Hudba — může člověka nějak ohrozit?

SNAD se zeptáš: ‚Jak by mohla hudba někoho ohrozit? Vždyť je to přece jen zvuk.‘ Ano, ale zvuky nás mohou velmi silně ovlivnit. Na koho by nezapůsobil výkřik v tiché noci? A co nakažlivý smích? Když se jeden z posluchačů začne nahlas smát, často se všichni dají do nevázaného smíchu.

HUDBA MÁ MOC

Nyní si místo takových zvuků představ hudbu. Podle toho, jakého druhu je píseň nebo hudba, začnou si brzo nohy podupávat, tělo se začne pohupovat, prsty začnou poklepávat a hlas začne přizvukovat. Může to zapůsobit na celé posluchačstvo! Co tak zapůsobí? Zvuk hudby.

Uveďme si příklad: David, o němž jsme již mluvili, sloužil kdysi jako hudebník na dvoře krále Saula. Tento mladý muž byl „zručný ve hře“ na harfu. A jeho hudba pomáhala uklidnit Saula, když byl rozrušen. — 1. Sam. 16:18–23.

Hudba podněcuje city. Celý zástup například vstane, když nějaká džezová skupina začne hrát známou melodii. Milovníci klasické hudby jsou snad uchváceni při poslechu „Slavnostní předehry 1812“ od Čajkovského. Slyší bitevní vřavu, výstřely z děl i zvony na oslavu vítězství, takže si mohou téměř představit, že jsou přitom. Ano, hudba má moc.

Politikové a panovníci po staletí užívali této moci, aby ovládli srdce lidí. Jak? Slouží k tomu národní hymny a vlastenecké písně. Jak jen Hitler a nacistická strana používali hymnu „Deutschland, Deutschland über alles“ (Německo, Německo nadevše ostatní), aby vedli masy lidí cestou ke smrti a zkáze! Je zvláštní, že tato hymna byla založena na klasické hudbě, kterou složil Haydn. Britové naproti tomu zpívali vroucně „Chraň, Bože, krále“. Hitler sám měl velice rád také hudbu Wagnerovu.

Působivá moc hudby byla patrná i v biblických dobách. Je o tom zpráva ve 2. Mojžíšově. Když byl Mojžíš na hoře Oreb, kde od Jehovy dostal desky Zákona, pojala Izraelity netrpělivost a nařídili Mojžíšovu bratru Árónovi, aby jim vyrobil jiného boha — odlitou sochu telete. Pak při náboženské slavnosti přinášeli této modle oběti. A co dál? „Potom se lid posadil, aby jedli a pili. Pak vstali, aby se bavili.“ — 2. Mojž. 32:1–6.

Když Mojžíš a Jozue sestupovali s hory, slyšeli z izraelského tábora výkřiky. Jozue si myslel, že to je hluk bitvy. Ale Mojžíš si tento zvuk vysvětlil správně. Byl to zpěv, ne o velkém výkonu v bitvě, ani o porážce. Byl to „zvuk jiného zpěvu“. Mojžíš mohl z nezvyklého zvuku této hudby poznat, že je spojena s něčím neblahým. Co to bylo? Lidé zpívali a tančili kolem zlatého telete. Účastnili se nevázané modloslužby se zpěvem a tancem. Při jejich falešném, nemravném uctívání hrála hudba význačnou úlohu. — 2. Mojž. 32:7–25.

Tato událost poskytuje dnešním křesťanům několik poučení. Například, že tě hudba může ovlivnit. Dnešní svět je velmi zaměřen na hudbu. Měla by však mít drsná a jiná populární hudba výrazného sexuálního charakteru, jež podněcuje k nevázané morálce, své místo tam, kde se scházejí svědkové Jehovovi? To by se nikdy nemělo stát! Ale v posledních letech to dokonce i někteří starší a rodiče přehlížejí, takže se v tomto směru projevuje sklon ke lhostejnosti. V této hudbě bývá vyzdvihována nemravnost, vzpurnost, drogy, a dokonce i spiritismus.

Znamená to, že musí mít hudba sama o sobě nutně záporný vliv? Rozhodně ne. Jak již bylo uvedeno, hudba byla používána při posvátném uctívání Jehovy. A když Ježíš vyprávěl své podobenství o návratu marnotratného syna, řekl, že to otec oslavoval „hudbou a tancem“. — Luk. 15:25.

MŮŽE HUDBA SDĚLOVAT NĚJAKOU FILOZOFII?

V dnešní době má hudba daleko důraznější úlohu v každodenním životě. V několika posledních desetiletích se po celém světě prudce rozvinul průmysl, který každoročně chrlí milióny gramofonových desek a kazet. Před sto lety mohli lidé slyšet hudbu jedině bezprostředně při představení, nebo když sami hráli, a to se nedělo často. Dnes lidé slyší hudbu každý den. Je tedy na místě otázka — může hudba zprostředkovat nějakou filozofii? Může hudba ovlivnit smýšlení člověka nebo životní styl?

