SBOR

Skupina lidí, která je shromážděna k určitému účelu nebo k určité činnosti. Hebrejské slovo qa·halʹ, které je v Překladu nového světa obvykle přeloženo jako sbor, pochází z kořene, jenž znamená „svolat; shromáždit“. (4Mo 20:8; 5Mo 4:10) Toto slovo bývá mnohdy použito na organizovanou skupinu lidí a objevuje se ve výrazech ‚izraelský sbor‘ (3Mo 16:17; Joz 8:35; 1Kr 8:14), ‚sbor pravého Boha‘ (Ne 13:1) a „Jehovův sbor“. (4Mo 20:4; 5Mo 23:2, 3; 1Pa 28:8; Mi 2:5) Slovo qa·halʹ označuje shromáždění lidí, kteří se sešli za různým účelem, například proto, aby uctívali Boha (5Mo 9:10; 18:16; 1Kr 8:65; Ža 22:25; 107:32), aby jednali o nějakých občanských záležitostech (1Kr 12:3) nebo aby vedli válečné tažení (1Sa 17:47; Ez 16:40). Šalomoun o sobě v knize Kazatel říká, že je „shromažďovatel“ (heb. qo·heʹleth). (Ka 1:1, 12) Ve svém královském postavení Šalomoun shromažďoval lid k uctívání Jehovy; jedním význačným příkladem takového shromažďování bylo, když své poddané svolal do Jeruzaléma k nově postavenému chrámu. (1Kr 8:1–5; 2Pa 5:2–6)

V Křesťanských řeckých písmech je slovo „sbor“ přeloženo z řeckého slova ek·kle·siʹa, které se v některých jazycích používá jako označení pro církev. Slovo ek·kle·siʹa pochází ze dvou řeckých slov — ek, jež znamená „ven; z“, a ka·leʹo, které znamená „volat; svolat“. Tímto slovem je tedy označována skupina lidí, která byla buď oficiálně, nebo neoficiálně vyvolána nebo svolána. Toto slovo je ve Skutcích 7:38 použito v souvislosti se zmínkou o izraelském sboru a také na „shromáždění“, které v Efezu svolal stříbrotepec Demetrius proti Pavlovi a jeho společníkům. (Sk 19:23, 24, 29, 32, 41) Nejčastěji se však vyskytuje v souvislosti s křesťanským sborem. Je použito na křesťanský sbor jako celek (1Ko 12:28); na sbor v některém městě, například v Jeruzalémě (Sk 8:1), v Antiochii (Sk 13:1) nebo v Korintu (2Ko 1:1), nebo na určitou skupinu lidí, která se sešla v nějakém soukromém domě (Ří 16:5; Fm 2). V Bibli jsou také zmínky o jednotlivých křesťanských sborech nebo o ‚Božích sborech‘. (Sk 15:41; 1Ko 11:16) V některých českých překladech je v textech, které se vztahují na křesťanský sbor, například v 1. Korinťanům 16:19 (EP; Ži), použito slovo „církve“. Mnozí lidé si pod slovem „církev“ představují instituci, a ne sbor lidí, kteří uctívají Boha, a proto překlad „církev“ může být zavádějící.

Řeckým slovem ek·kle·siʹa je v Septuagintě obvykle přeloženo hebrejské slovo qa·halʹ, například v Žalmu 22:22 (21:23, LXX). (Srovnej Rbi8, ppč.)

Izraelský sbor. Od Mojžíšových dnů se o izraelském národu mluvilo jako o sboru. Jehova se postaral o to, aby tento sbor nebyl řízen demokraticky, ale teokraticky, tzn. samotným Bohem. Z toho důvodu Bůh uzavřel s izraelským národem smlouvu Zákona. (2Mo 19:3–9; 24:6–8) Mojžíš byl prostředníkem této smlouvy, a proto mohlo být řečeno: „Mojžíš nám uložil zákon jako příkaz, vlastnictví Jákobova sboru.“ (5Mo 33:4) Jehova byl Soudcem Izraelitů, Tím, kdo jim dával ustanovení, a jejich Králem. (Iz 33:22) Izraelský národ byl Božím sborem, a bylo ho tedy možné označit jako „Jehovův sbor“. (4Mo 16:3; 1Pa 28:8)

