(1. Jana 5:3) Tato služba je osvěžující, posilující, a bylo by správné, aby byla spojena s radostí. Proto žalmista nabádal lidi, aby do Jehovovy přítomnosti přicházeli „s radostným voláním“.

Důvodem, proč chceme přinášet svatou službu, je, že Jehova je Bůh a tvůrce člověka. Žalmista prohlásil: „Poznejte [uznejte], že Jehova je Bůh. On nás učinil, a ne my sami sebe. Jsme jeho lid a ovce jeho pastvy.“ (Žalm 100:3) Je naším stvořitelem, a proto je naším majitelem, jako je pastýř majitelem svých ovcí. Jehovovo božství a postavení stvořitele a také jeho vlastnosti — to vše poskytuje silný podnět lidem ze všech národů, aby vcházeli na nádvoří jeho svatyně a přinášeli tam díkůvzdání a chválu. Měli bychom také žehnat jeho jménu, totiž mluvit dobře o Nejvyšším, který se představil jménem. Žalmista nabádá: „Pojďte do jeho bran s díkůvzdáním, do jeho nádvoří s chválou. Vzdávejte mu díky, žehnejte jeho jménu. Vždyť Jehova je dobrý; jeho milující laskavost je na neurčitý čas a jeho věrnost pro generaci za generací.“ — Žalm 100:4, 5.

Jehovovy vlastnosti by nás jistě měly podněcovat k tomu, abychom jej chválili. Je absolutně dobrý, bez nejmenšího špatného rysu. Vždy se můžeme spoléhat na jeho milující laskavost neboli soucitný ohled, který projevuje svým služebníkům; trvá na neurčitý čas. „Generaci za generací“ je Jehova věrný a neochvějně projevuje lásku těm, kteří chtějí konat jeho vůli. (Řím. 8:38, 39) Nemáme tedy dobrý důvod, abychom ‚sloužili Jehovovi s jásáním‘?

Boží slovo je živé

Ochotná odpověď

JE-LI třeba udělat nějakou práci, není radostné pracovat s lidmi, kteří jsou horliví a ochotní? Náš stvořitel, Jehova Bůh, také oceňuje, projevují-li jeho služebníci ochotného ducha. Ve svém Slově vyjádřil důvěru, že jeho lid se „dobrovolně nabídne“ k jeho službě. — Žalm 110:3.

Takového znamenitého ducha projevil Boží prorok Izaiáš. Měl nádherné vidění Boží slávy v krásném jeruzalémském chrámu. Na vyvýšeném trůnu se objevil někdo nádherně znázorněný. Okraje roucha toho, kdo seděl na trůnu, naplňovaly chrám a nad nimi se vznášeli serafové. Tito andělští tvorové měli šest křídel, přičemž dvěma létali nebo se vznášeli. Ve svaté přítomnosti si serafové pokorně zakryli tváře a nohy. Jeden seraf volal na druhého: „Svatý, svatý, svatý je Jehova vojsk. Plnost celé země je jeho sláva.“ — Iz. 6:1–3.

Izaiáš se cítil nečistý. „Běda mi!“ zvolal. „Vždyť jsem vlastně umlčen, protože jsem muž nečistých rtů a bydlím mezi lidem nečistých rtů. Mé oči totiž viděly Krále, samotného Jehovu vojsk!“ — Iz. 6:5.

Jeden ze serafů přišel Izaiášovi na pomoc. Rozžhaveným uhlíkem z oltáře zápalné oběti se tento seraf dotkl Izaiášových rtů a tak je očistil. — Iz. 6:6, 7.

Potom Izaiáš slyšel Jehovův mocný hlas: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ Izaiáš bez váhání odpověděl: „Zde jsem, pošli mne.“ Neptal se, co se od něj bude očekávat nebo co by mohl získat, kdyby toto pověření přijal. Jeho ochota byla nepochybná. Izaiáš byl tedy pověřen, aby byl prorokem svému vlastnímu lidu. To neměl být nijak lehký úkol. Izaiáš se měl setkat s mimořádnou nepřístupností a tato situace měla trvat, dokud země nebude zpustošena a její obyvatelé nebudou odvedeni do vyhnanství. — Iz. 6:8–12.

Izaiáš měl oznamovat poselství, a totéž mají činit Ježíšovi učedníci. Boží Syn prohlásil, že „toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi“. (Mat. 24:14) Nabídl ses ochotně k této práci? Vykonáváš ji jako Izaiáš, ačkoli jsou mnozí lidé nepřístupní?