Dochvilnost a ty

V JEDNOM křesťanském sboru v Jižní Americe byl dozorce, který měl mnoho znamenitých vlastností. Ale jeho nejdůvěrnější přátelé mu žertem říkali Armagedon. Proč? „Víme, že přijde,“ říkali, „ale jen Bůh ví, kdy!“

Ano, dochvilnost — nebo její nedostatek — má mnoho společného s naší pověstí. Moudrý král Šalomoun to znázornil přirovnáním: „Mrtvé mouchy jsou příčinou toho, že olej výrobce mastí zapáchá, překypuje. Tak i malá pošetilost působí na toho, kdo je drahocenný pro moudrost a slávu.“ (Kazatel 10:1) Křesťan může mít mnoho dobrých vlastností, ale poškodí si své dobré jméno, jestliže si neuvědomuje čas.

„Přesní lidé ve mně vzbuzují důvěru,“ řekl jeden dozorce. „S takovými lidmi nejraději spolupracuji.“ Dochvilnost se oceňuje i v obchodním světě. „Přicházej do práce včas, buď včas na schůzích, odevzdávej včas výkazy,“ radí publikace Etiketa Emily Postové (angl.). Publikace Nová etiketa (1987, angl.) podobně uvádí, že všeobecně řečeno „pozdě přicházejí nekultivovaní příchozí“. Autoři pak dodávají: „Náboženské bohoslužby jsou další příležitost, kdy je nevhodné přicházet pozdě.“

Všichni oceňujeme dochvilnost druhých. Stejný pocit měl zřejmě i apoštol Pavel, protože křesťanům v Kolosech napsal: „Jsem v duchu s vámi a raduji se a spatřuji váš dobrý pořádek.“ (Kolosanům 2:5) A jistě sdílíme pocity krále Davida, který psal v žalmech o Jehovových slibech: „Můj Bože, neopozdi se.“ — Žalm 40:17; 40:18, KB; 70:5; 70:6, KB.

‚Staňte se napodobiteli Boha‘

Jehova se skutečně nikdy neopozdí. Je si vynikajícím způsobem vědom času. Je to patrné ve všech jeho stvořitelských dílech. Od nezměrného vesmíru až po nejmenší živé organismy působí vše jakoby podle neviditelných hodin. Například jeden druh lilijice, která žije v okolí Japonska, vypouští své pohlavní buňky jednou za rok v říjnu, asi ve tři hodiny odpoledne v den první nebo třetí čtvrti Měsíce. U malé lososovité rybky (Leuresthes tenuis), žijící v Kalifornských pobřežních vodách, je cyklus rozmnožování načasovaný na jaře na několik minut, v nichž vrcholí příliv.

Jehova má také přesně určený čas, pokud jde o splňování svého předsevzetí. Ve 2. Mojžíšově 12:41 například čteme, že se stalo „na konci čtyř set třiceti let, dokonce právě toho dne se stalo, že všechna Jehovova vojska vyšla z egyptské země“. Tak Jehova dodržel slib, který dal staletí předtím Abrahamovi. — 1. Mojžíšova 15:13–16; Galaťanům 3:17.a

Přesně v době, kterou předpověděl prorok Daniel více než pět set let předem, poslal Jehova svého Syna, Mesiáše, na svět, aby „zemřel v ustanovený čas za bezbožné lidi“. (Římanům 5:6; Daniel 9:25) Ohledně konce tohoto systému věcí Bible naznačuje, že Jehova ví „o tom dnu a hodině“. (Matouš 24:36) Neopozdí se. Jehovův příklad dochvilnosti si jistě zaslouží, abychom ho napodobovali. — Efezanům 5:1.

„V jejich ustanovených časech“

Jehova vždy očekával, že si budou jeho služebníci vědomi času, zejména pokud jde o jeho uctívání. Když Izraelité přinášeli oběti, byl dodržován ‚denní rozvrh‘. Jehova jim přikázal: ‚Měli byste dbát, abyste mi předkládali mé oběti. . . v jejich ustanovených časech.‘ Mojžíšovi také dal pokyn ohledně shromažďování: „Celé shromáždění dodrží svou schůzku.“ — 3. Mojžíšova 23:37; 4. Mojžíšova 10:3; 28:2.

Později Židé dodržovali „hodinu předkládání kadidla“. (Lukáš 1:10) ‚Hodinu modlitby, devátou hodinu‘, dodržovali Židé i jiní lidé. (Skutky 3:1; 10:3, 4, 30) A o křesťanských shromážděních napsal Pavel: ‚Ať se všechno děje slušně a uspořádaně.‘ — 1. Korinťanům 14:40.

