící důstojník a většina strážných byla převelena, a někteří byli dokonce uvězněni. Našim bratrům se tak poněkud ulevilo a vzdávali za to díky Jehovovi.

V táboře nedaleko města Nagykanizsa v jihozápadním Maďarsku byly společně uvězněny manželské dvojice, o jejichž děti se mezitím starali svědkové, kteří byli dosud doma. Ve všech těchto táborech byl Jehovův lid utlačován. Nabízeli jim svobodu — stačilo jen podepsat listinu, podle níž se vzdávají své víry a slibují, že zpřetrhají veškeré svazky se svědky Jehovovými a vrátí se ke svému původnímu, státem schválenému náboženství.

Situace svědků Jehovových se ještě více zhoršila, když se Maďarsko 27. června 1941 zapojilo do války proti Sovětskému svazu. Vedlo to k mnoha těžkostem v souvislosti s odmítáním vojenské služby.

Zemský služebník zatčen

Pátrací skupina, která měla na starosti svědky Jehovovy, zesílila svoji činnost a udělala prohlídky v bytech mnoha bratrů. Bratr Konrád často dostával obsílky, několikrát mu vtrhli do bytu a dvakrát týdně se měl hlásit na hlavním policejním komisařství.

V listopadu 1941 bratr Konrád svolal všechny zónové služebníky (krajské dozorce) a řekl jim, že je přesvědčen, že ho brzy zatknou. Určil Józsefa Klinyecze, jednoho ze zónových služebníků, aby v případě jeho zatčení dohlížel na dílo.

Hned další měsíc, 15. prosince, byl bratr Konrád zatčen. Několik dní ho nepopsatelným způsobem mučili, aby z něho dostali jména zónových služebníků a průkopníků, ale mučitelé byli neúspěšní. Nakonec ho předali okresnímu prokurátorovi. Po tom všem byl odsouzen pouze ke dvouměsíčnímu vězení. Na konci svého trestu však nebyl propuštěn. Naopak ho jako člověka, který je pro společnost hrozbou, převezli do koncentračního tábora v obci Kistarcsa.

Dva zemští služebníci

Ústřední evropská kancelář ve Švýcarsku zatím v roce 1942 oficiálně pověřila Dénese Faluvégiho, aby dohlížel na dílo v Maďarsku. Bratr Faluvégi byl mírné povahy a přirozeně poddajný, ale i přesto měl schopnost nadchnout druhé svou vlastní horlivostí pro pravdu. Působil jako učitel v Sedmihradsku a po první světové válce se významně podílel na organizaci díla v Rumunsku.

Avšak bratr Klinyecz, zónový služebník, kterému bratr Konrád v případě svého zatčení svěřil dočasnou odpovědnost za dílo, nebyl rád, že byl tímto úkolem pověřen bratr Faluvégi. Domníval se, že pro tak obtížný úkol se bratr Faluvégi nehodí.

Bratr Klinyecz byl vždy horlivý a odvážný, svou povahou spíše neústupný než mírný. Byl nadšený pro kazatelskou službu a bratři z celé země ho znali a milovali. Došlo to tak daleko, že se bratři rozdělili na dva tábory — jeden tábor uznával, že Společnost jmenovala bratra Faluvégiho, a druhý se přikláněl k názoru bratra Klinyecze, že v tak náročné době musí být odpovědnost za dohled nad dílem v pevných rukách.

Některé sbory navštívili současně dva zónoví služebníci — jednoho poslal bratr Faluvégi, druhého bratr Klinyecz. Je smutné, že se občas v takových situacích zónoví služebníci mezi sebou hádali, místo aby bratry povzbuzovali. Věrné bratry to pochopitelně rmoutilo.

Stáj pro dostihové koně ve vesnici Alag

V srpnu 1942 se úřady v Maďarsku rozhodly se svědky Jehovovými skoncovat. Z toho důvodu připravily deset sběrných míst, do kterých svědky shromáždily — ženy i muže, mladé i staré, všechny dohromady. Do těchto míst byli rovněž přivedeni lidé, kteří ještě nebyli pokřtěni, ale o nichž se vědělo, že se stýkají se svědky Jehovovými.

Svědkové z Budapešti a okolí byli zavedeni do stáje pro dostihové koně v Alagu. Na obou stranách stáje podél vnějších stěn zůstala sláma, na níž bratři a sestry v noci spali. Jestliže se někdo chtěl v noci jen otočit, musel si od strážných vyžádat výslovné povolení. Během dne bratři museli sedět v řadě na dřevěných lavicích čelem ke zdi, zatímco se strážní s bajonety procházeli po stáji. Mluvení bylo zakázáno.

Vedle stáje se nacházela malá místnost, ve které policisté pod vedením Istvána a Antala Juhászových, dvou tělesných bratrů, prováděli „výslechy“. O některých způsobech, jimiž bratry mučili, je příliš ponižující i mluvit.

Ani sestry nebyly ušetřeny. Aby ztlumili křik jedné sestry, nacpali jí do úst její punčochy. Pak ji přinutili lehnout si tváří k zemi, jeden policista si na ni sedl a držel jí nohy, zatímco druhý ji nemilosrdně bil do chodidel. Bratři ve vedlejší místnosti jasně slyšeli rány a její křik.

„Soud“ v Alagu

„Výslechy“ byly uzavřeny koncem listopadu. Během tohoto měsíce byla v tanečním sále alagské restaurace narychlo zřízena soudní síň, v níž soud generálního štábu Heinricha Wertha projednal případ 64 svědků Jehovových. Když bratři vstoupili do této soudní síně, viděli literaturu, Bible, psací stroje, gramofony a desky s nahrávkami, které jim byly zabaveny při domovních prohlídkách.

Projednávání případu začalo, aniž vojenský prokurátor vyslechl kohokoli z 64 obviněných svědků nebo aniž kdokoli z obviněných mohl mluvit s obhájcem, kterého soud obhajobou pověřil. Vyslýchání všech obviněných trvalo jen několik hodin, přičemž svědkové nedostali žádnou skutečnou možnost, aby se mohli hájit. Jedné sestry se zeptali, zda je připravena vzít do ruky zbraň. Odpověděla: „Jsem žena a jako ženy se mě to netýká.“ Pak se jí zeptali: „Vzala byste zbraň do ruky, kdybyste byla muž?“ Odpověděla: „Na tuto otázku odpovím, až se mužem stanu!“

Později byly vyneseny tresty. Bratři Bartha, Faluvégi a Konrád měli být pověšeni. Další byli odsouzeni k doživotnímu trestu odnětí svobody a ostatní měli strávit v káznici dva roky až patnáct let. Ještě to odpoledne byli umístěni ve vojenské věznici na Margitině bulváru v Budapešti. Bratři, kteří byli odsouzeni k smrti čekali, že je popraví každou minutu, ale přesně měsíc po jejich příjezdu do věznice přišel jejich obhájce, aby je informoval, že jejich trest smrti byl zmírněn na odnětí svobody na doživotí.

