Pravda o pekle

JE ZŘEJMÉ, že základní naukou, z níž vychází víra v posmrtný trest, je učení, že člověk jako takový při smrti hmotného těla neumírá, ale že něco — co je často označováno jako duše — přežívá smrt těla. Jak jsme již viděli v předcházejícím článku, tuto nauku zastávali již starověcí Sumerové a Babylóňané v Mezopotámii. Později ji přijali Řekové, jejichž filozofové, například Platón, tuto teorii vybrousili. Jejich propracovaná dualistická představa o „těle a duši“ byla přijata do náboženských názorů odpadlých Židů.

Kdy přijali takovou nauku o posmrtném životě takzvaní křesťané? Rozhodně ne v době Ježíšově a v době jeho apoštolů. Francouzské dílo Encyclopaedia Universalis říká: „[Apokryfní] Apokalypsa Petrova (2. stol. n. l.) byla prvním křesťanským dílem, jež popisovalo trestání a muka hříšníků v pekle.“

Je známo, že mezi prvními církevními otci bylo ohledně pekla mnoho neshod. Justinos Martyros, Klemens z Alexandrie, Tertullian a Cyprian byli pro ohnivé peklo. Origenes se snažil změnit smysl pekla v nápravný a tvrdil, že hříšníci v pekle budou nakonec spaseni. Víceméně ho následoval Řehoř z Nazianzu a Řehoř z Nyssy. Ale s takovými zjemnělými názory na peklo skoncoval Augustin. Oxfordský profesor J. N. D. Kelly píše ve své knize Nauky raného křesťanství (angl.): „V pátém století již všude převládala přísná nauka, že hříšníci nebudou mít po tomto životě žádnou jinou možnost a že oheň, který je pohltí, nebude nikdy uhašen.“

O očistci říká kniha Orfeus — všeobecné dějiny náboženství (angl.): „Sv. Augustin zastával názor, že existuje nějaký zkušební stav mezi budoucí blažeností a mezi odsouzením; že je to stav očišťování duší ohněm. To je orfická [pohanská řecká] a vergiliovská [pohanská římská] nauka o očistci: v Evangeliích o ní není ani slovo. . . nauka o očistci. . . byla formulována v šestém století a za církevní dogma ji prohlásil koncil ve Florencii (1439).“ Nová katolická encyklopedie (angl.) připouští: „Katolická nauka o očistci je založena na tradici, nikoli na Svatém písmu.“ Pokud jde o limbus, římskokatolický kardinál Ratzinger připouští, že to je „jen teologická domněnka“.

ŽÁDNÝ TREST PO SMRTI

Co však o tom říká Bible? Říká, že při smrti duše přežívá tělo a že tedy může být trestána v ohnivém pekle nebo očistci? Nová katolická encyklopedie říká: „Názor, že duše po smrti žije dál, není v Bibli snadno k rozeznání. . . duše ve S[tarém] Z[ákonu] neznamená část člověka, ale celého člověka — člověka jako živou bytost. Podobně v N[ovém] Z[ákonu] označuje lidský život: život jednotlivce.“

Tak se tedy hroutí základní předpoklad pro posmrtný trest. Bible říká: „Zemře ta duše, která hřeší.“ (Ezekiel 18:4, EP) Také prohlašuje: „Mzdou hříchu je smrt.“ (Římanům 6:23, EP) Když tedy Bible mluví o tom, že nekajícní ničemní lidé skončí v „gehenně“, ve „věčném ohni“ nebo v „ohnivém jezeru“, užívá se zde pouze symbolického jazyka, když se říká, že podstupují trvalou smrt, „druhou smrt“. — Matouš 23:33; 25:41, 46; Zjevení 20:14; 21:8;a srovnej 2. Tesaloničanům 1:7–9.

PEKLO VYPRÁZDNĚNO VZKŘÍŠENÍM

Je tedy peklo horké? Podle Bible není. Hebrejské a řecké slovo, jež se v některých Biblích překládá jako „peklo“, jen označuje všeobecný hrob mrtvých lidí. Není to horké místo trápení. Je to naopak místo odpočinku, z něhož mrtví vyjdou při vzkříšení. (Kazatel 9:10; Skutky 24:15) Oscar Cullmann, profesor na teologické fakultě univerzity v Basileji ve Švýcarsku a na pařížské Sorbonně, mluví o „nápadném rozdílu mezi křesťanskou nadějí na vzkříšení mrtvých a mezi řeckou vírou v nesmrtelnost duše“. Správně říká: „Spojení, které pozdější křesťanství vytvořilo mezi těmito dvěma názory. . ., není vlastně vůbec žádné spojení, ale je to popření jednoho [biblické nauky o vzkříšení] ve prospěch druhého [pohanské víry v nesmrtelnost lidské duše]“. — Kurzíva od nás.

Svědkové Jehovovi nepopřeli svou víru ve vzkříšení ve prospěch myšlenky o nesmrtelnosti lidské duše. S potěšením se s tebou rozdělí o svou radostnou naději a dokáží ti z Bible, že peklo opravdu není horké.

[Poznámka pod čarou]