Vzkříšeni ‚každý na svém místě‘
„V Kristu [budou] všichni probuzeni k životu. Každý však na svém místě.“ — 1. Korintským 15:22, 23, „Wilckens“.
1. Jak ukázala Marta, že věří, že Ježíš by byl mohl uzdravit jejího bratra Lazara ze smrtelné choroby?
BYL to smutný zimní den v Betánii, když odsunuli kámen od vchodu do Lazarovy hrobky. Pozůstalí, jeho sestry Marta a Marie, a přátelé rodiny již nepočítali s tím, že Lazara v tomto přítomném systému věcí ještě někdy uvidí. Čtvrtého dne po Lazarově smrti přišel Ježíš Kristus, jeho milovaný přítel — ale zřejmě příliš pozdě. Marta mu šla naproti a řekla mu: „Pane, kdybys byl býval zde, můj bratr by byl nezemřel.“
2, 3. a) Ve kterém dnu očekávala Marta vzkříšení svého pohřbeného bratra? b) S vírou kterého jejího předka bylo možno srovnat Martinu víru ve vzkříšení?
2 Ježíš řekl Martě: „Tvůj bratr vstane.“ Marta dala najevo, že věří ve vzkříšení, protože Ježíši odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ — Jan 11:1–24.
3 Marta měla na mysli vzkříšení všech zemřelých, vzkříšení, k němuž dojde na zemi pod panstvím Mesiáše neboli Krista, pod Božím královstvím. Věřila, že tímto Mesiášem je Ježíš, ten, který — podobně jako před staletími proroci Eliáš a Elizeus — již vzkřísil lidi. (Jan 11:27) Její víra ve vzkříšení se podobala víře, jakou projevil její předek Abrahám, který byl nazván „přítelem Jehovovým“. (Jak. 2:21–23) Martin bratr Lazar byl již mrtev a pohřben. V případě Abrahámově to bylo jinak. Jeho syn Izák byl ještě živ, ale měl být obětován. Byl již jakoby mrtev, protože Abrahám byl rozhodnut poslechnout Jehovu, který mu přikázal Izáka obětovat. O víře, kterou projevil Abrahám v této zkoušce, napsal Pavel, jeden z Abrahámových potomků:
4. Odkud přijal Abrahám „obrazným způsobem“ svého syna Izáka?
4 „Vírou Abrahám, když byl zkoušen, jako by obětoval Izáka, a muž, který rád přijal zaslíbení, se pokoušel obětovat svého jednozplozeného syna, ačkoli mu bylo řečeno: ‚Co bude nazváno „tvé semeno“, bude skrze Izáka.‘ Počítal však s tím, že Bůh je schopen dokonce ho i vzkřísit z mrtvých; a odtud ho také skutečně obrazným způsobem přijal.“ — Žid. 11:17–19; 1. Mojž. 22:1–18; Iz. 41:8; 2. Par. 20:7.
5, 6. a) Kdy očekával Abrahám vzkříšení mrtvých? b) Byla Abrahámova, Izákova a Jákobova víra v Boží mesiášskou vládu otřesena tím, že tito muži za svého života nedostali to, co bylo slíbeno?
5 Abrahám tedy věřil, že pod Kristovým královstvím budou mrtví vzkříšeni. Ježíš Kristus, jehož vlastní vzkříšení bylo předstíněno obrazným vzkříšením Izáka, řekl jednou některým Židům, Abrahámovým potomkům: „Abrahám, váš otec, se velice radoval z vyhlídky, že uvidí můj den, a viděl jej a radoval se.“ (Jan 8:56) V souladu s Ježíšovými slovy čteme o Abrahámovi, otci Izáka a dědu Jákoba:
6 „Ti všichni zemřeli ve víře, ačkoli neobdrželi splnění těch zaslíbení, ale viděli je zdaleka a vítali je a veřejně oznamovali, že jsou cizinci a dočasní usedlíci v zemi. Ti, kteří říkají takové věci, totiž dokazují, že vážně hledají své místo. . . Ale nyní usilují o lepší místo, to jest o to, jež patří k nebi [k nebeskému království, v němž na trůnu sedí Kristus]. Proto se Bůh za ně nestydí, aby byl vzýván jako jejich Bůh, protože pro ně připravil město.“ — Žid. 11:13–16.
