„Musíte pomáhat těm, kteří jsou slabí“
„PŘEŽITÍ nejschopnějších“ — silní žijí na úkor slabých. Chladné a kruté? „Ne, vlastně dobré a prospěšné,“ říkají zastánci teorie evoluce, protože tvrdí, že to přináší zdokonalení. Ale přece mnozí z těchto lidí byli otřeseni, když se dozvěděli o pokusech nacistické Třetí říše použít tohoto „zákona“ vůči těm, které považovali za slabé a nežádoucí.
Je zapotřebí tak strašného důkazu, aby byl člověk přesvědčen, že se slabými se má zacházet laskavě a nemají být utiskováni a ničeni? Není tomu tak u lidí, kteří mají upřímný zájem o Bibli, protože Boží slovo je mnohem více než pasivní nebo snášenlivé k slabým. Cítí s nimi. Přikazuje, že jim máme pomáhat a že je máme podporovat. (Sk. 20:35; 1. Tess. 5:14) Ale nezastávají se i jiné autority a spolky soucitu se slabými? Ano, Bible je však jedinečná v tom, že může vzbudit trvalou odezvu na potřeby slabých.
Schopnost Bible přimět lidi, aby pomáhali slabým, je úzce spojena s její silou vzbuzovat pravou lásku, pokoru a víru. Trvalá pomoc slabým vyžaduje tyto vlastnosti, protože slabí — na rozdíl od silných — se často nemohou odměnit nebo odplatit druhým za jejich pomoc. (Luk. 14:12–14) A navíc ujišťuje Bible čtenáře, že pomáhat slabým se nejen líbí Bohu a Kristu, ale že je to nutné pro jejich přízeň. Všichni máme pro svou nedokonalost slabosti, v nichž potřebujeme pomoc Boha a Krista. (Žid. 4:15, 16) Mohli bychom být přesvědčeni, že nám pomohou v našich slabostech, kdybychom my nepomáhali druhým v jejich slabostech? — Srovnej Mat. 6:14, 15.
NESPRÁVNÝ NÁZOR NA SLABÉ LIDI BRÁNÍ V POMOCI
Velká překážka v pomoci slabým nastává, když si silnější člověk více uvědomuje slabosti druhého než své vlastní. Kromě toho může slabost druhého tak ovládnout naši mysl, že na něj pohlížíme vysloveně negativně. To vede k tomu, že slabšímu se nedostane pomoci a silnější se může cítit ospravedlněn, že mu nepomohl. Avšak Písmo vede člověka k tomu, aby si uvědomil, že podstatná část nežádoucích okolností v lidském životě může být často způsobena slabostí, která vyžaduje pomoc spíše než odsouzení.
Vezměme například pozornost Písma k chudým. Je možné přijmout celkem všeobecný názor, že lidé jsou většinou chudí proto, že jim chybí dobrý úsudek, a tak sklízejí nevyhnutelné následky. Soucitný člověk však bude považovat chudého za hodna pomoci i vzdor tomu, že je vinen nedostatkem dobrého úsudku nebo nějakou jinou slabostí. Boží zákon Izraeli byl v tom ohledu typický: „A jestliže tvůj bratr zchudne a tak je vedle tebe po peněžní stránce slabý, budeš jej také podporovat . . . Já jsem Jehova, váš Bůh, který vás vyvedl z egyptské země, aby vám dal zemi Kanaán, abych se prokázal jako váš Bůh.“ „Nezatvrdíš své srdce ani nebudeš lakotný vůči svému chudému bratru.“ — 3. Mojž. 25:35–38; 5. Mojž. 15:7.
Izraelité by nikdy nebyli schopni z vlastní síly uprchnout z Egypta a ujmout se Kanaánu. Byli příliš slabí, potřebovali Jehovovu pomoc. Jak by tedy bylo nevhodné, aby Izraelita, který získal nějaké hmotné prostředky, nepomohl chudšímu bratru, a tak opomněl napodobovat Boha! Bylo moudré, aby se bál Boha a věděl, jak Bůh odpoví na jeho chování k slabým. Byl-li lakotný, hřešil. Byl-li však člověkem velkorysým, pak Jehova Bůh požehnal každému jeho dílu a podnikání. — 5. Mojž. 15:8–11.
