5. kapitola

Kristus — dokonalý příklad

1. Co potřebujeme k tomu, abychom chtěli napodobovat Ježíše Krista?

MÁME-LI cítit, že chceme někoho celým srdcem následovat, musíme věřit, že jeho příklad si zasluhuje napodobení. Čím více si vážíme této osoby a čím větší je naše náklonnost k ní, tím silněji toužíme být jako ona. Tak také rozsah, v jakém napodobujeme Ježíše Krista jako svůj vzor, značně závisí na tom, jak hluboce jej milujeme a jak si jej vážíme. Co nám pomůže, abychom prohlubovali svou náklonnost k Božímu Synu?

2, 3. (a) Co ukazuje, že naše poznávání Ježíše Krista nezávisí na tom, zda ho doslovně vidíme? (b) Proč mnozí Židé, kteří skutečně viděli Božího Syna, si ho nevážili?

² Božího Syna jsme osobně neviděli, podobně jako mnozí lidé, kteří se stali křesťany po Ježíšově smrti v 1. století. (1. Petra 1:8) To, že ho nevidíme svýma doslovnýma očima, nám však nebrání, abychom ho milovali dokonce ještě více. Mnozí lidé, kteří skutečně viděli Ježíše Krista v těle, ho nepoznali. Posuzovali jej podle svých vlastních představ o Mesiáši, a klopýtli. Například lidé z jeho domovského území říkali: „Odkud má tento člověk takovou moudrost a takové mocné skutky? Což to není syn tesařův? Nejmenuje se jeho matka Marie a jeho bratři Jakub a Josef a Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud tedy má ten člověk všechny tyto věci?“ — Matouš 13:54–57.

³ Opravdu, oči a uši těch, kteří se vyjadřovali tímto nevěřícím způsobem, nesdělovaly jejich mysli a srdci přesné informace. Neuznali Ježíše jako zaslíbeného Mesiáše, Božího Syna, protože ho posuzovali podle vnějšího vzezření, neboť byl z rodiny prostého tesaře. Význam Ježíšových zázraků jim zůstal nejasný. Viděli jeho vynikající vlastnosti, ale posuzovali je nesprávně.

4. Jak můžeme lépe poznávat Božího Syna a co jsou některé věci, které se můžeme učit od tohoto zdroje?

⁴ My můžeme naproti tomu poznat a milovat Ježíše Krista více, jestliže pečlivě a s modlitbami zkoumáme, co o něm říká Písmo. (Srovnej 1. Jana 1:1–4.) Bible nám předkládá velice potěšující obraz Božího Syna. Ačkoli byl dokonalý, nebyl Ježíš Kristus ve svém jednání s trpícími lidmi nikdy přepjatě kritický ani pánovitý. (Matouš 9:10–13) Ačkoli vynikal svou moudrostí, neměli druzí v jeho přítomnosti pocit nevědomosti nebo trapnosti, protože byl ‚mírné povahy a pokorný v srdci‘. (Matouš 11:29) I děti se s ním cítily dobře. (Matouš 19:13–15) Ježíš Kristus bral v úvahu nedostatky svých učedníků a trpělivě opakoval životně důležitá ponaučení. (Jan 16:12) Když viděl nemocné a duchovně chudé, bylo mu jich líto a ochotně jim přicházel na pomoc. (Matouš 9:36; Marek 6:34) Jeho zájem o ubohé je patrný z toho, že měl spolu se svými apoštoly společnou pokladnu, z níž mohli brát, aby pomáhali chudým. (Jan 12:4–6; 13:29) Boží Syn se horlivě a plně vydával ve prospěch druhých a odvážně odhaloval pokrytectví a omyly. (Matouš 23:2–35) Nakonec se na důkaz své lásky k lidstvu vzdal svého života. (Jan 15:13) Jaký nádherný příklad odvahy, pokory a lásky nám dal Boží Syn!

