Mají pralesy nějakou budoucnost?

NA Velikonočních ostrovech v jižním Tichomoří se z travnatých úbočí vynořují velké kamenné hlavy, které nepřítomně hledí na moře. Lidé, kteří tyto sochy vytvořili, se před staletími rozptýlili. V liduprázdných pustinách západní části Spojených států jsou trosky starobylých staveb jedinými svědky minulosti, svědky národa, který se rozptýlil dávno před tím, než se tam běloch kdy odvážil. Některé biblické země, kde kdysi vzkvétal obchod a civilizace, jsou nyní větru vystavenými pustinami. Proč?

Ve všech třech případech může být částečnou odpovědí odlesnění. Někteří odborníci se domnívají, že lidé museli opustit tyto oblasti proto, že zničili tamější pralesy. Země zbavená stromů se změnila v neúrodnou, a tak se člověk stěhoval dál. Dnes však hrozí nebezpečí, že člověk provede totéž na celé planetě. Udělá to? Nemůže něco tento proces zastavit?

Mnozí se o to pokoušejí. V Himalájích, jak hlásí zpravodajové, ženy obejmuly stromy v zoufalé snaze zabránit dřevorubcům, aby je nekáceli. V Malajsii zase kmenoví obyvatelé pralesa utvořili řetězce z lidí, aby zatarasili cestu blížícím se dřevorubcům a jejich těžké mechanizaci.

Dvě stě miliónů lidí, kteří si vydělávají na živobytí z deštných pralesů, mají zcela osobní zájem na této kritické situaci. Jak civilizace postupuje, domorodé kmeny se stahují hlouběji do pralesa, až se setkají s osadníky, kteří postupují z druhé strany. Mnohé kmeny vymřou na nemoci, které s sebou přinesou přistěhovalci. Jiní jsou donuceni přizpůsobit se okolnímu světu a skončit mezi městskou chudinou — odcizení a zpustlí. Svět však začíná chápat jejich situaci. Hnutí za ochranu životního prostředí se šíří po celé zeměkouli.

Mohou ochránci životního prostředí změnit situaci?

„K ochraně tropických pralesů na světě slouží jak věda, tak technika.“ Těmito slovy začíná kniha Saving the Tropical Forests. Znázorňuje to na parcích, které se vyskytují po celé zemi. V Kostarickém národním parku Guanacaste věnovali čas a úsilí novému osazování rozsáhlých ploch pralesa. V oblastech jako Keňa, Indie, Haiti a Čína byly vysazeny milióny stromů.

Někdy je zalesňování vlastně obchodní záležitostí, protože jednotlivé druhy stromů jsou vysazovány proto, aby později mohly být pokáceny. To lze ale stěží přirovnat k celkovému ekologickém systému deštného pralesa. Kromě toho někteří tvrdí, že vlhký tropický prales nemůže být nikdy ve své původní složitosti obnoven. Není divu, že mnozí ochránci životního prostředí zastávají názor, že zachování pralesa je lepší než jeho obnovování.

Ale zachování pralesa není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Pokud bude plocha pralesa příliš malá, prales nepřežije. Někteří ochránci přírody připomínají, že mají-li si pralesy uchovat svoji bohatou rozmanitost, nejméně 10 až 20 procent deštných pralesů na světě by mělo být chráněnou oblastí. V současné době jsou však chráněna pouze tři procenta deštných pralesů v Africe, dvě procenta v jihovýchodní Asii a jedno procento v Jižní Americe.

A některé z těchto oblastí jsou chráněny pouze „na papíře“. Parky a rezervace chátrají následkem špatného plánování nebo řízení, nebo když zkorumpovaní úředníci „shrábnou“ peníze určené k údržbě parků do vlastní kapsy. Někteří získávají peníze tím, že udělují tajné oprávnění pro těžbu dřeva. Lidská síla je také omezená. Na území Amazonky byl určen samostatný dozor nad oblastí o rozloze Francie.

Ochránci životního prostředí se také zasazují o to, aby byli farmáři poučováni, jak hospodařit, aby nedošlo k vyčerpání půdy, takže by nemuseli být nuceni postupovat dál a kácet více pralesa. Někteří zkusili pěstovat na jednom poli dohromady různé druhy zemědělských plodin, což je ochranou proti škodlivému hmyzu, který se živí pouze jedním druhem. Ovocné stromy mohou chránit půdu před tropickými dešti. Jiní se vrátili ke starobylému postupu. Kolem pozemků vykopali kanály a přehazovali z nich na políčka bahno a řasy, které slouží jako výživné látky pro plodiny. Chov ryb v kanálech může být dalším zdrojem potravy. Takové metody se již při pokusech setkaly s úspěchem.

