Křesťané a naděje na milénium
„Přijď tvé království. Staň se tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ — Matouš 6:10.
1. a) Jak mluví křesťanstvo o naději na milénium? b) Proč se tím svědkové Jehovovi neznepokojují?
NÁVŠTĚVNÍCI kostelů jak římsko–katolické církve, tak i ve skutečnosti většiny velkých, uznávaných náboženství protestantských se nikdy nedoslechnou o naději na milénium. O této naději se mluví pohrdavě jako o „milenismu“ a ti, kteří ji sdílejí, jsou označováni jako „milenisté“. Ale svědkové Jehovovi se nestydí za tuto víru, protože nezvratné historické skutečnosti dokazují, že naději na milénium chovali už první křesťané.
PRVNÍ KŘESŤANÉ BYLI OZNAČOVÁNI JAKO „MILENISTÉ“
2. Co říkají dvě encyklopedie o víře v milénium, kterou měli raní křesťané?
2 „Americká encyklopedie“ se zmiňuje o křesťanech, kteří věřili v Kristovu tisíciletou vládu, a říká: „Ti, kteří zastávají takové názory, jsou nazýváni milenisté nebo chiliasté a jejich názor jako chiliasmus (řecky chilioi, 1 000). Všeobecně se připouští, že ve starověké církvi byly tyto názory buď značně rozšířené nebo alespoň velmi běžné.“ Francouzská „Encyclopaedia Universalis“ nám říká: „V západním křesťanstvu bylo v prvních třech stoletích učení o miléniu velmi živé v křesťanství vycházejícím z židovského prostředí. . . V prvních stoletích bylo učení o miléniu v křesťanství hluboce zakořeněno.“
3, 4. a) Jaké jsou náznaky, že křesťané nemuseli čekat na Zjevení, aby mohli chovat naději na milénium? b) Co mnozí tvrdí ohledně naděje na milénium?
3 Existují důkazy o tom, že křesťané měli naději na tisíciletou vládu Kristovu již před tím, než apoštol Jan dostal na konci prvního století n. l. zjevení. Čtením židovských proroků získali předběžnou představu o podivuhodné naději na milénium, kterou Kristus dal ve Zjevení, v kapitolách 20, 21. „Britská encyklopedie“ (vydání 1966) to potvrzuje zajímavým výrokem: „V raném křesťanství se myšlenka o miléniu. . . vyvozovala výlučně z židovských eschatologických nadějí [nadějí týkajících se konečného určení lidstva a světa].“ Třicetisvazkové dílo „New Encyclopaedia Britannica“ (1977) k tomu říká: „V knize Zjevení došlo k úplnému spojení židovské představy o apokalypse [očekávání konečného zničení zla a vítězství dobra] s křesťanstvím. . . Během prvních sta let křesťanských dějin [v letech 33–133 n. l.] byla tato forma milenismu neboli chiliasmu (z řeckého slova pro číslovku 1 000) v církvi běžně učena a přijímána.“ — Kurzíva od nás.
4 Někteří snad namítnou: ‚To je možné, ale tito první křesťané nepěstovali naději na milénium, která by se týkala země. Byla to nebeská naděje.‘ Co však o tom ukazují historické skutečnosti a Bible? Podívejme se.
NADĚJE NA POZEMSKÝ RÁJ TRVÁ
5, 6. Jaké názory zastávali podle různých autorit křesťané v prvním století?
5 Je množství důkazů o tom, že první křesťané se nikdy nedomnívali, že by příchodem Mesiáše neboli Krista byla zrušena všechna proroctví a všechny sliby v Hebrejských písmech, jež se týkaly obnovení ráje na zemi. „Katolický teologický slovník“ (franc.) připouští: „Původ učení o miléniu sahá daleko za křesťanskou éru. Víra v pozemskou vládu Mesiášovu vychází z nadějí Izraele.“
6 V díle „Dějiny křesťanství“ (angl.) mluví historik Kenneth Scott Latourette o prvních křesťanech, kteří doufali v druhý příchod Kristův. Říká: „Mnozí zastávali názor, že před úplným koncem dějin a před plným dovršením Božího předsevzetí, aby se dokonale děla jeho vůle, což byla naděje společná všem křesťanům, se Kristus vrátí, zřídí na zemi své království a bude vládnout po tisíc let. . . Představa o věku nebo věcích trvajících tisíc let se neomezovala jen na křesťany, ale nacházíme ji také v judaismu.“
7. Co ukazuje, že křesťané v raných dobách nezaměňovali ráj za nebe?
7 Zde tedy máme souhrn důkazů, že první křesťané byli „milenisté“, pokud se tohoto jména používalo na ty, kteří doufali v tisíciletou vládu Mesiáše, Krista. Ježíš Kristus zjevil, že bude vládnout z nebe, ale nezrušil původní mesiášskou naději Židů na to, že během onoho milénia bude na zemi obnoven ráj. Je zajímavé, že katolický „Doplněk k biblickému slovníku“ (franc.) připouští, že „v židovských spisech, stejně jako v rané křesťanské literatuře, nemá slovo ráj obvykle totožný význam se slovem nebe“. — Kurzíva od nás.