7, 8. a) Jak ukázal Ježíš v rozhovoru se saduceji, že Abrahám, Izák a Jákob budou jistě vzkříšeni? b) Co vykoná mesiášský panovník nebeské vlády pro Abraháma, Izáka a Jákoba podle Žalmu 45:16 (45:17, „KB“)?
7 Protože pro Abraháma, Izáka a Jákoba učinil Bůh opatření, je jisté, že tito muži víry, kteří zemřeli již ve staré době, budou vzkříšeni pod vládou neboli „městem“, v němž bude vládnout oslavený Mesiáš neboli Kristus. Na to poukázal Ježíš v rozhovoru s příslušníky židovské sekty saduceů, kteří nevěřili ve vzkříšení Abraháma, Izáka a Jákoba. Řekl: „Při vzkříšení se muži nežení a ženy se nevdávají, ale jsou jako andělé [nikoli: jsou andělé] v nebi. Pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co k vám Bůh mluvil a řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahámův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? Není Bohem mrtvých, ale živých.“ — Mat. 22:30–32.
8 Jehova byl Bohem Abrahámovým, Izákovým a Jákobovým již před tím, než tito muži zemřeli. Bohem živého Abraháma, živého Izáka a živého Jákoba může být jen tehdy, až tyto patriarchy vzkřísí. Budou žít na zemi pod nebeskou vládou neboli „městem“, jež jim připravil Jehova, jejich Bůh. Oslavený Mesiáš, Ježíš, panovník v tomto „městě“, je ‚ustanoví za knížata po celé zemi‘, čímž se splní Žalm 45:16 (45:17, „KB“). Budou svědky toho, že nebeskému Mesiáši budou právem patřit tituly uvedené u Izaiáše 9:6; stane se pro ně Věčným otcem.
9. Co napsal prorok Izaiáš o vzkříšení mrtvých? Koho postihne „soudcovské rozhodnutí“, které bude předcházet?
9 Abrahám, Izák a Jákob i další lidé, kteří ve staré době zůstali věrní ve víře, budou vzkříšeni v „posledním dnu“, o němž se zmínila Marta v rozhovoru s Ježíšem krátce před tím, než Ježíš jejího bratra Lazara opět vzkřísil k životu na zemi. (Jan 11:24–44) Lidé, kteří mají být vzkříšeni, budou vykoupeni výkupní obětí Ježíše Krista; prorok Izaiáš o nich napsal pod inspirací: „V ten den se bude v judské zemi zpívat tato píseň: . . . ‚Tvoji mrtví budou žít. Mrtvé tělo, které je mé — ti vstanou. Probuďte se a radostně volejte, obyvatelé prachu! Protože vaše rosa je jako rosa ze slézu [na rozdíl od vysušených mrtvých těl], a země vydá zrozením i ty, kteří jsou bezmocní ve smrti.‘ “ (Iz. 26:1, 19) Dojde tedy ke znovuzrození, ke znovustvoření těch, kteří na zemi zemřeli. Nastane tehdy, až Jehova provede své soudcovské rozhodnutí nad světem, který na sebe uvalil vinu krve, protože uvedl předčasně do šeolu, hrobu, tolik nevinných lidí. Stane se to tedy po „válce velkého dne Boha, Všemohoucího“, po světové situaci, která je v Bibli označena jako Armageddon. — Zjev. 16:14, 16; 19:11–21.
10. Proč v „posledním dnu“ již země nebude hřbitovem?
10 Mrtví budou tedy vzkříšeni v „posledním dnu“, o němž mluvila Marta, a nebudou již ležet přikryti v náruči země. (Iz. 26:20, 21) V tomto „posledním dnu“ bude vykoupeným zemřelým poskytnut nový lidský život podobný čerstvé rose. Země již nebude hřbitovem.
11, 12. Proč se králi Herodovi Velikému nepodařilo zabít novorozeného „krále židovského“, ačkoli se o to krutě snažil?
11 Vrátí se zpět i zemřelí kojenci a nezletilé děti, a budou mít příležitost vyrůst na rajské zemi do věčné mladistvé síly. Tak bude dosaženo pravého opaku toho, co způsobil král Herodes Veliký, když nařídil pobíjení. Poslal astrology, kteří přišli od východu, do Betléma, kde mu měli vyhledat „krále židovského“, který se narodil nedlouho předtím. Měl v úmyslu zabít Ježíše, syna židovské panny Marie. Když bylo zmařeno jeho lstivé úsilí zajistit místo předpokládaného židovského krále, vyslal své vojáky a nechal pobít všechny chlapce ve věku od dvou let níže. Žal matek v Betlémě a okolí, které byly oloupeny o své děti, byl předpověděn v biblickém proroctví, které také obsahuje slova útěchy vzhledem ke vzkříšení.
