Kdo je způsobilý k tomu, aby byl starším?
„Paste svěřené vám Boží stádo, ne z donucení, ale ochotně, ani z lásky k nečestnému zisku, ale dychtivě.“ — 1. Petra 5:2.
1. Jak důležité je pro Boha jeho stádo?
POVAŽUJE Bůh své stádo za tak důležité, že si zaslouží zvláštní pozornost nižších pastýřů, které dosazuje? Jak důležité jsou pro Boha jeho „ovce“? Jeho Syn řekl: „Tak velice Bůh miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16) Měl tak velký zájem, že dovolil svému Synu, aby opustil nebe na dobu třiceti čtyř a čtvrt roku, aby přišel na zemi jako člověk a umožnil jeho „ovcím“, které bloudily, aby se vrátily do stáda.
2. Můžeme důvěřovat Jehovovi a Ježíšovi jako pastýřům? Vysvětli to.
2 Patříme ke „světu“, který Bůh tak velice miloval a který má být s Bohem smířen. Jeho výzva k Izraelitům, kteří se vrátili z cizího zajetí, platí pro nás dnes stejně důrazně: „Navraťte se ke mně, . . . a já se navrátím k vám.“ (Zach. 1:3) Apoštol Petr napsal sboru prvních křesťanů: „Byli jste jako ovce, které zabloudily, ale nyní jste se vrátili k pastýři a dozorci svých duší.“ (1. Petra 2:25) Těm, kteří se vracejí k Bohu, poskytuje Bůh ochranu: „Jako pastýř bude pást své vlastní stádo. Svou paží shromáždí beránky, ponese je v náručí. Pečlivě povede ty, které kojí“. (Iz. 40:11) Jako svého pomocníka ustanovil znamenitého pastýře, Ježíše Krista, který se vzdal „své duše ve prospěch ovcí“. — Jan 10:7–15.
3. Jak Pavel dokázal, že si je vědom své odpovědnosti jako pastýř?
3 Jehova se také postaral o to, aby zde byli nižší pastýři, kteří by se zájmem pečovali o „ovce“. Jedním z nich byl apoštol Pavel, a ten řekl: „Stali jsme se jemnými mezi vámi, jako když kojící matka s láskou chová své vlastní děti. Protože jsme k vám tedy měli něžnou náklonnost, byli jsme velmi potěšeni, že jsme vám mohli dát nejen Boží dobré poselství, ale také své vlastní duše, protože jste se stali našimi milovanými.“ Do jaké míry byl ochoten dát jim svou duši, je ukázáno slovy, která napsal sboru v Korintě: „Já sám se chci velmi rád vydávat a úplně se vydat pro vaše duše.“ — 1. Tess. 2:7, 8; 2. Kor. 12:15; 11:28.
4. O jaký cíl by dnes měli usilovat křesťané vzhledem k tomu, co víme o těchto pastýřích?
4 Můžeme se ve svém životě řídit příkladem těchto pastýřů, totiž příkladem velkého pastýře, příkladem znamenitého pastýře a příkladem apoštola Pavla. Apoštol Jan napsal, že „jsme povinni se vzdávat svých duší za své bratry“. (1. Jana 3:16) Věděl, že Ježíš řekl: „Neboť jsem vám dal vzor, abyste právě jako já jsem činil vám, také činili. Vpravdě, vpravdě vám říkám: Otrok není větší než jeho Pán, ani ten, kdo je poslán, není větší než ten, kdo jej poslal.“ — Jan 13:15, 16; srovnej Jana 15:12, 13.
5. Proč někteří ještě nenašli cestu zpět k Jehovovi?
5 Co vlastně brání mnoha lidem, aby sloužili Jehovovi, jestliže Bible o něm říká: „On je náš Bůh a my jsme lid jeho pastvy“? (Žalm 95:6, 7) Prostě nevědí, jak by se k němu mohli dostat zpět, nebo lépe řečeno, jejich lidští vůdcové, zdánliví pastýři, je odvedli na špatnou cestu. Ježíš ve své době poukázal na falešné pastýře, „kteří k vám přijdou v ovčím rouše, ale uvnitř to jsou draví vlci“. Lidé naproti tomu byli „sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře“. Potřebovali někoho, kdo by je dobře pásl, a Ježíš byl ochoten ujmout se této práce. — Mat. 7:15; 9:36.
ZVLÁŠTNÍ ODPOVĚDNOST PASTÝŘŮ
6, 7. a) Kdo tvoří stádo, které musí být opatrováno? b) Vzhledem ke komu musí pastýři skládat účty?