Na oněch dalších devíti místech probíhalo výslýchání podobně jako ve stáji v Alagu. Odsouzení bratři byli nakonec přemístěni do káznice ve městě Vác na severu země.

Jeptišky jako vězenští dozorci

Sestry byly zpravidla umísťovány do věznice v Contiho ulici v Budapešti. Ty, které byly odsouzeny na tři nebo více let, byly přemístěny do ženské věznice ve vesnici Márianosztra (Naše Marie), nedaleko hranic se Slovenskem. Hlídaly je tam jeptišky, které se sestrami zacházeli hrozným způsobem. Také sem byly přemístěny svědkyně, kterě dříve byly v jiných věznicích.

Jestliže někdo nedodržoval vězeňská pravidla, která jeptišky stanovily, byl zavřen do hladomorny. Takovým pravidlem bylo například povinné chození do kostela nebo katolický pozdrav „pochválen buď Pán Ježíš Kristus“. Když vězňové něco dostali, měli svůj dík vyjádřit slovy „zaplať pánbůh“.

Naše sestry se podle takových pravidel samozřejmě neřídily. Pokaždé, když odmítly jít do kostela, daly je jeptišky na 24 hodin na samotku; právě při takové příležitosti měly sestry říkat „zaplať pánbůh“. Sestry byly také zbaveny všech obvyklých práv. Například nedostávaly balíky, nesměly si psát s příbuznými a přijímat návštěvy. Jen některé se dopustily kompromisu, aby se vyhnuly dalším těžkostem. Sestry, které zůstaly věrné, se ale po čase dočkaly méně hrubého zacházení.

Koncentrační tábor v Boru

V létě roku 1943 byli v jednom venkovském městečku shromážděni ze všech věznic v zemi všichni bratři, kterým bylo méně než 49 let, a dostali příkaz, aby nastoupili vojenskou službu. Věrní bratři zůstali navzdory dalšímu týrání pevní. Odmítli nastoupit na vojnu, a nevzali si ani vojenský oděv, který jim nabízeli. Devět vězňů však složilo vojenskou přísahu a přijalo uniformu. Jejich kompromis jim ale nepřinesl žádné výhody. Všech 160 shromážděných, včetně těch devíti zrádců, bylo přemístěno do koncentračního tábora v Boru (Srbsko). O dva roky později jeden ze zrádců zbledl a roztřásl se, když s puškou v ruce zjistil, že má být v četě, která popraví mimo jiné jeho mladšího bratra, věrného Jehovova svědka.

Bratři trpěli hrubým zacházením jak na cestě do tábora, tak i v něm. Velitel tábora však obvykle nevyžadoval, aby bratři dělali práci, která by byla proti jejich svědomí. Při jedné příležitosti, když se nějací vojáci snažili svědky týráním přinutit, aby porušili své svědomí, se tento velitel dokonce omluvil.

Jeden sedmdesátiletý bratr, Károly Áfra, který stále věrně slouží Jehovovi, vypráví: „Pokoušeli se zlomit naši víru, ale vytrvali jsme. Jednou jsme měli postavit betonové stanoviště pro dělo. Pro tuto práci byli vybráni dva bratři. Odmítli to a řekli, že byli uvězněni za to, že nechtějí mít nic společného s válkou. Důstojník jim řekl, že pokud nebudou pracovat, bude je muset zastřelit. Voják jednoho z bratrů odvedl na druhou stranu hory. Pak byl slyšet výstřel. Důstojník se otočil k tomu druhému bratrovi a řekl: ‚Tvůj bratr je už mrtvý, ale ty si to ještě můžeš rozmyslet.‘

Bratr odpověděl: ‚Když pro svou víru zemřel můj bratr, tak proč bych nemohl zemřít také já?‘ Důstojník jinému vojákovi přikázal, aby ‚zastřeleného‘ bratra přivedl zpět, a pak toho druhého bratra poklepal po zádech a řekl mu: ‚Takoví stateční muži si zaslouží žít,‘ a nechal je být.“

Bratři věděli, že jsou naživu proto, aby sloužili jako Jehovovi svědkové. V táboře v Boru byly tisíce jiných vězňů a svědkové mnohým z nich vydali důkladné svědectví o Jehovovi a jeho Království. Po celé zemi během těchto obtížných let svědkové Jehovovi dobře využívali příležitostí k vydávání svědectví — ať byli ve vězeních, v koncentračních táborech, nebo kdekoli jinde. Všude, dokonce i mezi významnými úředníky, se setkávali s přátelsky nakloněnými lidmi, kteří se obdivovali statečnosti a vytrvalosti svědků. Někteří úředníci je ještě povzbuzovali: „Jen ve své víře dále vytrvávejte.“

Už jedenáct měsíců svědkové snášeli nebezpečné a vyčerpávající podmínky v Boru, když se rozlétla zpráva, že se vesnici chystají přepadnout partyzáni. Bylo rozhodnuto tábor evakuovat. Svědkové se dva dny před odchodem dozvěděli, že celou cestu budou muset jít pěšky, a tak okamžitě začali konstruovat dvou a čtyřkolečkové vozíky. V době odchodu už měli tolik vozíků, že důstojníci, vojáci i ostatní vězni užasli, když viděli, co svědkové Jehovovi dokázali.

Než se vydali na cestu (společně s 3 000 židovskými vězni), každý bratr dostal něco málo přes půl kilogramu chleba a pět cínových plechovek s rybičkami, což na cestu rozhodně nestačilo. Jehova však obstaral to, co neobstarali důstojníci. Jak? Prostřednictvím srbských a maďarských obyvatel, kteří žili na území, jímž vězňové procházeli. Tito lidé jim ochotně dávali chléb, který sami mohli postrádat. Bratři chléb dali dohromady a během přestávky ho rozdělili tak, aby se dostalo na každého, byť by šlo jen o pouhé sousto. Přestože se stovky vězňů během cesty dostaly do rukou německých vojáků, kteří je zastřelili, nad svými svědky Jehova držel ochrannou ruku.

Další zkouška ryzosti

Když se na konci roku 1944 přiblížila sovětská armáda, svědkové dostali příkaz, aby se přemístili k maďarsko-rakouské hranici. Vzhledem k tomu, že všichni tělesně zdatní muži byli na frontě, bratři pomáhali ženám v té oblasti s těžkou prací na poli. Dobře využívali příležitostí a vydávali svědectví lidem, u kterých bydleli.

