Co pro tebe znamená deset přikázání?

ZA NECELÉ tři měsíce po svém osvobození z Egypta v roce 1513 př. n. l. tábořili Izraelité v pustině před horou Sinaj. Na Jehovův pokyn vystoupil prorok Mojžíš na horu a slyšel Boha, jak slibuje, že učiní izraelský národ svým „zvláštním majetkem ze všech ostatních národů“. Mojžíš to pak prostřednictvím starších mužů národa předal lidu. „Všechen lid potom jednomyslně odpověděl a řekl: „Všechno, co Jehova mluvil, jsme ochotni dělat.“ — 2. Mojž. 19:1–8.

Poté Bůh Mojžíšovi prostě oznámil deset přikázání a uvedl tyto zákony výrokem: „Já jsem Jehova, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroků.“ (2. Mojžíšova 20:2) Tento Dekalog byl určen Izraelitům, jimž bylo v prvním přikázání řečeno: „Nebudeš mít žádné jiné bohy proti mému obličeji.“ — 2. Mojž. 20:3.

Potom dával Jehova Mojžíšovi poučení pomocí jiných božských přikázání pro Izrael. (2. Mojž. 20:4–23:19) Celkem to bylo asi 600 zákonů. A jak vzrušující bylo uvědomit si, že před národem kráčí Boží anděl, aby připravil cestu do Zaslíbené země! (2. Mojž. 23:20–22) Jehova prohlásil: „Před vším tvým lidem učiním podivuhodné věci, které nikdy nebyly stvořeny na celé zemi ani mezi všemi národy; a všechen lid, v jehož středu jsi, vskutku uvidí Jehovovo dílo, protože to, co s tebou činím, vzbuzuje bázeň.“ Co žádal Bůh od svého lidu na oplátku? „Ty, ty dodržuj, co ti dnes přikazuji.“ Ano, poslušnost všech Jehovových zákonů a předpisů byla závazná. — 2. Mojž. 34:10, 11.

CO ZNAMENALO DESET SLOV PRO IZRAEL

Díky svému božsky chráněnému útěku z egyptského nevolnictví poznali Izraelité Boží jméno v novém smyslu. Jehova se stal jejich Osvoboditelem. (2. Mojž. 6:2,3) Tak pro ně třetí přikázání nabylo zvláštního významu, neboť jim zakazovalo použít božské jméno nehodným způsobem. — 2. Mojž. 20:7.

Ale co čtvrté přikázání, které se vztahuje k sabatnímu dni? V tomto příkazu se zrcadlila úcta k posvátným věcem, jak naznačil Jehova již předtím, když zavedl „dodržování sabatu“ ve spojitosti se sbíráním many. (2. Mojž. 16:22–26) Protože někteří Izraelité pohotově neuposlechli, Jehova jim jasně připomněl, že jim to nařízení dal. „‚Všimněte si skutečnosti, že Jehova vám dal sabat.‘ . . . A lid přistoupil k zachovávání sabatu sedmého dne.“ (2. Mojž. 16:29,30) Později ukázal Jehova, jak výlučné je toto uspořádání: „Mezi mnou a izraelskými syny je to znamení na neurčitý čas.“ — 2. Mojž. 31:17.

Dále se zamysli nad jedinečným desátým přikázáním, které zakazuje žádostivost. Zde je zákon, který by nemohl prosadit žádný člověk. Každý Izraelita byl odpovědný před svým Bohem, Jehovou, jenž zkoumal srdce jednotlivce, aby zjistil jeho pohnutky. — 2. Mojž. 20:17; 1. Sam. 16:7; Jer. 17:10.

UPRAVENÝ NÁZOR

Ježíš Kristus, který se narodil do izraelského národa, řekl svým učedníkům: „Nemyslete, že jsem přišel zničit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem, abych zničil, ale abych naplnil.“ (Mat. 5:17) Apoštol Pavel napsal hebrejským křesťanům: „Zákon má totiž stín budoucích dobrých věcí, ale ne skutečnou podstatu věcí.“ (Hebr. 10:1) Jak bys rozuměl těmto výrokům, kdybys byl Hebrejec obrácený na křesťanství? Někteří členové raného křesťanského sboru věřili, že stále platí celé stovky zákonů, které dal Bůh prostřednictvím Mojžíše, včetně Deseti přikázání. Byl to však správný názor?