6 Když se Ježíš vrátil do svého nebeského domova, postaral se o to, aby se jeho „ovcí“ ujali nižší pastýři. Dnes mají zvláštní odpovědnost za pasení Ježíšových „ovcí“ ti, které k tomu znamenitý pastýř jmenuje. Petr, kterého Ježíš výslovně pověřil k této práci (viz Jana 21:15–17), ukazuje, že stejný příkaz platí i pro křesťanské dozorce v dnešní době: „Proto dávám starším mužům (duchovním dozorcům ve sboru) mezi vámi (ve sboru) toto napomenutí . . . Paste svěřené vám Boží stádo . . . ochotně; . . . dychtivě.“ — 1. Petra 5:1, 2.
7 Všichni Bohu oddaní křesťané mají úkol ‚činit učedníky z lidí všech národů, křtít je . . . a učit je zachovávat všechno, co jim Ježíš přikázal‘. Ale pastýři mají zvláštní odpovědnost, aby pečovali o „Boží stádo“, o ty, kteří již jsou členy sboru. Vzhledem k nim musí skládat účty Jehovovi. — Mat. 28:19, 20; Žid. 13:17; 4:13.
8. Kdo přichází v úvahu jako pastýř Božího stáda, a kdo nikoli?
8 „Velký zástup kněží začal poslouchat víru“, když přijali Ježíše jako Mesiáše. Zákoníci ani farizeové však nebyli dosazeni jako pastýři v křesťanském sboru, protože „se posadili na Mojžíšově místě“. Nebyli povoláni ti, kteří byli „moudří v tělesném ohledu“ a rádi se dávali zdravit na tržištích a rádi byli oslovováni Rabbi. V křesťanském sboru svědků Jehovových nenajdeme „vůdce“ takového druhu. Svědkové Jehovovi uznávají pouze jediného vůdce, Krista. Odmítají každý titul, který by vedl k pochlebování. Ježíš řekl: „Vy všichni jste bratři.“ — Sk. 6:7; Mat. , kap. 23; 1. Kor. 1:26–29.
9. Kolik starších by mělo být ve sboru a kdo přichází v úvahu pro tento úřad?
9 O zájmy křesťanských sborů svědků Jehovových mělo být správně pečováno, a proto „Bůh dosadil příslušné jednotlivce ve sboru“, mimo jiné, učitele, dozorce a pastýře. Ve sboru prvních křesťanů sloužili v tomto postavení všichni, kteří plnili biblické požadavky. Nebyl ustanoven určitý počet osob; jak vyplývá z Pavlova dopisu „starším mužům“, bylo v Efezu více mužů, s nimiž se chtěl sejít v Milétu, aby jim dal pokyny k jejich povinnostem. Ani v křesťanském sboru v dnešní době není stanoven určitý počet. Není nutné, aby to byli absolventi nějakého teologického semináře, nějakého lidského zařízení, jak je tomu v církvích křesťanstva. Je však nutné, aby se pilně věnovali kazatelskému dílu, aby pravidelně studovali Boží slovo a dodržovali oba velké příkazy, totiž milovat Boha a milovat bližního. — 1. Kor. 12:28; Mat. 22:36–39.
10, 11 Jak je možné, aby někdo byl „bezúhonný“, a proč je určeno tak vysoké měřítko?
10 Ve třetí kapitole 1. Timoteovi Pavel vyjádřil biblické požadavky, které musí splňovat člověk usilující o úřad dozorce. Musí být „bezúhonný“. Je to možné u nedokonalého člověka? Nebylo by k tomu zapotřebí dokonalosti? Byl snad Pavel nerozumný a stanovil příliš vysoké nároky? K takovému závěru nesmíme dospět, neboť Pavel bezpochyby věděl, že — jak je psáno u Matouše 5:48 — Ježíš řekl: „Musíte tedy být dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Pavel také věděl, že král David rozhodně nemohl být úplně bezúhonný, a přece Pavel uznal Davidovu prosbu adresovanou Jehovovi jako část inspirovaných Písem: „Suď mne, Jehovo, neboť já sám jsem chodil ve své vlastni ryzosti.“ — Žalm 26:1; srovnej 2. Král. 20:3.
11 Je jasné, že žádný člověk nemůže být dokonalý jako Bůh v absolutním smyslu, neomezeně. Kdyby tomu bylo jinak, pak by nikdo nemohl být v křesťanském sboru dozorcem. Skutečnost, že biblické požadavky jsou vysoké, proto znamená, že každý, kdo usiluje o takový úřad nebo kdo jej zastává, měl by se vážně snažit, aby tyto požadavky plnil. Například pokud jde o bezúhonnost, starší by se jistě nemohl starat o ty, kteří jsou mu svěřeni, kdyby měl v tomto ohledu vážný nedostatek. Dozorce musí být schopen ‚dále napomínat mladší muže, aby byli zdravé mysli, a sám má být ve všem příkladem znamenitých skutků; má projevovat nezkaženost ve svém učení‘. — Tit. 2:6–8.