V lednu 1945 velitel tábora svědky informoval, že se všichni práceschopní muži mají hlásit na radnici v obci Jánosháza. Odtud je německý důstojník vyvedl za vesnici, aby vykopali zákopy. Když prvních šest, kteří byli vybráni, odmítlo, důstojník ihned přikázal: „Zastřelte je!“ Těch šest bratrů stálo v řadě, maďarští vojáci s připravenými puškami čekali na rozkaz a zbývajících 76 bratrů sledovalo, co se bude dít. Jeden z maďarských vojáků bratry tiše vybídl: „Musíte se vzbouřit a odmítnout pracovat, jinak je zastřelí.“ Ihned se zachovali podle jeho rady. Německý důstojník byl tak zmatený, že na to zprvu jen nedůvěřivě zíral. Pak se zeptal: „Ani tihle nechtějí pracovat?“ Bratr Bartha německy odpověděl: „Ale ano, my chceme pracovat, jen nemůžeme dělat to, co je v rozporu s naší vírou. Tento seržant může dosvědčit, že jsme vše dělali a stále děláme podle nejlepšího svědomí a jak nejlépe umíme, ale práci, kterou jste pro nás přichystal, dělat nebudeme.“

Jeden z bratrů později vzpomínal: „Ten důstojník pak prohlásil, že jsme všichni zatčeni, což bylo poněkud směšné, protože jsme všichni už stejně byli vězni.“

Další z těch, kdo zachovali ryzost

Podobně jako bratři, o nichž byla zmínka předtím, stovky dalších bratrů a sester po celé zemi bojovaly stejný boj za svou víru v jiných koncentračních táborech a věznicích.

Na jaře 1944 byli mnozí Židé transportováni z internačního tábora v Nagykanizse do táborů v Německu. Mezi nimi byly také dvě svědkyně Jehovovy, Éva Bászová a Olga Slézingerová, původem Židovky ve věku 20 a 45 let. Obě byly horlivé, upřímné ctitelky Jehovy Boha. Sestra Bászová byla velmi křehká dívka, ale před svým zatčením sloužila jako průkopnice. Byla v kazatelské službě ve vesnici Dunavecse, kde ji policie zatkla a zavedla na radnici.

Při výslechu, který vedl starosta vesnice, snášela ponižující zacházení. Sestra Bászová vzpomíná: „Oholili mi celou hlavu; v přítomnosti deseti či dvanácti policistů jsem musela stát nahá. Pak mě začali vyslýchat a chtěli vědět, kdo je v Maďarsku naším vůdcem. Vysvětlila jsem, že kromě Ježíše Krista jiného vůdce nemáme.“ Jejich odpovědí bylo kruté, nelítostné bití obušky. Ale sestra Bászová se rozhodla, že své křesťanské bratry nezradí.

Dále vzpomíná: „Ta zvěř mě svázala do kozelce a všichni, všichni kromě jednoho policisty, mě ponížili znásilněním. Svázali mě tak pevně, že jsem měla stopy na zápěstí, ještě když jsem za tři roky po tom přijela do Švédska. Byla jsem tak ztlučená, že mě dva týdny schovávali ve sklepě, dokud se ta nejhorší zranění nezahojila. Nechtěli, aby jiní lidé viděli, v jakém jsem stavu.“ Pak sestru Bászovou poslali do tábora v Nagykanizse a odtud, společně se sestrou Slézingerovou, do Osvětimi.

Sestra pokračuje: „S Olgou jsem se cítila bezpečně; dokázala si zachovat humor i v náročných situacích. Doktor Mengele měl za úkol rozdělit nově příchozí na tělesně schopné a na ty, kdo se nehodili pro práci. Posledně jmenované pak poslal do plynové komory. Když na nás přišla řada, řekl Olze: ‚Kolik je ti let?‘ Troufale a s komickým zábleskem v očích odpověděla: ‚Dvacet.‘ Ve skutečnosti jí bylo dvakrát tolik. Ale Mengele se zasmál a nechal ji jít vpravo. Tak Olga přežila.“

Na oděv jim našili žlutou hvězdu, která je označovala jako Židy, ale ony protestovaly a zdůrazňovaly, že jsou svědkové Jehovovi. Sestry strhly žluté hvězdy a dožadovaly se fialových trojúhelníků, podle nichž se poznalo, že jsou svědkové Jehovovi. Třebaže za to byly několikrát zbity, odpovídaly: „Dělejte si s námi co chcete, ale my chceme vždy zůstat svědky Jehovovými.“

Později sestry převezli do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Přibližně v té době v táboře vypukla epidemie tyfu. Sestra Slézingerová onemocněla natolik, že ji společně s mnoha jinými odvedli z tábora a víc ji nikdo neviděl. Krátce po tom tuto oblast osvobodila britská armáda. Sestra Bászová se dostala do nemocnice a pak se odstěhovala do Švédska, kde rychle navázala spojení s bratry.

Mnozí bratři, kteří byli v Maďarsku uvězněni, byli později deportováni do Německa. Většina z nich se po válce vrátila, ale ne všichni. Jedním z těch, kteří se nevrátili, byl Dénes Faluvégi, jenž zemřel při transportu z koncentračního tábora v Buchenwaldu do koncentračního tábora v Dachau. Sloužil Jehovovi věrně přes 30 let.

Věrní až do smrti

Svědkové, kteří nebyli deportováni do Německa, byli na podzim roku 1944 po zrušení tábora v Nagykanizse propuštěni. Kvůli válečné frontě se však nemohli dostat domů, a tak se rozhodli přijmout práci na místních farmách, dokud se situace nezlepší. Dne 15. října se však s pomocí německé nacistické strany ujala moci Nyilaskeresztes Párt (Šípové kříže) a ta ihned začala povolávat mladé muže k vojenské službě.

Bratři byli brzy za svou neutralitu znovu zatýkáni. Pětice mladých bratrů, kteří byli zatčeni, byla odvezena do města Körmend, asi 10 kilometrů od rakouských hranic, kde v místní škole zasedal vojenský soud. Jako prvního předvolali Bertalana Szabó, kterého odsoudili k trestu smrti zastřelením. Před popravou napsal dojemný dopis na rozloučenou, který si můžeme přečíst v knize Svědkové Jehovovi — Hlasatelé Božího Království na straně 662. Pak před soud předstoupili dva jiní bratři, János Zsondor a Antal Hönis. Také zůstali pevní, a také byli zastřeleni.

Sándor Helmeczi byl uvězněn na stejném místě. Vzpomíná: „Záchod na dvoře jsme mohli používat jen v určenou dobu. Předělali rozvrh tak, abychom viděli průběh poprav. Chtěli tím říci: ‚Teď už víte, co s vámi bude.‘ Bylo nám velmi smutno, když jsme viděli milované bratry ležet mrtvé. Pak nás odvedli zpátky do cel.