Zamysli se nad těmito Pavlovými slovy k Židům, kteří se stali křesťany v galatské provincii: „My, kteří jsme přirození Židé, a ne hříšníci z národů, víme, že člověk není prohlášen za spravedlivého pro skutky Zákony, ale pouze prostřednictvím víry v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli prohlášeni za spravedlivé pro víru v Krista, a ne pro skutky zákona, protože pro skutky zákona nebude prohlášeno za spravedlivé žádné tělo.“ (Gal. 2:15,16) Skutečně, spravedlivé postavení před Bohem nezáviselo na dokonalé poslušnosti mojžíšského Zákona, protože ta byla v nedokonalém lidském stavu nemožná. Pavel dodal: „Všichni, kteří se spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo nezůstává ve všech věcech, které jsou napsány ve svitku Zákona, aby je činil.‘ . . . Kristus nás vyplacením osvobodil z kletby Zákona tím, že se stal kletbou místo nás.“ — Gal. 3:10 až 13.

Jestliže nebyli pod kletbou Zákona Ježíšovi židovští následovníci, byli nějací křesťané povinni zachovávat všechna přikázání daná Izraeli? Kolosanům Pavel napsal: „[Bůh] laskavě nám odpustil všechny naše přečiny a vymazal ručně psaný doklad proti nám, který se skládal z nařízení a který byl proti nám, a odstranil jej z cesty tím, že jej přibil na [Kristův] mučednický kůl.“ (Kol. 2:13,14) Mnozí raní křesťané bezpochyby potřebovali upravit své myšlení a uznat, že byli „zproštěni Zákona“. (Řím. 7:6) Když projevovali víru v Ježíšovu obětní smrt, která ukončila Zákon a otevřela cestu k nastolení předpověděné „nové smlouvy“, měli vyhlídku na to, že získají spravedlivé postavení před Jehovou. — Jer. 31:31–34; Řím. 10:4.

CO TO ZNAMENÁ PRO NÁS

Znamená to, že Deset přikázání, základní část Zákona, ztratilo pro křesťany všechen význam? To jistě ne! Ačkoli Deset slov není pro křesťany právě závazných, tyto zákony dále poskytují zdravá vodítka stejně jako jiné příkazy mojžíšského Zákona. Ježíš například řekl, že dvě největší přikázání jsou ta, která vyžadují lásku k Bohu a k bližnímu. (3. Mojž. 19:18; 5. Mojž. 6:5; Mat. 22:37–40) Když Pavel radil římským křesťanům, citoval šesté, sedmé, osmé a desáté přikázání a dodal: „A jakékoli jiné přikázání, které existuje, je zahrnuto v tomto slově, totiž: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘“ — Řím. 13:8, 9.

Jakému účelu tedy dnes slouží Desatero přikázání jako součást Božího inspirovaného Slova? Zjevuje Jehovův názor na věci. (2. Tim. 3:16,17) Zamysli se nad tím, jak se to děje.

První čtyři přikázání osvětlují naši odpovědnost vůči Jehovovi. (První) Je Bohem, který stále vyžaduje výlučnou oddanost. (Mat. 4:10) (Druhé) Nikdo z jeho ctitelů by neměl používat obrazy. (1. Jana 5:21) (Třetí) Měli bychom používat Boží jméno slušným a důstojným způsobem, nikdy neuctivě. (Jan 17:26; Řím. 10:13) (Čtvrté) Celý náš život by se měl soustředit kolem posvátných věcí. Tak můžeme odpočinout neboli „mít sabat“ od samospravedlivého jednání. — Hebr. 4:9,10.

(Páté) Poslušnost dětí vůči rodičům nadále slouží jako úhelný kámen rodinné jednoty a nese s sebou Jehovova požehnání. A jak úžasnou naději nabízí toto „první přikázání se zaslíbením“! Nejen „aby se ti dobře vedlo“, ale také „abys setrval dlouhý čas na zemi“. (Efez. 6:1–3) Nyní, když žijeme v „posledních dnech“ dnešního ničemného systému, nabízí taková zbožná poslušnost mladým lidem vyhlídku na to, že nikdy nezemřou. — 2. Tim. 3:1; Jan 11:26.

Láska k bližnímu nám nedovolí, abychom mu ublížili takovými ničemnými skutky jako (šesté) vražda, (sedmé) cizoložství, (osmé) krádež a (deváté) falešné výroky. (1. Jana 3:10–12; Hebr. 13:4; Efez. 4:28; Mat. 5:37; Přísl. 6:16 až 19). Ale jak je to s našimi pohnutkami? (Desáté) přikázání proti žádostivosti nám připomíná, že Jehova vyžaduje, aby byly naše úmysly vždy přímé v jeho očích. — Přísl. 21:2.

Jaké bohatství významu nalézáme v Desateru přikázání! Je přece založeno na božských zásadách, které nikdy nezastarají, takže bychom si jich měli cenit jako drahocenných připomínek našeho závazku milovat Boha a svého bližního. — Mat. 22:37–39.