Exodus — když se dal Jehova Bůh poznat

EXODUS neboli druhá kniha Mojžíšova nám poskytuje bohaté poučení. Podává zprávu o vzniku jednoho z nejstarších národů na zemi a o tom, jak byl Izrael vybrán, vysvobozen z egyptského otroctví a uveden do smlouvy s Jehovou Bohem. Tato kniha obsahuje nejlepší sbírku ‚zákonů‘, jaká kdy byla dána nějakému národu, a popisuje řadu úžasných zázraků. A nejdůležitější ze všeho je, že zjevuje, jak se pravý Bůh Jehova, Stvořitel, dal poznat způsobem, který neměl obdoby. Kromě toho obsahuje mnoho prorockých předobrazů a nastínění budoucích lepších věcí.

„To je všechno velmi pěkné,“ řeknou si snad někteří naši čtenáři, „ale jak si můžeme být jisti, že kniha Exodus je skutečně historická a že ji napsal Mojžíš?“ Za prvé, v celé ostatní Bibli je velmi mnoho odkazů, podle nichž jsou události z knihy Exodus historické a které zprávu o těchto věcech připisují Mojžíšovi.a Dalším důkazem autentičnosti knihy Exodus je její otevřenost, neboť Mojžíš nešetří ani sám sebe ani svůj lid. A také podle svědectví židovské tradice je Pentateuch, jehož je Exodus částí, autentický a napsal jej Mojžíš.

Druhá kniha Mojžíšova pojednává asi o 145 letech izraelských dějin a je možno ji rozdělit do tří částí: pobyt Izraelitů v Egyptě (1:1–12:36); jejich pochod z Ramesses v Egyptě k hoře Sinaj v Arábii (12:37–18:27); a jejich pobyt v pustině u hory Sinaj (19:1–40:38). Ve všech těchto třech obdobích se Jehova skutečně dává poznat — dává poznat své jméno, svá předsevzetí, své vlastnosti —, a to slovy i skutky. Zdá se, že to všechno Mojžíš zapsal asi do roku 1512 př. n. l.

IZRAELITÉ V EGYPTĚ

První dvě kapitoly vyprávějí o zážitcích Jákobových potomků v Egyptě. Tak rychle se tam rozmnožili, že z nich faraónové učinili otroky, a přece jejich počet dále rostl. Proto faraón vydal příkaz, že všichni narození chlapci mají být usmrceni. Tomuto osudu uniká děcko, které jeho matka položila do truhlice a pustila je po proudu Nilu. Dítě objevila egyptská princezna, přijala je za vlastní a dala mu jméno Mojžíš, což znamená „zachráněný z vody“. Mojžíš je vychován ve faraónově domě. Ve čtyřiceti letech se zastává utlačovaného lidu tím, že zabíjí jakéhosi Egypťana, a je pak nucen uprchnout do madiánské země. Tam vstupuje do manželství a žije jako pastýř více než čtyřicet let.

Jednoho dne si Mojžíš povšimne hořícího keře, který však není ohněm stráven, a z keře slyší hlas Jehovova anděla, který jej volá. Je mu řečeno, že stojí na svaté půdě, a dozvídá se, že je pověřen vrátit se do Egypta a vysvobodit svůj lid z útlaku. Když se Mojžíš ptá, co má říci, jestliže se jej zeptají, kdo jej poslal, Bůh mu prostřednictvím svého anděla odpovídá: „Synům Izraele máš říci: ‚PROKÁŽI, ŽE JSEM, poslal mne k vám.‘“ — 2. Mojž. 3:14.

Mojžíš prosí o důkazy, jimiž by mohl potvrdit, že se mu skutečně zjevil Jehova. Proto jej Bůh zmocňuje, aby na místě vykonal tři zázraky. Nejprve působí, aby se z jeho hole stal had a z něho opět hůl, dále působí, že se na jeho ruce objevuje malomocenství a potom je zase uzdraveno. Jehova přikazuje Mojžíšovi, aby před staršími svého lidu vykonal tyto dva zázraky a také zázrak, při němž se voda mění v krev. Ale Mojžíš je velice ostýchavý, a proto Jehova pověřuje jeho bratra Áróna, aby byl jeho mluvčím.

V kapitolách 5 a 6 se dozvídáme, jak se Mojžíš a Árón objevují před faraónem a žádají o dovolení, aby Izraelité směli přinést Jehovovi oběť v pustině. Ale farao se ponižujícím způsobem a vyzývavě ptá: „Kdo je Jehova, abych měl poslechnout jeho hlas a poslat Izraele pryč?“ Farao připojuje k urážce ještě ublížení a zvětšuje břemena izraelských otroků. Jehova proto ujišťuje Mojžíše, že on sám svou mocí přiměje faraóna, aby propustil Izraelity. Dále říká: „Objevoval jsem se Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi jako všemohoucí Bůh, ale pokud jde o mé jméno Jehova, nedal jsem se jim poznat.“ Je pravda, že jméno Jehova slyšeli, ale nyní si Jehova chtěl učinit jméno takovým způsobem, jako nikdy předtím: „Vy zajisté poznáte, že já jsem Jehova.“b — 2. Mojž. 5:2; 6:3, 7.

