Otázky čtenářů

● Uvádí Bible nějaké konkrétní definice, pokud jde o to, co je morální nebo nemorální v sexuálních vztazích mezi manžely? Patří k odpovědnosti sborových starších, aby se snažili vykonávat dozor nad členy sboru v těchto intimních manželských záležitostech?

Je třeba uznat, že Bible neudává žádná zvláštní pravidla nebo omezení v tom, jak manžel a manželka jednají v pohlavních vztazích. Nacházíme krátké popisy vhodných projevů lásky, jako například v Přísloví 5:15–20 a v různých verších Písně Šalomounovy (1:13; 2:6; 7:6–8). Tyto a další verše jako Job 31:9, 10 přinejmenším naznačují, co bylo obvyklé nebo normální při milostné hře a pohlavních vztazích, a shodují se s tím, co je i dnes všeobecně považováno za obvyklé a normální.

Nejpůsobivější radou v Písmu je, abychom měli nerozdělenou lásku k Bohu a milovali svého bližního jako sami sebe; manžel má milovat svou manželku jako své vlastní tělo, starat se o ni a přiznávat jí čest. (Mat. 22:37–40; Ef. 5:25–31; 1. Petra 3:7) Jak říká apoštol, láska „se nechová neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se podráždit“. (1. Kor. 13:4, 5) To jistě vylučuje vynucování neobvyklých způsobů, které manželský druh považuje za ošklivé, nebo dokonce odpuzující a zvrácené.

Bible nejde dále za tato základní vodítka, a tak nemůžeme nic víc než radit v souladu s tím, co říká Bible. V minulosti se v tomto časopisu objevily některé poznámky v souvislosti s jistými neobvyklými sexuálními praktikami, například orálním stykem v manželství, a takové jednání bylo postaveno na roveň hrubé pohlavní nemravnosti. Z toho byl vyvozen závěr, že jedincům, kteří se zabývají takovými sexuálními praktikami, by měla být odňata pospolitost, jestliže svého jednání nelitují. Byl vyjádřen názor, že starší sboru mají autoritu vyšetřit a právně projednat takové praktiky v manželském styku.

Další pečlivé zkoumání této otázky nás však přesvědčuje — s ohledem na nepřítomnost jasných biblických pokynů —, že to jsou záležitosti, ve kterých musí manželské dvojice samy nést před Bohem odpovědnost, a že není úkolem starších ve sboru, aby určovali chování v takových intimních manželských vztazích nebo aby někomu odnímali pospolitost pouze na základě takového jednání.a Jestliže se ovšem někdo chce obrátit ke staršímu o radu, může to udělat, a starší s ním může jako pastýř uvažovat o biblických zásadách, přičemž se nebude pokoušet o „dozor“ nad manželským životem tazatele.

Tím není míněno, že schvalujeme všechny ty různé sexuální zvyky, protože tak tomu rozhodně není. Prostě je tím vyjádřen zdravý smysl pro odpovědnost, abychom nechali rozhodovat Písmo a zdrželi se dogmatického postoje v případech, kde pro to není dostatečný podklad, protože nejsou biblické důkazy. Také to vyjadřuje důvěru, že Jehovův lid jako celek chce všechno dělat jako pro Boha a že chce zrcadlit Boží skvělé vlastnosti ve všech svých záležitostech. Je tím vyjádřena ochota ponechat soud o takových intimních manželských otázkách v rukou Jehovy Boha a jeho Syna, kteří jsou moudří a znají všechny okolnosti potřebné k vynesení správného rozhodnutí. Připomeňme si, že „všichni budeme stát před Boží soudcovskou stolicí“ a že „každý z nás bude Bohu skládat účty sám za sebe“. (Řím. 14:7–10, 12) „Vždyť musíme být učiněni zjevnými před Kristovou soudcovskou stolicí, aby každý dostal svou odměnu za věci, které dělal v těle, podle toho, co prováděl, ať je to dobré nebo podlé.“ — 2. Kor. 5:10.

