Bůh mi dal sílu čelit zkouškám

VYPRÁVÍ STEPAN KOŽEMBA

Jedné noci začátkem dubna roku 1951 přijela do našeho ukrajinského městečka Steňatin nákladní auta s ruskými vojáky. Ozbrojení vojáci obklíčili vybrané domy a odvezli celé rodiny svědků Jehovových, které potom byly poslány na Sibiř. Jako vnímavý dvanáctiletý chlapec jsem si říkal, proč se s nimi takovým způsobem zachází a jak takové utrpení mohou vydržet.

NARODIL jsem se v městečku Steňatin v říjnu 1938. Matka zemřela dva týdny po mém narození a otec byl zabit v roce 1944, když bojoval v Sovětské armádě proti Německu. Sestry mého otce, Olena a Anna, mě vzaly k sobě a vychovaly mě.

Jako chlapec jsem v našem městě znal několik svědků Jehovových. Kdykoli se naskytla příležitost, mluvili se mnou i s jinými lidmi o mesiášském Království. Časem jsem se s několika mladými svědky skamarádil. Byl jsem nesmírně překvapen, když je sovětští vojáci odvedli a deportovali na Sibiř.

Všichni svědkové však do vyhnanství odvedeni nebyli. Stepan, svědek, který bydlel nedaleko mého domova, směl zůstat, protože členové jeho rodiny nebyli svědkové. Byl o šest let starší než já, a když jsem skončil školu, pracoval jsem s ním jako tesař. Studoval se mnou Bibli a využíval k tomu každý výtisk Strážné věže, který byl k dispozici. Stepan, nyní slouží pravému Bohu Jehovovi v Estonsku, byl nadšen, když jsem byl v červenci roku 1956 pokřtěn.

Každý Jehovův služebník na Ukrajině musel čelit odporu. Úřady prováděly domovní prohlídky a hledaly biblickou literaturu, a proto jsem měl několik skrýší. Moje tety Olena a Anna, které patřily k řeckokatolické církvi, nesouhlasily s tím, že se stýkám se svědky. Snažily se mě dokonce přimět, abych s tím skončil. Stejně jako apoštol Pavel jsem se i já někdy cítil být „pod krajním tlakem nad svou sílu“. Avšak vztah k Jehovovi Bohu mi dával sílu vytrvat v každé zkoušce. (2. Korinťanům 1:8; Filipanům 4:13)

Můj zápas o zachování neutrality

Služba v Sovětské armádě byla pro osmnáctileté mladé muže povinná. Kvůli svému biblickému poznání jsem byl rozhodnut zůstat vzhledem k záležitostem světa neutrální, což znamenalo odmítnout nástup do Sovětské armády. (Izajáš 2:4; Jan 17:14–16) Olena a Anna mě povzbuzovaly, abych se stal vojákem, přestože jejich vlastní bratr, můj otec, padl ve válce.

Když jsem dostal povolávací rozkaz, šel jsem na místní vojenské velitelství a vysvětlil jim svůj postoj. Byl jsem okamžitě zatčen a ponechán ve vazbě, zatímco byla proti mě připravována žaloba. Soudní přelíčení proběhlo bez účasti veřejnosti, a dokonce ani moje tety nebyly o datu informovány. Vydal jsem soudci, prokurátorovi a dvěma členům poroty důkladné svědectví. Celé to trvalo dvacet minut. Byl jsem odsouzen k pěti letům vězení a následnému odnětí některých občanských práv na dalších pět let.

Odpykávám si trest

Po soudním přelíčení jsem byl vězněn ve Lvově. Po dobu tří měsíců od mého zatčení po převezení do pracovního tábora jsem se nesetkal s žádnými křesťany, neměl jsem žádnou Bibli ani biblickou literaturu. Duchovně jsem však zůstal aktivní, protože jsem vydával svědectví vězňům ve své cele, kteří nemohli pochopit, že jsem odmítl sloužit v armádě. Během těch měsíců jsem byl odkázán na to, co jsem poznal při osobním studiu, které jsem měl před uvězněním. Získal jsem tak cenné poučení — osobní studium Bible nám pomáhá vytvořit si určité duchovní rezervy, z nichž čerpáme, když přijdou zkoušky. (Jan 14:26)

V dubnu roku 1958 jsem byl převezen do pracovního tábora 21 blízko Dněpropetrovska, tedy více než 700 kilometrů od domova, a tam jsem si měl odpykat zbytek trestu. Vstávali jsme v šest hodin, po snídani nás naložili do nákladních aut a odvezli asi 50 kilometrů na pracoviště, které bylo mimo tábor. Osm hodin jsme pracovali na stavbě a na noc jsme se potom vraceli do tábora.