Hebrejské slovo qa·halʹ (sbor) je někdy použito ve spojení s hebrejským slovem ʽe·dhahʹ (shromáždění). (3Mo 4:13; 4Mo 20:8, 10) Slovo ʽe·dhahʹ pochází z kořene, jenž znamená „ustanovit“, a tak označuje skupinu lidí shromážděných na základě určité úmluvy a často se vztahuje na společnost Izraelitů, jak je to vidět z výrazu ‚izraelské shromáždění‘. (2Mo 12:3) V izraelském národě se sbor (qa·halʹ; 4Mo 15:15) skládal z hebrejského obyvatelstva, kdežto ke shromáždění (ʽe·dhahʹ) zřejmě patřili jak Izraelité, tak cizí usedlíci, kteří s nimi byli spojeni. (2Mo 12:19) Zdá se tedy, že členy sboru mohli být nejen Izraelité, ale také obřezaní cizí usedlíci. (4Mo 15:14–16)

Členem ‚Jehovova sboru‘ se však nemohl stát každý. Nesměl do něj vejít žádný vykastrovaný muž ani muž, kterému byl ‚odříznut jeho mužský úd‘; členy sboru se nesměli stát nemanželští synové a žádný Ammonita ani Moabec „až do desáté generace“. Ale synové Edomitů a Egypťanů, kteří by se jim narodili „jako třetí generace“, směli „vejít do Jehovova sboru“. (5Mo 23:1–8) Tím, že do sboru nesměli vejít nemanželští synové „až do desáté generace“, byl upevněn Jehovův zákon zakazující cizoložství. (2Mo 20:14) A i když ti, kdo měli zmrzačené pohlavní orgány, nesměli vejít do „Jehovova sboru“, přesto mohli čerpat útěchu ze slov, která zapsal Izajáš v 56. kapitole ve verších 1–7. Lidé ve starověkém Izraeli, kteří byli vyloučeni z „Jehovova sboru“, měli samozřejmě možnost využít ta opatření i to požehnání, které Jehova připravil pro lidi ze všech národů. (1Mo 22:15–18)

Členům izraelského sboru bylo projeveno milosrdenství, jestliže zhřešili nedopatřením. Jestliže však něco špatného udělali úmyslně, byli od sboru odříznuti, tedy usmrceni. (4Mo 15:27–31) Od sboru měl být odříznut, a tedy usmrcen například ten, kdo byl obřadně nečistý, a nechtěl se očistit, kdo ve stavu nečistoty pojedl něco z masa oběti společenství, kdo jedl tuk nebo krev obětí nebo kdo v době, kdy byl nečistý, jedl svaté věci. (4Mo 19:20; 3Mo 7:21–27; 17:10, 14; 22:3) Od sboru měli být odříznuti také lidé, kteří pracovali v Sabatní den (2Mo 31:14), kteří dávali své potomky Molekovi, kteří se obraceli ke spiritistickým médiím a k těm, kdo z povolání předpovídali události, kteří se provinili určitými druhy sexuální nemravnosti nebo kteří se ve výroční Den smíření ‚netrápili‘. (3Mo 20:1–6, 17, 18; 23:27–30; viz také 2Mo 30:31–33; 3Mo 17:3, 4, 8, 9; 18:29; 19:5–8.)

Izraelský sbor tvořili jednotlivci, zatímco izraelský národ se skládal z kmenů, rodin a domácností. Toto organizační uspořádání je možné vidět z události související s Achanem, protože tehdy předstupoval nejprve kmen za kmenem, pak rodina za rodinou, dále domácnost za domácností a nakonec zdatný muž za zdatným mužem, až byl jako provinilec vybrán Achan. (Joz 7:10–19)

