Jsme nerozlučné přítelkyně
TRACY je můj slepecký pes, desetiletý černý labrador. Díky ní se mohu celkem normálně pohybovat. Také mi dělá společnost a je mým potěšením. Není tedy divu, že jsem si ji velmi zamilovala a že jsme nerozlučné přítelkyně.
Někdy lidé neúmyslně zklamou tam, kde Tracy nezklame nikdy. Jednou jsem například nechala Tracy doma a šla jsem na procházku s přítelkyní. Příjemně jsme si povídaly, a najednou jsem upadla. Přítelkyně zapomněla, že nevidím, a neupozornila mě na obrubník. K tomu by nedošlo, kdybych s sebou měla Tracy.
Jednou mi Tracy doslova zachránila život. Šla jsem po ulici, když se náhle nějaký nákladní vůz vymkl kontrole a řítil se na mě. Slyšela jsem jeho motor, ale samozřejmě jsem nevěděla, kde je a kam míří. Tracy však nebezpečí uviděla a pochopila, a rychle mě táhla do bezpečí.
Nevidomá, a přece vidím
Narodila jsem se v roce 1944 na jihu Švédska a od narození jsem nevidomá. Chodila jsem do internátní školy pro nevidomé děti a tam jsem se naučila číst a psát v Braillově písmu. Důležitou částí mého života se stala hudba, zvlášť hra na klavír. Když jsem ukončila střední školu, pokračovala jsem ve studiu jazyků a hudby na univerzitě v Göteborgu.
Můj život se však navždy změnil, když u mých dveří v areálu školy zazvonili dva svědkové Jehovovi. Brzy jsem začala chodit na jejich shromáždění, a dokonce jsem se začala dělit s ostatními lidmi o to, co jsem se dozvídala. V roce 1977 jsem symbolizovala své zasvěcení Jehovovi Bohu křtem ve vodě. I když jsem fyzicky nevidomá, díky studiu Božího slova jsem získala něco mnohem cennějšího — duchovní zrak.
Dnes mám pocit, že jsem na tom mnohem lépe než ti, kdo na oči vidí, ale duchovně jsou slepí. (Srovnej Jana 9:39–41.) Jsem ráda, že mám v mysli jasný obraz Božího nového světa, kde podle Božího slibu oči slepých uvidí — ano, kde všechny tělesné neduhy budou vyléčeny a kde dokonce mrtví budou vzkříšeni! (Žalm 146:8; Izajáš 35:5, 6; Skutky 24:15)
I když nejsem vdaná a jsem fyzicky nevidomá, mám Tracy jako svého věrného společníka, a tak se mi daří docela dobře. Dovolte mi, abych vám popsala, jak mi pomáhá s mou světskou prací a jak mi pomáhá ve službě, kterou jako svědek Jehovův vykonávám. (Matouš 24:14; Skutky 20:20; Hebrejcům 10:25) Ale nejprve něco o Tracy samotné.
Vybrána pro zvláštní výcvik
Když bylo Tracy teprve osm měsíců, byla testována, zda se hodí k tomu, aby sloužila jako slepecký pes. Ukázalo se, že je klidná, lehce se učí a nedá se snadno vylekat náhlými hlasitými zvuky. Potom byla na nějakou dobu dána do rodiny, aby se naučila, jak vypadá normální rodinný život. Když byla dostatečně zralá, byla poslána do výcvikového střediska pro slepecké psy.
V tomto středisku se Tracy naučila dělat to, co se od slepeckého psa vyžaduje, totiž pomáhat svému budoucímu pánovi najít dveře, schody, branku a cestičku. Také se naučila chodit po rušném chodníku a přecházet ulici, zastavit u kraje chodníku, řídit se dopravními signály a obcházet nebezpečné překážky. Asi po pěti měsících výcviku byla připravena k práci. A tehdy mi byla Tracy představena.
Co pro mě Tracy dělá
Každé ráno mě Tracy vytáhne z postele a já ji nakrmím. Pak se připravíme na cestu do práce. Moje kancelář je asi dvacet minut chůze od našeho bytu. Cestu samozřejmě znám, ale Tracy mi pomáhá, abych nevrážela do vozidel, do lidí, pouličních světel nebo do čehokoli jiného. Když dorazíme, lehne si pod můj stůl. O polední přestávce se obvykle jdeme projít.
Večer, když se vrátíme z práce, začíná nejlepší část našeho dne. Tracy mě vede ve službě dům od domu a také jde se mnou do domů, kde vedu biblická studia. Mnoho lidí se k ní chová přátelsky, hladí ji a mazlí se s ní a někdy mi pro ni dají nějaký pamlsek. Každý týden chodíme na křesťanská shromáždění. Když shromáždění skončí, děti se s Tracy rády zdraví a mazlí se s ní, a jí se to velmi líbí.
Uvědomuji si, že Tracy je jen pes a že jednoho dne zemře. To znamená, že si nakonec budu muset opatřit jiného slepeckého psa. Ale prozatím jsme tým a potřebujeme jedna druhou. Když Tracy není nablízku, cítím se poněkud nejistá, a také ona je nervózní, když mě nemůže vést.
Potřeba porozumění
Někteří lidé se nás kupodivu snaží oddělit. Dívají se na Tracy jen jako na obyčejného psa nebo domácího mazlíčka a náš hluboký vztah nechápou. Tito lidé musí pochopit, že Tracy je pro mě totéž, co je pro ochrnutého člověka invalidní vozík. Oddělit nás je totéž jako vzít mi oči.
Čím lépe lidé vztah mezi mnou a Tracy pochopí, tím méně bude problémů. Invalidní vozík je například přijímán snadno, ale ne vždy to tak je i se slepeckým psem. Někteří lidé se psů bojí nebo je prostě nemají rádi.
Velmi užitečné je to, co o slepeckých psech říká brožura, kterou vydala Švédská asociace pro zrakově postižené. Tam se píše: „Slepecký pes je pro zrakově postiženého člověka pohybovou pomůckou. A ještě více než to. Je to živá pomůcka. . . . Je to přítel, který ho nikdy nenechá na holičkách.“
Opravdu, Tracy mi v mé temnotě slouží jako oči a pomáhá mi vést co možná nejnormálnější život. Jsem však přesvědčena, že brzy budu moci v Božím novém světě vidět všechny úžasné divy stvoření. Jsem proto nyní rozhodnuta, že si zachovám svůj duchovní zrak.
A tak s Tracinou hlavou na klíně se nyní chystám poslouchat nahrávku nejnovějšího vydání časopisu Strážná věž. (Vyprávěla Anne-Marie Evaldssonová.)