JEHOVA SI CENÍ SVÉHO SYNA

5. Jaké důležité vědomosti o Ježíši Kristu nemůžeme získat fyzickými smysly — zrakem, sluchem a hmatem?

⁵ Pouze Písmo nás také učí, jak Jehova Bůh pohlíží na svého Syna. Takové poznání o Ježíši Kristu bychom nemohli získat pouze fyzickými smysly — zrakem, sluchem a hmatem. Vezměme si například, co řekl apoštol Petr svým spoluvěřícím o čestném postavení Božího Syna a o dobrodiní, které vyplývá z toho, že k němu lidé přicházejí. Apoštol napsal:

„Když k němu přicházíte jako k živému kameni, lidmi sice zavrženému, ale Bohem vyvolenému, drahocennému, vy sami jste také budováni jako živé kameny v duchovní dům za účelem svatého kněžstva, abyste přinášeli duchovní oběti, přijatelné Bohu skrze Ježíše Krista. Písmo totiž zaznamenává: ‚Hle, kladu na Siónu kámen, vyvolený, základní úhelný kámen, drahocenný, a žádný, kdo v něj projevuje víru, rozhodně nebude zklamán.‘ “ (1. Petra 2:4–6)

Co to znamenalo pro křesťany v prvním století?

6. (a) Jak přicházeli věřící v prvním století k Božímu Synu jako „k živému kameni“? (b) Proč je Ježíš právem nazýván „živým kamenem“?

⁶ Přišli k Ježíši Kristu jako k „živému kameni“ tím, že ho uznali jako svého Pána a jako toho, jehož prostřednictvím mohou získat záchranu. Výraz „živý kámen“ je velice vhodný. Ježíš Kristus není jako obyčejný, studený, neživý kámen, z něhož nelze získat žádnou látku, která udržuje život. Boží Syn je jako skalní masiv, z něhož Izraelité dostali zázračnou zásobu vody v pustině. Podle slov inspirovaného apoštola Pavla „ten skalní masiv znamenal Krista“. Byl to symbol neboli předobraz Božího Syna. (1. Korintským 10:4) Ježíš sám řekl:

„Jestliže je někdo žíznivý, ať přijde ke mně a pije.“ (Jan 7:37) „Kdokoli pije z té vody, kterou já mu dám, nebude již vůbec nikdy žíznit, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem prýštící vody, jež zprostředkuje věčný život.“ (Jan 4:14)

Tak Boží Syn ukázal, že jeho učení, jestliže je přijímáme jako osvěžující vodu, povede k záchraně — k nekonečnému životu. Kromě toho dostal Ježíš Kristus také životodárnou moc. Proto může jako jeho Otec dát život druhým na základě své smírčí oběti, může je vzkřísit z mrtvých. — Jan 5:28, 29.

7. Jak byl Ježíš Kristus zavržen jako „živý kámen“?

⁷ Jak Petr zdůraznil, byl Ježíš „sice zavržený lidmi“. Zvláště pyšní náboženští vůdci neviděli na Božím Synu nic, co by si podle jejich názoru zasloužilo napodobování. Nevážili si jeho příkladného soucitu a lásky k lidstvu. Když Ježíš duchovně pomáhal lidem, kteří byli známí jako hříšníci, náboženští vůdci protestovali: „Tento muž rád přijímá hříšníky a jí s nimi.“ (Lukáš 15:2) Byli svědky toho, jak Syn soucitně využil sabatu a otvíral oči slepých, uzdravoval nemocné a zbavoval mrzáky jejich chorob. Náboženští vůdci však, místo aby se radovali a chválili Boha, byli naplněni hněvem a připravovali plány, jak by ho zabili. (Matouš 12:9–14; Marek 3:1–6; Lukáš 6:7–11; 14:1–6) Řekli slepému muži, jemuž byl navrácen zrak: „To není člověk od Boha, protože nezachovává sabat.“ (Jan 9:16) Nakonec nejvyšší židovský soud, sanhedrin, odsoudil Ježíše k smrti na základě falešného obvinění, že se rouhá. (Matouš 26:63–66) Aby mohl být vykonán trest, změnili židovští vládci obvinění proti Ježíši z rouhání na pobuřování. Na jejich podnět přikázal římský místodržitel Pilát, aby byl Ježíš popraven na kůlu jako nejhorší politický zločinec. — Lukáš 23:1–24.