V Izraeli za lid často jednali odpovědní představitelé. (Ezr 10:14) Po dokončení stavby svatostánku tedy ‚náčelníci kmenů‘ učinili předložení. (4Mo 7:1–11) Také v době Nehemjáše jednali kněží, Levité a „hlavy lidu“ jako zástupci lidu a stvrdili pečetí „důvěryhodnou úmluvu“. (Ne 9:38–10:27) Během putování Izraelitů pustinou se asi 250 z „náčelníků shromáždění, povolaných ze setkání, věhlasných mužů“ připojilo ke Korachovi, Datanovi, Abiramovi a Onovi a shromáždili se proti Mojžíšovi a Áronovi. (4Mo 16:1–3) Mojžíš se řídil Božími pokyny a vybral 70 izraelských starších mužů, kteří byli úředníky, aby mu pomáhali nést „náklad lidu“, protože už jej nebyl schopen nést sám. (4Mo 11:16, 17, 24, 25) Ze zmínky o ‚starších mužích ze shromáždění‘ ve 3. Mojžíšově 4:15 vyplývá, že zástupci lidu byli izraelští starší muži, hlavy izraelských rodin, izraelští soudci a úředníci. (4Mo 1:4, 16; Joz 23:2; 24:1)

V pustině se svolávalo shromáždění a oznamovalo zrušení tábora troubením na dvě stříbrné trubky. Jestliže se zatroubilo na obě trubky, mělo se podle úmluvy s Mojžíšem shromáždění dostavit ke vchodu do stanu setkání. Jestliže zazněla pouze jedna trubka, měli se tam objevit „náčelníci jako hlavy izraelských tisíců“. (4Mo 10:1–4) Shromáždění také někdy svolávali králové (1Kr 8:5; 2Pa 20:4, 5); například Ezekjáš vyslal běžce, aby v den, který stanovil, svolali lid do Jeruzaléma na velkou slavnost Pasach. (2Pa 30:1, 2, 10–13)

V pozdějších dobách si značnou moc získal soudní orgán známý jako Sanhedrin neboli „shromáždění starších mužů“, jež se skládalo z 71 členů — z velekněze a 70 jiných význačných mužů izraelského národa. (Mt 26:59; Lk 22:66)

V době, kdy byli ve vyhnanství v Babylóně nebo krátce potom, Židé začali všeobecně používat synagógy jako budovy, kde se shromažďovali. Časem byly synagógy zavedeny na různých místech; Ježíš například vyučoval v synagóze v Nazaretu. (Lk 4:16–21) Synagógy byly vlastně školy, kde se četlo a vyučovalo Písmo, a na těchto místech se také předkládaly modlitby a vzdávala se tam chvála Bohu. (Sk 15:21; viz heslo SYNAGÓGA.)

Izraelský sbor měl výjimečné postavení. Mojžíš Izraelitům připomněl: „Jsi . . . svatý lid pro Jehovu, svého Boha. Tebe Jehova, tvůj Bůh, vyvolil, aby ses stal jeho lidem, zvláštním majetkem, ze všech národů, které jsou na povrchu zemské půdy.“ (5Mo 7:6) Židovský sbor však přestal být Božím sborem; byl zavržen, protože nepřijal Božího Syna. (Sk 4:24–28; 13:23–29; Mt 21:43; 23:37, 38; Lk 19:41–44)

Křesťanský Boží sbor. Předtím než byl židovský národ zavržen a než ztratil své postavení Božího sboru, Ježíš Kristus označil sám sebe za ‚skalní masiv‘, na němž vystaví „svůj sbor“. (Mt 16:18) Apoštol Petr, k němuž Ježíš tehdy mluvil, to tak pochopil, protože později Ježíše označil jako obrazný „kámen“, který sice lidé zavrhli, ale který byl ‚Bohem vyvolený, drahocenný‘, a jako „základní úhelný kámen“, na němž každý člověk může založit svou víru, a nebude zklamán. (1Pe 2:4–6; Ža 118:22; Iz 28:16) Také Pavel jasně označil Ježíše Krista jako základ, na kterém je vybudován křesťanský sbor. (Ef 2:19–22; 1Ko 3:11) Tento sbor patří Jehovovi, a je tedy vhodně označen jako „Boží sbor“. (Sk 20:28; Ga 1:13)

Tento křesťanský sbor (řec. ek·kle·siʹa) je založen na Kristu, proto je Kristus také jeho hlavou. Z toho důvodu je napsáno: „[Bůh] všechno také podřídil pod jeho nohy a učinil ho nade vším hlavou sboru, který je jeho tělem, plností toho, jenž naplňuje všechno ve všem.“ (Ef 1:22, 23; viz také Kol 1:18.)