Po deseti minutách nás znovu zavolali a přikázali, abychom bratry očistili od krve. Viděli jsme je tedy úplně zblízka. Výraz obličeje Jánose Zsondora zůstal zcela normální. V jeho usmívající se, přátelské a mírné tváři nebyla ani stopa strachu.“

Ve stejnou dobu byl na tržišti v Sárváru, asi 40 kilometrů od hranic s Rakouskem, veřejně pověšen jiný bratr, dvacetiletý Lajos Deli. V roce 1954 jeden očitý svědek, bývalý důstojník, vzpomínal, co se tehdy přihodilo:

„Bylo nás hodně, civilisté i vojáci, kteří prchali na západ. Když jsme procházeli Sárvárem, viděli jsme, jak se na tržišti tyčí šibenice. Pod ní stál mladý chlapec s velmi příjemným, pokojným výrazem obličeje. Zeptal jsem se jednoho z přihlížejících, co ten chlapec provedl. Řekl mi, že nechtěl vzít do ruky ani zbraň, ani rýč. Poblíž stálo několik rekrutů strany Šípových křížů, kteří třímali samopaly. Všichni jsme slyšeli, jak jeden z nich tomu mladému muži říká: ‚Je to tvoje poslední šance, vezmi si ten samopal, nebo tě pověsíme.‘ Mladík nereagoval; jako by se ho to ani v nejmenším netýkalo. Pak pevným hlasem řekl: ‚Klidně mě pověste, ale já spíše než pouhé lidi poslechnu svého Boha, Jehovu.‘ Pak ho pověsili.“

Podle Ročenky 1946 bylo mezi lety 1940 a 1945 zabito 16 svědků, kteří z důvodu svého svědomí odmítli nastoupit vojenskou službu; dalších 26 svědků zemřelo na následky špatného zacházení. Jako jejich Pán svou vírou zvítězili nad světem.

Po válce nový začátek

Téměř všichni bratři, kteří se vrátili domů, přišli v první polovině roku 1945. Nikdy nepřestali svědčit o pravdě, i když od roku 1942 už nesloužili nijak organizovaně. Do konce roku 1945 však opět podávalo zprávu 590 zvěstovatelů. Příští rok podal zprávu vrcholný počet 837 zvěstovatelů, což bylo více než kdykoli před válkou.

Mimořádná ekonomická nestabilita, která následovala po válce, byla pro všechny lidi velkou zátěží. Někdy se ceny zdvojnásobily během hodiny. Bylo nutné určovat ceny podle hodnoty potravin a jednotkou bylo vejce. Když tedy bratři chtěli kanceláři Společnosti přispět na literaturu, přinesli tam potraviny — vejce, kuchyňský olej, mouku a podobné věci. Bratři to pak uskladnili a prodali. Účty za papír a tisk se často platily potravinami. Situace se trochu zlepšila, když byla 20. srpna 1946 zavedena nová měna. Mnohem povzbudivější však byly balíky šatstva a velké množství potravin, které přišly jako dar od křesťanských bratrů z jiných zemí.

Brzy bylo v Maďarsku možné konat velká veřejná shromáždění. V roce 1945 byla v obci Sárospatak přednesena veřejná přednáška, kterou vyslechlo přes 500 přítomných. Bratry zaplavila vlna radosti. V říjnu 1946 se ve městě Nyíregyháza konal celostátní sjezd, kterého se zúčastnilo 600 lidí. V roce 1947 se konal další celostátní sjezd — tentokrát v hlavním městě Budapešť. Ti, kdo na sjezd přijeli zvláštním vlakem označeným heslem „Sjezd svědků Jehovových“, dokonce dostali od maďarských státních drah padesátiprocentní slevu. Tentokrát dosáhl počet přítomných 1 200. V tomto roce bratři koupili vilu, ve které zřídili kancelář odbočky Watch Tower Society.

József Klinyecz projevuje lítost

Nyní by bylo vhodné opět se zmínit o Józsefu Klinyeczovi. I když byl velmi horlivý v kazatelské službě, jeho neústupnost způsobila v roce 1942 mezi bratry vážné rozdělení. Po válce poslal do ústředí Společnosti v Brooklynu osmistránkový dopis, v němž obviňoval bratry Konráda a Barthu. Tehdejší prezident Watch Tower Society, bratr Knorr, ve své odpovědi Klinyeczovi zdůraznil, že dílo kázání dobré zprávy o Království se v Maďarsku znovu rozjíždí a že by udělal lépe, kdyby se do tohoto díla zapojil, než aby mařil čas psaním stížností na své bratry. „Kdo jsi ty, abys soudil domácího sluhu někoho jiného?“ ptal se bratr Knorr citátem z Římanům 14:4.

Jozsef Klinyecz o tom, co četl, přemýšlel. Pak se vydal k bratru Konrádovi a řekl: „Dostal jsem dopis od bratra Knorra, který na mě hluboce zapůsobil. Uvažoval jsem o tom, jak jsem až dodnes jednal, a přemýšlel jsem o celém svém životě. Prosil jsem v modlitbě Jehovu o odpuštění a teď jsem přišel poprosit i tebe, abys mi odpustil, pokud můžeš.“ Bratr Konrád laskavě odpověděl: „Když ti odpustil Jehova, kdo jsem já, že bych ti neodpustil?“

Pak se bratr Klinyecz rozplakal. Přiznal, že před tím měl tak ztvrdlé srdce, že bratra, který za ním přišel s prosbou o odpuštění, vyhodil ze svého domu. Jak odlišným a jak osvěžujícím způsobem byl přivítán on! Bratr Klinyecz se hned znovu zapojil do kazatelské služby a později se stal průkopníkem. Jak laskavě a milosrdně Jehova jedná s těmi, kdo se k němu kajícně vrátí a chodí po jeho cestách! (Iz. 55:6, 7)

Politické ovzduší se mění

V roce 1948 moc v Maďarsku postupně převzala komunistická strana. V tom roce svědkové dále pořádali své krajské sjezdy, ale často za obtížných okolností. Uvažujme o tom, co se přihodilo během sjezdu, který se konal v divadle ve městě Sátoraljaújhely.

Bratři chtěli ozvučit nejen sál, ale i prostor před budovou. Když zkoušeli venkovní reproduktory, oznámili, že se bude konat veřejná přednáška. Bratr, který měl na starosti organizaci sjezdu, byl okamžitě předvolán do kanceláře policejních důstojníků. János Lakó těmto policistům vysvětlil: „Budeme zde mít krajský sjezd, a proto jsme veřejnou přednášku oznámili. Už jsme vás o tom na policejní stanici informovali.“ Policista odpověděl: „Jenže předtím jste se nezmiňovali o těch reproduktorech. Okamžitě je odstraňte!“

Když bratr Lakó ostatním bratrům vypravoval, co a za jakých okolností mu bylo řečeno, navrhli: „Když to zakázali tobě, tak ty nedělej nic. Ale my něco zkusit můžeme. Jeden policista to zakázal, ale kdo ví, zda to jiný nepovolí.“

Potom napsali ve dvou vyhotoveních žádost o použití venkovních reproduktorů a doručili ji na policejní stanici. Policista, který měl právě službu, se pokoušel telefonicky spojit se svými nadřízenými, ale bezúspěšně. Bratři mu řekli, že plně stačí, když jim zaregistruje a orazítkuje jejich kopii. A tak to udělal.

