,Mějte mezi sebou lásku‘

„Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (JAN 13:35)

1. Kterou vlastnost Ježíš zdůraznil krátce před svou smrtí?

„DĚŤÁTKA.“ (Jan 13:33) Takto něžně oslovil Ježíš apoštoly večer před svou smrtí. V evangeliích nenajdeme žádnou zprávu o tom, že by někdy předtím při rozhovoru s nimi použil tento láskyplný výraz. Této výjimečné noci však chtěl Ježíš takovým něžným oslovením vyjádřit hlubokou lásku, kterou cítil ke svým následovníkům. Ano, během té noci mluvil o lásce asi třicetkrát. Proč tuto vlastnost tak zdůrazňoval?

2. Proč je tak důležité, aby křesťané projevovali lásku?

² Ježíš vysvětlil, proč je láska tak důležitá. Řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35; 15:12, 17) Být Kristovým následovníkem jde ruku v ruce s projevováním bratrské lásky. Praví křesťané se poznají podle toho, že si navzájem projevují vřelou a něžnou lásku, a ne podle nějakého zvláštního stylu oblékání nebo podle nějakých neobvyklých zvyků. Tento význačný druh lásky je druhým ze tří základních požadavků, o nichž bylo na začátku předchozího článku uvedeno, že jim má odpovídat Kristův učedník. Co nám pomůže, abychom tento požadavek nadále splňovali?

,Dělejte to v plnější míře‘

3. Jakou radu ohledně lásky dal apoštol Pavel?

³ Stejně jako byla tato vynikající láska patrná mezi Kristovými následovníky v prvním století, je patrná mezi Kristovými pravými učedníky i dnes. Křesťanům v prvním století apoštol Pavel napsal: „Pokud však jde o bratrskou lásku, nepotřebujete, abychom vám psali, neboť jste sami vyučováni Bohem, abyste milovali jeden druhého, a vskutku to děláte vůči všem bratrům.“ A přesto Pavel dodal, že to mají ‚dále dělat v plnější míře‘. (1. Tesaloničanům 3:12; 4:9, 10) I my si musíme vzít Pavlovu radu k srdci a usilovat o to, abychom si navzájem projevovali lásku „v plnější míře“.

4. Komu bychom podle Pavla a Ježíše měli věnovat zvláštní pozornost?

⁴ V tomtéž inspirovaném dopisu Pavel povzbudil své spoluvěřící, aby ‚mluvili utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším‘ a ‚podpírali slabé‘. (1. Tesaloničanům 5:14) Při jiné příležitosti připomněl křesťanům, že ti, kdo ‚jsou silní, by měli nést slabosti těch, kdo nejsou silní‘. (Římanům 15:1) Také Ježíš dal pokyny, že slabým má být poskytována pomoc. Nejdřív předpověděl, že v tu noc, kdy bude zatčen, ho Petr opustí, a potom mu řekl: „Jakmile se vrátíš, posiluj své bratry.“ Proč? Protože i oni té noci opustí Ježíše a budou tedy potřebovat pomoc. (Lukáš 22:32; Jan 21:15–17) Boží slovo nás tudíž vybízí, abychom projevovali svou lásku i těm, kdo jsou duchovně slabí a možná se již nestýkají s křesťanským sborem. (Hebrejcům 12:12) Proč bychom to měli dělat? Odpověď najdeme ve dvou působivých Ježíšových podobenstvích.

Ztracená ovce a ztracená mince

5, 6. (a) Která dvě krátká podobenství Ježíš vyprávěl? (b) Co tato podobenství ukazují o Jehovovi?

⁵ Ježíš chtěl svým posluchačům vysvětlit, jak se na ty, kdo zbloudili, dívá Jehova. Použil k tomu dvě krátká podobenství, z nichž jedno pojednávalo o pastýři. Ježíš řekl: „Který člověk z vás, jenž má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nezanechá těch devadesát devět v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, dá si ji na ramena a raduje se. A když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ovci, která se ztratila.‘ Říkám vám, že tak bude v nebi větší radost z jednoho hříšníka, který činí pokání, než z devadesáti devíti spravedlivých, kteří nemají potřebu pokání.“ (Lukáš 15:4–7)

⁶ V druhém podobenství Ježíš mluvil o jedné ženě. Řekl: „Která žena s deseti drachmami, jestliže ztratí jednu drachmu, nerozsvítí lampu a nezamete svůj dům a pečlivě nehledá, dokud ji nenalezne? A když ji nalezne, svolá ženy, které jsou jejími přítelkyněmi a sousedkami, a řekne: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našla drachmu, kterou jsem ztratila.‘ Tak, říkám vám, nastává radost mezi Božími anděly z jednoho hříšníka, který činí pokání.“ (Lukáš 15:8–10)

7. Jaká dvě poučení jsou pro nás obsažena v podobenstvích o ztracené ovci a o ztracené minci?

⁷ Co poznáváme z těchto stručných podobenství? Ukazují nám, (1) co bychom měli cítit k těm, kdo zeslábli, a (2) co bychom měli udělat, abychom jim pomohli. Nyní si tyto myšlenky rozeberme.