Křesťanský Boží sbor zaujal místo izraelského sboru o Letnicích roku 33 n. l., kdy byl na Ježíšovy následovníky v Jeruzalémě vylit svatý duch. První budoucí členové tohoto sboru byli vybráni krátce po Ježíšově křtu, na začátku Ježíšovy pozemské služby. (Sk 2:1–4; Jan 1:35–43) Ze svých prvních následovníků Ježíš vybral 12 apoštolů (Lk 6:12–16) a později vyvolil Saula z Tarsu, který se stal „apoštolem pro národy“. (Sk 9:1–19; Ří 11:13) Dvanáct věrných apoštolů Beránka Ježíše Krista, k nimž patřil také Matyáš, jenž nahradil Jidáše, tvořilo druhotný základ křesťanského sboru. (Sk 1:23–26; Zj 21:1, 2, 14)

O tomto sboru je zmínka jako o „sboru prvorozených, kteří byli zapsáni v nebesích“ — jejich hlavou je Kristus a jejich celkový počet dosáhne 144 000. (Heb 12:23; Zj 7:4) Tito povolaní jsou „koupeni zprostřed lidstva“, aby zde na zemi vykonali zvláštní dílo a aby se potom připojili ke Kristu v nebi jako jeho nevěsta. Pro členy hebrejského Božího sboru byly stanoveny požadavky, a určité požadavky musí splňovat i členové křesťanského „Božího sboru“. Ti, kdo do tohoto sboru patří, jsou v duchovním ohledu panenští, neustále následují Beránka, Ježíše Krista, ať jde kamkoli, „a v jejich ústech nebyla nalezena žádná faleš; jsou bez vady“. (Zj 14:1–5)

Členy křesťanského Božího sboru vybírá Jehova. (Ří 8:30; 2Te 2:13) První členové tohoto sboru byli povoláni ze židovského sboru, který byl zavržen Bohem proto, že nepřijal Božího Syna jako svého Mesiáše. Avšak od roku 36 n. l., kdy se stal křesťanem Kornélius, byli členové křesťanského sboru povoláváni i z jiných národů, a tak Pavel mohl říci: „Není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť všichni jste jedna osoba ve spojení s Kristem Ježíšem.“ (Ga 3:28; Sk 10:34, 35; Ří 10:12; Ef 2:11–16) Izraelský sbor se řídil smlouvou Zákona, jejímž prostředníkem byl Mojžíš; tuto smlouvu Ježíš Kristus naplnil a Jehova Bůh ji potom odstranil z cesty (Mt 5:17; 2Ko 3:14; Kol 2:13, 14); křesťanský Boží sbor však má podíl na dobrých věcech vyplývajících z nové smlouvy, jejímž prostředníkem je Větší Mojžíš, Ježíš Kristus. (Mt 26:28; Heb 12:22–24; Sk 3:19–23) Izraelští kněží a králové byli pomazáni olejem (2Mo 30:22–30; 2Kr 9:6), zatímco lidé, které Bůh vyvolil za členy křesťanského sboru, jsou pomazáni svatým duchem (2Ko 1:21, 22; 1Ja 2:20) a Jehova Bůh je přijímá za své syny. (Ef 1:5)

Hebrejský sbor se v zásadě skládal z přirozených Izraelitů. Ti, kdo patří k Božímu sboru pomazaných křesťanů, jsou duchovní Izraelité, z nichž se skládají kmeny duchovního Izraele. (Zj 7:4–8) Vzhledem k tomu, že většina přirozených Židů nepřijala Ježíše Krista, „ne všichni, kdo pocházejí z Izraele, jsou totiž skutečně ‚Izrael‘“, tzn. duchovní Izrael. (Ří 9:6–9) A o křesťanském Božím sboru, do něhož patří duchovní Židé, Pavel napsal: „Židem totiž není ten, kdo jím je zevně, ani obřízka není to, co je zevně na těle. Ale Židem je ten, kdo je jím uvnitř, a jeho obřízka je obřízka srdce duchem.“ (Ří 2:28, 29)