Podle očekávání se během přednášky objevili policisté, kteří bratrům přikázali, aby reproduktory odpojili.

„Proč bychom to dělali, když máme povolení?“

„Kde ho máte?“ zeptali se policisté.

„Má ho organizátor.“

„Tak ať sem přijde.“

Organizátora nalezli, a ten pak policistům povolení ukázal. Zůstali tam chvíli stát a naslouchali přednášce. Sál byl naplněn k prasknutí a mnoho dalších lidí poslouchalo u venkovních reproduktorů. Ten den šlo všechno výborně. Před námi však byly další vážné problémy.

Dostáváme jiné přízvisko

Před válkou noviny opakovaně nazývaly svědky Jehovovy jako „komunisty“ nebo jako ty, „kdo pro komunismus připravují cestu“. Jenže když se komunistická strana dostala k moci, odpůrcům se už takové přízvisko nehodilo. V roce 1949 se tedy téměř každý týden objevovaly články, které svědky obviňovaly z toho, že jsou „žoldáci amerického imperialismu“ financovaní Spojenými státy.

V roce 1950 se proti svědkům Jehovovým spojili komunisté, duchovenstvo a tisk. Zájemci často bratrům vyprávěli, že když knězi řekli o svém oficiálním odchodu z církve, kněz jim odvětil: „Cože? Vy se chcete přidat ke svědkům Jehovovým, k těm agentům imperialismu?“ Množila se zatčení — v tom roce bylo zatčeno 302 bratrů. Veřejné přednášky byly možné jen na pohřbech, ale těch bylo v průběhu roku pouze 72. Navzdory těmto problémům se bratrům podařilo odevzdat zprávu o vrcholném počtu 1910 zvěstovatelů.

Význační bratři opět zatčeni

Dne 13. listopadu 1950 policisté vpadli do budapešťské kanceláře Společnosti a provedli prohlídku. Udělali tam takový nepořádek, že pak kanceláře vypadaly jako po boji. Služebník odbočky János Konrád, překladatel András Bartha a krajský služebník János Lakó byli spolu s dalšími čtyřmi bratry zatčeni a odvedeni do vězení v Andrássyho ulici číslo 60.

János Konrád o tom napsal: „Při výslechu tam nepoužívali takové bolestivé tělesné mučení jako při výslechu na policii, ale vymývání mozků a duševní mučení uprostřed noci bylo někdy horší než tělesné mučení.

Naše soudní přelíčení se konalo 2. února 1951. Obvinění: ‚Vedení organizace zaměřené na podvracení státu a společnosti, a velezrada‘. Předseda soudu, soudce Jónás (kterého během kontrarevoluce o pět let později naplnil takový děs, že si vzal život) odsoudil sedm z nás k pěti až deseti letům vězení. Tento rozsudek byl zcela evidentně předem naplánován, protože soudci se nijak neradili, a ještě předtím, během výslechu, jeden vyšetřovatel bratrovi řekl: ‚Zavřeme vás na deset let a až těch deset let uplyne, naše lidová republika bude silnější, než je teď, a lidé budou ideologicky vyškoleni a imunní vůči vašim pokusům ovlivnit je Biblí. Pak vás budeme moci propustit.‘“

Bratr Konrád pokračuje: „Poslali nás do věznice ve městě Vác, severně od Budapešti. Všichni jsme byli velmi rádi, že nás dali společně do jedné cely. Konečně jsme si mohli navzájem sdělovat myšlenky a zážitky! Den jsme trávili podle rozvrhu, který začínal denním textem, v jehož přípravě jsme se střídali. Bibli jsme neměli; ze začátku jsme však Bibli ‚četli‘ tak, že jsme citovali pasáže, na něž jsme si vzpomněli. Podobně jsme ‚četli‘ Strážnou věž. A denně jsme se modlili, aby Jehova našim bratrům venku pomohl vytrvat.

Nenechali nás příliš dlouho pohromadě, ale oddělili nás a umístili ke světským vězňům — vedení věznice se domnívalo, že kdybychom zůstali společně, posilovali bychom se navzájem ve svém přesvědčení a nikdy bychom se ‚nepolepšili‘. Později nás zase spojili, protože se báli, že bychom Boží pravdou mohli přesvědčit své světské spoluvězně. Tato hra se během našeho věznění několikrát opakovala.“

Začíná pracovat nový výbor

Na jaře roku 1953 už byli zatčeni téměř všichni odpovědní bratři, kteří byli pověřeni nějakým úkolem. Zatýkání probíhala znenadání, neočekávaně, provázely je vpády do domovů našich bratrů. Situace v Maďarsku vyžadovala úplnou reorganizaci díla. Byl vytvořen nový výbor, v němž měli začít sloužit tři krajští dozorci: Zoltán Hubicsák, József Csobán a György Podlovics.

V listopadu 1953 byli všichni tři členové tohoto výboru zatčeni a umístěni ve věznici Státní bezpečnosti ve městě Békéscsaba. Po deseti dnech byli překvapivě propuštěni. Až později se zjistilo, že József Csobán pod tlakem podlehl a souhlasil s tím, že bude pro úřady pracovat. Ve výboru však došlo ke změně: Mihály Paulinyi nahradil Józsefa Csobána, který se stal oblastním služebníkem.

Jedním z hlavních úkolů výboru bylo překládat studijní články ze Strážné věže a vždy se ujistit, že se kopie dostala do každého kraje. Krajští dozorci ji pak rozmnožili a každému sboru přidělili jeden výtisk.

Duchovní pokrm se kromě toho musel dostat také k bratrům, kteří byli internováni v pracovních táborech. Snad nejznámější byl tábor Tólápa, uhelný důl na severu země. Nějaký čas tam úřady nechaly pracovat až 256 bratrů, což byl nejvyšší počet. V dolech bratři pracovali se skutečnými horníky, z nichž mnozí se svědky Jehovovými sympatizovali. Horníci pro bratry pašovali dovnitř literaturu a ven zprávy.

Naši nepřátelé v této době sledovali dva hlavní cíle — přinutit svědky, aby chodili na vojnu a aby vstoupili do Svazu svobodných církví. Ani jednoho z těchto cílů se jim nepodařilo dosáhnout, a tak zkusili něco jiného.

Úlisná slova ve vězení

V roce 1955 byl bratr János Lakó znovu přemístěn do stejné cely jako János Konrád. Přišel za ním jistý pan Szabó a něco mu navrhl. „S Konrádem jednat nemůžeme,“ řekl pan Szabó, „on je příliš tvrdohlavý. To vy jste rozumnější. Pustíme vás na svobodu a povolíme vaši činnost. Konrád tu zůstane, ale sbor se může scházet. Můžete být svědky Jehovovými, můžete se modlit jak chcete, ale nepřesvědčujte druhé.“

„To by ale znamenalo, že bychom se stali svědky, kteří nevydávají svědectví,“ odvětil bratr Lakó. „To nemohu slíbit.“

„No, nechte si to projít hlavou. Zase se tu zastavím.“ Když opět přišel, mimo jiné se zeptal: „Jak se daří Konrádovi?“

„Docela dobře.“

„Kdy jste ho naposledy viděl?“

„Před chvilkou, jsme spolu v cele.“

„A mluvil jste s ním o našem rozhovoru?“

„Samozřejmě, vždyť je to můj bratr!“ Nato vládní agent rozhněvaně odešel a víc se u bratra Lakó neukázal.

