Kázání na hoře — „Neodporujte tomu, kdo je zlý“

KDYŽ Ježíš ve svém Kázání na hoře pojednal o přísahách a slavnostních slibech, promluvil o tom, jak máme jednat s lidmi, kteří se snad dopouštějí bezpráví nebo urážejí druhé. Poukázal na myšlenku, kterou jeho posluchači již znali z mojžíšovského Zákona: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘“ — Mat. 5:38; srovnej 2. Mojžíšovu 21:23–25; 3. Mojžíšovu 24:19–21.

Někteří kritizovali tento zákon a říkali, že je drsný. Nebyla to však legalizace osobní pomsty, jako byla pozdější smutně proslulá „vendeta“, protože v týchž Hebrejských písmech bylo také řečeno: „Neříkej: ‚Udělám mu právě to, co udělal on mně. Odplatím každému podle jeho jednání.‘“ (Přísl. 24:29) Zákon „oko za oko a zub za zub“ měl být uplatněn po výslechu, který museli jednotliví lidé podstoupit „před Jehovou, před knězi a soudci, kteří budou úřadovat v těch dnech“. — 5. Mojž. 19:15–21.

Ježíš pokračoval: „Ale já vám říkám: Neodporujte tomu, kdo je zlý.“ (Mat. 5:39a) Jak tomu máme rozumět? Ježíš pomohl svým posluchačům tím, že uvedl čtyři znázornění, která jim měla pomoci, aby správně jednali s ‚tím, kdo je zlý‘, to znamená s člověkem, který by jim nějak škodil.

1. OSOBNÍ URÁŽKA NEBO BEZPRÁVÍ

Nejprve Ježíš vysvětlil, co mají jeho posluchači dělat, kdyby je někdo urazil nebo se vůči nim dopustil bezpráví: „Kdokoli tě plácne na pravou tvář, obrať k němu i druhou.“ — Mat. 5:39b.

To neznamená, že člověk, kterého někdo plácl nebo uhodil, měl by si ‚říkat o další‘ tím, že by se nechtěl hájit. Když Ježíše při nespravedlivém výslechu před veleknězem plácli na tvář, Ježíš se proti takovému špatnému zacházení ohradil a řekl: „Mluvil-li jsem špatně, vydej svědectví o špatném; ale jestliže jsem mluvil správně, proč mě biješ?“ — Jan 18:22, 23; srovnej Skutky 23:3.

Když se Ježíš zmínil o plácnutí „na pravou tvář“, chtěl, aby si jeho posluchači uvědomili, že nejde ani tak o ránu, která působí bolest, ale o uhození, které je projevem urážky a potupy. V komentáři k Matoušovi od W. F. Albrighta a C. S. Manna je řečeno: „Ježíš zde mluví o tom, co stále ještě platí na Blízkém východě — totiž o tom, že z tělesných ran je největší urážkou, jestliže někdo uhodí druhého na pravou tvář hřbetem ruky.“ Podle židovské tradice byla za takové urážlivé plácnutí hřbetem ruky určena pokuta v podobě obnosu 400 zuz (což se rovnalo 400 denárům), a to byla více než celoroční mzda zemědělského dělníka.

Zpráva v Lukášově evangeliu, které bylo psáno hlavně pro Nežidy, uvádí Ježíšova slova všeobecněji: „Tomu, kdo tě uhodí na jednu tvář, nastav i druhou.“ (Luk. 6:29a) To se vztahuje nejen na urážlivé plácnutí, ale spíše na rány, které byly projevem násilí. V obou případech Ježíš radil ‚obrátit druhou tvář‘. Přál si, aby jeho následovníci byli ochotni snést osobní urážku a bezpráví a aby se neuchylovali k odplatě. Tak mohli napodobovat samotného Ježíše, o němž apoštol Petr píše: „Když mu spílali, neodpovídal spíláním. Když trpěl, nezačal vyhrožovat, ale dále se svěřoval tomu, který soudí spravedlivě.“ — 1. Petra 2:23; srovnej Izaiáše 50:6.

2. CHCE-LI NĚKDO „JÍT K SOUDU“

Ježíš dále mluvil o tom, jak bychom měli reagovat, jestliže se někdo snaží o něco nás připravit zákonnou cestou: „A chce-li někdo s tebou jít k soudu, aby si přivlastnil tvůj spodní oděv, přenech mu i svůj svrchní oděv.“ — Mat. 5:40.

Ve staré době bylo zvykem, že lidé dávali do zástavy svůj oděv, aby zaručili, že zaplatí dluh. (Job 22:6) Jestliže dlužník nebyl schopen zaplatit, soud mohl přiřknout oděv věřiteli. (Přísl. 13:13, NS; 27:13) Boží zákon však určoval, aby si nikdo neponechal přes noc „plášť“ (svrchní oděv), který dostal do zástavy, protože dlužník by jej mohl potřebovat jako přikrývku při spaní. — 2. Mojž. 22:26, 27; 5. Mojž. 24:12, 13.