12 Evangelista Matouš nám sděluje: „Tehdy se splnilo, co bylo řečeno prorokem Jeremiášem, který řekl: ‚Bylo slyšet hlas v Ráma, plačící a velmi naříkající; byla to Ráchel, plačící pro své děti, a nechtěla se dát utěšit, protože již nejsou.‘ “ (Mat. 2:1–18) Marie však nepatřila k těm matkám, které plakaly a naříkaly, protože se svým synem Ježíšem utekla do Egypta, kde zůstala až do Herodovy smrti.
13. Co je „země nepřítele“, z níž se vrátí povražděné nevinné malé děti, vezmeme-li v úvahu, jak Matouš uplatnil Jeremiášovo proroctví?
13 Pro ty bezmocné matky však nebyla situace zcela beznadějná. V proroctví Jeremiášově, z něhož citoval Matouš, je dále řečeno: „Tak řekl Jehova: ‚ „Zadrž svůj hlas od pláče a své oči od slz, protože existuje odměna za tvou činnost,“ je Jehovův výrok, „a oni se jistě vrátí ze země nepřítele.“ ‘ “ (Jer. 31:15, 16) Způsob, jak Matouš pod inspirací uplatnil Jeremiášovo proroctví, ukazuje, že výrazem „Země nepřítele“ nebyl míněn starověký Babylón v době Jeremiášově. Byla to země, kam nepřítel, Herodes Veliký, předčasně poslal své nevinné oběti, země smrti. Také smrt je označována jako „nepřítel“, neboť v 1. Korintským 15:26 čteme: „Jako poslední nepřítel má být odstraněna smrt.“
14. a) V jaké míře byla babylónská země pro Izraelity za dnů Jeremiášových jako místo smrti? b) Jak se „vrátí“ nevinné malé děti z Betléma? Ve kterém dnu?
14 Židé, kteří byli zajati a odvedeni do předkřesťanské Babylónie, byli ‚určeni ke smrti‘. Mnozí z těch, kteří tam byli odvedeni, zemřeli tam jako cizinci. (Žalm 79:11; 102:20; 102:21, „KB“; Iz. 14:17) V roce 537 př. n. l. a později se tisíce židovských „zajatců“ vrátily z Babylóna, ze země nepřítele. ‚Návrat‘ nevinných malých dětí z Betléma je ještě v budoucnosti. Je to vzkříšení v „posledním dnu“, o němž mluvila Marta z Betánie a který začne po „válce velikého dne Boha, Všemohoucího“, po válce armageddonské, až bude satan, ďábel, a jeho démonští andělé svázáni a uvrženi do propasti. — Zjev. 20:1–3, 11–15.
DEN SOUDU
15. Jak naznačil Ježíš, že „poslední den“ bude pro vzkříšené zemřelé dnem soudu?
15 Tento „poslední den“ bude pro vzkříšené lidi, včetně těch, kteří pohrdali Ježíšem a nepřijali jeho slova, dnem soudu. Ježíš to naznačil slovy: „Kdo si mne neváží a nepřijímá mé výroky, má toho, kdo ho soudí. Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v posledním dnu.“ (Jan 12:48) Ježíš uvedl čas soudu světa lidí do souvislosti se vzkříšením, když řekl: „A dal mu [Bůh] moc soudit, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří konali dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří konali hanebnosti, ke vzkříšení soudu.“ (Jan 5:27–29; viz „Strážnou věž“ č. 6, 1979, námět „Vzkříšení života a vzkříšení soudu“.) Tento „poslední den“ nebude přirozeně den o 24 hodinách. Bude trvat tisíc let a časově bude odpovídat tisíciletému panství Kristovu. — 2. Petra 3:8; Zjev. 20:4, 6.