Ve stejném roce komunisté nabídli povolení na vydávání Strážné věže, pokud v ní budou zahrnuty dvě strany komunistické propagandy. Bratři to samozřejmě nepřijali.

Další pokus bratry oklamat

V létě roku 1955 bylo propuštěno asi sto bratrů z tábora v Tólápě. Po šesti týdnech, během nichž se znovu těšili z rodinného života, jim bylo přikázáno, aby se dostavili do vesnice Szentendre, nedaleko Budapešti.

Po příchodu do Szentendre byli bratři přivedeni do velkého sálu. Nějaký důstojník jim řekl, že nebudou muset brát do ruky zbraň, protože pro ně vláda připravila zvláštní opatření, které prý jistě ocení. Nebudou nosit zbraň či převážet munici, ale pomáhat stavět silnice, mosty, železnice a podobné věci. Za několik měsíců se budou moci vrátit domů ke svým rodinám. Mnoha méně zkušeným bratrům to ze začátku znělo dobře, ale někteří zralí bratři tušili léčku a okamžitě se ptali: „Bude se od nás očekávat také pomoc při stavbě vojenských objektů?“ Nedostali žádnou přímou odpověď.

Pak se bratři zeptali, zda budou muset nosit uniformy. Důstojník odpověděl, že jim budou dodány čepice a pokud chtějí, mohou také dostat uniformy, aby nemuseli nosit své vlastní oblečení. To se některým zdálo rozumné. Pak zazněl příkaz: „Ti, kdo se rozhodli tři nebo čtyři měsíce pracovat a pak se vrátit ke své rodině, mohou jít do skladu a vyměnit své civilní oblečení za uniformu a holínky. Ti, kdo tak neučiní, mohou počítat s trestem odnětí svobody od pěti do deseti let.“

To byla pro bratry těžká zkouška. Několik bratrů už mělo za sebou čtyři roky vězení nebo internačního tábora. Potom, co mohli být šest týdnů na svobodě, měli zase jít do nějakého temného dolu nebo lomu a všechno, co už prodělali, mělo začít znovu. Někteří se domnívali, že to bude trvat jen několik měsíců, a pak se budou moci vrátit ke svým rodinám a svobodně sloužit Jehovovi. Asi 40 bratrů ze 100 si pomalu došlo pro uniformy.

Zbývající bratři zbožně usoudili, že to, co jim nabízeli, nebylo nic jiného než vojenská služba v záloze a že se mají stát pracovní brigádou v armádě. S rozhodnutím zachovat si svou křesťanskou neutralitu návrh odmítli.

Jedna část sálu byla tedy zaplněna těmi, kdo si uniformu oblékli, a druhá těmi, kdo ji odmítli. Pak vstoupil nějaký desátník, který na nejbližšího svědka zařval: „Neumíš salutovat?“ Bratr odpověděl, že je civilista, a ne voják. V tu chvíli si desátník všiml, že jsou bratři rozděleni na dvě skupiny, jednu v uniformách a druhou v civilních šatech. Obrátil se k těm uniformovaným, zaujal velitelský postoj a řekl jim: „Muži! Pozor! Vy, kteří jste nastoupili vojenskou službu v záloze, musíte ode dneška salutovat, když vejde někdo s vyšší hodností, a při hlášení musíte stát v pozoru. Ode dneška jste vojáci a musíte poslouchat všechny rozkazy.“

Sál nejprve úlekem ztichl a pak se ozvaly rozhořčené hlasy těch uniformovaných: „My nejsme vojáci! Nepřistoupili jsme na žádnou vojenskou službu! Souhlasili jsme jen s tím, že budeme pracovat!“ Důstojník, který v úvodu bratry oslovil, uslyšel hluk, a tak se vrátil do místnosti a viděl, že ten desátník všechno zkazil. Okamžitě se to snažil bratrům vysvětlit. Většina bratrů se už však svlékla z uniforem a žádala, aby dostali zpět své civilní oděvy. Voják, jenž ve skladu velel, jim oděvy nechtěl vydat. I přes velké úsilí bratrů dostali svoje šaty zpět až příští ráno.

Brzy vešlo několik vysokých důstojníků. Bratři byli srovnáni do řad. Jeden z důstojníků žádal: „Ať vystoupí ti, kdo chtějí do služby v záloze!“ Nikdo se ani nepohnul. Pak žádal: „Ať vystoupí ti, kdo službu v záloze nepřijmou!“ Jako kdyby tentokrát bylo zmáčknuto správné tlačítko, všichni vystoupili.

Pokrm pro vězně

Naši bratři byli během revoluce v roce 1956 na krátký čas propuštěni. O dva týdny později se komunisté dostali k moci znovu. V průběhu následujících měsíců se úřady snažily znovu pozatýkat všechny, kdo byli ve vězení před revolucí — svědky Jehovovy i ostatní.

Přesto měli bratři i nadále přísun duchovního pokrmu. Když byl Sándor Völgyes uvězněn, požádal svou manželku, aby do koláčů zapékala články ze Strážné věže. Sestra na obě strany dvou tenkých listů papíru vždy zkopírovala celý studijní článek. Když však bratr Völgyes dostával svůj koláč, nemohl jej ‚sníst‘ hned, protože v cele byl se světskými lidmi. Rozkrojil jej příští den na toaletě na svém pracovišti. Potom články opsal větším písmem na skládaný toaletní papír. Obvykle to dělával v sobotu odpoledne nebo v neděli, kdy byl ve věznici relativní klid a pokoj.

Vězni dostávají svobodu

V březnu 1960 byl propuštěn bratr Bartha, který si odpykal devítiletý trest. Sloužil Jehovovi věrně až do své smrti v roce 1979. Až dodnes na něho mnoho bratrů vzpomíná jako na neúnavného překladatele a upřímného přítele s dobrým smyslem pro humor.

Postupem času byli všichni bratři propuštěni. Úřady je však často kontaktovaly. Ukázalo se, že místo nočního bití se snaží oslabit odhodlanost svědků Jehovových úlisnými řečmi a přemlouváním.