Co se tedy očekávalo od Izraelitů i od prvních křesťanů? Aby dochvilně dodržovali svá ujednání, zejména v souvislosti se svým uctíváním. Nemáme důvod domnívat se, že by Jehova dnes očekával od svých služebníků něco menšího.

Proč je to pro někoho obtížné

Názor na čas se na různých místech na světě liší. Jeden misionář vypráví, že v jednom malém jihoamerickém městě je při ohlašování úvodní písně na začátku křesťanského shromáždění jeho manželka jedinou osobou z celého posluchačstva. Když je však oznamována závěrečná píseň, bývá tam sedmdesát osob. Naproti tomu v jedné západní zemi dostalo asi tisíc lidí otázku: „Kdybyste byl pozván na večeři na sedmou hodinu večer, přišel byste o pět nebo deset minut dříve, nebo o pět či deset minut později, nebo přesně včas?“ Většinou odpověděli, že „zdvořilost vyžaduje, abychom ze zásady projevovali úctu k hostiteli a přišli na minutu přesně“.

Dochvilnost však je víc než jen otázka místních zvyklostí. Je to zvyk, stejně jako je zvykem být čistý, upravený a zdvořilý. S takovými zvyky jsme se samozřejmě nenarodili, musíme je pěstovat. Pokud ses dochvilnosti učil jako dítě, je to velká výhoda. Ale mnozí pocházejí z rodin a z prostředí, kde byl málokdy ustanoven nějaký termín a zřídka bylo nutné koordinovat svou činnost s činností někoho jiného. Dochvilnost se stane pro takové osoby skutečným požadavkem teprve tehdy, když začnou patřit ke křesťanskému sboru a začnou se účastnit jeho shromáždění a veřejné kazatelské služby. Je pro ně možná obtížné zbavit se nedochvilnosti, na kterou jsou zvyklí od mládí. Láska k Jehovovi a k našim bližním nás však může podnítit, abychom se změnili. Proč bychom se však měli změnit?

Proč máme být dochvilní?

„Miluješ život?“ zeptal se jednou Benjamin Franklin. „Pak nepromarni čas, protože právě z něj se skládá život.“ Všichni uznáváme, že je tento výrok pravdivý. Pro křesťany je však stejně důležité, aby neochuzovali o čas jiné. „Kdo přichází pozdě,“ poznamenává jeden misionář, „jako by svým jednáním říkal: ‚Můj čas má větší cenu než váš, vy tedy můžete počkat, až já budu hotov.‘“ Ten, kdo není dochvilný, vyvolává dojem, že nejen nemá ve své činnosti řád a že je nespolehlivý, ale že také poněkud příliš prosazuje sám sebe a je bezohledný. Praví křesťané nechtějí dělat ‚nic ze svárlivosti nebo ze sobectví, ale s pokorou mysli budou považovat ostatní za sobě nadřazené‘. — Filipanům 2:3.

Někteří mají možná pocit, že se jim nelíbí žít podle hodin, to znamená řídit se jimi ve všem. Dochvilnost však nutně neznamená, že bychom se museli ve všem řídit podle hodin. Jde o to mít na zřeteli zájmy a dobro jiných lidí, nehledět „s osobním zájmem jen na své věci, ale s osobním zájmem i na věci ostatních“. — Filipanům 2:4.

Uvažuj například o biblické radě: „Vítejte se. . . navzájem tak, jako i Kristus uvítal nás.“ (Římanům 15:7) Pokud se to vztahuje na doslovné pozdravy, je to zřejmě obtížnější, jestliže někdo chodí ze zvyku na shromáždění pozdě. Přijdeš-li na shromáždění dříve, můžeš větší měrou přispět k láskyplnému, přátelskému a vřelému duchu takových setkání. A užitek je rozhodně oboustranný. Když přijdeš brzy, můžeš se účastnit úvodního zpěvu a modlitby — což jsou důležité složky sjednoceného sborového uctívání. Když si vyslechneš oznámení o námětu nebo názvu, budeš moci lépe sledovat program.

Jsme-li dochvilní, můžeme koordinovat společné úsilí a dosáhnout velkých výsledků. Když Jozue útočil na město Aj, vyslal část svého vojska, aby vylákali nepřítele z města, zatímco ostatní muži číhali v záloze, aby se zmocnili města. Potom v rozhodujícím okamžiku dal Jozue znamení. Jeho muži „vyběhli v okamžiku, kdy vztáhl ruku“, a město jim padlo do rukou. Umíš si představit, co by se stalo, kdyby každý jednal, až by se mu to hodilo? — Jozue 8:6–8, 18, 19.