12. Musí být muž ženatý, aby mohl být dozorcem? Vysvětli to.
12 „Dozorce by měl být manžel jedné manželky.“ To neznamená, že by požadavkům neodpovídal vdovec nebo svobodny muž. Dnes stejně jako ve dnech Pavlových to znamená, že člověk, který pěstuje polygamii nebo žije se ženou, s níž není oddán, nemůže sloužit jako dozorce křesťanského sboru. Takovému člověku by neměla být podána ani pravice spoluúčasti. Ve spojení s dalším předpokladem popsaným ve verši 4 (1. Tim. 3. kap.) to naznačuje, že dozorcem nemůže být mladistvý, ale že to musí být člověk natolik starý, aby mohl mít rodinu.
13. Proč se musí starší vyvarovat výstředních zvyků dnešní doby?
13 Dnešní mládež a také starší lidé jsou často nakaženi zvláštními zvyky, které jsou rozšířené v tomto systému věcí. Křesťané se ve škole nebo na pracovišti stýkají s lidmi, kteří mají takové zvyky, a proto je nebezpečí, že by se jim přizpůsobili. Křesťané v prvním století museli pravděpodobně bojovat se stejným problémem, protože při jmenování starších měla být respektována další Pavlova rada (1. Tim. 3:2) o tom, že je nutno být „umírněný ve zvycích“. Kdyby se někdo přizpůsoboval zvykům starého světa, nemohl by získat Boží schválení a nepřicházel by v úvahu pro úřad, v němž je třeba napomínat mladší muže. Apoštol Petr říká, že snad kdysi byla doba, kdy jsme nevědomky také pěstovali takové zvyky, ale nyní musíme žít podle Boží vůle. To snad může udivovat naše dřívější známé a ti snad o nás budou mluvit hanlivě, ale Ježíš řekl, že by nás to nemělo znepokojovat. — Jan 15:19; 1. Tim. 4:11, 12; 1. Petra 4:3, 4; Řím. 12:2.
BÝT ZDRAVÉ MYSLI
14. Jak by měl starší smýšlet o svém postavení?
14 Starší muž nezaujímá v křesťanském sboru žádné vyvýšené postavení. Jestliže je někdo starším, neměl by si proto ‚o sobě myslet více, než je třeba, ale měl by myslet tak, jak to odpovídá zdravé mysli‘. Podle překladu Röschova Pavlova výzva zní: „Ať raději o sobě smýšlí skromně.“ Kdo se tím řídí, neočekává, že se k němu budou chovat jako k „pastorům“ křesťanstva, kterým se líbí, jestliže jim lidé lichotí, a kteří to očekávají. — Řím. 12:3.
15. Co zahrnuje pojem „pořádný“?
15 Dozorci musí být ‚pořádní, pohostinní‘. (1. Tim. 3:2) Falešní pastýři nebyli v žádném smyslu toho slova pořádní. Jehova je odsoudil slovy: „Běda pastýřům [v Izraeli], kteří ničí a rozptylují ovce mé pastvy!“ (Jer. 23:1, 2) Jejich tvrzení, že jsou pastýři, je neuchránilo před Jehovovým soudem. Ježíš také odsoudil falešné pastýře své doby. Křesťanští pastýři proto musí být pořádní a musí přispívat k pokoji ve sboru. Někdy snad je nutné ‚varovat nepořádné‘, takové, kteří „vůbec nepracují, ale vměšují se do toho, co se jich netýká“. (1. Tess. 5:14; 2. Tess. 3:11) Aby jejich kárání bylo přijatelné, musí sami dávat dobrý příklad a přesně se držet biblických zákonů a zásad a nikdy nesmějí rozšiřovat názory, které nejsou v souladu s pravdou. — 1. Kor. 4:6; 14:33; Tit. 2:6–8.