Ztracená, ale drahocenná

8. (a) Jak reagovali pastýř a žena, když něco ztratili? (b) Co z jejich reakce poznáváme o tom, co pro ně jejich ztracený majetek znamenal?

⁸ Obě podobenství pojednávají o něčem, co bylo ztraceno. Všimněme si ale, jak majitelé reagovali. Pastýř neřekl: „Co záleží na jedné ovci, když jich mám ještě devadesát devět? Mohu se bez ní obejít.“ Žena neřekla: „Proč se trápit pro jednu minci? Stačí mi těch devět, které ještě mám.“ Pastýř naopak pátral po ztracené ovci tak, jako kdyby to byla jeho jediná. A žena pociťovala ztrátu mince stejně, jako kdyby už žádnou jinou neměla. V obou případech to, co bylo ztraceno, považoval majitel stále za drahocenné. Co to znázorňuje?

9. Co je znázorněno zájmem, který projevili pastýř a žena?

⁹ Všimněme si, jak Ježíš obě podobenství uzavřel: „Tak bude v nebi větší radost z jednoho hříšníka, který činí pokání“ a „tak, říkám vám, nastává radost mezi Božími anděly z jednoho hříšníka, který činí pokání“. V zájmu, který pastýř a žena projevili, se tudíž do určité míry odráží to, co pociťuje Jehova a jeho nebeští tvorové. Stejně jako to, co bylo ztraceno, zůstalo v očích pastýře a ženy drahocenné, tak i ti, kdo se vzdálili a přestali se stýkat s Božím lidem, zůstávají drahocenní v Božích očích. (Jeremjáš 31:3) Takoví jednotlivci jsou možná duchovně slabí, ale nemusí být nutně vzpurní. Ačkoli zeslábli, možná stále ještě v určité míře dodržují Jehovovy požadavky. (Žalm 119:176; Skutky 15:29) Stejně jako při svém jednání s hříšníky v minulých dobách, Jehova nespěchá, aby je ‚zavrhl od svého obličeje‘. (2. Královská 13:23)

10, 11. (a) Jak se chceme dívat na ty, kdo se vzdálili od sboru? (b) Jak můžeme podle obou Ježíšových podobenství dát najevo svou starost o tyto lidi?

¹⁰ Stejně jako Jehova a Ježíš, máme i my velkou starost o ty, kdo jsou slabí a nestýkají se s křesťanským sborem. (Ezekiel 34:16; Lukáš 19:10) Na duchovně slabého člověka se díváme jako na ztracenou ovci, ne jako na ztracený případ. Neříkáme si: ‚Proč se trápit kvůli někomu, kdo je slabý? Sbor se bez něho klidně obejde.‘ Naopak. Na ty, kdo se vzdálili, ale chtějí se vrátit, se díváme jako Jehova — považujeme je za cenné.

¹¹ Jak ale můžeme dát svou starost najevo? Ježíšova dvě podobenství ukazují, že to můžeme udělat (1) tím, že projevíme iniciativu, (2) tím, že jednáme jemně a laskavě, a (3) tím, že vynaložíme opravdové úsilí. Podívejme se postupně na tato hlediska.

Projevme iniciativu

12. Co slova ‚půjde za tou ztracenou‘ ukazují o pastýřově postoji?

¹² V prvním z těchto podobenství Ježíš říká, že pastýř ‚půjde za tou ztracenou‘. Pastýř projeví iniciativu a vynaloží cílevědomé úsilí, aby ztracenou ovci našel. Nenechá se odradit obtížemi, nebezpečím ani vzdáleností. Naopak vytrvale ovečku hledá, „dokud ji nenajde“. (Lukáš 15:4)

13. Jak reagovali věrní muži ve starověku na potřeby těch, kdo byli slabí, a jak můžeme tyto biblické příklady napodobovat?