8. Co znamená, že si Jehova cení svého Syna?

⁸ Skutečnost, že lidé odmítali Ježíše Krista jako základ, nic nezměnila na tom, jak si svého Syna cenil Jehova Bůh. Ježíš byl, jak uvádí Petr, „vyvolený“ a takovým zůstával, protože Nejvyšší ho předem určil jako prostředníka, skrze něhož bude lidský rod vykoupen, a jako „živý kámen“, na němž bude vybudován křesťanský sbor. Otec nikdy nepochyboval o tom, že Syn provede božské předsevzetí bez nejmenší chyby. Jehova věděl, že jeho Syn je ve své oddanosti a náklonnosti dokonalý. Ježíš Kristus dokázal na zemi svou hlubokou lásku ke svému Otci tím, že dokonale konal Otcovu vůli, i když podstupoval velké utrpení. Pro svou věrnost i v kruté zkoušce se Syn stal velmi drahocenným v očích Nejvyššího. Pro křesťanský sbor je tedy požehnáním, že má jako svůj základ toho, jehož Jehova Bůh uznal jako svého nejdražšího Syna. (Efezským 2:20–22) A oddaní členové tohoto sboru se usilovně snaží napodobit věrnou cestu Ježíše Krista.

9. Proč si mohli být věřící v prvním století jisti, že nebudou zklamáni ve své víře?

⁹ Ti, jimž psal apoštol Petr, sdíleli Boží názor na jeho Syna. Apoštol řekl: „Pro vás je tedy drahocenný, protože jste věřící.“ (1. Petra 2:7a) Uznávali, že Ježíš Kristus je neobyčejně cenným základním úhelným kamenem, který Otec položil na nebeském Siónu a tím splnil slova Žalmu 118:22 a Izaiáše 8:14; 28:16. Věřící v prvním století si mohli být jisti, že nezažijí zklamání a zničení svých nadějí, protože oceňovali Jehovova Syna a stejně jako Jehova sám věřili v něj jako v základní úhelný kámen. Nikdo nemůže poškodit drahocenný základ, který je pevně založen v nebesích, a tak ublížit těm, jejichž naděje jsou s ním pevně spjaty. Pokud věřící zůstali ve spojení s Kristem, neotřesitelným základem sboru, byli si jisti, že dosáhnou cíle své víry, totiž nekonečného života. Nevěřící však měli utrpět velkou škodu. Apoštol Petr pokračoval:

„Ale těm, kteří nevěří, ‚tentýž kámen, jejž stavitelé zavrhli, se stal hlavním úhelným kamenem‘ a ‚kamenem úrazu a skalním masivem pohoršení‘. Klopýtají, protože neposlouchají slovo. Právě k tomu byli také určeni.“ — 1. Petra 2:7b, 8.

10. Jak se stal Ježíš Kristus „kamenem úrazu a skalním masivem pohoršení“?

¹⁰ Význační židovští náboženští vůdci ztratili velkolepou výsadu stát se dědici království, protože odmítli přijmout Božího Syna za svůj vzor a postavit na něm své naděje na věčný život. Ježíš Kristus je varoval: „Výběrčí daní [kteří činí pokání] a nevěstky [které činí pokání] vás předcházejí do Božího království.“ (Matouš 21:31) Směr, jímž se dali tito náboženští vůdci, nezabránil Ježíši, aby se stal „hlavním úhelným kamenem“, korunním kamenem neboli svorníkem „duchovního domu“. Když tito muži zacházeli s Ježíšem Kristem jako s kamenem, který se nehodil pro jejich stavbu, museli s ním přece zároveň počítat jako s kamenem, který jim stál v cestě. Nemohli přehlížet Božího Syna ani po jeho smrti a vzkříšení, protože jeho věrní učedníci o něm dále odvážně svědčili. (Skutky 5:28) Tak se Ježíš Kristus stal skálou, o níž všichni, kteří setrvávali v nevíře, klopýtli do nešťastného pádu. Tak jako ti, kteří se projeví jako praví věřící, jsou určeni k záchraně, tak ti, kteří se projeví jako nevěřící, jsou určeni k tomu, aby utrpěli škodu. Boží Syn dokonce o sobě řekl: „Každý, kdo upadne na ten kámen, roztříští se! Na koho upadne, toho rozdrtí na prach.“ — Lukáš 20:18.