16. Znamená pohostinnost jen to, abychom vítali nové v sále království?
16 Když král Šalomoun prosil o Boží požehnání při zasvěcení jeruzalémského chrámu, zmínil se také o „cizincích“, kteří nepatřili k Izraeli a kteří přijdou, aby tam uctívali. Bezpochyby pro ně učinil opatření. Dnes nám Jehova žehná velkým vzrůstem v počtu „cizinců“, totiž lidí, kteří až dosud nebyli Jehovovými ctiteli. Musí být postaráno o to, aby byli správně přivítáni. To přináší dozorcům odpovědnost, aby je nejen zdravili v sále království, ale aby jim také pomáhali činit pokroky na křesťanské cestě. To je pravá pohostinnost, požadavek pro všechny, kteří by chtěli být dozorci. — 1. Král. 8:41–43; Mich. 4:1, 2; Mat. 9:37; Žid. 13:1, 2; 3. Jana 5.
17, 18. a) Vyučují starší jen z pódia? b) Jaký cíl sleduje dozorce jako učitel?
17 Ježíš řekl: „V Prorocích je psáno: ‚A všichni budou učeni Jehovou.‘ “ (Jan 6:45; Iz. 54:13) To je stále důležitější, čím více se blíží konec starého systému věcí a začátek nového, pod vedením pomazaného kněze a krále Ježíše Krista. Jehova Bůh je největší učitel, ale Ježíš řekl svým učedníkům, že je vhodné, aby také jej označovali jako učitele. Oslavený Ježíš Kristus kromě toho také dal „některé jako apoštoly, některé jako proroky, některé jako evangelisty, některé jako pastýře a učitele [proč?], vzhledem k vyškolení svatých, pro služební dílo“. — Ef. 4:11, 12.
18 Starší proto musí učit Božímu slovu. Neměli by „lichotit sluchu“ sboru, ale měli by mluvit k srdci a do mysli sboru, který se podobá ovcím. To je nestaví do vyššího postavení, jaké mají „profesoři“ nebo „doktoři teologie“. Křesťanský starší nemusí nutně učit z pódia, ale spíše v osobním rozhovoru. A učí z Bible.
19. Pro které „skutky těla“ by někdo nebyl způsobilý, aby byl jmenován dozorcem?
19 Starší nesmí být „hlučný pijan“. Nemírné užívaní alkoholu otupuje smysly, takže se zhoršuje schopnost úsudku a člověk nemůže ovládat svou mysl. Starší nesmí také být „útočník“, ani doslova, ani tím, jak používá svého jazyka. Nesmí být svárlivý, nesmí milovat peníze a nesmí být nerozumný. Jinak by neplnil podmínky, aby patřil k těm, kteří se ujímají vedení v křesťanském sboru. Tyto „skutky těla“ by mu sice možná neznemožňovaly službu v některé církvi Velkého Babylónu, ale nemohl by sloužit ve sboru svědků Jehovových. — 1. Tim. 3:3; 6:10.
20. a) Proč by při výběru těch, kteří přicházejí v úvahu jako starší, měl být brán zřetel na to, zda vedou znamenitým způsobem svou vlastní rodinu? b) Co je však nutno při tom uvážit?
20 Když Pavel vysvětlil, že starší musí znamenitým způsobem předsedat vlastní rodině a držet děti v podřízenosti, klade otázku: „Jestliže někdo skutečně nedovede vést svou vlastní domácnost, jak bude pečovat o Boží sbor?“ (1. Tim. 3:5) Pavel uznával, že v Boží rodině je v sázce větší počet životů než v rodině muže. Starší musí proto být způsobilý řídit všechny záležitosti ve své rodině v zájmu všech. Znamená to však, že jeho rodina musí být vzorným příkladem ve všech ohledech? Není to nezbytně nutné. Snad již činí všechno, co je možno od něho očekávat, a přece se někdo v jeho rodině nechová tak, jak by si to přál. Možná, že jeho žena je vzpurná, a dokonce že má nepřátelský postoj k Jehovovi a k jeho Slovu. (Mat. 10:36) Důležitá otázka však zní: Jak dalece je muž v této rodině odpovědný za její vzpurnost a je nejednota v jeho rodině důsledkem nějaké jeho nedbalosti? Také je nutno brát v úvahu, jaký názor na tuto situaci má sbor.
21. Proč by bylo nerozumné dosadit jako dozorce „nově obráceného“?
21 Dozorci musí činit důležitá rozhodnutí. Při takových rozhodováních může jít o životy lidí nebo o pokračování tak důležitého díla, při němž je kázáno dobré poselství. Může se stát, že je dílo zakázáno. Pak je nutná dobrá a zralá soudnost. Proto dozorce nesmí být „nově obrácený“. (1. Tim. 3:6) Takový snad sice může být stejně nadšený a horlivý jako ti, kteří jsou ve víře již dlouho, ale snad ještě ‚necvičil svou vnímavost, aby rozlišoval mezi správným a nesprávným‘. (Žid. 5:13, 14) Ti, kteří se nedávno připojili, musí teprve získat zkušenosti. Mezitím by měli pozorovat ty, ‚kteří se mezi nimi ujímají vedení, kteří jim mluvili Boží slovo, a když pozorně sledují, jak se projevuje jejich chovaní, měli by napodobovat jejich víru‘. — Žid. 13:7.