„Vydávání svědectví“ rozhlasem

Koncem šedesátých let na svědky Jehovovy často útočil tisk. Někdy byla taková propaganda vysílána rozhlasem. Při jedné příležitosti však hodinová dramatizace, která měla před svědky Jehovovými varovat, opravdu vydala dobré svědectví. Následující zpráva o tom říká:

„Příběh byl založen na tom, co skutečně prožila jedna mladá žena. O tuto dívku, která byla učitelkou na venkově, se komunistická strana řádně nepostarala. Nedostala například vhodnou místnost, ve které by mohla bydlet. V její třídě byly děti svědků Jehovových. Bratři jí nabídli místnost a laskavá, láskyplná atmosféra jejich domova na ni velmi zapůsobila. Veškeré předsudky, které proti svědkům Jehovovým měla, byly odstraněny, a tak se stala sestrou v pravdě.

Cílem tohoto vysílání bylo ukázat, že by se komunistická strana měla o své lidi lépe starat, aby se vyhnula takovým odchodům. Jak už bylo řečeno, toto se v Maďarsku skutečně stalo. Bývalá učitelka je nyní šťastnou manželkou jednoho bratra. Ačkoli to nebyl záměr, toto rozhlasové vysílání o nás vydalo dobré svědectví. Bratrům se to líbilo zvláště proto, že byl během hry čten Žalm 83:18: ‚Aby lidé poznali, že ty, jehož jméno je Jehova, ty sám jsi Nejvyšší nad celou zemí.‘“

Lesní shromáždění

Během sedmdesátých a osmdesátých let byla společná shromáždění zakázána, a tak svědkové Jehovovi pořádali svá shromáždění v lese. (Hebr. 10:24, 25) Tato lesní shromáždění se od jara do podzimu konala po celé zemi. Většina budapešťských sborů se scházela v kopcích kolem hlavního města.

Bratr Völgyes vzpomíná: „V lese mezi kopci byla kruhová mýtina, asi 30 metrů široká, na které se bratři shromažďovali. Byla v překrásném prostředí, jehož klid vhodně doplňoval ptačí zpěv. Obloha byla čistá a vzduch byl prodchnut vůní lesních bylin. Prostě ideální místo, na kterém vše chválilo našeho Vznešeného Stvořitele.

Pravidelně tam probíhala škola teokratické služby a služební shromáždění. Když pršelo, chránily nás před deštěm pláštěnky. Nekonala se tam jen sborová shromáždění, ale také sjezdy.

Z opatrnosti byli vybíráni bratři, aby sloužili jako hlídky a varovali ostatní, kdyby přicházel někdo podezřelý. Navzdory bezpečnostním opatřením se tam však koncem léta 1984 bez varování objevili policisté v civilu.

Reproduktory jsme měli přibité na kmenech stromů. Policisté byli ostře proti tomu a prohlásili, že natlučením hřebíků jsme stromy poškodili. Měli další námitky týkající se poškozování životního prostředí; za to vzal odpovědnost jeden bratr, aby nebyli postiženi ještě jiní.

Když jsme jim řekli, že to bylo shromáždění svědků Jehovových, jeden z policistů se zeptal, proč jsme nepožádali úřady o povolení pořádat svá shromáždění. ‚Určitě by nám povolení nedali,‘ zněla naše odpověď. ‚Jen to zkuste,‘ doporučovali policisté.“ Tak jsme to udělali.

Zákaz je zrušen

Bratři Völgyes a Oravetz, členové zemského výboru, se setkali s vysoce postavenými úředníky Ministerstva vnitra. Podali jim zprávu o návštěvě policistů a o jejich doporučení požádat o povolení konat shromáždění. Toto jednání proběhlo 23. října 1984. Od té doby sbory po celé zemi žádaly o povolení konat svá shromáždění. V některých případech to bylo povoleno.

Později probíhalo jednání se Státním úřadem pro věci církevní. V roce 1987 bylo umožněno, aby svědky Jehovovy v těchto záležitostech oficiálně zastupovali Milton G. Henschel a Theodore Jaracz, členové vedoucího sboru, a Willi Pohl z německé odbočky. Dne 27. června 1989 byl konečně zákaz zrušen. Pro Státní úřad pro věci církevní bylo uznání svědků Jehovových poslední akcí, kterou v tomto ohledu provedl. Úřad byl o čtyři dny později, 1. července 1989, zrušen.

Veřejné sjezdy

Po hromadném zatýkání svědků Jehovových začátkem padesátých let, bylo pro kohokoli z nich velmi obtížné navštívit velký sjezd. Čas od času se bratrům podařilo dostat se na velká shromáždění, která se konala v zahraničí, jako to bylo v roce 1963 v případě série sjezdů „Věčné dobré poselství“. V letech 1978 až 1988 měl omezený počet maďarských delegátů možnost vyslechnout program oblastního sjezdu ve svém jazyce v Rakousku. Ostatní se shromažďovali v lesích své domoviny — nejprve neoficiálně a od roku 1986 s vědomím úřadů.

Ale po tom, co byli svědkové Jehovovi v roce 1989 zákonně uznáni, byly rychle zorganizovány veřejné sjezdy. Měsíc po zrušení zákazu se oblastního sjezdu „Zbožná oddanost“ v budapešťské sportovní hale zúčastnilo 9 073 lidí. Další rok se sjezd nekonal jen v Budapešti, ale také v Debrecenu, Miskolci a Pécsi.

V roce 1991 se na největším stadiónu v Maďarsku, na Népstadionu, konal první mezinárodní sjezd, na kterém se z vroucí bratrské náklonnosti těšilo 40 601 návštěvníků. John E. Barr, Milton G. Henschel, Theodore Jaracz a Karl F. Klein, představitelé vedoucího sboru, povzbudili maďarské bratry i hosty z 35 zemí svými povzbuzujícími přednáškami.

Organizační pokrok

Se znovu nabytou svobodou se otevřela cesta pro organizační úpravy, aby byla činnost svědků Jehovových v Maďarsku v souladu s činností jejich křesťanských bratrů v jiných zemích. Někteří krajští dozorci měli například během týdne světské zaměstnání, protože za komunismu to obvykle bylo nutné. Mohli tak sborům sloužit jen o víkendech. Byli však vyškoleni dostatečně způsobilí bratři, kteří neměli rodinné povinnosti, a tak se v lednu 1993 služba krajských dozorců prodloužila na dobu od úterý do neděle.

Během osmdesátých let se škola průkopnické služby konala jen v omezeném měřítku. V roce 1994 do ní byli pozváni všichni průkopníci, kteří splňovali požadavky. V průběhu devíti měsíců prošlo tímto zvláštním školením 401 bratrů a sester.

Znamenité výsledky vzdělávací činnosti svědků Jehovových způsobily, že bylo nutné zorganizovat výstavbu sálů Království s použitím metody rychlostavby. Sbory se scházely ve školách, kulturních střediscích, prázdných kasárnách, a dokonce ve vyklizených úřadovnách bývalé komunistické strany. Ale v roce 1993 byly ustaveny regionální stavební výbory, bratři z Rakouska poskytli školení a od svědků z mnoha zemí přišla finanční pomoc. V květnu 1994 vyrostl ve městě Érd nedaleko Budapešti první sál Království postavený metodou rychlostavby. Do konce služebního roku 1995 bylo postaveno 23 sálů Království a dalších 70 sálů bylo v plánu.