Přespávali jsme v barácích a do každého z nich se vešlo asi sto vězňů. Strava byla špatná a životní podmínky spartánské, ale ve svém baráku jsem aspoň měl společnost dvou svědků. Každý z nás se vědomě snažil ty ostatní dva povzbudit. Byl to další způsob, jakým za tísnivých okolností Jehova poskytoval svým služebníkům sílu — společenstvím se spoluvěřícími. (2. Korinťanům 7:6)

V táboře bylo celkem dvanáct svědků. Někteří měli venku příbuzné a ti nám v balíčcích s jídlem posílali Strážnou věž. Dozorci většinu balíčků otevírali, a než nám je dali, kontrolovali jejich obsah. Stránky Strážné věže byly zabaleny do igelitu a vloženy do plechovek s marmeládou, které se dozorci nenamáhali otevřít. Díky tomu motáky neobjevili. Jakmile jsme tyto články dostali, ručně jsme je opisovali a předávali si je.

Snažili jsme se také co nejvíc kázat o Božím Království a Jehova našemu úsilí žehnal. Seznámil jsem se například s jedním vězněm, který se jmenoval Sergej a dříve pracoval jako účetní v jednom státním podniku na východní Ukrajině. Když byla na jeho pracovišti odhalena zpronevěra, byl obviněn a odsouzen k deseti letům vězení. Ve vězení s ním několik svědků studovalo pomocí všech dostupných časopisů. Sergej příznivě reagoval a nakonec mi řekl: „Až mě z tábora pustí, nechám se pokřtít jako svědek Jehovův.“ Své slovo splnil. Krátce po propuštění byl pokřtěn a sloužil Jehovovi věrně až do smrti.

Zmatek kolem 13. kapitoly Římanům

Z vězení jsem byl propuštěn v lednu roku 1963 a vrátil jsem se do svého domovského městečka Steňatin. Téměř okamžitě jsem poznal, že v místním sboru v Sokalu něco není v pořádku. Mezi bratry bylo napětí. V čem byl problém? Co vedlo k takovému stavu nejistoty?

Sovětské úřady se léta snažily zasít mezi Jehovovy ctitele nejednotu tím, že bratry zvali k výslechu a tam jim naznačovali, že svědkové jsou využíváni k tomu, aby podporovali zájmy Spojených států amerických. Úředníci jim radili, aby si svědkové v Sovětském svazu vytvořili svou vlastní organizaci, a dodávali, že tak by svědkové mohli mít pokojné vztahy se státem a věnovat se svému náboženství bez pronásledování. Úředníci to podali tak, že se to jevilo jako lákavé.

Ve Strážné věži z 15. listopadu 1962 bylo předloženo nové porozumění 13. kapitole Římanům, které později vyšlo v ukrajinském vydání z 1. července 1964. Do té doby jsme to chápali tak, že ‚nadřazené autority‘, o nichž se zmiňuje první verš, jsou Jehova Bůh a Ježíš Kristus, ale tato Strážná věž uvedla, že ‚nadřazené autority‘ vlastně představují pozemské vlády, a ty jsou „umístěny do svých relativních postavení Bohem“. (Římanům 13:1)

Pro některé svědky bylo těžké upravenému náhledu uvěřit, protože představitelé této pozemské vlády v Sovětském svazu se velmi krutým způsobem snažili pravé uctívání Boha odstranit. Tito svědkové si tudíž mysleli, že nové porozumění, které obsahuje Strážná věž, nepochází od oficiální organizace svědků Jehovových. Domnívali se naopak, že tyto informace si vymysleli ti, kdo s úřady udělali kompromis, aby svědky přiměli více poslouchat sovětský stát.

