Otázky čtenářů

● Kdyby některý křesťan ze své strany zrušil své zasnoubení, jaké by to pro něj mělo následky, jestliže plnil ve sboru úkoly, při nichž má být příkladem?

Zasnoubení nebo zrušení zasnoubení — obojí je vážným krokem, který nikdo nesmí brát na lehkou váhu. V obou případech je to však v podstatě soukromá záležitost. Starší ve sboru se nemusí vměšovat do takových záležitostí, pokud k nim jeden z obou partnerů nepřijde s nějakou stížností, nebo pokud nejsou důkazy, že by se více členů znepokojovalo a že by ten, kdo zrušil zasnoubení, nebyl již u nich ve vážnosti. Těm, kteří se znepokojují, je snad v některých případech nutno pomoci, aby lépe porozuměli zásadám, jež platí v takovém případě.

Izraelská žena, která byla zasnoubena, byla podle zákona vázána zasnoubením, a kdyby se provinila nevěrou, podle mojžíšovského zákona mělo s ní být jednáno jako s vdanou ženou. (5. Mojž. 22:23, 24) Izraelský muž měl větší svobodu a mohl zrušit zasnoubení, jak to měl například v úmyslu Josef z Nazareta, když se dověděl, že Marie je těhotná. Protože byl, jak je psáno u Matouše 1:19, „spravedlivý“ a nechtěl ji učinit středem veřejné pozornosti, zamýšlel se s ní tajně rozvést. (Srovnej 5. Mojž. 24:1.) Křesťané však nejsou pod smlouvou Zákona a v mnohých krajích dnes panuje názor, že zasnoubená žena není tak vázána, jako tomu bylo dříve.

Podle slov u Matouše 5:37 Ježíš řekl: „Prostě ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne; neboť co je nad to, pochází od toho který je zlý.“ Ze souvislosti vyplývá, že Ježíš zde dával radu, aby žádné prohlášení nebylo doprovázeno přísahou; tehdy se to často dělo a obvykle lidé přísahali při nebi nebo při Jeruzalému nebo při něčem jiném. Ale svou výstrahou před takovými výstřelky nechtěl Ježíš říci, že bylo nesprávné chtít něco opravit, jestliže si člověk uvědomí, že se dopustil vážné chyby. V Příslovích 6:1–5 se mluví o člověku, který se zaručil za někoho jiného a „byl chycen do léčky výroky svých úst“ nebo byl jimi „polapen“, a takový člověk dostává radu, aby něco podnikl a osvobodil se, je o tom řečeno: „Jdi, pokoř se a naléhavě dotírej na svého bližního.“ Člověk, který slíbil druhému manželství, může také poznat, že jednal nerozumně. Před zasnoubením, kdy spolu chodili, ukazují si navzájem „svou lepší tvář“ a „dávají si obzvláště záležet“. Ale jakmile je zasnoubení oznámeno, může se stát, že si někdo počíná tak, jak jedná ve skutečnosti. Druhý možná vidí nyní závažné problémy, které předtím nemohl rozeznat.

Pokud starší ve zvláštních případech považují za nutné projevit o věc zájem, jde-li o zrušení zasnoubení, měli by především zjistit, zda k tomu byly pádné důvody. Co by mohlo být „pádným“ důvodem? Mohlo by se stát, že by žena po zasnoubení projevila příliš „panovačnou“ povahu a neměla by úctu k vedení prostřednictvím hlavy, čímž by dávala najevo, že patří k lidem, kteří jsou popsáni v Příslovích 19:13; 21:9 a 27:15, 16. Nebo muž by se mohl v té době dopustit závažného špatného jednání: Mohl by se stát opilcem nebo by se mohl provinit nemravným jednáním nebo závažnou nepoctivostí nebo by jeden mohl na druhém objevit určité duchovní slabosti, snad výrazný hmotařský postoj, a mohl by si uvědomit, že uzavření manželství s tímto člověkem by pro něj znamenalo velké zatížení v duchovním ohledu. Má dojem, že by za určitých okolností nemohl takové zatížení nést. To však nutně neznamená, že by druhý byl méněcenný nebo že by neměl žádné dobré stránky. Snad jej jinak shledává jako docela příjemného. Přece však dojde k závěru, že jejich osobnost nebo názory se prostě od sebe tak dalece liší, že by manželství bylo pro oba spojeno s těžkostmi.

To jsou některé, i když ne všechny, z vážných důvodů, které mohou vést k tomu, že se někdo po bedlivé úvaze a modlitbě rozhodne zrušit zasnoubení. Zrušení z obou stran po vzájemné dohodě by bylo ovšem lepší než jednostranné zrušení zasnoubení. Může se však stát, že druhý partner existující problém nevidí nebo jej dokonce vědomě přehlíží.

Z toho všeho je jasné, jak je důležité neuzavírat zasnoubení ukvapeně, ale nejdříve se vzájemně dobře poznat. Láska k bližnímu by měla každému bránit, aby zasnoubení „nebral na lehkou váhu“. Měl by pamatovat na to, jakou citovou škodu může s sebou přinést zrušení zasnoubení.

Pokud někdo ztratil svého manželského druha smrtí nebo nevěrou (a biblickým rozvodem), může být v takovém citovém rozpoložení, že se mu zdá, že nutně potřebuje společnost, aby se zbavil pocitu osamělosti. Může mít sklon rychleji se zasnoubit než za jiných okolností. Když získá citovou rovnováhu, uvědomí si snad takový člověk, že jeho zasnoubení bylo nemoudré. Jde-li o staršího, může to zapůsobit na jeho pevnost, ale nemusí. Je nutno při tom vzít v úvahu okolnosti.

Jde-li o někoho, kdo má ve svém postavení dávat příklad, jako je starší, služební pomocník, člen rodiny bétel nebo některý jiný ze služebníků plným časem, pak by rada starších měla vzít v úvahu celkový obraz této osoby a nejen skutečnost, že ze své strany tento člověk zrušil zasnoubení. Jestliže jeho dosavadní způsob jednání ukazuje, že má sklon brát takové záležitosti na lehkou váhu, pak mohou starší považovat za vhodné doporučení, aby byl zbaven svého postavení, v němž měl být příkladem. Snad shledají, že zrušil zasnoubení pouze proto, že začal mít zájem o někoho jiného, komu začal věnovat pozornost — což je jednání, jež je projevem nestálosti. Jestliže se ukáže, že mnozí členové sboru ztratili před ním úctu, je nutno vzít na tuto skutečnost také náležitý ohled. V některých zemích nebo krajích na zemi panují v této věci přísnější názory než jinde. Proto je nutno vzít v úvahu také okolnosti a postoj lidí v tom místě.

Pokud však neexistují žádná taková negativní hlediska a dotyčný se projevoval jako svědomitý, vážný člověk, který bere ohled na druhé, pak jednostranné zrušení zasnoubení nemusí nutně vést k tomu, že by musel být zbaven svého postavení, v němž měl být příkladem, nebo že by byly omezeny jeho přednosti ve sboru. Rozhodující je vždy, zda jsou pro zrušení zasnoubení vážné důvody.