PEČOVAT O „JINÉ OVCE“
22. Jaký bychom měli mít názor na módní pošetilosti, a čí příklad bychom měli následovat v tomto ohledu?
22 Svědkové Jehovovi nejsou „částí světa“, a proto nenapodobují rozšířené módní pošetilosti, jimiž by se ztotožňovali s lidmi, kteří jsou ve světě považováni za buřiče. Mladí bratři ve sboru by proto měli dbát napomenutí apoštola Petra, že pastýři Božího stáda musí dávat dobrý příklad. Pavel byl takovým dobrým příkladem. Řekl: „Staňte se mými napodobiteli, jako i já jsem Kristův.“ (1. Kor. 11:1) Lidem je nápadné, že svědkové Jehovovi jsou jiní; křesťané, obzvláště dozorci, měli by se chovat tak, aby měli „znamenité svědectví od lidí, kteří jsou vně“. — 1. Tim. 3:7; Jan 17:16; 1. Petra 5:2, 3.
23. Co ještě bychom měli očekávat od dozorce?
23 V první kapitole dopisu Titovi Pavel vysvětlil, co by se mělo očekávat od starších. Musí být „bez obžaloby“ a chovat se bezúhonně. Nikdo by neměl mít důvod ukázat na něho prstem proto, že by měl nějaké pochybné charakterové rysy. Nesmí být „svévolný“ nebo panovačný; nesmí být „popudlivý“ nebo vznětlivý, nesmí být „žádostivý nečestného zisku“, ale měl by být uvnitř sboru i mimo sbor známý svou čestností. — Tit. 1:6, 7; viz též 1. Petra 5:2, 3.
24. Jak prokazuje dozorce věrnou oddanost?
24 Je zvláště důležité, aby dozorce byl „věrně oddaný“, jako byl Ježíš Kristus. Věrně a oddaně se drží spravedlivých zásad, a proto může být nutné, aby ‚káral ty, kteří odporují‘. (Tit. 1:9) To není příjemný úkol, ale kdyby nevyjádřil pokárání tam, kde je to nutné, mohlo by to naznačovat, že stojí na straně hříšníka, a tak by se stal jeho společníkem. (Přísl. 29:24) Jestliže se někdo nevědomky dopustí chybného kroku, je projevem dobroty, je-li pokárán. (Gal. 6:1) Některé druhy nesprávného jednání je možno lehce zapomenout, přehlédnout nebo si jich nevšímat; to však neplatí o jednání, jímž by byl zarmucován svatý duch a jímž by ve sboru mohl nastat rozkol a sekty. Věrná oddanost tedy v některých případech vyžaduje, aby bylo uděleno pokárání. — Luk. 17:3, 4; Ef. 4:30.
25, 26. a) Proč musí obzvláště pastýři dávat pozor sami na sebe a na Boží sbor? b) Mohou noví očekávat, že se o ně pastýři dnešního Božího sboru budou dobře starat?
25 Když se Pavel loučil se staršími z Efezu, naléhavě je prosil, aby dávali pozor sami na sebe „a na celé stádo“, ‚aby pásli Boží sbor, . . . [protože nyní] mezi ně vejdou utlačující vlci a nebudou jemně zacházet se stádem‘. (Sk. 20:28, 29) Tito „vlci“ budou ve skutečnosti vykořisťovat stádo, a budou tak „ovce“ olupovat o oděv, který je označuje jako křesťany. V dnešní rozhodující době je napomenutí apoštola Pavla ještě časovější. Žádný dozorce by nechtěl nést odpovědnost za to, že by z nedbalosti ztratil některou z Jehovových „ovcí“.
26 Z Ročenky vyplývá, v jakém rozsahu se mnohé z Ježíšových „jiných ovcí“ připojily k Jehovovým křesťanským svědkům. Jsou zde ještě jiní, které Ježíš ‚musí přivést‘, protože ‚budou naslouchat jeho hlasu‘. V této „závěrečné části dnů“ starého systému věcí budou všichni, kteří přicházejí do jediného stáda jednoho pastýře, poučováni o Jehovových cestách. Mohou být přesvědčeni o tom, že ti, kterým Jehova svěřil pastýřskou práci, budou se o ně láskyplně a pečlivě starat. — Jan 10:16; Luk. 12:32; Mich. 4:1–4; Iz. 32:1, 2.