Mírnost je mocná

ŘIDIČ nákladního vozu zastavil osobní auto, které přijíždělo z protisměru. Jeho řidič ho oslnil, protože zapomněl ztlumit světla. Řidič nákladního auta vzal do ruky železnou tyč a rozbil oba reflektory na voze svého nešťastného spoluuživatele silnic. Potom odjel a nechal ubožáka na silnici s vozidlem, které teď už nemohlo jet dál. Zní ti taková příhoda povědomě?

Pro milióny lidí je násilí odpovědí na vše, co odporuje jejich představě. Uchylují se buď k slovnímu útoku, nebo k použití tělesné síly. Nedostatek mírnosti se šíří jako nakažlivá choroba. Stále více lidí dochází k závěru, že je zbytečné být mírný, protože prosazovat se silou je zdánlivě mnohem účinnější. Je to však pravda?

Příklad z dějin

Onen člověk byl pod těžkým tlakem. Přišel veliký zástup s meči a holemi, aby ho zatkl. Jeden jeho blízký druh nato vytasil meč a usekl ucho muži v nepřátelském zástupu. Napětí doslova viselo ve vzduchu. Co udělá zatčený v tomto kritickém okamžiku?

Tím zatčeným byl Ježíš Kristus. Všimni si jeho reakce. Tomu, kdo se mu pokoušel přispět na pomoc, Ježíš řekl: „Dej svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kteří berou meč, mečem zahynou. Nebo si myslíš, že se nemohu obrátit na svého Otce, aby mi opatřil v tomto okamžiku víc než dvanáct legií andělů?“ (Mat. 26:47–53) Místo aby projevil nedostatek mírnosti, Ježíš ‚se dotkl ucha a uzdravil‘ zraněného. — Luk. 22:51.

Je mírnost známkou slabosti?

Mírnost, kterou Ježíš projevoval, rozhodně nemohla být přičítána slabé osobnosti. Ježíš byl silný muž a měl za sebou moc svého nebeského Otce; pevně stál za tím, co je správné. Vzpomínáš si, co udělal na počátku své služby? Vstoupil do chrámu v Jeruzalémě, a když viděl „prodavače hovězího dobytka a ovcí a holubů a směnárníky na jejich místech“, udělal si bič z provazů a „vyhnal je všechny s ovcemi a hovězím dobytkem z chrámu“. (Jan 2:14, 15; viz též Matouše 23:13–36.) Tam nebylo po slabosti ani stopy!

Svým příkladem ukázal Ježíš, že mírnost není pouze vnější předvádění klidu, ale že je to projev Boží silné, a proto mírné osobnosti. Jehova je silný v tom, že netrpí hřích. Upřímně jej nenávidí a mluví o tom velmi otevřeně. (Přísl. 6:16–19) Přesto ve své mírnosti opatřil cestu padlému člověku, aby se s ním mohl smířit prostřednictvím výkupní oběti a kněžské služby Ježíše Krista. (Řím. 5:10; 1. Tim. 2:5, 6; Žid. 4:14–16) Jehovova mírnost tedy vede k plnému očištění od hříchu. (1. Jana 1:9) Mírnost má tedy moc, dokonce moc zachránit.

Jak získat mírnost

Nedokonalí křesťané vědí, že mírnost není jejich silná stránka. Narodili jsme se v hříchu jako součást Adamovy rodiny, a tak všichni máme padlé tělesné sklony a byli jsme odcizeni životu, který patří Bohu. (Ef. 2:3; 4:17, 18) Nedostávalo se nám víry a naděje. Pravděpodobně jsme se také cítili zklamaní a nejistí. Je snadné vidět, jak mohl být takový stav mysli živnou půdou pro nedostatek mírnosti. (Srovnej Přísloví 25:28.) Když jsme se však poučili o Božích cestách a dosáhli odpuštění hříchů, co se stalo? Posílili jsme se ve víře a začali dělat pokroky v pěstování ovoce Božího ducha, které zahrnuje i mírnost. — Gal. 5:22, 23.

Není to tedy výsledek pěstování naší vlastní silné vůle, podaří-li se někomu z nás získat tento znamenitý rys. Mírnost pochází spíše z toho, že jsme se přiblížili k Bohu jako zdroji své síly. Naše poctivá touha napodobovat Ježíšův příklad nám dále pomůže jednat s mírností.

Jak je poukázáno v 1. Petra 3:3, 4, je mírnost spojena se ‚skrytým člověkem srdce‘, je vnitřním rysem. Není v prvé řadě něčím, co se přirozeně dědí, ale získává se jako ovoce Božího ducha a prostřednictvím přesného poznání a uplatňováním Božího slova. Mírnost je součástí „nové osobnosti“, kterou se připodobňujeme Jehovovi Bohu. (Kol. 3:10) Je však snadné získat takovou mírnost?