KRISTUS NEZRUŠIL NADĚJI NA MILÉNIUM
8. a) Čeho byl Ježíšův příchod zárukou? b) Jak ukazuje Písmo, že bude na zemi obnoven ráj?
8 Ježíš ve svém slavném Kázání na hoře řekl: „Nemyslete, že jsem přišel zničit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem, abych zničil, ale abych naplnil.“ (Mat. 5 :17) „Překlad v dnešní angličtině“ (angl.) podává poslední větu slovy: „Nepřišel jsem je odstranit, ale způsobit, aby se jejich učení splnila.“ Protože Ježíš přišel, aby se splnilo to, co učili proroci, byl jeho příchod zárukou toho, že se splní jejich proroctví o obnovení pozemského ráje. Uvádíme jich jen několik: Žalm 37:11, 29; 72:1–8, 16–19; 115:16; Izaiáš 9:6, 7; 11:1–10; 45:18; Daniel 2:34, 35, 44, 45; 7 :13, 14.
9. Jak spojuje vzorová modlitba království s nadějí na milénium?
9 Také v Kázání na hoře ukázal Ježíš zcela jasně, že země má mít svou úlohu při splnění božské vůle neboli předsevzetí. Učil své následovníky, aby se modlili: „Otče náš v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mat. 6:9, 10) Splnění Boží vůle na zemi spojil s příchodem Božího království, což není nic jiného než mesiášské království. A tak Pánova modlitba, kterou doslova miliónkrát opakovali a opakují katolíci a protestanté po celá staletí, je ve skutečnosti mimo jiné modlitba za splnění mesiášských slibů, jež jsou spjaty s nadějí na milénium.
NADĚJE NA MILÉNIUM PLNĚ ZJEVENA
10. a) Kdy a jak zjevil Ježíš plně naději na milénium? b) Jaké povzbuzující podrobnosti poskytl?
10 Čtvrt století po tom, kdy Římané v roce 70 n. l. zničili Jeruzalém (čímž skončily naděje Židů, že jim politický mesiáš způsobí národní osvobození), zjevil Ježíš, pravý Mesiáš, plně skutečnou naději na milénium. Apoštol Jan dostal od Boha skrze Ježíše Krista zjevení, a ve zprávě o něm napsal:
„A viděl jsem anděla sestupujícího z nebe s klíčem od propasti a s velkým řetězem v ruce. A uchopil draka, prahada, který je ďábel a satan, a svázal ho na tisíc let. . .
A viděl jsem trůny a byli tam ti, kteří se na ně posadili, a byla jim dána moc, aby soudili. . . Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi ta druhá smrt nemá moc, ale budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním vládnout jako králové tisíc let.
A viděl jsem nové nebe a novou zemi. . . Nato jsem slyšel silný hlas z trůnu říci: ‚Hle, Boží stan je s lidstvem a bude s nimi přebývat. . . A setře jim každou slzu s očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.‘ “ — Zjev. 20:1–6; 21:1–4.
„SVATÁ TAJNÁ VĚC“ VYSVĚTLENA
11. Jak naděje na milénium, kterou zjevil Ježíš, odpovídá původní mesiášské naději Židů?
11 Vidíš podobnost mezi popisem Kristovy tisícileté vlády a původní mesiášskou nadějí Židů, „nadějí na ideální mesiášskou budoucnost. . . na zlatý věk rajského požehnání. . . svět dokonalého míru a souladu mezi vším tvorstvem. . . ‚nová nebesa a novou zem‘ “, citujeme-li „Židovskou encyklopedii“?
12, 13. Co ukazuje, že Ježíšovi učedníci stále ještě očekávali, že Mesiáš bude vládnout na zemi?