Byly také ustaveny Výbory pro styk s nemocnicemi, které mají podporovat svědky Jehovovy v jejich rozhodnutí neporušit Boží zákon nevhodným použitím krve. Podobně jako v jiných částech světa, i v Maďarsku mnoho lékařů nezná alternativní léčbu, jež nevyžaduje použití krve. Výbory pro styk s nemocnicemi, které nyní pracují v Budapešti, v Debrecenu a Miskolci a v Szegedu, Pécsi a Tatabányi jim pomáhají poznat nejnovější metody. S výbory už spolupracuje asi 120 profesorů, primářů a chirurgů. Při řešení nedávného případu dvouleté Dalmy Völgyesové se budapešťský Výbor pro styk s nemocnicemi spojil s Nemocničními informačními službami v Brooklynu a do tří hodin měl po ruce potřebné informace o bezkrevní léčbě, jež byly v tomto případě úspěšně použity.

Absolventi Gileadu a školy služebního vzdělávání

László Sárközy byl prvním misionářem vyškoleným Watch Tower Society, jenž byl oficiálně poslán do Maďarska. Asi o pět týdnů později, 31. srpna 1991, přijeli čtyři absolventi první třídy školy služebního vzdělávání v Německu: Axel Günther, Uwe Jungbauer, Wolfgang Mahrt a Manfred Schulz. Na začátku října se k nim připojili Martin a Bonnie Skokanovi ze Spojených států, absolventi Gileadu.

V Maďarsku nyní slouží čtrnáct bratrů a sester, kteří navštěvovali biblickou školu Strážné věže Gilead nebo školu služebního vzdělávání. Byli pověřeni službou v betelu, zvláštní průkopnickou službou nebo krajskou službou. István Mihálffy, první bratr z Maďarska, který obdržel takové školení, byl zase poslán na Ukrajinu, aby sloužil jako krajský dozorce maďarsky mluvícím bratrům.

Někteří měli zpočátku jen velmi omezené znalosti maďarštiny, ale dělali, co mohli. Stefan Aumüller z Rakouska říká: „Má znalost maďarštiny byla velmi omezená, a tak jsem používal velmi jednoduché úvody. Obvykle jsem otevřel knihu Žít navždy a zeptal se osloveného, zda chce studovat Bibli. Takto jsem zavedl mnoho studií. Když jiní zvěstovatelé viděli, jak je tato jednoduchá, přímá metoda působivá, začali hned také nabízet studium Bible, a měli podobný úspěch. Výsledkem je rostoucí počet zvěstovatelů ve sboru: z 25 v srpnu 1992 na 84 zvěstovatelů, kteří podali zprávu v červnu 1995.“

Lid milující svobodu dále postupuje

Říká se, že Magyar, tedy jméno, jímž se obyvatelé Maďarska označují, pochází ze slova, jež znamená „mluvit“. Maďarštinu tedy vhodně používá 16 907 zvěstovatelů, kteří zde vyprávějí dobrou zprávu o Božím Království. Jak řekl král David o věrných služebnících Jehovy: „O slávě tvého kralování budou hovořit a o tvé moci budou mluvit.“ (Žalm 145:11)

Svědkové Jehovovi to horlivě dělají ve 219 sborech a v 12 krajích. V roce 1995 věnovali 2 268 132 hodin tomu, že se svými bližními mluvili o ‚slávě Jehovova kralování‘. Každý měsíc vedli asi 14 000 biblických studií a Památnou slavnost v roce 1995 navštívilo 37 536 lidí. Počet zvěstovatelů se každým rokem stále zvyšuje. Od června 1989, kdy bylo dílo Království v Maďarsku opět povoleno, až do srpna 1995 se zvýšil počet zvěstovatelů z 9 626 na 16 907. Za stejné období se zvýšil počet pravidelných průkopníků ze 48 na 644.

Podobně jako v Izraeli za dnů Šalomouna, kdy byl v Jeruzalémě zasvěcen Jehovovi chrám, i v Maďarsku se 31. července 1993 bratři ‚rozradovali a rozveselili svoje srdce‘, protože proběhlo zasvěcení nově postavených místností k bydlení a kanceláří pro budapešťský betel. (1. Král. 8:66) Dalším velkým projektem bude stavba prvního sjezdového sálu, který má stát v Budapešti. V současné době kraje kolem Budapešti pořádají své krajské sjezdy a zvláštní sjezdové dny v kongresovém centru EFEDOSZ, kde své sjezdy mívala komunistická strana.

Činnost svědků Jehovových v Maďarsku byla mnoho let pod dohledem jiných odboček, například pod rumunskou, německou, švýcarskou a donedávna pod rakouskou. Počátkem září 1994 se však Maďarsko stalo odbočkou pod přímým dohledem světového ústředí v Brooklynu.

Svědkové Jehovovi, kteří v Maďarsku začali se svou činností téměř před sto lety, zakoušeli pronásledování a náboženskou nesnášenlivost. Kázání dobré zprávy o Božím Království se však nezastavilo, ale postupuje vpřed ještě mnohem větším tempem. Jehovovi svědkové v Maďarsku jsou rozhodnuti s Jehovovou pomocí říkat slova, která pronesl žalmista David: „Má ústa budou mluvit Jehovovu chválu; a ať všechno tělo žehná jeho svatému jménu na neurčitý čas, ano navždy.“ (Žalm 145:21)

[Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázky na straně 74]

János Dóber (nahoře) a József Toldy (vpravo) přivezli biblickou pravdu do Maďarska a horlivě se podíleli na kazatelské službě

[Obrázek na straně 79]

Horliví průkopníci v Budapešti v letech 1934/1935: (zleva doprava) Adi a Charlotte Vohsovi, Julius Riffel, Gertrud Mendeová, Oskar Hoffmann a Martin Poetzinger

[Obrázek na straně 82]

Svědkové Jehovovi v koncentračním táboře v Nagykanizse

[Obrázek na straně 83]

János Konrád, uvězněný na 12 let za křesťanskou neutralitu

[Obrázky na straně 90]

Zachovali Jehovovi věrnost až do smrti: (nahoře) Bertalan Szabó, zastřelen; (vpravo) Lajos Deli, oběšen

[Obrázek na straně 102]

János Lakó, podobně jako mnoho dalších svědků, svým pronásledovatelům nepodlehl

[Obrázek na straně 107]

Ilona Völgyesová posílala svému muži duchovní pokrm zapečený v koláčích

[Obrázky na straně 108 a 109]

Od „lesního sjezdu“ v roce 1986 k mezinárodnímu sjezdu na Népstadionu v hlavním městě v roce 1991

[Obrázek na straně 110]

První sál Království v Maďarsku postavený metodou rychlostavby ve městě Érd

[Obrázky na straně 115]

Budovy odbočky a rodina betel v Budapešti