V raném křesťanském sboru bylo mnohem více těch, kteří potřebovali pomoc druhých, než jen hmotně chudých. Když psal Pavel tessalonicenskému sboru, kladl odpovědnost na všechny bratry — nejen na starší — aby činně uspokojovali nejrůznější potřeby: „Bratři, naproti tomu vás vybízíme: napomínejte nepořádné, mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším, podpírejte slabé, buďte ke všem shovívaví.“ (1. Tess. 5:14) V jiných dopisech Pavel důkladně rozbíral okolnosti těch, kteří měli slabé svědomí. I ti vyžadovali pozornost. (Římanům, kap. 14, 1. Korintským, kap. 8) Mezi ranými křesťany byli lidé s velkou řadou slabostí — ale všem se mělo rozumět a pomáhat.
Je obtížné pro silného člověka, aby snášel, když se na něj druzí dívají spatra nebo se mu vyhýbají. Oč je to potom těžší pro slabého člověka! I když se David všeobecně nepovažoval za slabého, přece podstoupil takové obtížné období života: „Prokaž mi přízeň, Jehovo, protože jsem v bolestivých nesnázích. Mrzutostí zesláblo mé oko, má duše a mé útroby . . . Pro mé provinění zakolísala má síla, i moje kosti zeslábly. Ze stanoviska všech těch, kteří mi projevují nepřátelství, stal jsem se pohanou, a tím spíše svým sousedům, a hrůzou svým známým. Když mne vidí venku, prchají přede mnou. Byl jsem zapomenut jako někdo mrtvý, který není v srdci; . . . Já však — v tobě jsem složil svou důvěru, Jehovo. Řekl jsem: ‚Ty jsi můj Bůh.‘ Mé časy jsou v tvé ruce.“ (Žalm 31:9–15; 31:10–16, „KB“) Místo aby viděl bratry, jak mu přicházejí na pomoc, viděl, jak se mu vyhýbají. David cítil, že mu pomáhá pouze Bůh.
Co může být příčinou toho, že se se slabým člověkem zachází takovým způsobem? Jedním důvodem může být to, že připustíme, aby něčí negativní názor ovlivnil naše mínění o něm. Jiným důvodem může být zaměňování slabosti se špatností. Zdá se, že farizeové chybovali v obou těchto ohledech. Když reptali proti Ježíšovi, že tráví čas s těmi, které nepovažovali za slabé, ale za hříšné, odpověděl jim: „Zdraví lidé nepotřebují lékaře, ale churaví. Jděte tedy a naučte se, co to znamená: ‚Milosrdenství chci a ne oběť.‘ Nepřišel jsem proto, abych povolával spravedlivé, ale hříšníky.“ — Mat. 9:12, 13; Mar. 2:17.
I když se uvažuje o odnětí pospolitosti, musí být zodpověděna otázka: Je ten člověk opravdu špatný, nebo je pouze slabý? Jde-li o slabost, má reagovat na pravou, milující pomoc, která je mu trpělivě prokazována. V jakém rozsahu byla poskytnuta chybujícímu pomoc? Je možno vynaložit více úsilí a času k dosažení jeho srdce, a tak jej povzbudit, aby změnil svůj způsob života?
I když jsou zájmy člověka důležité, je důležitý i účinek jeho jednání na sbor a správné postavení sboru před Bohem. Jestliže starší opomenou odstranit ze sboru špatnost, může to vést ke škodě. (1. Kor. 5:6–13) Je však možné jednat ukvapeně, bez lásky nebo s nedostatkem rozlišovací schopnosti. Ublíží-li se tím člověku, který hřešil ze slabosti a nikoli pro svoji špatnost, i to poškozuje sbor a působí nepříznivě na jeho správné postavení před Bohem.
Správné jednání s těmi, kteří nastoupili špatnou cestu, vyžaduje pochopení. Ale jak křesťan v tom ohledu pracuje, zvětšuje se jeho rozlišovací schopnost, takže nejen rozezná pravou slabost, ale také jaká pomoc, rada nebo jaké jednání je právě zapotřebí. (Žid. 5:14) Jestliže chybuje ve svém úsilí vyřešit problém, nemá to být nikdy proto, že by neprojevoval laskavost a milosrdenství. — Žalm 25:6, 7; 51:1; 51:3, „KB“; Jak. 2:13; Juda 22, 23.
Proto když mládež nebo i jiní mají špatný úsudek (což se může stát v mnoha oblastech), jak na to reagujeme? Jak je dobré, jestliže se zdržíme okamžitého odsudku a místo toho uvažujeme, jak jim pomoci! Když někdo ve sboru udělá vážnou chybu, zdvojnásobujeme své úsilí, abychom mu pomohli? Je to mnohem účinnější, než když učiníme jeho chybu předmětem konverzace s ostatními bratry. A když se snad rozmluva stočí k slabosti druhého, jak je to šetrné, jestliže se snažíme změnit směr rozmluvy, třeba jak bychom v té záležitosti měli pomoci. Inspirované přísloví říká: „Kdo překrývá přestoupení, hledá lásku, a ten, kdo stále mluví o věci, rozděluje ty, kteří se důvěrně znají.“ — Přísl. 17:9; 11:13.
