Rozumnost přináší životu radost
JEHOVA BŮH si přeje, aby se lidé těšili ze života. To, co nechal zapsat ve svém Slově, Bibli, k našemu vedení, je určeno k podpoře našeho trvalého blaha. Budeme-li tedy dbát na toto Slovo, určitě to přispěje k tomu, aby život byl příjemnější jak nám, tak druhým. Je jistě správné, když na sebe vztahujeme biblické napomenutí: „Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem.“ — Fil. 4:5.
Podle Písma je rozumnost božskou vlastností. U Jakuba 3:17 čteme, že „moudrost shora“ je mezi jiným „rozumná“. Co však znamená být rozumný?
V podstatě to znamená být povolný, nestranný, mírný, ohleduplný a trpělivý. Rozumní lidé jsou vyrovnaní, neupadají do extrémů. Uznávají moudrost inspirovaných slov: „Nestaň se příliš spravedlivým. . . Proč by sis měl způsobit zpustošení?“ (Kaz. 7:16) Ti, kteří jsou „příliš spravedliví“, stávají se velmi úzkoprsými a neohebnými ve svém osobním názoru na špatné a dobré. Nakonec jim mohou věci, které nejsou samy o sobě nesprávné, připadat jako špatné. Jejich svědomí je stále znepokojováno tím, co dělají nebo nedělají druzí, Místo aby používali sílu svého rozumu, jejich mínění je ovlivňováno předsudky.
Do jakých extrémů mohou být přivedeni „přespříliš spravedliví“, je zřejmé ze způsobu, jakým farizeové posuzovali Ježíše Krista. Podle jejich mínění byl obviněn z vážného zločinu, když v sabatu zázračně osvobodil lidi od chorob a utrpení. Ztratili ze zřetele celý účel sabatního zákona. Měl být požehnáním pro lidi, nikoli břemenem. Sabat sloužil jako den k potřebnému odpočinku a osvěžení. Ježíš na to poukázal slovy: „Sabat začal existovat kvůli člověku, a ne člověk kvůli sabatu.“ (Mar. 2:27) Ježíš Kristus tedy uzdravoval v sabatu v plném souladu s milosrdným duchem tohoto zákona. Ale nerozumné lpění farizeů na doslovném smyslu zákona podle jejich tradičního výkladu vedlo k nemilosrdnému postoji vůči těm, kteří byli v nouzi. — Mat. 23:23.
Nerozumné uplatňování Božího zákona, na kterém trvali farizeové, přidalo lidem veliké břemeno. (Mat. 23:4) Pohlíželi svrchu na ty, kteří nežili podle tradičních předpisů. Když se například úředníci, kteří byli posláni, aby zatkli Ježíše, vrátili s prázdnýma rukama, protože byli silně ovlivněni jeho učením, jistí farizeové s pohrdáním řekli: „Snad jste také nebyli svedeni? Cožpak mu uvěřil někdo z předáků nebo z farizeů? Ale tento zástup, který nezná Zákon, jsou zlořečení lidé.“ — Jan 7:47, 48.
Postoj rozumných osob vystupuje v ostrém protikladu k postoji farizeů a jiných předních náboženských judaistických vůdců v prvním století n. l. Rozumní lidé nemají o sobě přehnaný názor ani nepohlížejí na druhé svrchu. Nejsou těmi, „které je těžko uspokojit“. (1. Petra 2:18) Nejednají tak, aby se někdo cítil v jejich přítomnosti jako neschopný nebo méněcenný.
Rozumný člověk bere v úvahu nedostatky lidí a jejich poměry, když je povzbuzuje, aby dobře využívali své schopnosti. Nepožaduje ani neočekává od druhých, že udělají daleko více, než jsou schopni. Tak jej nezklamou ani nepopudí. Člověk, který projevuje znamenitou vlastnost rozumnosti, činí život svůj a život lidí ve svém okolí opravdu radostnějším.
Porovnáme-li rozumné a nerozumné lidi, je zřejmé, že být rozumný závisí převážně na způsobu, jakým se člověk dívá na sebe a druhé. Jestliže chceme být známí jako rozumní lidé, musíme se ujistit o tom, že naše mínění o nás a o ostatních je v souladu s Božím slovem. Inspirovaný apoštol Pavel varoval: „Jestliže si totiž někdo myslí, že je něco, když není nic, klame svou vlastní mysl.“ (Gal. 6:3) „Říkám každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je třeba, ale aby myslil tak, jak to odpovídá zdravé mysli.“ — Řím. 12:3.
V křesťanském sboru není nikdo nepostradatelný. Jednotlivci mohou být znamenitým zdrojem povzbuzení pro spoluvěřící. Ale ani přirozené ani dynamické schopnosti nejsou hybnou silou práce, kterou vykonává křesťanský sbor. Není to práce žádného člověka ani skupiny lidí. Je to Boží dílo. Ve vztahu k sobě a ke svým druhům apoštol Pavel uznává: „Jsme Boží spolupracovníci.“ (1. Kor. 3:9; Sk. 5:38, 39) Jehova Bůh svým duchem podněcuje svůj lid k tomu, aby konal k jeho chvále práci, kterou On potřebuje dovršit. Tento duch působí na celé společenství bratrů na celém světě, ne jen na několik jedinců. Poněvadž Boží duch působí na všechny, nemůžeme se obejít bez těch, kteří jsou s námi spojeni ve víře. — 1. Kor. 12:14–26.
Když oddaní křesťané pohlížejí jeden na druhého jako na spolupracovníky a otroky Boha a Krista, vyvarují se domýšlivého názoru na sebe a na své výkony. Dbají na biblické napomenutí, aby ‚s pokornou myslí považovali ostatní za vyšší, než jsou sami‘. — Fil. 2:3.
Osoba, která bere vážně tuto radu, uznává, že v určitých schopnostech a vlastnostech jsou druzí lepší než ona. Jistí spolukřesťané mohou mít lepší porozumění, pochopení a rozlišovací schopnost než druzí, když jde o duchovní záležitosti a pomoc druhým. Pak jsou zde ti, kteří mají pozoruhodnou horlivost, nadšení a průbojnost. Jiní zase mohou vynikat ve svém zájmu o lidi a soucitu s nimi.
Když člověk připustí, že se může učit od druhých a že může existovat více než jedna možnost, jak se dívat na věci, bude daleko méně nakloněn k tomu, aby trval na svém vlastním hledisku jako na jedině správném. Bude povolný, ne neústupný. Nezamítne lehkomyslně návrhy a doporučení zkušených lidí. Ani nebude na sebe pohlížet jako na někoho, jemuž druzí nejsou schopni radit. Oceňuje, že rozhodnutí, učiněná na základě společných znalostí způsobilých lidí, jsou znakem pravé moudrosti. Tak jedná v souladu s biblickým příslovím: „Dovršení je při množství rádců.“ — Přísl. 15:22.
Jistě bychom chtěli být rozumnými lidmi. Jehova Bůh si přeje vidět u svých služebníků rozumnost, protože ví, že ta přispěje k příjemným vztahům mezi nimi. Kéž tedy stále usilujeme o rozumnost ve všech věcech, a tak činíme život svůj i lidí kolem nás radostnějším.