poselství omezit svou svobodu v oblékáni, abys nepřiváděl ke klopýtání své bratry?

19–21. a) Proč se svědkové Jehovovi snaží zůstat odděleni od světa? b) V jakém dalším směru musíme dávat pozor, abychom zůstali odděleni od světa?

¹⁹ Ano, Ježíš měl pravdu, když řekl, že křesťané nebudou „částí světa“. (Jan 17:16) Svědkové Jehovovi káží dobré poselství, vyhýbají se zlému a projevují si navzájem lásku a ohleduplnost, a tím vším se opravdu odlišují. Jsou odděleni od světa, a to přináší svědkům požehnání, v neposlední řadě proto, že jsou uchráněni mnoha problémů, které postihují dnešní svět.

²⁰ Vážíš si ve svém životě toho, že jsi oddělen od světa, a upevňuješ tento postoj? Nezapomeň, že pokud by byli svědkové Jehovovi méně odděleni, podobali by se více světu, jehož bohem je satan ďábel. (2. Kor. 4:4) Ztratili by tím své jasné charakteristické rysy, které mají jako ‚svatý‘ lid, a nepodařilo by se jim udržet se „bez poskvrny od světa“. Potom by již neměli „způsob uctívání, který je čistý a neposkvrněný ze stanoviska našeho Boha“. (Jak. 1:27; 1. Petra 1:14–16) Zjišťuješ-li, že by ses chtěl více podobat světu, pamatuj na výstrahu u Jakuba 4:4.

²¹ Apoštol Pavel prorokoval, že v dnešním světě bude vynikat ještě další vlastnost. Řekl, že lidé budou „milovat peníze“. (2. Tim. 3:1, 2) A skutečně tomu tak je. Touha po penězích se dnes stává tak velkou silou, že ovlivňuje život mnoha lidí ze všeho nejvíce. Liší se křesťané i v tomto směru? Můžeme obstát v dnešním světě aniž ‚milujeme peníze‘? Budeme o tom mluvit v dalším vydání „Strážné věže“.

Otázky čtenářů

◼ Měl by si křesťan osobně ‚označit‘ ve smyslu 2. Tesaloničanům 3:14, 15 někoho ve sboru, kdo není na základě svého způsobu života nebo svého postoje nejlepší společností?

Ti, kteří se stávají částí křesťanského sboru, milují Jehovu a upřímně chtějí žít podle jeho zásad. Je lépe pěstovat společenství s nimi než se světskými lidmi. Ve společnosti některých křesťanů se snad cítíme lépe, stejně jako Ježíš ‚zvlášť miloval‘ apoštola Jana a byl zvlášť blízký třem ze dvanácti. Ale vybral si všechny a o všechny měl zájem a všechny miloval. (Jan 13:1, 23; 19:26; Mar. 5:37; 9:2; 14:33) Ačkoli mají všichni bratři nedostatky, pro které musíme mít pochopení a musíme je odpouštět, víme, že spoluvěřící jsou pro nás většinou dobrými společníky. (1. Petra 4:8; Mat. 7:1–5) Vzájemná láska je charakteristickým znakem křesťanského sboru. — Jan 13:34, 35; Kol. 3:14.

Někdy se však může stát, že někdo zastává postoj nebo žije způsobem, který osobně neschvalujeme. Apoštol Pavel psal o některých křesťanech v Korintu, jejichž osobní názory na vzkříšení nebyly správné a kteří snad žili podle hesla: ‚Jezme a pijme a buďme veselí.‘ Zralí křesťané v tom sboru se museli mít na pozoru před takovými osobami. Pavel totiž radil: „Nedejte se svést. Špatná společenství kazí užitečné zvyky.“ — 1. Kor. 15:12, 32, 33.