12 Je však nesporné, že určitým důležitým podrobnostem ohledně mesiášského království Židé nerozuměli a že i dvanáct apoštolů a jiní Kristovi učedníci v rané době je těžko chápali. Krátce potom, když Ježíš pronesl své Kázání na hoře, v němž učil své učedníky, aby se modlili o příchod Božího království a o to, aby se Boží vůle děla na zemi stejně jako v nebi, řekl Ježíš svým učedníkům: „Vám byla dána svatá tajná věc Božího království, ale těm venku se všechno děje v podobenstvích.“ — Mar. 4:11.
13 Během své pozemské služby učil Ježíš své učedníky mnoha věcem ohledně mesiášského království. Dokonce i po své smrti a až do chvíle, kdy vstoupil ke svému nebeskému Otci, jim stále mluvil „o Božím království“. A přesto poslední otázka, kterou mu položili, zněla: „Pane, obnovíš v tomto čase království Izraeli?“, čímž dali najevo, že stále ještě očekávali, že Mesiáš obnoví tělesné izraelské království. (Sk. 1:3, 6) Správně uvažovali v tom směru, že mesiášské království je spojeno s panstvím, vládou, ale chybně se domnívali, že Mesiáš bude vládnout na zemi a že jeho vláda bude čistě židovská.
14. a) Co umožnilo Kristovým učedníkům, aby se oprostili od své naděje, která byla nesprávná? b) Jaké důležité rysy „svaté tajné věci“ začali první křesťané postupně chápat?
14 Teprve po vylití svatého ducha o letnicích se Kristovi učedníci osvobodili od představy, že mesiášské království je nacionalistické. Začali chápat nové a důležité rysy ‚svaté tajné věci Božího království‘. Jedna stránka této „svaté tajné věci“ byla, že Mesiáš bude nebeským králem a že jeho vláda bude mít místo v nebi. (Jan 18:36; Sk. 2:32–36; 1. Tim. 3:16) Další rysy této „svaté tajné věci“ pravdy, jež byly nové a převratné pro mysl věrných Židů, která byla utvářena Písmem, a ne řeckými filozofiemi — spočívaly v tom, že bude vybrán omezený počet lidí, kteří se jako „svatí“ stanou Mesiášovými společníky v jeho království, budou s ním vládnout v nebi a budou vybráni nejen ze Židů, ale také z pohanů neboli Nežidů. — Dan. 7 :13, 14, 27; Luk. 12:32; 22:28–30; Jan 14:1–3; Ef. 3:3–6; Kol. 1:26, 27.
PŘEVRATNÁ NOVÁ NADĚJE
15. Proč byla pro věrný židovský ostatek převratná již sama myšlenka, že by měli jít do nebe?
15 To vše bylo docela nové. Jak jsme již viděli v článku „Původ naděje na milénium“, byla původní mesiášská naděje Židů naděje pozemská, a teprve pod vlivem falešných náboženských tradic a filozofie začali daleko později ve svých dějinách někteří věřit v nesmrtelnou duši. Věrný židovský ostatek, který se držel inspirovaných Hebrejských písem a přijal Ježíše jako pravého Mesiáše, rozhodné nevěřil ve vrozenou nesmrtelnost. Právě pro ně byla tím převratnější myšlenka, že Mesiáš bude vládnout zemi z nebe a že se oni sami stanou spoluvládci s ním v nebi.
16. Co napsal Petr o této převratné nové naději?
16 V dopise křesťanům v rané době, kteří dostali toto velmi zvláštní povolání, aby se stali kněžími a králi s nebeským Mesiášem, napsal apoštol Petr: „Buď požehnán Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť podle svého velkého milosrdenství nám dal nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví. Je vyhrazeno v nebesích pro vás. . . Ale vy jste ‚vyvolený rod, královské kněžstvo‘.“ — 1. Petra 1:3, 4; 2:9.
17. Jak ukázal Pavel, že povolání k životu v nebi je něčím novým?
17 Apoštol Pavel také psal o tomto výjimečném povolání k nebeskému životu. Řekl: „Zachránil nás a povolal nás svatým povoláním. . . Nyní se to však stalo jasně patrným prostřednictvím zjevení našeho zachránce, Krista Ježíše, který zrušil smrt, ale osvítil život a neporušitelnost.“ (2. Tim. 1:9, 10) Kdyby měl věrný ostatek ze Židů již předtím naději na život v nebi, proč musel Kristus ‚osvítit‘ toto „svaté povolání“ k neporušitelnosti? Ne, toto povolání k nebeskému životu bylo pro tyto první křesťany vybrané ze Židů a z pohanů zřejmě něčím docela novým.