Ježíš radil svým následovníkům, aby se dobrovolně vzdali „spodního oděvu“, o který snad usiluje nějaký odpůrce za pomoci zákona; a měli to udělat prostě tehdy, „chce-li někdo. . . jít k soudu“, před skutečným zahájením soudního řízení. Mohli jít dokonce dvojnásobně daleko tím, že by mu přenechali „i svůj svrchní oděv“, ačkoli Boží zákon takovou věc nevyžadoval.

Podle této rady napsal apoštol Pavel křesťanům v Korintě: „Pak to pro vás znamená úplnou porážku, že máte mezi sebou soudní pře. Proč si raději nedáte ukřivdit? Proč se raději nedáte ošidit?“ (1. Kor. 6:7) Ano, měli být ochotni raději utrpět osobní ztrátu než připustit, aby byla veřejně poškozena pověst sboru nějakou rozepří u soudu.

Lukášova zpráva o Ježíšových slovech umožňuje uplatnění i mimo soudní řízení: „Tomu, kdo ti bere svrchní oděv, neodmítej dát i spodní oděv.“ (Luk. 6:29b) Lukáš snad měl na mysli osoby, které obtěžovali silniční lupiči a chtěli je oloupit o jejich svrchní oděvy. Ježíšovi učedníci neměli bojovat, když jim někdo chtěl tímto způsobem vzít snad nákladný oděv, ale měli raději jít nad to, co se od nich požadovalo, a vzdát se i „spodního oděvu“. Tak si mohli zachránit život, když stáli tváři v tvář nebezpečným zločincům, nebo to mohlo mít nějaké jiné užitečné účinky. — Přísl. 15:1; Mat. 5:16.

Boží Syn tím však nechtěl říci, že by lidé měli v každém případě odmítat účast při soudním řízení nebo že by měli jinak dovolovat zlým lidem, aby je uvedli do chudoby. Vidíme, že apoštol Pavel nechápal Ježíšova slova tímto způsobem, protože Pavel ve své snaze ‚zákonně utvrzovat dobré poselství‘ předstoupil před římské úředníky. (Fil. 1:7; srovnej Skutky 25:8–12.) Křesťané mohou postupovat podle zákona proti světským lidem nebo úřadům, aby žádali to, co jim právem patří. Neměli by však přitom jednat bojovně, ale spíše mírně. V každodenním životě však křesťané musí rozvíjet takové rozpoložení, v němž jsou ochotni ustupovat. — Řím. 12:17–19.

3. POVINNÁ SLUŽBA ZÁSTUPCI SVĚTSKÉ VLÁDY

Ježíš dále prohlásil: „Jestliže tě někdo oprávněný nutí ke službě pro jednu míli, jdi s ním dvě míle.“ — Mat. 5:41.

Výraz „nutí ke službě“ je překladem řeckého slova angareuo, které bylo přijato z perštiny. Tento výraz se původně vztahoval na činnost veřejných kurýrů nebo poslů, kteří měli pověření od perského krále. Kurýři měli oprávnění vynutit si službu mužů, koňů, lodí, a jakékoli jiné služby, aby mohli urychleně vyřídit úřední záležitosti. (Srovnej Ester 3:13, 15; 8:10, 14.) Římané převzali tento systém. V době Ježíšovy pozemské služby mohli vládní úředníci nutit Židy, aby nosili břemena nebo vykonávali jiné druhy nucené práce. (Mat. 27:32; Mar. 15:21) Pro Židy byla taková nucená služba pohanům něčím velice odporným. Ale Ježíš nabádal své posluchače, aby ji vykonávali s dobrou myslí. Jestliže se od nich vyžadovalo, aby ušli římskou míli (asi 1,5 kilometru), měli být skutečně ochotni ujít dvojnásobně daleko.

4. POŽADAVEK HMOTNÉ POMOCI

Ježíš dále radil ke štědrosti při poskytování hmotné pomoci: „Dej tomu, kdo tě prosí, a neodvracej se od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit bez úroků.“ — Mat. 5:42.

Ježíšovi posluchači si jistě vzpomněli na to, že Boží zákon zakazoval Izraelitům, aby půjčky jiným Židům zatěžovali úroky. (2. Mojž. 22:25; 3. Mojž. 25:37; 5. Mojž. 23:20) Tento zákon také přikazoval: „Nezatvrdíš své srdce a vůči svému chudému bratru nebudeš skoupý. Štědře mu otevřeš ruku a rozhodně mu na zástavu půjčíš, kolik potřebuje, kolik je mu třeba.“ (5. Mojž. 15:7, 8) Jako Mesiáš, který „naplnil“ Boží zákon, šel Ježíš ještě dále a doporučoval ducha štědrého dávání. — Mat. 5:17; Sk. 20:35.

Zde uvedená Ježíšova rada má jistě velkou cenu. Lidé, kteří jsou raději ochotni vzdát se osobní pýchy, a dokonce i cenných věcí, než aby bojovali, aby si je mohli zachovat, kteří bez stížností vykonají nepříjemné úkoly a radostně dávají ze svého majetku, aby pomohli jiným, kteří jsou právě v nouzi, ti všichni se líbí lidem, kteří jsou kolem, a Bůh je miluje. — 2. Kor. 9:7.