CO SE STANE S TĚMI, KTEŘÍ ‚PŘICHÁZEJÍ K ŽIVÉMU KAMENI‘

11. Jak začali být věřící v prvním století jako „živé kameny“?

¹¹ Tím, že věřící v prvním století přijali Ježíše Krista jako božského vyvoleného, jako drahocenný „živý kámen“, začali být jako „živé kameny“. Jak? Přestali být ‚mrtví v přestupcích a hříších‘ a místo toho se radovali z „novoty života“ jako Boží synové. (Římanům 6:4; Kolossenským 2:13) Prostřednictvím Ježíše Krista, „živého kamene“, dostal jejich život novou náplň. Neměli však ležet jako neživé stavební kameny bez užitečného účelu. Ne, měli vytvořit harmonickou stavbu. Aby však vytvořili jednotnou stavbu, museli si vzájemně projevovat stejnou obětavou lásku, jakou prokázal jejich vzor jim. (Jan 13:34) Měli být také dělníky, jako jím byl Ježíš Kristus na zemi. Boží Syn byl plně zaujat tím, že konal vůli svého Otce, reagoval na potřeby druhých a pomáhal jim, aby nastoupili cestu k věčnému životu. — Jan 4:34.

12. V co jsou budovány „živé kameny“ a jaká je jejich odpovědnost?

¹² Slova apoštola Petra působivě zdůrazňují, že křesťané, které Bůh buduje v duchovní dům, svatyni neboli chrám, musí konat důležitou práci. (Srovnej 1. Korintským 3:5–17; 6:19.) Všimni si, že Petr říká: „Vy sami jste také budováni jako živé kameny v duchovní dům za účelem svatého kněžstva.“ Ano, tento chrám ze „živých kamenů“ je také „svaté kněžstvo“. Proto každý duchem zplozený křesťan je kněz, který s věrnou oddaností slouží pod veleknězem Ježíšem Kristem. Takový křesťan nepotřebuje, aby mu nějaký člověk nebo skupina lidí prokazovala kněžskou službu. Jeho práce jako kněze spočívá v tom, ‚aby přinášel duchovní oběti, přijatelné Bohu skrze Ježíše Krista‘. (1. Petra 2:5) Co však jsou tyto oběti?

13–15. Co jsou „duchovní oběti“ a jak to můžeme dokázat z Písma?

¹³ Petr říká, že to jsou „duchovní“ oběti, tedy žádné zvířecí nebo obilné oběti předkládané na nějaký hmotný oltář. Doba, kdy se dávaly takové hmotné oběti, skončila, když Boží Syn obětoval sám sebe jako přijatelnou oběť smiřující hříchy. — Židům 10:11, 12.

¹⁴ I v Hebrejských písmech najdeme zmínky o tom, co jsou přijatelné „duchovní oběti“. Čteme například: „Přinášej Bohu jako svou oběť díkůvzdání.“ (Žalm 50:14) „Ať přinášejí oběti díkůvzdání a oznamují jeho díla s radostným voláním.“ (Žalm 107:22) „Ať je má modlitba připravena před tebou jako kadidlo, pozdvihování mých dlaní jako večerní obilná oběť.“ (Žalm 141:2) „Chceme za to obětovat mladé býky svých rtů.“ (Ozeáš 14:2) K „duchovním obětem“ tedy patří modlitba, chvála a díkůvzdání.

¹⁵ Křesťanská řecká písma nám poskytují ještě další podrobnosti. Říkají nám: „Skrze něho [Krista] vždy obětujme Bohu oběť chvály, to jest ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu. A kromě toho nezapomínejte konat dobro a dělit se o věci s jinými, protože takové oběti se Bohu líbí.“ (Židům 13:15, 16) Ve Filipenským 2:17 mluví apoštol Pavel o ‚oběti a veřejné službě, ke které vás dovedla víra‘ a nad níž byl on sám „vyléván jako tekutý obětní dar“. Tyto verše zdůrazňují, jak je důležité aktivně se starat o duchovní a fyzické blaho druhých a ochotně v jejich zájmu vynakládat čas, energii i prostředky. Takový zájem projevujeme, jestliže se dělíme s druhými o Boží poselství a přicházíme na pomoc lidem, kteří jsou ve fyzické nouzi, tak jako to dělal náš vzor, Ježíš Kristus. Mysli na to, že Nejvyšší pohlíží na to, co dělají jeho služebníci ve prospěch druhých lidí, jako na příjemnou oběť chvály.