NEBESKÁ NADĚJE PRO OMEZENÝ POČET „VYVOLENÝCH“
18, 19. Vysvětli, jak Pavlův druhý dopis Timoteovi a první dopis Petrův ukazují, že ne všichni, kteří mají naději na věčný život, budou králi a kněžími s Kristem v nebi. (Zjev. 5 :9, 10)
18 Dostávají ale všichni, kteří přijímají Krista a naději na věčný život, toto „svaté povolání“ k neporušitelnému životu v nebesích? Pavel naznačuje, že toto zvláštní povolání je míněno jen pro omezený počet „vyvolených“. Dodává: „Proto vytrvávám ve všem kvůli vyvoleným, aby také obdrželi záchranu, která je ve spojení s Kristem Ježíšem spolu s věčnou slávou. Je to spolehlivá řeč: Zajisté jestliže jsme spolu zemřeli, budeme také spolu žít; jestliže vytrváváme, budeme také spolu vládnout jako králové.“ — 2. Tim. 2:10–12.
19 Jestliže všichni, kteří jsou zachráněni, jsou povoláni k „věčné slávě“, aby ‚spolu vládli jako králové‘ s Kristem Ježíšem, nad kým mají vládnout? A jestliže se všichni mají stát „královským kněžstvem“, v čí prospěch mají působit jako královští kněží?
20. Jak Pavlovy dopisy Galatským a Římanům ukazují, že počet duchovních izraelitů je omezený?
20 Uvažuj o následující věci: Pavel ve svém dopise Galaťanům říká o křesťanech, kteří byli vyvoleni ze Židů a Nežidů a byli „pokřtěni v Krista“, že jsou „skutečně Abrahámovým semenem, dědici vzhledem k zaslíbení“, a nazývá je „Božím izraelem“. (Gal. 3:26–29; 6:16) A ve svém dopise Římanům týž apoštol mluví o „svaté tajné věci“, totiž o tom, že Bůh povolal Nežidy, protože mnozí Židé projevili „nedostatek víry“. Dodává — to je zřejmě důležitá pasáž — „dokud nevejde plný počet [„úplný počet“, „Překlad v dnešní angličtině“] lidí z národů“. Vysvětluje, že „tímto způsobem“, to znamená tím, že pohané jsou povoláni, aby vyplnili požadovaný počet, „bude celý Izrael zachráněn“. Zřejmě zde mluví o duchovním izraeli, o „vyvolených“ ze Židů a Nežidů, kteří jsou „ve skutečnosti ‚Izrael‘ “ neboli „opravdu Izrael“. — Řím. 11:7, 17–26; 9:6 („Nová anglická bible“); 2:28, 29.
21. a) Kolik je duchovních izraelitů? b) Který biblický text dokazuje, že nejsou vybráni z andělů?
21 Jestliže Nežidé měli přijímat toto „svaté povolání“ jen do té doby, než bude dosaženo „plného počtu“ těch, z nichž se má skládat „Boží izrael“, je logické, že počet takových duchovních izraelitů je omezen. Jaký je to tedy počet? Vyhledej si Zjevení 7:1–8. Tam je stanoven určitý omezený počet křesťanů, kteří jsou ‚zapečetěni‘, aby se stali částí duchovního izraele. Že tento omezený počet není vybrán z andělů, to dokazuje Zjevení 14:1–4, kde se mluví o tom, že tento počet byl ‚koupen ze země‘, že byli „koupeni z lidstva jako první ovoce Bohu a Beránkovi“.
22. Jakou naději založenou na Bibli má 144 000?
22 Těchto 144 000 duchem zplozených pomazaných křesťanů má nebeskou naději, která je založena na Bibli. Budou mít podíl na „prvním vzkříšení“ a potom „budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním vládnout jako králové tisíc let“. — Zjev. 20:6.
23. Jaké otázky vznikají na základě slov „první ovoce“ a „králové“?
23 Jestliže však tito „vyvolení“ jsou „první ovoce“, pak logicky bude následovat další ovoce. Jestliže mají „vládnout jako králové“, kdo budou jejich poddaní a jakou mají naději? Při dalším zkoumání tohoto námětu to uvidíme.
[Rámeček na straně 23]
Papias z Hierapole, Irenaeus z Lyonu, Justin ze Říma — „svatí“ a „otcové“ ze druhého století, uznávaní katolickou církví — všichni zastávali učení o miléniu. — „Katolická encyklopedie“ (angl.)
[Rámeček na straně 24]
Ve svém boji proti naději na milénium se římský presbyter Caius a „svatý“ Dionysius snížili k tomu, že popřeli věrohodnost Zjevení, jež bylo dáno apoštolu Janovi. — „Katolický teologický slovník“ (franc.)