Každý služebník Jehovy na Ukrajině tedy stál před otázkou — která skupina svědků má pravdu a která se mýlí? Pozoroval jsem svědky na obou stranách sporu a ptal jsem se sám sebe: ‚Jaké mají pohnutky?‘ Brzy jsem dokázal rozpoznat mezi oběma stranami jasný rozdíl.

Většina svědků Jehovových se chtěla věrně držet Jehovy a jeho organizace, i když někteří možná nové vysvětlení 13. kapitoly Římanům úplně nechápali. Jiní svědkové však začali pochybovat o tom, že poslední publikace Watch Tower Bible and Tract Society ještě pocházejí od oficiální organizace svědků Jehovových. Měli také sklon k extrémním názorům na řadu věcí. Domnívali se například, že není správné, aby nevěsta měla na svatbě bílé šaty a aby manželé nosili snubní prsteny. Řada lidí organizaci opustila. Časem si však někteří svou chybu uvědomili a vrátili se ke službě Jehovovi.

Podzemní činnost

Křesťanská činnost sice byla zakázána, ale pokud to bylo možné, konala se každotýdenní shromáždění ve skupinách asi deseti až patnácti lidí. Na shromáždění jsme získávali duchovní sílu jak ze studia Bible, tak ze společenství po studiu. Porovnávali jsme si své zkušenosti a to nám pomáhalo vidět, že každý z nás vede stejný boj. Vzali jsme si k srdci to, co napsal apoštol Petr: „Tatáž utrpení [se] dovršují v celém společenství vašich bratrů na světě.“ (1. Petra 5:9)

Základem našich diskusí byly články ve Strážné věži. Jak se k nám tyto časopisy dostávaly? Svědkové, kteří působili jako kurýři, přenášeli přes hranici na Ukrajinu mikrofilmy. Tyto filmy se předávaly po dohodnuté trase od jednoho svědka ke druhému. Každý z nich pak z filmů vyrobil dostatek kopií pro svůj sbor. Někdy jsem se na vyrábění těchto kopií podílel i já. Celý den jsem pracoval a v noci jsem se zabýval službou pro Jehovu tím, že jsem vyráběl časopisy a dělal další věci. Dodržovat termíny bylo velmi náročné, avšak ti, kdo nesli v organizaci odpovědnost, poznali, že Jehova ‚dává unavenému sílu‘. (Izajáš 40:29)

Vytvářeli jsme si příležitosti, abychom s lidmi, které jsme potkávali, mohli mluvit o Bibli. Mnozí z nás to dělali při cestování dopravními prostředky. Běžnou metodou, jak začít rozhovor, bylo číst si nějaký deník a příležitostně se potom před některým spolucestujícím zmínit o nejnovějších zprávách. Když rozhovor začal, přešli jsme na biblický námět. Tímto způsobem se v naší oblasti šířila dobrá zpráva.

Schopná manželka

V roce 1965 jsem se oženil s Tamarou, která byla ke službě pravému Bohu vychovávána už od dětství, a tak věděla, co to znamená držet se ve zkouškách pevně své víry. Její bratr Sergej byl za svou svědeckou činnost třikrát zatčen a souzen. V posledním případě byly u něj nalezeny výtisky Strážné věže a byl odsouzen k deseti letům vězení. Policisté odvedli na velitelství k výslechu také Tamaru a hrozili jí vězením.

Bylo obtížné najít místo, kde bychom po svatbě bydleli, ale jedna rodina ze Sokalu, která byla svědkům přátelsky nakloněna, nám nabídla levně jednu malou místnost ve svém domě. Ujistili nás, že Tamara by v této místnosti mohla zůstat i v případě, že bych byl znovu zatčen a uvězněn. Byli jsme s manželkou vděčni Jehovovi za toto požehnání a rodině za její laskavost. Později došlo v této rodině k úmrtí a Tamara měla příležitost vysvětlit jejich dceři Galině naději na vzkříšení. Semena biblické pravdy přinesla ovoce a Galinina láska ke Stvořiteli začala růst. Byla pokřtěna a se svým manželem nyní slouží Jehovovi.