16, 17. Jaké jsou zdravé důvody pro přinášení takových „duchovních obětí“ a pro oznamování Božích „znamenitostí“?

¹⁶ Věřící v prvním století měli dobrý důvod, aby se cítili podněcováni k ‚přinášení duchovní oběti‘, protože Jehova Bůh pro ně vykonal velkolepé věci prostřednictvím svého Syna. Kdysi byli ve velké „tmě“ a bez naděje. Byli částí světa pod vládou jeho „panovníka“, satana, pod vládou „moci tmy“. (Jan 14:30; Kolossenským 1:13) Nežidovské národy nevěděly prakticky vůbec nic o pravém Bohu a jeho předsevzetí. Neměli k němu žádný vztah. Apoštol Petr upozornil na tuto skutečnost, když řekl: „Kdysi jste totiž nebyli lidem, ale nyní jste Boží lid; byli jste těmi, kterým nebylo prokazováno milosrdenství, ale nyní jste těmi, kterým bylo prokázáno milosrdenství.“ (1. Petra 2:10) Ano, přijetím Krista se Židé i Nežidé stali „vyvoleným rodem, královským kněžstvem, svatým národem, lidem pro zvláštní vlastnictví“. (1. Petra 2:9) Byli „vyvolení“ Bohem jako jeho lid, byli nazváni královskými kněžími ve společenství s Ježíšem Kristem, tvoří národ oddělený pro svatý účel a byli získáni jako vlastní majetek Nejvyššího drahocennou krví jeho Syna. (Srovnej 2. Mojžíšovu 19:5, 6; Zjevení 5:9, 10.) Jaký to byl vynikající projev milosrdenství vůči duchovním izraelitům! Členové tohoto „svatého národa“ se těšili z božského osvícení a ze světla božské přízně. To bylo pravým protikladem doby, kdy byli ve „tmě“, odcizeni Nejvyššímu, a nevěděli nic o jeho vůli a předsevzetí.

¹⁷ Tito učedníci Ježíše Krista získali Jehovovo uznání a nezaslouženou přízeň a proto se cítili podněcováni k tomu, aby oznamovali všem, co pro ně vykonal Nejvyšší prostřednictvím svého Syna. Prostě nemohli přestat mluvit druhým o „znamenitostech“, o zázračných skutcích svého nebeského Otce.

18. Jak bychom mohli osobně uplatnit to, o čem jsme uvažovali v této kapitole, a proč?

¹⁸ Všichni praví učedníci Ježíše Krista, včetně „velkého zástupu“, který přichází do společenství se „svatým národem“, by se dnes měli cítit podobně podněcováni k tomu, aby žili přímý život a aby činně pomáhali druhým získat božské schválení. (Zjevení 7:9–15) Měli bychom ze srdce chtít usilovně pomáhat lidem, kteří jsou v duchovní nouzi. Budeme-li tak napodobovat Božího Syna, velmi se tím obohatí náš život. Jakou radost můžeme zažít, přispíváme-li ke štěstí, útěše a posile lidí ve svém okolí! (Skutky 20:35) My pak získáme náklonnost a uznání těch, v jejichž zájmu vydáváme nesobecky svůj čas, energii a prostředky. I když snad někteří neprojeví vděčnost, přece máme hluboké vnitřní uspokojení z toho, že jsme potěšili svého nebeského Otce. A můžeme si být jisti jeho pomocí a vedením, protože vykonáváme jeho vůli. (1. Jana 3:22) Kéž dále sklízíme hojná požehnání, když napodobujeme toho, který je nejdrahocennější v očích Jehovy Boha.