16. Proč nadcházející „den“ soudu bude nádherný den, jak to naznačuje 1. Korintským 15:25, 26?
16 Bude to nádherný „den“, vyznačující se tím, že budou odstraněny všechny následky smrti, kterou jsme všichni zdědili od Adama a Evy na základě rozsudku smrti, jenž byl nad nimi vysloven. Měli bychom proto s očekáváním vyhlížet Kristovo tisícileté panství, protože v 1. Korintským 15:25, 26 je napsáno: „Musí vládnout jako král, dokud Bůh nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel má být odstraněna smrt (kterou jsme zdědili od Adama).“
17. Jestliže někdo zemře v tomto „dnu“ soudu, jaký bude k tomu důvod? Jakou smrtí zemře?
17 Že adamovské smrti, smrti, kterou jsme zdědili, bude zasazena smrtelná rána, to bylo znázorněno slovy, která dal Ježíš napsat prostřednictvím apoštola Jana. Ve Zjevení 20:13, 14 je o „posledním dnu“, kdy má dojít ke vzkříšení, napsáno: „A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, a smrt a hádes vydaly mrtvé, kteří v nich byli, a ti byli jednotlivě souzeni podle svých skutků. A smrt a hádes byly vrženy do ohnivého jezera. To znamená druhou smrt, ohnivé jezero.“ Kdo tedy zemře ještě potom, nezemře následkem smrti zděděné od Adama. Zemře proto, že úmyslně přestoupil Boží zákon a zhřešil. Zemře tedy „druhou smrtí“, z níž nebude vzkříšen.
18. Od jaké smrti osvobodí Ježíš Kristus lidi? Čím je tudíž pro ně?
18 Ježíš Kristus osvobodí lidi pouze z adamovské smrti a z hádu, všeobecného hrobu. Potvrdil to slovy: „Já jsem první a poslední a živý; . . . mám klíče smrti a hádu.“ (Zjev. 1:17, 18) Právem tedy Ježíš řekl Martě: „Já jsem vzkříšení i život.“ — Jan 11:25.
19. Který muž, známý svou trpělivostí, bude patřit ke vzkříšeným? Dokdy chtěl ležet pohřbený v šeolu?
19 K těm, v jejichž prospěch panující král Ježíš Kristus použije klíče hádu (neboli hebrejsky šeolu), patří také muž, který je proslulý svou trpělivostí: Job ze starověké země Uz, která byla na Blízkém východě. Pro obtíže a starosti, které nás dnes postihují, se mohou někteří z nás dostat tak daleko jako Job, že si přejí, aby byli mrtví a pohřbeni v hádu neboli šeolu. Měli bychom však jako Job věřit ve vzkříšení. Job věděl, že potom, až v „posledním dnu“ nastane vzkříšení, bude osvobozen od všech tehdejších těžkostí lidstva. Kdyby byl zemřel a byl pohřben, odpočíval by tak dlouho, až by „nebe“ neboli nadlidské moci, které nyní panují nad lidstvem, zmizelo. Až zmizí, umožní to na zemi podivuhodnou změnu poměrů. Proto se Job modlil k Jehovovi Bohu:
20. Oč prosil Job Boha podle slov u Joba 14:12–15?
20 „I člověk se musí položit a nevstane. . . neprobudí se ani nebudou pozvednuti ze svého spánku. Kdybys mne tak schoval v šeolu, abys mne ponechal v úkrytu, dokud se neodvrátí tvůj hněv, abys mi stanovil časovou hranici a vzpomněl si na mne! Jestliže tělesně schopný muž zemře, může opět žít? Po všechny dny své nucené služby [podmíněné tím, že Bůh připouští zlo] budu čekat, až mi přijde úleva. Zavoláš a já sám ti odpovím. Budeš toužit po díle svých rukou.“ — Job 14:12–15.
21. Čí výraz obličeje se měl podle Jobova přání k němu změnit? Co očekával, že pro něj učiní jeho „vykupitel“?
21 Job v době svého soužení neviděl, že Boží obličej k němu byl obrácen se zalíbením. Máme někdy my, následkem těžkostí, které Bůh připouští, pocit, že se na nás dívá s nelibostí, a přejeme si, aby se tak říkajíc změnil jeho výraz obličeje vůči nám? V nadcházejícím „posledním dnu“ dojde ke vzkříšení mrtvých ze šeolu neboli hádu a to bude důkazem, že se Jehova Bůh dívá na vykoupené lidi příznivě. Job věřil, že pro něj i pro jiné lidi bude existovat vzkříšení, protože existuje „vykupitel“, někdo, kdo přinese výkupní cenu, aby jej vykoupil zpět z „nucené služby“, do níž byl prodán.