Je-li v Křesťanských řeckých písmech zmínka o „sboru“ v obecném smyslu, obvykle se tato zmínka vztahuje na jeho 144 000 členů, na Kristovy pomazané následovníky, ale ne na Ježíše. (Ef 5:32; Heb 12:23, 24) Avšak z toho, že Davidova slova zaznamenaná v Žalmu 22:22 byla v Hebrejcům 2:12 pod inspirací uplatněna na Ježíše Krista, je vidět, že slovo „sbor“ může být použito nejen na křesťanský sbor, ale i na jeho hlavu, Ježíše Krista. Pisatel dopisu Hebrejcům částečně citoval Davida, když napsal: „Vždyť jak ten, kdo posvěcuje, tak ti, kdo jsou posvěcováni, všichni pocházejí z jednoho, a proto se [Ježíš Kristus] nestydí nazývat je ‚bratry‘, když říká: ‚Budu oznamovat tvé jméno svým bratrům; budu tě chválit písní uprostřed sboru.‘“ (Heb 2:11, 12) Stejně jako David, který byl členem izraelského sboru, chválil Jehovu uprostřed sboru, může být v tomto případě i Ježíš Kristus považován za člena duchovního sboru, přičemž ostatní členy tohoto sboru nazývá svými „bratry“. (Srovnej Mt 25:39, 40.) David patřil k izraelskému sboru Jehovy Boha a k tomuto sboru patřil i Ježíš Kristus, dokud byl na zemi a kázal mezi členy tohoto sboru. Ostatek izraelského sboru se stal součástí Ježíšova sboru.

Organizace křesťanského sboru. Křesťanské Boží sbory byly sice založeny na různých místech, přesto však nepůsobily nezávisle na sobě. Všechny naopak uznávaly autoritu křesťanského vedoucího sboru v Jeruzalémě. Tento vedoucí sbor se skládal z apoštolů a ze starších mužů jeruzalémského sboru, a nikde jinde nebyly žádné rivalské vedoucí sbory, které by se snažily dohlížet na křesťanský sbor. Právě tomuto věrnému křesťanskému vedoucímu sboru byla v prvním století n. l. předložena k posouzení sporná otázka týkající se obřízky. Když vedoucí sbor pod vedením svatého ducha dospěl k rozhodnutí, toto rozhodnutí bylo přijato, stalo se závazným pro všechny křesťanské sbory a sbory se tomuto rozhodnutí ochotně podřídily. (Sk 15:22–31)

Křesťanský vedoucí sbor v Jeruzalémě vysílal cestující zástupce. Pavel a jiní bratři tedy uvedené rozhodnutí vedoucího sboru předávali dál, protože je napsáno: „Když cestovali městy, předávali jim tam k zachovávání výnosy, o nichž rozhodli apoštolové a starší muži, kteří byli v Jeruzalémě.“ O tom, jaké výsledky to přineslo, je uvedeno: „Sbory se tedy opravdu dále upevňovaly ve víře a den ze dne početně vzrůstaly.“ (Sk 16:4, 5) Již předtím, „když apoštolové v Jeruzalémě slyšeli, že Samaří přijalo Boží slovo, vyslali k nim Petra a Jana; a ti šli a modlili se za ně, aby dostali svatého ducha“. (Sk 8:14, 15)

Jednotlivé sbory se přesně řídily pokyny křesťanského vedoucího sboru, který dohlížel na jmenování starších mužů. (Tit 1:1, 5) Podle pokynů, které křesťanský vedoucí sbor stanovil pod působením svatého ducha, tedy byli v každém sboru jmenováni jak dozorci, tak i služební pomocníci. Muži, kterým bylo s důvěrou svěřeno toto odpovědné postavení, museli splňovat konkrétní požadavky. (1Ti 3:1–13; Tit 1:5–9) Cestující zástupci vedoucího sboru, například Pavel, následovali Krista a dávali výborný příklad hodný napodobení. (1Ko 11:1; Fil 4:9) Skutečně všichni ti, kdo sloužili jako duchovní pastýři, se měli stát „příkladem stádu“ (1Pe 5:2, 3), měli se láskyplně zajímat o jednotlivé členy sboru (1Te 2:5–12) a měli účelně pomáhat těm, kdo duchovně onemocněli. (Ga 6:1; Jk 5:13–16; viz hesla DOZORCE; SLUŽEBNÍK; STARŠÍ MUŽ.)