Dnešní křesťanští Boží služebníci mají mnoho důvodů, proč si být vědomi času. Chceme-li se účastnit s druhými kázání o království, zkoušení bodů programu na shromáždění nebo na sjezdy, a dokonce i úklidu sálu království — je k tomu všemu nutné domluvit si spolupráci s druhými. Budeme-li dochvilní, dosáhneme větších výsledků. To platí i pro tak jednoduché věci jako je odevzdání zprávy o kazatelské službě na konci měsíce. Jestliže se každý snaží udělat to včas, mohou být sestaveny přesné a povzbuzující sborové i celosvětové zprávy.

Dochvilnost také vyžaduje, abychom dodržovali úmluvy a termíny setkání, jichž je každý den mnoho. Některé jsou významné, jiné jsou nevýznamné. Například tvá svatba musí začít v určený čas. Vajíčko chceš možná vařit jen určitý počet minut. Ať jde o cokoli, dochvilný člověk nemusí horečně spěchat od jedné věci ke druhé, a přece všude přicházet pozdě. Je naopak klidný a postupuje systematicky. Dosahuje větších výsledků, protože si každý den plánuje a vždy začíná včas, nebo ještě o něco dříve.

Je opravdu mnoho důvodů, proč máme mít jako křesťané dobrou představu o čase. Je to především jedna z možností, jak projevit nesobeckou lásku ke spolukřesťanům a úctu k teokratickým programům, které souvisejí s pravým uctíváním.

Ale jak dosáhnout toho, aby se nám dochvilnost stala zvykem?

‚Znát ustanovené časy‘

„I čáp. . . dobře zná své ustanovené časy“, kdy má odtáhnout, a mravenec si „připravuje jídlo již v létě“, aby byl přichystán na zimu, říká Bible. (Jeremjáš 8:7; Přísloví 6:8) V tom tkví jedno tajemství dochvilnosti a výkonnosti.

Také my musíme ‚znát své ustanovené časy‘. Nesmíme sice být strnulí ani fanatičtí, ale musíme mít představu o čase. Musíme vědět nejen, co máme dělat, ale také kdy to máme dělat. Musíme si zvyknout přemýšlet předem, počítat s možným zdržením a být ochotni přerušit to, co právě děláme, kvůli něčemu důležitějšímu, například kvůli shromáždění, kazatelské službě nebo jiným teokratickým činnostem.

V tomto směru je nezbytná spolupráce v rodině. Můžeme pozorovat, že otec často přenechává manželce, aby vypravila děti na cestu. Pak sám vyjde ze dveří a volá přes rameno: „Pospěšte si, nebo přijdete pozdě!“ Jákob jednal docela jinak. Když byl čas vydat se na cestu, ochotně „vstal a vyzvedl své děti a své manželky na velbloudy“. — 1. Mojžíšova 31:17.

Jak tedy může otec pomáhat své rodině? Děti je možné vést k tomu, aby si plánovaly čas a připravovaly se na důležité věci, místo aby všechno odkládaly na poslední chvíli. Můžeme jim pomáhat, aby si vypěstovaly smysl pro odpovědnost a aby byly hrdé na to, že okamžitě udělají, co je nutné. V rodinném kruhu je možné rozebrat si příklady, které ukazují, jak je důležité být pohotový a dochvilný. (1. Mojžíšova 19:16; 2. Mojžíšova 12:11; Lukáš 17:31) Pravděpodobně nejlepší a nejúčinnější vyučovací metoda je příklad rodičů.

Také křesťanští dozorci mohou pomáhat sboru svým správným příkladem. Kdyby nebyli ‚pořádní‘, nebyli by jmenováni. (1. Timoteovi 3:2) Jiní bratři a jiné sestry budou pravděpodobně dochvilnější, budou-li vědět, že tam starší budou, pozdraví je a ujmou se vedení. Svědomití dozorci se tedy budou snažit, aby byli v sále království brzy a pomáhali sboru. Velmi se také oceňuje, jestliže přijdou dříve služební pomocníci, pozdraví se s bratry a slouží jejich potřebám.

Dochvilnost ovšem předpokládá sebeovládání a kázeň. Nechceme usilovat o vojenskou přesnost, ale jednáme z lásky ke svým spolukřesťanům a z úcty ke křesťanskému pořádku. To patří k naší nové osobnosti, kterou chceme všichni oblékat. (Kolosanům 3:10, 12) A především bychom chtěli být všichni jako náš nebeský Otec, Jehova Bůh, který nás učí, že ‚je pro všechno ustanovený čas‘. — Kazatel 3:1.

[Poznámka pod čarou]