Většinu víkendů v sedmdesátých letech jsem cestoval po různých částech Ukrajiny, ale také po Moldávii (Moldově) a po Karpatech, kde jsem se setkával s těmi, kdo v Jehovově organizaci poskytovali vedení, a povzbuzoval jsem je. Obvykle jsem odjížděl v pátek večer a vracel se domů v neděli pozdě v noci. Tamara věděla jen zřídka, kam jedu, a někdy si ani nebyla jista, zda se vůbec vrátím. Tato situace trvala celé roky. Mohu jenom potvrdit to, co o schopné manželce říká Bible: „Její hodnota je daleko větší než hodnota korálů.“ (Přísloví 31:10)

Jakákoli činnost svědků Jehovových znamenala v těch dnech určité nebezpečí. Dokázali jsme vytrvat pouze díky síle od Jehovy. Nesčetněkrát jsem byl v obtížné situaci a nevěděl jsem, co mám dělat. Modlil jsem se tedy tiše k Jehovovi a spoléhal na jeho sílu. To se stalo mým způsobem života. (Skutky 4:29)

Poslední doba

Časem začal být život pro Jehovovy služebníky na Ukrajině lehčí. Pronásledování se zmírnilo a místo trestů odnětí svobody byly pokuty. V osmdesátých letech si úřady začaly uvědomovat, že svědkové Jehovovi jsou skutečně mezinárodní organizací. Věznění svědků na Ukrajině i v jiných částech Sovětského svazu by tudíž kazilo pověst státu v zahraničí. Vzpomínám si, že mi jeden úředník při výslechu řekl: „Uvědomujeme si nyní, že náboženství nemusí být tak špatné. Naším hlavním zájmem je, aby žádná náboženská skupina neškodila státu.“

Koncem osmdesátých let se postupně začala otevírat železná opona oddělující východní Evropu a od té doby máme na Ukrajině stále větší svobodu. V roce 1991 bylo uzákoněno naše kazatelské dílo. V září roku 1998 potom byla ve Lvově zřízena odbočka Watch Tower Society. Začátkem roku 1999 se začalo se stavbou nové budovy odbočky, která pojme více než 170 pracovníků. Na Ukrajině se nyní podílí na kazatelské činnosti více než 112 000 zvěstovatelů a Památnou slavnost navštívilo v roce 2000 více než 250 000 lidí. Nejvíc překvapivé je to, že v našich řadách je mnoho mladých lidí. Při sjezdu v Kyjevě v roce 1991 se mě jedna novinářka zeptala:

„Kde se tito lidé vzali? Myslela jsem si, že v Sovětském svazu nejsou žádní svědkové a najednou jich jsou tisíce!“

„Neobjevili jsme se najednou, z ničeho nic,“ řekl jsem jí. „Sloužíme zde Jehovovi mnoho let.“

„Jak získáváte tolik mladých lidí pro své náboženství?“ chtěla vědět.

„Nejlepší bude, když se těch mladých zeptáte sama. Ať vám sami řeknou, proč chtějí sloužit Jehovovi.“

„To jsem již udělala,“ řekla novinářka. „Řekli mi, že je to těší.“

„Tak to je ten důvod,“ dodal jsem. „Pokud to tak naši mladí lidé říkají, potom to tak je.“

Jehovovi neslouží jen mladí lidé. My s Tamarou sloužíme Jehovovi dohromady již více než 80 let a svou víru bychom za nic nevyměnili. Přestože jsme svědkové Jehovovi, i my máme problémy. Uvědomujeme si, že dokud trvá tento starý systém věcí, každý z nás se bude potýkat s těžkostmi. Avšak k tomu, abychom zkouškám čelili, jsme vybaveni lépe než kterákoli jiná skupina lidí na světě. Jsme i nadále rozhodnuti postavit se těmto zkouškám stejně jako v minulosti — v síle od všemohoucího Boha Jehovy. Cítíme totéž co Mojžíš, když zpíval píseň vítězství: „Má síla a má moc je Jah, neboť slouží k mé záchraně.“ (2. Mojžíšova 15:2)

[Obrázek na straně 22]

S dalšími svědky v pracovním táboře 21

[Obrázek na straně 22]

Mikrofilm s ukrajinskou „Strážnou věží“ (ve skutečné velikosti)

[Obrázek na straně 23]

S manželkou Tamarou

[Obrázek na straně 24]

Výtvarníkovo vyobrazení nového komplexu odbočky, který se staví ve Lvově

[Obrázky na straně 25]

Proč tolik mladých lidí na Ukrajině slouží Jehovovi?