Jiným se to podařilo

„Ne, nejde to tak snadno,“ odpovídá jeden urostlý, rozložitý muž. „Já jsem býval zápasníkem. Ale i mimo ring, v mém městě, mi říkali ‚postrach okolí‘. Má tělesná síla mi dávala pocit nadřazenosti a navíc jsem se s potěšením rval na ulicích. I doma jsem značně postrádal sebeovládání. Vzpomínám si, že jednou, když mě manželka podráždila, jsem rozbil dvěma kopanci dveře do sklepa a ledničku. Někdy jsem se sám za sebe styděl, zejména když jsem ležel opilý v zahrádce před domem uprostřed vlastních zvratků. V takových chvílích jsem se modlil k Bohu o pomoc. Pak zesílil můj styk se svědky Jehovovými. Před osmi lety jsem vypil poslední sklenici piva.

Dalo mi velkou práci, než jsem ovládl svou popudlivost. Ale když nyní kážu lidem, dovedu s nimi rozumně diskutovat a nerozzuřím se na ně. Když jsem viděl lásku mezi svými duchovními bratry, pomohlo mi to vypěstovat si mírného ducha, třebaže musím stále bojovat se starými sklony. Jako křesťanský starší dovedu chápat jiné, kteří podstupují stejný boj, ale vím, že je možné mít úspěch.“

Nebo pomysli na případ jisté Amboiňanky. Mívala velmi bouřlivou povahu a pod halenkou nosívala nůž. V záchvatech vzteku ublížila několika lidem. Pak vstoupila do jejího života biblická pravda. A co říká nyní, když je už dvacet let křesťanskou svědkyní Jehovovou? „Uvědomila jsem si, že nemohu uctívat Jehovu s tak špatnou povahou. S jeho pomocí jsem se tedy změnila, ačkoli ještě pořád musím se sebou bojovat, abych zůstala klidná.“

Tyto příklady ukazují, že ten, kdo si chce vypěstovat mírnost, se musí zdržovat nesprávného myšlení a jednání, které jsou tak běžné ve světě kolem nás. Je to tak, jak řekl apoštol Pavel, když psal římským křesťanům: „Přestaňte se utvářet podle tohoto systému věcí, ale přetvářejte se přeměnou své mysli, abyste se sami přesvědčili, co je dobrá a přijatelná a dokonalá Boží vůle. Prostřednictvím nezasloužené laskavosti, jež mi byla dána, říkám totiž každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je třeba.“ (Řím. 12:2, 3) Když si o sobě nemyslíme víc, než je třeba, a považujeme druhé za vyšší, pomáhá nám to, abychom byli při jednání s nimi mírní. — Fil. 2:3.

V čem spočívá síla mírnosti

V lidských vztazích je mírnost daleko mocnější než tvrdost. Když se někdo musí vypořádat s obtížnou situací nebo s někým rozhněvaným, rozčileným či hluboce rozbolestněným, mírnost dosáhne výsledků, protože s největší pravděpodobností vyvolá reakci, která otevře cestu k překonání těžkostí. Bible říká: „Odpověď, která je mírná, odvrací vztek.“ Ano, „mírný jazyk může zlomit kost“. — Přísl. 15:1; 25:15.

Takovou sílu má mírnost! Je opravdu rozdíl mezi obnovením pokojných vztahů a vznikem pocitů křivdy, rozdělením a nenapravitelnými škodami. Podívejme se nyní, jak pravdivé to je v různých oblastech lidských vztahů a jakou to přináší odměnu.

V rodinném kruhu

Je Božím předsevzetím, aby rodinný kruh byl vřelým, láskyplným uspořádáním se vzájemným porozuměním. Dnes však naneštěstí vidíme, že napětí a nedostatek sebeovládání činí mnoho rodin nešťastných. Nepochybně je to zčásti proto, že se členové rodiny tak dobře znají. Vlivem lidské nedokonalosti každý v rodině dělá chyby. Ty je ovšem možné buď zveličovat, nebo přikrývat láskou.

Představ si tvrdě pracujícího Jana, jak se vrací domů po nervově vyčerpávající práci. Těší se na povzbudivé přivítání své manželky. Místo toho ale slyší: „Zvlášť jsem ti telefonovala, abys cestou domů vyzvedl nákup. Proč jsi to neudělal?“ Jak se Jan zachová? Ví, že Boží způsob je reagovat s mírností, ale v takovou chvíli může být velice těžké odpovědět mírně. V tomto případě naštěstí obejme manželku kolem ramen a řekne: „Zapomněl jsem, miláčku. Moc mě to mrzí. Zajedu do obchodu teď a za chviličku jsem zpátky.“ Odměnou je mu příjemný večer.