22, 23. a) Nač se Job spoléhal, když věřil, že se naskytne někdo, kdo vytvoří základ pro jeho vzkříšení? b) Kdy měl přijít tento „vykupitel“ podle Jobova očekávání? Čí obličej svědčící o přízni si přál vidět?
22 Ačkoli tři muži Joba falešně obviňovali, Job přece důvěřoval ve svou ryzost k Jehovovi. Byl proto přesvědčen, že pro něj bude existovat „vykupitel“. Tento „vykupitel“ měl povstat po Jobově smrti, ale Job o sobě zanechal dobrou zprávu pro svého „vykupitele“. S důvěrou, že budoucí „vykupitel“ vytvoří základ pro vzkříšení, zvolal Job:
23 „A já sám dobře vím, že můj vykupitel je živ a že přijde po mně a pozvedne se nad tím prachem. A po mé kůži, kterou sedřeli, hle! Hle, sice vysílen ve svém těle [následkem odírání], spatřím Boha, kterého spatřím sám pro sebe a kterého jistě uvidí mé vlastní oči, ale ne nějaký cizinec. Mé ledviny hluboko ve mně selhaly [následkem napjatého očekávání]“. — Job 19:25–27.
24. Jak byl „vykupitel“, jehož dal Bůh, příbuzný s lidstvem? Co dal „výměnou za mnohé“?
24 Ať si tedy satan, ďábel, dále pomlouvá lidi a tvrdí, že si nezaslouží vzkříšení, protože z lidského rodu nemohou vzejít žádní muži a ženy, kteří by zachovali ryzost k Bohu. Vzkříšení nastane v „posledním dnu“, o němž mluvila Marta z Betánie. Proč? Protože Bůh, pro něhož není nic nemožného, poslal „vykupitele“, a to svého jednozplozeného Syna, který se narodil jako dokonalý člověk, a je proto s lidmi v příbuzenském vztahu. Přišel přechodně na zem, ne aby mu bylo slouženo, ale „aby sloužil a dal svou [lidskou] duši jako výkupné výměnou za mnohé“. (Mat. 20:28; Mar. 10:45) Tak může Bůh ospravedlnit vzkříšení všech těch, kteří byli obětní smrtí Ježíše Krista vykoupeni.
25. Proč „poslední den“ nebude posledním dnem existence lidstva? Co učiní Bůh pro lidi v tomto „dnu“?
25 Výrazem „poslední den“ není míněn poslední den existence lidstva, protože v tomto „dnu“ pod tisíciletým panstvím Kristovým dojde ke vzkříšení vykoupených lidí. Bude to „poslední den“ po všech těch předcházejících dnech, kdy Bůh připouštěl, aby nad lidstvem vládl hřích a smrt a kdy nesčetné milióny sestoupily do šeolu neboli hádu. Bude to „den“, kdy Bůh bude vykoupené lidi považovat za zproštěné všech hříchů, jichž se dopustili. Kdy je bude poučovat o svých spravedlivých požadavcích, které bude nutné, aby plnili, budou-li chtít dosáhnout věčného života v obnoveném pozemském ráji. — Iz. 26:9; Řím. 6:7.
26. a) V jakém smyslu byl Kristus vzkříšen „na svém místě“? b) Jak vyplývá z 1. Tessalonicenským 4:16, že ještě další budou vzkříšeni podle určitého pořádku, pokud jde o pořadí, místo a důležitost?
26 A tak „vykupitel“ musel nejdříve zemřít a být vzkříšen, než může dojít ke vzkříšení lidí, kteří mají být vykoupeni. Vzkříšení vykupitele, Ježíše Krista, mělo tedy prvořadou důležitost a bylo na prvním místě. Byl vzkříšen „na svém místě“, a to podle své důležitosti. Kromě něj jsou ještě jiní, jejichž vzkříšení co do pořadí, místa a důležitosti předchází před vzkříšením Joba, povražděných malých dětí z Betléma a jiných zemřelých. Na to nás upozorňují inspirovaná slova v 1. Tessalonicenským 4:16, kde čteme: „Ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve.“ („Bič“) Kdo jsou ti, kteří vstanou nejdříve? Kdy a kde se to stane?