požehnání a ochranu. Malé syrské vojsko pod velením Hazaele úspěšně vniklo do Judeje a přinutilo Joase, aby jim vydal poklady ze svatyně. Když syrské vojsko odtáhlo, byl král nemocným a zlomeným mužem. Nakonec jej zavraždili dva z jeho vlastních služebníků. — 2. Král. 12:17–21; 2. Par. 24:23–27.

Jak jinak však mohl probíhat Joasův život, kdyby byl zůstal Jehovovým vděčným služebníkem a zachoval si Boží přízeň a ochranu! I náš život může být jiný, pokud neztratíme ocenění pro Boží spravedlivé požadavky. Duch nevděčnosti může způsobit jedině zkázu, jako tomu bylo v případě Joasově. Usilovně se proto snažme zachovat si hluboké ocenění pro božské vedení.

Otázky čtenářů

● Bylo by vůbec správné modlit se za někoho, komu byla odňata pospolitost s křesťanským sborem?

V minulosti panoval názor, že takové modlitby by nebyly vhodné. A jsou dobré biblické důvody pro zdrženlivost v tomto směru. Ale důležité biblické rady doporučují spíše brát v úvahu každou jednotlivou situaci než zastávat kategorický postoj.

Boží názor nám pomáhají poznat obzvláště slova z 1. Jana 5:16, 17. Je tam řečeno: „Vidí-li někdo, že jeho bratr se dopouští hříchu, který není k smrti, ať za něho prosí; a Bůh mu daruje život, jestliže nehřešil k smrti. Jest ovšem hřích, který je k smrti; o takovém neříkám, abyste za něj prosili. Každá nepravost je hřích, ale je i hřích, který není k smrti.“ — „EP“.

Apoštol Jan se nejprve zmiňuje o „hříchu, který není k smrti,“ což „Překlad nového světa“ označuje jako „hřích, který nepůsobí smrt“. Všichni jsme nedokonalí a nespravedliví, a proto se všichni proviňujeme hříchem. (Žalm 51:5; 51:7, „KB“; Řím. 3:23; 1. Jana 3:4) Kdo hřeší, má činit pokání a modlit se k Bohu o hojné milosrdenství. (1. Jana 1:8–10) Jak ukazuje Jan, mohou se i druzí za něj modlit.

Jan se dále zmiňuje o „hříchu, který je k smrti“ neboli „který působí smrt“. Co to je? Je to hřích, který nemůže být odpuštěn; je „ke smrti“, protože vede ke „druhé smrti“ neboli k věčné smrti. (Zjev. 21:8) Ježíš již dříve vysvětlil, že by někdo mohl hřešit až do té míry, že by hřešil proti svatému duchu, za což není odpuštění. (Mat. 12:31; Luk. 12:10) Podobně apoštol Jan ukázal, že kdyby člověk, který zná Boží pravdu, úmyslně hřešil, nebylo by již možné pokání ani odpuštění. — Žid. 6:4–6; 10:26, 27.

Jan nám neříká, abychom se modlili za někoho, kdo se dopustil takového „hříchu, který je k smrti“. To nám připomíná Boží slova o Izraelitech, kteří se tak oddávali špatnosti, že se Bůh rozhodl připustit, aby je Babylóňané vzali do zajetí. Bůh řekl Jeremiášovi: „Ty se nemodli za tento lid ani za něj nevznášej prosebné volání ani modlitbu ani mě neuprošuj.“ — Jer. 7:16–20; 14:11, 12.

Nikoli my na zemi, ale Bůh rozhoduje, zda někdo zhřešil proti Božímu duchu. Z Janových inspirovaných slov však můžeme poznat, že bychom se neměli modlit za člověka, který dokazuje, že hřeší úmyslně. Jan také psal ve 2. Janově 9–11 o osobách, které rozšiřovaly nekřesťanské názory. Modlitby za takové lidi by byly pro Boha urážlivé.

Měli bychom z toho tedy usuzovat, že člověk, jemuž byla odňata pospolitost proto, že nečinil pokání za nějaký hřích, pravděpodobně spáchal nějaký „hřích, který je k smrti“, a proto bychom se neměli za něho modlit? Nemusí to tak být. Vzpomeň si, že v prvním století byl