Totéž platí i ve vztahu rodičů k dětem. Mírnost učiní rodiče přístupnými. Vzpomeň si na Ježíše. Děti se k němu přibližovaly rády. (Mat. 19:14, 15) Proč? Protože, jak sám řekl, byl „mírné povahy a pokorný v srdci“. (Mat. 11:29) Jsi jako rodič mírné povahy, jako byl Ježíš?

A jak mají vypadat rodinné vztahy, když manžel není křesťan a jeho manželka je učednicí Ježíše Krista? Je dobré, aby si věřící manželka zachovávala pozitivní postoj, protože časem může být manžel získán pro pravdu. Zde si však všimni, jak důležitá je mírnost ze strany manželky. Apoštol Petr napsal: „Buďte podřízeny svým manželům, aby někteří, jestliže nejsou poslušni slova, byli získáni beze slova chováním svých manželek. . . ať [je vaší ozdobou] skrytý člověk srdce v neporušitelném rouchu tichého a mírného ducha, který má velkou hodnotu v Božích očích.“ — 1. Petra 3:1–4.

Ve sboru

Křesťanský sbor je jako velká rodina. (Srovnej 1. Tim. 3:15) Jestliže bude převládat skutečný rodinný duch, duch mírnosti, v němž se chyby nezveličují, ale v lásce se přikrývají, všichni ve sboru budou dělat, co mohou, aby byli k sobě navzájem laskaví. To bude působit k pokoji a jednotě. Zejména ti, kteří mají duchovní dozor, by měli mít mírného, milujícího rodinného ducha v jednání s druhými členy sboru, protože apoštol Pavel napsal: „Nekritizuj přísně staršího muže. Naopak ho snažně pros jako otce, mladší muže jako bratry, starší ženy jako matky, mladší ženy jako sestry se vší cudností.“ — 1. Tim. 5:1, 2.

Tato skvělá rada zdůrazňuje, že je třeba, aby dozorci projevovali mírnost podobnou Kristově. Jestliže se člen sboru dopustí chyby, dříve než si to uvědomí, nebylo by vhodné přísně ho kárat. Proč? Protože přísnost spíše zraní city, a možná že i rozhněvá. Navíc odpuzuje. Proto by dozorci měli dbát inspirované rady: „Bratři, i když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí, snažte se vy, kteří jste duchovně způsobilí, usměrnit takového člověka v duchu mírnosti, zatímco se díváš sám na sebe, abys snad také nebyl pokoušen.“ — Gal. 6:1.

Když jednáme v duchu mírnosti, napodobujeme způsob, jímž s námi jedná sám Bůh. Pavel radil křesťanskému dozorci Titovi, aby projevoval „veškerou mírnost ke všem lidem“. Proč? „Vždyť i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, svedení, otroci různých žádostí a rozkoší, žili jsme ve špatnosti a závisti, byli jsme odpuzující a nenáviděli jsme se navzájem.“ Jehova nás však přišel vyprostit a zachránil nás „podle svého milosrdenství“. — Tit. 3:2–7.

Ježíš přikázal svým následovníkům, aby ‚nechali svítit své světlo před lidmi‘. (Mat. 5:16) Co lidi všeobecně nejvíce přitahuje? Tvrdost, nebo laskavost a mírnost? Jaké jsou tvé vlastní zkušenosti? Nejspíše budeme souhlasit s Ježíšovými slovy: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, musíte také činit jim.“ (Mat. 7:12) Nevyžaduje to z naší strany mírnost?

Ve styku s ostatními lidmi

S odporem lidí se můžeme setkat třeba tehdy, když se s nimi přijdeme rozdělit o dobré poselství. Za takových okolností je přece podstatné, abychom projevovali mírnost, tak jako jí musejí projevovat křesťanští dozorci sboru. (Srovnej 2. Tim. 2:23–26.) Pro naší mírnost mohou nakonec bývalí odpůrci příznivě reagovat na poselství o království.

Statisíce lidí na celé zeměkouli přijaly dobré poselství. Ve spojení s pomazanými křesťany jsou dnes součástí milujícího celosvětového bratrstva. Tak nyní „velký zástup. . . ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“ připisuje záchranu Jehovovi Bohu a Beránkovi Ježíši Kristu. (Zjev. 7:9, 10; 14:1) Tito oddaní křesťané jsou živým důkazem, že Jehovova mírnost má moc zachraňovat. S vděčností reagují tak, že se snaží projevovat mírnost podobnou Boží mírnosti, a zjišťují, že to přináší velkou odměnu. Kéž i ty patříš mezi lidi mírné povahy, kteří se těší z božského požehnání. — Srovnej Matouše 5:5.