Naučit to však lidi stojí čas a peníze a vyžaduje to zkušenosti. Tropické státy mají často příliš mnoho bezodkladných hospodářských problémů, do nichž musí dlouhodobě investovat. Problém by se však nevyřešil ani tehdy, kdyby byly rozšířeny technologické informace. Jak píše Michael H. Robinson ve své knize Saving The Tropical Forests: „Deštné pralesy nejsou ničeny z neznalosti nebo hlouposti, ale do značné míry následkem chudoby a chamtivosti.“

Jádro problému

Chudoba a chamtivost. Zdá se, že kritická situace s odlesňováním sahá svými kořeny hluboko do struktury lidské společnosti, mnohem hlouběji než kořeny tropických stromů v chudé půdě. Je lidstvo schopné odstranit kořeny tohoto problému?

Zástupci 24 vlád, kteří se sešli v loňském roce v Haagu (Holandsko), předložili návrh na vytvoření nové pravomoci v rámci Organizace spojených národů, jež by nesla název Zeměkoule. Podle londýnského listu Financial Times by měla mít „nebývalou moc při ustavování a prosazování zákonů na ochranu životního prostředí“. Ačkoli by se státy musely vzdát částečně své národní suverenity, aby Zeměkoule měla nějakou skutečnou moc, někteří tvrdí, že je nevyhnutelné, aby se taková organizace jednoho dne objevila. Celosvětových problémů by se mohla ujmout pouze sjednocená celosvětová organizace.

To je logické. Ale jaká lidská vláda nebo organizace může vykořenit chamtivost a chudobu? Jaké vládě se to kdy podařilo? Všechny jsou příliš často založeny na chamtivosti, a tak chudoba nikdy nekončí. Nikoliv, máme-li čekat na nějakou lidskou moc, aby vyřešila krizi, způsobenou odlesňováním, pak pralesy nemají žádnou budoucnost; vlastně ji nemají ani lidé.

Ale uvažuj. Nejsou snad pralesy důkazem, že byly vytvořeny úžasně inteligentní bytostí? Ano, jsou. Od kořenů až po listy jasně ukazují, že jsou dílem mistrovského Tvůrce.

Nuže tedy, dovolí tento velkolepý stvořitel člověku vyhladit všechny deštné pralesy a zničit naši planetu? Na tuto otázku přímo odpovídá význačné biblické proroctví. Zní takto: „Ale národy se rozzlobily a přišla tvá zloba a ustanovený čas. . ., aby byli zničeni ti, kteří ničí zem.“ — Zjevení 11:18.

Za povšimnutí stojí v tomto proroctví dvě věci. Za prvé, poukazuje se v něm na dobu, kdy bude člověk skutečně schopen zničit celou planetu. Když byla téměř před dvěma tisíci lety tato slova napsána, člověk nemohl zničit zemi ani létat na Měsíc. Dnes však dělá obojí. Za druhé: proroctví jasně odpovídá na otázku, zda člověk zničí celou zeměkouli, a dává ujištění, že se to rozhodně nestane.

Bůh stvořil člověka, aby o Zemi pečoval a obdělával ji, ne aby ji zničil a nechal neobydlenou. Bůh stanovil starověkému Izraeli určité omezení ohledně odlesňování, které starověký Izrael respektoval při dobývání Zaslíbené země. (5. Mojžíšova 20:19, 20) Bůh slibuje, že všechno lidstvo bude v blízké budoucnosti žít v souladu se svým životním prostředím. — 1. Jana 2:17; Jeremjáš 10:10–12.

Bible předkládá naději, že přijde doba, kdy člověk nebude Zemi pustošit, ale přeměňovat v ráj, nebude s ní bezohledně zacházet, ale bude ji spravovat, nebude ji chamtivě vykořisťovat pro chvilkový zisk, ale bude na ni prozíravě dohlížet. Pralesy tedy mají budoucnost. Zkažený systém věcí, který ničí pralesy i celou zeměkouli, však neobstojí.

[Obrázek na straně 22]

Odlesnění na Velikonočním ostrově mohlo způsobit zánik civilizace

[Podpisek]

H. Armstrong Roberts