Otázky čtenářů
● Podle Bible žil Mojžíš stodvacet let. Jak pak mohl napsat (Žalm 90:10), že let člověka je jen sedmdesát nebo osmdesát?
Nadpis 90. žalmu zní: „Modlitba Mojžíše, muže Božího.“ Pisatelé židovského talmudu a četní učenci souhlasí v tom, že Mojžíš napsal tento žalm. Franz Delitzsch, někdejší profesor na Lipské universitě, například napsal: „Je sotva nějaká literární památka starověku, která tak znamenitě potvrzuje předané svědectví o svém původu jako tento žalm. Nejen jeho obsah, ale též jeho literární forma úplně odpovídá Mojžíšovi.“
Mojžíš napsal v tomto žalmu: „Všech dnů let našich jest let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let, a i to, což nejzdárnějšího v nich, jest práce a bída, a když to pomine, tožť ihned rychle zaletíme.“ (Žalm 90:10) Mnozí se již divili, jak Mojžíš mohl napsat tato slova, když sám žil déle. Podle 5. Mojžíšovy 34:7 „byl pak Mojžíš ve stu a dvacíti letech, když umřel, a nepošly oči jeho aniž síla odešla od něho“.
Vlastně by to neměl být žádný zvláštní problém. Nevíme sice, jak starý byl Mojžíš, když napsal tento žalm, ale na základě svých pozorování zřejmě věděl, že kdo se dožije sedmdesáti let, dosáhne značně vysokého stáří a osmdesát let je již nad normální životní vyhlídku. Většina dospělých Izraelitů té generace, která byla osvobozena z egyptského otroctví, nežila příliš dlouho. Ti, kteří byli při vyjití starší než dvacet let, zemřeli do konce čtyřicetiletého putování.
Byli ovšem výjimky jako Mojžíš (120), Áron (123), Jozue (110) a Kálef (přes 85). Tyto výjimky však nemění nic na tom, co je řečeno v žalmu 90:10 o všeobecné životní vyhlídce. Nesmíme též zapomenout, že Bůh sám určil, že Jozue a Kálef přežijí svou generaci a vejdou do Zaslíbené země. Když bylo Kálefovi pětaosmdesát let, poukázal na své stáří a na svou sílu jako na něco zvláštního. — 4. Mojž. 14:30; 33:39; Jozue 14:10, 11; 24:29.
Tu a tam čteme v novinách o lidech, kteří se dožili sta nebo i více let. Jsou národnostní skupiny, například na Kavkaze (Sovětský svaz), které jsou známé svým dlouhým věkem, k němuž pravděpodobně přispívají dědičné faktory a způsob života. Skutečnost, že se na tyto příklady zvlášť poukazuje, svědčí o tom, že jde o výjimky. Je zjištěnou skutečností, že střední životní vyhlídka v mnoha zemích je dnes asi sedmdesát let, tedy přibližně stejná jako vyhlídka uvedená v žalmu 90:10.
Mnozí lidé si myslí, že moderní věda silně prodloužila životní délku člověka. V určitém smyslu je to pravda. Ústupem úmrtnosti kojenců a dětí stoupla střední životní vyhlídka. V Anglii byla v roce 1850 u mužů menší než 40 let; do roku 1947 stoupla na 60 let. Pro dospělého člověka v určitém věku však zůstala do značné míry stejná. V roce 1850 mohl například očekávat čtyřicetiletý muž ve Spojených státech, že se dožije sedmašedesáti let. V roce 1962 mohl čtyřicetiletý očekávat přes všechny lékařské pokroky, že se dožije 71,7 roků, neboli o 4,7 let více než v roce 1850.
Ačkoli tedy mohou být některé výjimky, například sám Mojžíš, odpovídá inspirovaný výrok: „Všech dnů našich let jest let sedmdesáte“ dnes stejně tak pravdě jako ve dnech Mojžíšových.