JAK MŮŽEME POMÁHAT SLABÝM?
Základní předpoklady pro pomoc slabým jsou: náš duch, který touží pomoci, a postoj nedívat se na ně zlehčujícím způsobem. Dále chceme zjistit důvod problému: Je to opuštěnost, nedostatek porozumění nebo málo lásky v domově? Mohou to být hospodářské problémy nebo osobní zklamání, špatné zdraví nebo pocit neužitečnosti pro vysoký věk? To je pouze několik z možných problémů, které mohou způsobit pokles síly u slabého. V každém případě je také zapotřebí hlubší porozumění Bible a Boží lásky. Pečlivá úvaha o životní situaci člověka spolu s vřelou a srdečnou návštěvou mohou pomoci určit kořen problému.
Ti, kteří mají skutečně zájem o pomoc slabým, mohou se dát vést příkladem apoštola Pavla. Řekl: „Kdo je slabý, a já nejsem slabý?“ (2. Kor. 11:29) Pavel měl pochopení pro všechny. Cítil, co cítili druzí, a spoluprožíval jejich trápení. Do jaké míry? Soudíme-li podle jeho rady ve Skutcích 20:35, jeho soucit jistě přesahoval laskavá slova: „Takovou usilovnou prací musíte pomáhat těm, kteří jsou slabí.“ Jednal se slabými v duchu pozdější výzvy apoštola Jana: „Nemilujte slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ — 1. Jana 3:18.
I když Písmo důrazně povzbuzuje k pomoci slabým, nepopisuje podrobně, co má jednotlivec v jejich prospěch udělat. Proč? Není pochyby, že i kdyby byla rada co nejrozsáhlejší, nikdy by nemohla obsáhnout všechny okolnosti. Ale příkaz Bible je jednoznačný: pěstovat pravou, soucitnou náklonnost k slabým. Jsme povinni reagovat na jejich potřeby. Tato rada, i když je prostá a všeobecná, vede u upřímných křesťanů k užitečným výsledkům.
KAŽDÝ JEDNOTLIVEC SPOJENÝ SE SBOREM JE DRAHOCENNÝ
Všichni ve sboru budou moci plnit svou odpovědnost pomáhat slabým, jestliže uznají cenu každého člena sboru. Je-li však někdo ze sboru slabý a musí mu být pomáháno, jakou kladnou hodnotu vůbec má? Není pro sbor spíše zátěží? Pavel takovým způsobem nesmýšlel: „Ale spíše je tomu tak, že údy těla, které se zdají slabší, jsou potřebné, . . . A přece Bůh složil tělo, při čemž dal hojnější poctu té části, která měla nějaký nedostatek, aby v těle nebylo rozdělení, ale aby jeho údy o sebe stejným způsobem navzájem pečovaly.“ (1. Kor. 12:22–25) Sbor, který si cení každého jednotlivce a váží si jeho účasti na křesťanské činnosti v rámci vlastních možností, je vřelým, šťastným sborem, plným života a síly.
Kdo může říci, kam povede úsilí vynaložené na pomoc slabým? „Ráno zasévej své semeno a ať tvá ruka neodpočívá až do večera, neboť nevíš, kde to bude úspěšné, zda tady nebo tam, či zda obojí bude stejně dobré.“ (Kaz. 11:6) Můžeme být ujištěni Boží pomocí, zejména tehdy, jestliže pomáháme druhým duchovně. Kolik takových, kteří jsou dnes výbornými Jehovovými služebníky, přijímalo trvalou duchovní pomoc v době, kdy byli slabí!
Slabý člověk nemůže zesílit rychle. Stejně jako je uzdravení z tělesné slabosti pomalé, někteří potřebují dlouhou dobu, aby se stali duchovně silnými. Projevujeme tedy vůči slabým trpělivost? Milujeme je stejně, jako by byli silní? Když tu taková láska kvete, jaké je to pro všechny požehnání! Slabší bratr cítí požehnání, že o něj sbor pečuje a pomáhá mu v jeho těžkostech. Silnější zakouší větší požehnání, které může přinést pouze dávání. Sbor jako celek pociťuje stále větší vřelost, protože každý jeho člen spoléhá na svého spolukřesťana a má zájem o druhé. Je to ke cti Bohu a Kristu, když jejich vlastní nesrovnatelná pomoc slabým se zrcadlí na jejich pozemských služebnících.