Tato všeobecná rada platí i dnes. Někteří křesťanští rodiče mohou například zjistit, že na jejich děti špatně působí, když tráví čas s některými jinými mladými, kteří snad neberou pravdu vážně nebo mají světské smýšlení. Snad budou mít ještě tyto jiné děti užitek ze zbožné výchovy. Ale dokud o tom nebudou důkazy, uloží snad tito manželé svým dětem nějaká omezení, pokud jde o hraní s takovými dětmi a jejich navštěvování. To by nebylo ‚označení‘, o jakém se mluví ve 2. Tesaloničanům ve třetí kapitole. Rodiče prostě uplatňují Pavlovu radu, že je nutné vyhýbat se „špatným společenstvím“.

Situace, které si vyžadují ‚označení‘, jsou vážnější než výše uvedený příklad s dětmi. Někdy se stane, že někdo ve sboru jde nebiblickou cestou, která vyvolává velké zneklidnění, ačkoli ještě není důvodem k odnětí pospolitosti, o jakém se mluví v 1. Korinťanům 5:11–13. K takovému chování došlo ve sboru ve starověké Tesalonice, takže Pavel napsal: „Slyšíme. . . , že někteří mezi vámi chodí nepořádně, vůbec nepracují, ale vměšují se do toho, co se jich netýká.“

Co měli dělat ostatní křesťané v Tesalonice? Pavel napsal: „Nařizujeme vám ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, jenž chodí nepořádně, a ne podle ústního podání, které jste přijali od nás. Bratři, vy však nepolevujte v konání dobra. Jestliže však někdo neposlouchá naše slovo prostřednictvím tohoto dopisu, označte si takového a přestaňte se s ním stýkat, aby se zastyděl. A přece ho nepovažujte za nepřítele, ale dále ho napomínejte jako bratra.“ — 2. Tes. 3:6, 13–15.

Pavel tedy nejmenoval ty lenivé lidi, kteří se vměšují do cizích záležitostí, ale ukázal sboru jejich nesprávné jednání. Všichni křesťané, kteří věděli, kdo jsou tito nepořádní lidé, s nimi potom mohli jednat jako s „označenými“. Rada „označte si takového“ obsahovala řecké slovo, jež znamená „vložte na něj znamení“, to znamená „zvlášť si někoho všímat“. („Překlad nového světa — Bible s odkazy“, poznámka pod čarou.) Pavel řekl: „Přestaňte se. . . stýkat“ s označeným, „aby se zastyděl“. Bratři se mu neměli úplné vyhýbat, protože jim Pavel radil, aby ho ‚dále napomínali jako bratra‘. Ale tím, že s ním omezili společenské styky, jej mohli přimět k tomu, aby se zastyděl a aby si snad uvědomil, že se musí přizpůsobit biblickým zásadám. Bratři a sestry byli mezitím chráněni před jeho nezdravým vlivem. — 2. Tim. 2:20, 21.

Dnešní křesťanský sbor také uplatňuje tuto radu.a „Strážná věž“ z 1. února 1982. str. 31 (angl.), zdůrazňovala, že označování se nemá dít jen pro nějakou rozdílnost v osobních názorech nebo tehdy, když se nějaký křesťan osobně rozhodne, že se s někým nebude blíže stýkat. Jak je patrné z případu v Tesalonice, označení je spojeno s vážným porušením biblických zásad. Starší se nejdříve několikrát pokusí pomoci tomu, kdo porušuje zásady, a napomenou ho. Jestliže problém trvá dále, mohou pronést ve sboru varovný proslov, při kterém nikoho nejmenují, a poukázat v něm na nepořádné jednání, o které jde, podobně jako varoval Pavel Tesaloničany. Potom budou jednotliví křesťané považovat tuto chybující osobu za „označenou“.

K tomu je spíše třeba dobré rozlišovací schopnosti než nějakých předem stanovených pravidel o každém hledisku označování. Pavel nedal v Tesalonice k tomuto problému žádná podrobná pravidla. Nenaznačil například, jak dlouho snad někdo musel odmítat pracovat, než mohl být označen. Starší jsou ve styku se stádem, a proto mohou podobně uplatnit zdravou úvahu a rozlišovací schopnost, když rozhodují, zda je určitá situace natolik vážná a znepokojující, že je nutné pronést před sborem varovný proslov.b

[Poznámky pod čarou]