Také bychom si měli uvědomit, že apoštol neadresoval svou radu v Kolossenským 3:5, 6 pouze svobodným osobám, ale i manželům. Řekl: „Umrtvujte proto své tělesné údy, které jsou na zemi, pokud jde o smilstvo, nečistotu, pohlavní choutky, škodlivou žádost a chamtivost, jež je modlářstvím.“ V 1. Tessalonicenským 4:3–7 Pavel dále radí, aby „každý z vás věděl, jak se ujmout vlády nad svou nádobou ve svatosti a cti, ne v chtivých pohlavních choutkách, jaké též mají ty národy, které neznají Boha. . . Bůh nás totiž nepovolal, aby dovolil nečistotu, ale ve spojitosti s posvěcením.“

Výrazem „pohlavní choutky“ apoštol jistě neodsoudil normální pohlavní touhu, která může být vyjádřena a uspokojena v rámci manželského uspořádání. Máme normální chuť jíst a pít a můžeme ji vhodně uspokojit. Někdo se ale může svým požitkářstvím a nedostatkem sebeovládání stát nenasytným žroutem či pijanem. Podobně by také někdo mohl být natolik zaujat sexem, že by uspokojování sexuálních potřeb postavil za konečný cíl, místo aby na ně nahlížel jako na přídavek či podřízený doplněk k vyjádření lásky, k níž nabádá Bible. Je-li tomu tak, pak takový člověk dojde až k chamtivosti, „jež je modlářstvím“, a sexuální touha se mu stává předmětem modlářství. — Ef. 5:3, 5; Fil. 3:19; Kol. 3:5.

Co když se jeden z manželů, snad manželka, obrátí na staršího ve sboru se stížností, že ji její manžel zneužívá a nutí k sexuálním praktikám, které ona zavrhuje jako odporné a zvrácené? Je-li manželský partner ochoten pohovořit si o věci, pak starší, možná ve společnosti jiného staršího, může nabídnout manželskému páru, že se pokusí jim pomoci vyřešit jejich problém biblickou radou.

Co když si některý z manželů stěžuje, že určité sexuální zvyky manželského druha jsou takové, že by mohly být zahrnuty do řeckého výrazu porneia, jež užívá Matouš 19:9 („smilstvo“, „NS“)? Jak jsme ukázali, Písma neposkytují podrobnou informaci, která by zřetelně vymezovala, které sexuální zvyky v manželství jsou nebo nejsou porneia. Můžeme uvést, že řecký výraz vznikl ze slova se základním významem „prodávat“ nebo „vzdát se, oddat se chtíči či oplzlosti“. Slovesná forma (porneuo) má mezi svými významy také „vzdát se prostopášnosti“ (Liddelův a Scottův „Řecko-anglický slovník“). Jestliže se osoba v manželství domnívá, že sexuální zvyky manželského druha — ačkoli se netýkají nikoho mimo manželství — jsou natolik hrubé povahy, že znamenají jasné oddávání se oplzlosti nebo svádění k ní, pak takový závěr musí být jeho či jejím vlastním rozhodnutím a odpovědností.

Taková osoba se snad může domnívat, že jí okolnosti dávají biblický podklad k rozvodu. V tom případě však musí taková osoba přijmout plnou odpovědnost před Bohem za jakékoli jednání, které podnikne vzhledem k rozvodu. Od starších nelze očekávat, že vyjádří souhlas s rozvodem (v biblickém smyslu), jestliže si nejsou jisti důvody. Současně nejsou oprávněni vnucovat své svědomí někomu jinému, jestliže je záležitost problematická. (Jak. 4:11, 12) Použitím přiléhavé biblické rady mohou starší takové osobě objasnit vážnost věci a plnou odpovědnost, která na této osobě spočine, jestliže se uskuteční rozvod. Pokud někdo prostě hledá záminku k rozbití manželských pout, pak může očekávat pouze Boží nepřízeň, neboť tomu, kdo jedná proradně se svým manželským druhem, Bůh říká, že „nenávidí rozvod“. (Mal. 2:16) „Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky“; nikdo, kdo se rozvádí jen pod nějakou záminkou a pak znovu vstoupí do manželství, neunikne tomuto soudu. (Žid. 13:4) Starší si mohou být jisti, že Pán „vynese na světlo tajné věci tmy a zjeví rady srdce“ ve svém patřičném čase. (1. Kor. 4:4, 5) Žádný, kdo rozsévá klam a zradu, neunikne žni utrpení, neboť „Bohu se nelze posmívat“. — Gal. 6:7, 8.

Starší sboru poskytují bratrům možnost tříbit si své svědomí v otázkách, kde Písmo nedává jednoznačný návod. Právě tak mají starší právo uplatňovat své svědomí při posuzování těch, kteří se zaplétají do problematických záležitostí. Počínání některého člena sboru může být v těchto směrech takové, že se starší upřímně domnívají, že by ho nemohli svědomitě doporučit pro nějakou příkladnou službu ve sboru; k tomu jsou plně oprávněni. — 1. Tim. 1:19; 3:2–12; 5:22.

[Poznámka pod čarou]