Jehova zorganizoval izraelský sbor a ustanovil v něm starší muže, hlavy, soudce a úředníky (Joz 23:2) a právě tak zajistil dohled nad křesťanským sborem tím, že v něm byli jmenováni starší muži do důvěryhodného postavení. (Sk 14:23) A stejně jako Jehova zajistil, aby odpovědní muži někdy zastupovali celý izraelský sbor, například v soudních záležitostech (5Mo 16:18), tak se také postaral o to, aby každý jednotlivý křesťanský sbor byl v takových záležitostech podobně zastupován odpovědnými muži, kteří byli do postavení autority ustanoveni svatým duchem. (Sk 20:28; 1Ko 5:1–5) Pokud by však mezi členy křesťanského Božího sboru vznikly nějaké problémy, měla jako základ pro urovnání nebo řešení takových problémů sloužit slova Ježíše Krista zaznamenaná v Matoušovi 18:15–17 (tento výrok byl pronesen před židovským Božím sborem, který Jehova zavrhl, a tak byla tato slova poprvé uplatněna na něm).

Jehova Bůh dosadil členy Kristova duchovního „těla“, „právě jak se mu líbilo“. A Pavel napsal: „Bůh je jednotlivě dosadil ve sboru; za prvé apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom mocné skutky, potom dary uzdravování, pomocné služby, schopnosti řídit, různé jazyky.“ Všichni nevykonávali stejnou činnost, ale všichni byli v křesťanském sboru potřební. (1Ko 12:12–31) Pavel vysvětlil, že apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé byli do křesťanského sboru dáni „s ohledem na usměrňování svatých, pro služební dílo, pro budování Kristova těla, dokud všichni nedosáhneme jednoty ve víře a v přesném poznání Božího Syna, k dospělému muži, k míře vzrůstu, který patří ke Kristově plnosti“. (Ef 4:11–16)

Izraelský sbor dostal od Boha zákony a byl veden k tomu, aby si jeho členové uvědomili, že „člověk opravdu nežije samotným chlebem, ale že člověk opravdu žije každým výrokem Jehovových úst“. (5Mo 8:1–3) Také Ježíš Kristus uznával, že člověk nemůže žít ze samotného chleba, „ale z každého výroku, který vychází z Jehovových úst“. (Mt 4:1–4) Bylo tedy vytvořeno vhodné opatření, aby křesťanský sbor dostával potřebný duchovní pokrm, neboť sám Kristus se zmínil o ‚otroku‘, jehož prostřednictvím bude tento pokrm rozdělován křesťanské ‚čeledi‘. Ježíš v proroctví o své přítomnosti a „závěru systému věcí“ mimo jiné ukázal, že „pán“ při svém příchodu ustanoví ‚věrného a rozvážného otroka‘ „nade vším svým majetkem“. (Mt 24:3, 45–47)

Pro izraelský sbor bylo velmi důležité, aby se shromažďoval k uctívání Jehovy a uvažoval o Božím zákonu. (5Mo 31:12; Ne 8:1–8) Podobně k podstatným rysům křesťanského Božího sboru patří shromáždění určená k uctívání Jehovy a ke studiu Písma, a proto pisatel dopisu Hebrejcům čtenáře svého dopisu nabádá, aby takové shromažďování neopouštěli. (Heb 10:24, 25) K činnostem synagóg v pozdějším období židovských dějin patřilo čtení a vyučování z Písma, předkládání modliteb a vzdávání chvály Bohu. Tyto rysy byly přeneseny do míst křesťanských shromáždění, i když bez rituálního nánosu, který se vloudil do bohoslužeb v synagóze. V synagóze nebyla žádná oddělená kněžská třída, ale na předčítání a vysvětlování Písma se mohl podílet každý oddaný židovský muž. Podobně v raném křesťanském sboru nebyli křesťané nijak rozděleni, například na duchovní a laiky. Jak v raném křesťanském sboru, tak v synagóze samozřejmě ženy nevyučovaly ani neuplatňovaly autoritu nad muži. (1Ti 2:11, 12)

Na shromážděních křesťanského Božího sboru byl udržován pořádek a to vhodně odpovídalo tomu, že sborové uspořádání pro Kristovy následovníky vytvořil Jehova Bůh a „Bůh . . . není Bohem nepořádku, ale pokoje“. Tato uspořádanost přispívala také k velkému duchovnímu užitku všech účastníků shromáždění. (1Ko 14:26–35, 40; viz heslo SHROMÁŽDĚNÍ.)