¹³ Podobné je to v případě, když někdo potřebuje povzbuzení. Má-li takový člověk dostat pomoc, musí často ten, kdo je silnější, projevit iniciativu. Věrní muži ve starých dobách to dobře věděli. Například když Jonatan, syn krále Saula, si povšiml, že jeho blízký přítel David potřebuje povzbuzení, „vstal a šel k Davidovi u Choreše, aby posilnil jeho ruku vzhledem k Bohu“. (1. Samuelova 23:15, 16) O staletí později, když místodržitel Nehemjáš viděl, že někteří z jeho židovských bratrů zeslábli, ‚okamžitě vstal‘ a povzbudil je, aby ‚chovali v mysli Jehovu‘. (Nehemjáš 4:14) I dnes chceme ‚vstát‘ neboli projevit iniciativu, abychom posílili ty, kdo jsou slabí. Ale kdo ve sboru by to měl udělat?

14. Kdo v křesťanském sboru by měl nabídnout pomoc těm, kdo jsou slabí?

¹⁴ Zejména křesťanští starší mají odpovědnost, aby ‚posilňovali slabé ruce a upevňovali kolena, jež kolísají,‘ a aby „těm, kdo mají v srdci úzkost,“ říkali: „Buďte silní. Nebojte se.“ (Izajáš 35:3, 4; 1. Petra 5:1, 2) Ale povšimněme si, že Pavlova vybídka „mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším“ a „podpírejte slabé“ nebyla dána pouze starším. Pavlova slova byla totiž adresována celému „sboru Tesaloničanů“. (1. Tesaloničanům 1:1; 5:14) Iniciativně nabídnout pomoc těm, kdo jsou slabí, je tedy úkolem všech křesťanů. Podobně jako pastýř z podobenství, i každý křesťan by měl cítit, že má ‚jít za tou ztracenou‘. Nejlepší výsledky ovšem taková činnost přinese, budeme-li spolupracovat se staršími. Můžete i vy něco udělat pro to, abyste pomohli někomu slabému ve vašem sboru?

Buďme jemní a laskaví

15. Proč asi pastýř jednal uvedeným způsobem?

¹⁵ Co pastýř udělá, když ztracenou ovci nakonec najde? „Dá si ji na ramena.“ (Lukáš 15:5) To je opravdu dojemná a výmluvná podrobnost! Ovce možná bloudila celé dny a noci neznámým, a dokonce nebezpečným územím, kde mohli číhat lvi. (Job 38:39, 40) Je bezpochyby zesláblá z nedostatku potravy. Nemá zkrátka dost sil, aby sama překonala překážky, které by ji čekaly na cestě zpátky do ovčince. Pastýř se tedy shýbá, jemně ovci zvedá a přes všechny překážky ji přenáší zpátky ke stádu. Jak můžeme péči tohoto pastýře napodobit?

16. Proč bychom měli napodobovat něhu, kterou pastýř projevil zatoulané ovci?

¹⁶ Ten, kdo se přestal stýkat se sborem, může být duchovně vyčerpán. Takový člověk je na tom možná podobně jako ovce, která odešla od svého pastýře — až dosud bezcílně bloudí tímto nevlídným světem. Bez ochrany, kterou mu poskytuje ovčinec, tedy křesťanský sbor, je více než kdykoli dříve vystaven útokům Ďábla, který „obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil“. (1. Petra 5:8) Tento člověk je navíc zesláblý z nedostatku duchovní potravy. Sám tedy pravděpodobně nemá dost síly na to, aby překonal překážky, které by ho čekaly na cestě zpátky do sboru. Proto se musíme tak říkajíc sehnout, slabého něžně pozvednout a přivést ho zpátky. (Galaťanům 6:2) Jak to můžeme udělat?

17. Jak můžeme napodobit apoštola Pavla, když navštívíme někoho, kdo je slabý?

¹⁷ Apoštol Pavel prohlásil: „Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním?“ (2. Korinťanům 11:29, Ekumenický překlad; 1. Korinťanům 9:22) Pavel měl schopnost vcítit se do situace druhých lidí, včetně těch, kdo byli slabí. I my chceme projevovat podobné soucítění těm, kdo jsou slabí. Když navštívíme duchovně slabého křesťana, ujistěme ho, že je v Jehovových očích drahocenný a že ho jeho spoluvěřící velmi postrádají. (1. Tesaloničanům 2:17) Ať ví, že bychom mu rádi pomohli a že pro něho chceme být jako ‚bratr, který se narodil pro čas tísně‘. (Přísloví 17:17; Žalm 34:18) Snad ho naše upřímná slova jemně a poznenáhlu pozvednou, takže se bude moci vrátit zpátky do stáda. Co bychom měli udělat dál? Vodítko najdeme v podobenství o ženě a ztracené minci.

