Katolická církev a holocaust

Od našeho dopisovatele v Itálii

JIŽ od roku 1987 se mluvilo o tom, že katolická církev má v plánu předložit dokument, v němž uznává svou odpovědnost za holocaust. Nastalo tedy napjaté očekávání, když v březnu 1998 vatikánská komise pro náboženské vztahy se Židy zveřejnila dokument nazvaný Pamatujme: zamyšlení nad šoa.a

Někteří lidé tento dokument ocenili, ale mnozí byli s jeho obsahem nespokojeni. Proč? Co závadného na něm našli?

Antijudaismus a antisemitismus

Vatikánský dokument rozlišuje mezi antijudaismem, za který církev uznává svou vinu, a antisemitismem, k němuž se nehodlá přiznat. Mnozí lidé pokládají toto rozlišování a závěr, který z toho vyplývá, za neuspokojivé. Německý rabín Ignatz Bubis řekl: „Připadá mi to, jako kdyby církev řekla: ‚To není naše vina, je to vina někoho jiného.‘“

Italský historik, katolík Giorgio Vecchio, sice uznává, že mezi antijudaismem a antisemitismem je rozdíl, ale zdůrazňuje, že „problém je také v neporozumění toho, jak katolický antijudaismus možná přispěl k rozvoji antisemitismu“. Je zajímavé, že vatikánský list L’Osservatore Romano z 22.–23. listopadu 1895 uveřejnil dopis, v němž bylo uvedeno: „Každý upřímný katolík je v podstatě antisemita: pro kněžstvo to je tedy povinnost vyplývající z nauky a ze služby.“

Největší kritiku však vyvolala ta část vatikánského dokumentu, jež obhajovala jednání Pia XII., který byl jmenován do postavení papeže krátce před druhou světovou válkou. Od roku 1917 do roku 1929 sloužil Pius XII. jako nuncius (papežský legát) pro Německo.

Mlčení Pia XII.

Italský právník Francesco Margiotta Broglio si nemyslel, že dokument „předkládá nové, vysvětlující údaje o rozsáhle rozebíraném problému takzvaného ‚mlčení‘ papeže Pia XII., o údajné papežově náklonnosti k Německu a o jeho diplomatických jednáních s Německem jak v době jeho papežství, tak i v době před tím“.

Většina komentátorů uznává, že bez ohledu na to, jak kdo považuje dokument Pamatujme za důležitý, stále „zůstává zcela otevřená“ otázka, proč představitelé katolické církve mlčeli ke genocidě v nacistických koncentračních táborech. Jak se vyjádřil americký historik George Mosse, svým mlčením, k němuž se Pius XII. rozhodl, „zachránil církev, ale obětoval její morální poslání. Zachoval se jako hlava státu, a ne jako papež.“ Dobře informovaní vatikánští pozorovatelé věří, že opožděné zveřejnění dokumentu bylo způsobeno obtížnou situací při jednání o úloze Pia XII. v holocaustu.

Obhajobou papeže Pia XII. dokument popudil mnoho lidí. „Dokument se k papežovu ‚mlčení‘ nevyjadřuje, a tím vyvolává zklamání,“ píše Arrigo Levi. Elie Wiesel, který v roce 1986 získal Nobelovu cenu za mír, řekl: „Tvrzení, že my, Židé, bychom měli být Piovi XII. vděční, mi připadá — mírně řečeno — jako kacířství.“

Přesouvání viny

Dokument přejímá tradiční rozlišování stanovené katolickými teology, v jehož smyslu je církev jakožto instituce svatá a Bůh ji chrání před proviněním, kdežto její členové jsou hříšníci, takže veškerými zlými skutky se provinili oni. Vatikánská komise píše: „Duchovní odpor a konkrétní kroky jiných křesťanů nebyly takové, jaké bychom mohli očekávat od Kristových následovníků. . . . [Tito lidé] nebyli dost silní, aby hlasitě a veřejně vyjádřili svůj protest. . . . Hluboce litujeme provinění a selhání těchto synů a dcer církve.“

Avšak to, že církev připsala vinu jednotlivým členům, než aby ji přiznala sama jakožto instituce, většině lidí připadalo jako obrovský krok zpátky, zvláště ve srovnání s nedávnými žádostmi o odpuštění. Například římskokatolická církev ve Francii vydala formální „Deklaraci o pokání“, v níž žádá Boha a židovský národ, aby katolické církvi odpustili „lhostejnost“, kterou projevovala k pronásledování Židů v době války za francouzské vlády ve Vichy. V prohlášení, které přečetl arcibiskup Olivier de Berranger, církev uznala, že připustila, aby jí vlastní zájmy „zastínily biblický příkaz ctít každou lidskou bytost stvořenou k Božímu obrazu“.

V části této francouzské deklarace bylo uvedeno: „Církev musí připustit, že pokud jde o pronásledování Židů, a zejména o různá antisemitská opatření, která vyhlásila francouzská vláda ve Vichy, projevovala mnohem více lhostejnosti než rozhořčení. Mlčení bylo pravidlem, a slova pronesená ve prospěch obětí byla výjimkou. . . . Dnes doznáváme, že toto mlčení byla chyba. Uznáváme i to, že církev ve Francii selhala ve svém poslání vzdělávat lidské svědomí.“

Za více než 50 let po nesmírně tragickém šoa neboli holocaustu se katolické církvi ještě nepodařilo vyrovnat se s vlastní historií, s historií mírně řečeno bezzásadovosti a záměrného mlčení. Existuje však skupina, která nikdy na nic takového nepřistoupila. Svědkové Jehovovi — náboženská menšina, která byla krutě pronásledována nacisty — se nikdy nesnížili ke kompromisu.

Jak je v poslední době stále jasněji patrné, svědkové Jehovovi v protikladu k příslušníkům církví veřejně odsuzovali nacistickou brutalitu. A tak jednali nejen jednotliví svědkové. Jednali tak i oficiální mluvčí svědků Jehovových a svědkové o tom psali také ve svých publikacích. Historička Christine Kingová, rektorka Staffordshirské univerzity v Anglii vyprávěla: „Svědkové Jehovovi mluvili otevřeně. Mluvili od začátku. Mluvili jednotně. Otevřeně mluvili s obrovskou odvahou, a to je lekce pro nás všechny.“

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Papež Pius XII. během holocaustu mlčel

[Podpisek]

Foto U.S. Army