Nová éra pro židy a křesťany?

„Pronásledování ustane, až papež vstoupí do synagógy.“ — Židovské přísloví.

PAPEŽ Jan Pavel II. se 13. dubna 1986 stal prvním římským pontifikem v dějinách, který vstoupil do židovského domu uctívání. Za bouřlivého potlesku potvrdil, že katolická církev „hluboce lituje nenávisti, pronásledování a projevů antisemitismu, které byly kdykoli a kýmkoli namířené proti Židům“. Řekl, že jeho ‚návštěva má za cíl překonat staré předsudky a zajistit hlubší uznání společného duchovního dědictví židů a křesťanů‘.

Také jiná náboženství křesťanstva v nedávných letech usilovala o urovnání letitého rozkolu, který měla s židy. Presbyteriánské církve Spojených států publikovaly v červnu 1987 dokument, ve kterém vyjadřují pokání nad jejich dlouho trvající účastí v „protižidovských postojích a činech“. Bezprostředně nato vydala svou vlastní rezoluci Sjednocená církev Kristova. Prohlašuje se v ní, „že křesťanství není nástupcem judaismu“, a že „Boží smlouva s židovským národem nebyla zrušena“.

Křesťanstvo a nacistická genocida

Co stojí v pozadí tohoto neobyčejného úsilí? Nic jiného, než snaha křesťanstva distancovat se od nacistické genocidy Židů. Většina církevních činitelů se v letech bezprostředně po druhé světové válce snažila ignorovat skutečnost, že hrůzy masového vyhlazování spáchali lidé, kteří se prohlašovali za křesťany. Židovský lid si ovšem dobře uvědomoval důsledky této znepokojující skutečnosti.

Plynula léta, a ti, kteří nacistickou genocidu přežili, začali promlouvat. Svět byl prostřednictvím knih, časopisů a filmu postaven tváří v tvář teroru prováděnému v koncentračních táborech. Také bojem státu Izrael o sebezáchovu byla pozornost světa upřena na židovstvo. Následkem toho se křesťanstvo ve stále vzrůstající míře ocitalo na pranýři. G. Peter Fleck napsal do časopisu The Christian Century: „Je cosi úděsného na. . . náboženství a na civilizaci, která dokázala zrodit a tolerovat takovou příšernost [jako nacistické vyhlazování]. A v církvi, která během této hrůzy zachovávala téměř naprosté mlčení, musí být něco v nepořádku.“

Židovští vůdcové s tím souhlasí. Rabín Stuart E. Rosenberg se ptá, proč po druhé světové válce „tak málo církví nebo jejich představitelů pochopilo vztah mezi dlouhými a nepřetržitými dějinami křesťanského tažení proti judaismu a konečným výplodem nacismu — záměrným vyvražděním jedné třetiny židovského národa“. Poznamenal, že mnoho příslušníků církví „odvracelo tvář, nebo ještě hůře — s poklidem přijalo zkázu šesti miliónů lidí v Hitlerově Evropě jako Boží rozsudek za to, že ‚židé odmítli Ježíše‘“. — The Christian Problem (Křesťanský problém).

Elie Wiesel říká ve své knize A Jew Today (Dnešní žid): „Jak se dá vysvětlit, že ani Hitler ani Himmler nebyli exkomunikováni z církve? Že Pius XII. nikdy nepovažoval za nutné, neřeknu-li nezbytné, odsoudit to, co se dělo v Osvětimi a v Treblince? Že velká část příslušníků SS byli věřící, kteří byli svým církvím věrní až do konce? Že někteří zabijáci chodili ke zpovědi, když právě nemasakrovali? A že ti všichni pocházeli z křesťanských rodin a měli křesťanské vzdělání?“

Není tedy divu, že církevní činitelé byli donuceni přehodnotit svá stanoviska k judaismu. V křesťanstvu se tedy vynořuje nová teologie, ve které se již o Židech nemluví jako o „Kristových vrazích“ nebo o „prokletém národu“, ale je jim udělováno uznání a důstojnost. Říká se dokonce, že křesťanství a judaismus mohou plnit úlohu ‚odlišných cest k Bohu‘.

Začíná „nová éra“?

Někteří tento vývoj vítají jako začátek „nové éry ve vzájemných vztazích“ židů a křesťanů. Rabín Leon Klenicki dokonce prohlásil, že „židé by se měli nyní zamýšlet nad smyslem Ježíšovy postavy a jeho posláním zavést křesťanství jako způsob, jímž budou všichni lidé přivedeni k Bohu“. Dodal: „Možná, že od nás Bůh žádá, abychom se pokusili o spolupráci.“ — The New York Times, 24. července 1988.

Všichni ale tak optimističtí nejsou. Evangeličtí teologové křesťanstva vidí v tomto novém liberálním postoji k judaismu upuštění od základních křesťanských nauk. Mnozí židovští vedoucí činitelé jsou rovněž skeptičtí v pohledu na tato nová předběžná znamení smíru, považují je za nekonkrétní a protichůdná, nebo prostě za novou podobu staré hry snažící se obrátit židy na křesťanství.

Židovští vedoucí činitelé se domnívají, že na to, aby zavládl skutečný soulad, by muselo křesťanstvo jednoznačně odsoudit svou minulou politiku antisemitismu, včetně úlohy, kterou sehrálo během nacistické genocidy Židů. Požadují, aby církevní činitelé úplně odvrhli názor, že židé jsou odpovědní za smrt Ježíše Krista. Chtějí, aby byl judaismus uznáván jako platná cesta ke spáse, a ne jako pouhá předehra křesťanství. Přejí si, aby křesťanstvo zastavilo své úsilí o evangelizaci židů. A mnozí nakonec vyžadují, aby křesťanstvo plně uznalo a podpořilo stát Izrael.

Jak bude ale patrné z následujícího článku, i kdyby tyto neobyčejné kroky byly skutečně podniknuty, stále tu zůstane široká propast rozporů.

[Obrázek na straně 4]

Křesťanstvo nemůže popřít úlohu, kterou sehrálo během nacistické genocidy Židů

[Podpisek]

Bundesarchiv Koblenz