Bezprostřední odpověď lze najít v rozhlasových a televizních reklamách. Mnoho komerčních reklam je doprovázeno hudbou. Tak se s pomocí hudby název výrobku vrývá do mysli — i do myslí dětí a nemluvňat.

Ve starém Izraeli byla hudba používána podobným způsobem, ale k daleko vznešenějšímu účelu. Žalmy se zpívaly za doprovodu hudby, což bezpochyby lidem pomáhalo, aby si zapamatovali text. Biblická zpráva nám například říká, že při zasvěcení Šalomounova chrámu se shromáždili levitští zpěváci a také jiní „s cimbály a strunnými nástroji a s harfami. . . a spolu s nimi kněží v počtu sto dvaceti, . . . a. . . trubači a pěvci jako jeden muž způsobili, že byl slyšet zvuk chvály a díků Jehovovi“. Hudba zde byla inspirující a povznášející. Sloužila k Jehovově chvále. — 2. Par. 5:12, 13.

Při této příležitosti pravděpodobně zpívali a hráli Žalm 136, a hudba jim jistě pomáhala, aby si vzpomněli na slova. To ukazuje, že hudba může zprostředkovat nějaké sdělení. Může být také prostředkem, který podporuje nějaký výrobek nebo nějakou filozofii nebo doporučuje určitý životní styl, ať již je doprovázena slovy, nebo ne. To dnes platí, ať mluvíme o hudbě klasické nebo o hudbě moderní.

Dílo „Encyclopaedia Britannica“ obsahuje například životopis Ludwiga van Beethovena, který je „všeobecně považován za jednoho z největších skladatelů, který kdy žil“. Je zde o něm řečeno: „Živěji než kterýkoli z jeho předchůdců ukázal, jakou moc má hudba při sdělování životní filozofie bez pomoci mluveného textu.“ Příkladem toho je jeho všeobecně známá „Pastorální symfonie“. Zřetelně je v ní patrná Beethovenova láska k přírodě. Ano, hudba nás může podněcovat a může působit na naše city.

Jiným příkladem může být dílo rakouského skladatele Gustava Mahlera, které je nyní mezi milovníky klasické hudby velmi oblíbené. Jeden znalec hudby mluví o tom, že tento skladatel byl „posedlý smrtí“, a popisuje „neustálé hledání nějakého smyslu života, které prostupuje celý Mahlerův život i jeho hudbu“. Když tento spisovatel mluví o Mahlerově „Symfonii č. 1“, líčí její obsah slovy: „Radost ze života zastírá jakási utkvělá myšlenka na smrt.“ Pokračuje: „Symfonie č. 2 začíná utkvělou myšlenkou na smrt. . . a vrcholí vyznáním křesťanské víry v nesmrtelnost. . . V těchto dílech silně vyniká náboženský prvek.“ Nyní tedy vzniká otázka: Mohl by na posluchače působit Mahlerův náboženský zmatek, jeho utkvělé myšlenky a nervozita?

Jiným příkladem je Stravinského „Svěcení jara“. Tato baletní hudba znázorňuje pohanský rituál, při němž se jedna mladá panna utančí k smrti, aby usmířila boha jara. Jeden komentátor napsal, že tento rituál „je zde vyjádřen hudbou, jejímž nejbezprostřednějším charakteristickým rysem je síla jejího rytmu — hypnotická, nutkavá síla rytmických pasáží“. Účinek je překvapující a snad i zneklidňující. „Měly tím být vyvráceny jistoty hudební tradice, jež panovaly v Evropě.“

Měl by ses tedy pozastavit i nad klasickou hudbou a položit si otázku: Jestliže se budu příliš věnovat určitému typu hudby, bude to ve mně vyvolávat depresi, nebo mě to bude příliš vzrušovat? Pronikne z hudby skladatelova filozofie a ovlivní snad negativně můj způsob myšlení? Jestliže ovšem jeho hudba nepodkopává víru ve stvořitele a v jeho velká díla, pak může být vliv skladatele neurčitý, nebo dokonce i velmi kladný. Pak je také možné naslouchat hudbě, aniž člověk vůbec ví, co měl skladatel na mysli. V tomto případě bude účinek hudby, pokud se vůbec nějaký dostaví, zcela záviset na posluchačově představivosti.

Je možné tato měřítka uplatnit na moderní hudbu? Je moderní hudba povznášející, nebo působí špatným vlivem? Může ohrožovat křesťanskou morálku a duchovní smýšlení? O těchto a dalších otázkách pojednává následující článek.