Vynaložme opravdové úsilí

18. (a) Proč se v podobenství žena nevzdala naděje? (b) Jaké opravdové úsilí žena vynaložila a k čemu to vedlo?

¹⁸ Žena, která ztratila minci, ví, že situace je obtížná, nikoli však beznadějná. Kdyby minci ztratila na velkém zarostlém poli nebo v hlubokém bahnitém jezeře, patrně by hledání vzdala, protože by nemělo smysl. Ona však ví, že mince musí být někde v domě a že se tedy dá najít. Se vší opravdovostí se proto pustí do důkladného hledání. (Lukáš 15:8) V jejím domě je šero, a proto si nejdříve rozsvítí lampu, aby lépe viděla. Potom vezme koště, zametá podlahu a doufá, že uslyší cinknutí. Nakonec pečlivě prohledává každou skulinku, dokud se ve světle lampy nezablyští stříbrná mince. Opravdové úsilí této ženy je odměněno!

19. Jaké poučení o pomoci slabým vyplývá z jednání ženy, o které se mluví v podobenství o ztracené minci?

¹⁹ Tato podrobnost, o níž se podobenství zmiňuje, nám připomíná jednu věc. Pomáhat slabým křesťanům, jak nám to ukládá Bible, je v našich silách. Uvědomujeme si ovšem, že to vyžaduje úsilí. Vždyť apoštol Pavel efezským starším řekl: „Takovou usilovnou prací máte pomáhat těm, kdo jsou slabí.“ (Skutky 20:35a) Pamatujme, že ta žena nenalezne minci tak, že by se jen tu a tam ledabyle podívala po domě. Tak to není. Má úspěch proto, že systematicky pátrá, „dokud ji nenalezne“. A stejně tak my — když usilujeme o to, aby se duchovně slabý křesťan vrátil zpátky do sboru — musíme postupovat cílevědomě a s veškerou opravdovostí. Co tedy můžeme dělat?

20. Co můžeme dělat, abychom pomohli těm, kdo jsou slabí?

²⁰ Jak můžeme slabému spolukřesťanovi pomoci, aby si vybudoval víru a ocenění? Možná že to, co potřebuje, je právě osobní studium Bible na základě vhodné křesťanské publikace. Povedeme-li s takovým slabým křesťanem biblické studium, budeme mu tak pomáhat soustavně a důkladně. Dozorce služby bude pravděpodobně moci nejlépe určit, kdo by mohl poskytnout potřebnou pomoc. Snad také navrhne, jaké náměty by se mohly studovat a která publikace by byla nejvhodnější. Žena z podobenství dosáhla svého cíle, protože použila praktické nástroje. I my dnes máme nástroje, jimiž můžeme pomáhat těm, kdo jsou slabí, a tak plnit odpovědnost, kterou nám uložil Bůh. V tomto směru nám mohou být užitečné zejména dva nástroje. Jsou to naše nové knihy Uctívejme jediného pravého Boha a Přibližte se k Jehovovia.

21. Jak to, že pomoc poskytovaná slabým přináší požehnání všem?

²¹ Když budeme pomáhat těm, kdo jsou slabí, přinese to požehnání všem. Ten, komu je pomoc poskytována, je šťastný, protože je znovu spojen s pravými přáteli. My pociťujeme upřímnou radost, kterou můžeme mít jedině z dávání. (Lukáš 15:6, 9; Skutky 20:35b) Sbor jako celek se těší z vřelejších vztahů, protože každý jeho člen se láskyplně zajímá o druhé. A co je nejdůležitější, když jako pozemští Boží služebníci pomáháme slabým, přinášíme tím čest našim starostlivým Pastýřům, Jehovovi a Ježíšovi, protože podporovat slabé je jejich přáním. (Žalm 72:12–14; Matouš 11:28–30; 1. Korinťanům 11:1; Efezanům 5:1) Máme tedy skutečně dobré důvody pro to, abychom nadále ‚měli mezi sebou lásku‘!

[Poznámka pod čarou]

Umíš to vysvětlit?

• Proč je nezbytně nutné, aby každý z nás projevoval lásku?

• Proč bychom měli projevovat lásku i těm, kdo jsou slabí?

• Jaké poučení vyplývá z podobenství o ztracené ovci a z podobenství o ztracené minci?

• Co konkrétně můžeme udělat, abychom pomohli někomu, kdo je slabý?

[Obrázky na straně 16 a 17]

Když pomáháme slabým, projevujeme přitom iniciativu, jsme jemní a laskaví a vynakládáme opravdové úsilí

[Obrázek na straně 16 a 17]

Pomáháme-li těm, kdo jsou slabí, přináší to požehnání všem