Zpráva dále vypráví o tom, jak Mojžíš vykonal před faraónem několik zázraků, z nichž některé mohli faraónovi mágové zřejmě napodobit. Aby Mojžíš mohl ukázat faraónovi, kdo je Jehova, dostává moc k vykonání dalších zázraků, které přicházejí na Egypt jako pohromy: voda se mění v krev, žáby, komáři, mouchy, nemoc dobytka a pohroma v podobě vředů na lidech i na zvířatech. Po šesté pohromě je faraónovi řečeno: „Proto jsem [Jehova] tě zachoval, abych ti ukázal svou moc a aby mé jméno bylo oznamováno po celé zemi.“ (2. Mojž. 9:16) V souladu s tímto prohlášením se Jehova dává dále poznat, neboť sesílá krupobití s ohněm, pustošivou pohromu v podobě kobylek a třídenní temnotu, která byla tak hustá, že ji bylo možno cítit. Počínaje čtvrtou pohromou byly Izraelité ušetřeni, z čehož bylo jasně patrné, že tyto pohromy seslal Jehova. O tom všem a o mnoha dalších věcech je psáno v kapitolách 7 až 10.

Potom před desátou pohromou Jehova přikazuje slavení „pasach“. Izraelité mají 10. nisana vzít pro každou domácnost beránka nebo kůzle, 14. nisana jej mají zabít, jeho krví postříkat veřeje a nadpraží svých domů, mají beránka upéci a po západu slunce je jíst s hořkými bylinami a nekvašeným chlebem, a celé rodiny mají přitom zůstat ve svých domech. Kolem půlnoci Jehovův anděl prochází zemí a pobíjí v Egyptě každého prvorozeného, od prvorozeného faraónova až po nejnižší tažné zvíře. — 2. Mojž. 11:1–12:36.

Z RAMESSES K HOŘE SINAJ

Když se Jehova dal poznat tímto způsobem, farao je přinucen dovolit Izraelitům, aby odešli. Nejprve se setkávají v Ramesses. Ale farao brzy lituje svého rozhodnutí a se svým vojskem se pouští do pronásledování Izraelitů, aby je přivedl zpět. Zdá se, že Izraelité jsou v pasti; aby jim Jehova pomohl uniknout, projevuje se vůči nim tak, že otevírá široký průchod v Rudém moři. Farao se svým vojskem pronásleduje Izraelity do otevřeného průchodu. Jakmile se však Izraelité bezpečně dostávají na druhou stranu, Jehova působí, aby se moře zavřelo nad faraónem a jeho vojskem, takže se všichni utopili. Izraelité propukají v jásot. Ale jak je to hrozné pro Egypťany, že poznávají Jehovu tímto způsobem! — 2. Mojž. 12:37–15:21.

Odtud až k hoře Sinaj v Arábii poznávají Izraelité Jehovu ještě lépe. Mění hořkou vodu ve sladkou, opatřuje jim maso v podobě hejna křepelek a posílá z oblohy chutnou látku podobající se obilovině, kterou nazývají „mana“. — 2. Mojž. 15:22–18:27.

NA ÚPATÍ HORY SINAJ

Ve třetím měsíci po vyjití z Egypta táboří Izraelité na úpatí hory Sinaj. Zbývající kapitoly knihy Exodus se zabývají událostmi, které se staly během dalších devíti měsíců. Tam poznávají o svém Bohu, Jehovovi, ještě více, jak z výroků, tak i nadpřirozenými úkazy; poznávají obzvláště jeho vznešenost, která vyvolává posvátnou bázeň, jeho moudrost, spravedlnost, lásku a moc.

Tam s nimi Jehova uzavírá smlouvu a dává jim své zákony, z nichž nejdůležitější se nazývají „Deset slov“ neboli Dekalog. Tyto zákony se staly základem pro zákony mnoha kulturních národů v nové době. Izraelité neměli mít vedle Jehovy žádné jiné bohy; neměli uctívat žádné obrazy ani sochy; neměli brát nadarmo Jehovovo jméno; měli považovat za svatý sedmý den v týdnu, sabat; měli ctít své rodiče; a bylo jim přikázáno, aby nevraždili, nedopouštěli se cizoložství, nekradli, nesvědčili nepravdivě a aby nebyli žádostiví ničeho, co patří druhým lidem. — 2. Mojž. 19:1 až 24:18.

Mojžíš je čtyřicet dnů na hoře a dostává tam pokyny, jak mají uctívat Jehovu a jak mají postavit přenosný chrám neboli svatostánek. (2. Mojž. 25:1–31:18) Izraelité jsou rozmrzelí, že se nevrací, a dělají si zlaté tele, které uctívají. Když Mojžíš sestupuje s hory a vidí to, rozhněvá se tak, že rozbije obě desky, obsahující „Deset slov“. Když byli modláři patřičně potrestáni, Mojžíš opět vystupuje na horu a dostává tam nové dvě desky.

Tehdy Mojžíš vidí Boží slávu a slyší hlas, který říká: „Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a v pravdě . . . Promíjí provinění a přestupky a hřích, ale rozhodně neosvobodí od tresut.“ Tímto výrokem Jehova opět pomohl Mojžíšovi i svému lidu, aby lépe poznali svého Boha. — 2. Mojž. 34:6, 7.

Mojžíš se vrací k Izraelitům a začíná práce na stavbě svatostánku neboli stanu uctívání. Do konce prvního roku po svém exodu neboli vyjití z Egypta Izraelité dokončili tento stánek a celé jeho předepsané vybavení. Když byl vztyčen a bylo v něm umístěno všechno zařízení, Jehova Bůh opět oslavuje své jméno, neboť naplňuje a pokrývá svatostánek svou slávou.

Kniha Exodus skutečně podává zprávu o době, kdy Izraelité i jejich nepřátelé poznali Jehovu podle jeho slibu lépe, než jej znali kdy dříve. Zabýváme-li se touto zprávou, vezmeme-li si ji k srdci a jednáme podle ní, můžeme také my lépe poznat Jehovu, pravého Boha, a to nám přinese věčný užitek.

[Poznámky pod čarou]