KREV

Skutečně úžasná tekutina, která koluje v cévním systému lidí a většiny mnohobuněčných živočichů; hebrejsky dam a řecky haiʹma. Krev dodává živiny a kyslík do všech částí těla, odnáší odpadové látky a hraje důležitou úlohu v obraně těla proti infekci. Chemické složení krve je mimořádně komplikované, a proto je ještě mnohé, co o krvi vědci dosud nepoznali.

V Bibli je řečeno, že duše je v krvi, protože krev je nedílně spjata s životními pochody. Boží slovo říká: „Duše těla je totiž v krvi a já sám jsem ji dal vám na oltář, abyste vykonali smíření pro své duše, protože je to krev, jež vykonává smíření skrze duši v sobě.“ (3Mo 17:11) Z podobného důvodu, ale ještě v přímější souvislosti, Bible říká: „Duše těla každého druhu je jeho krev.“ (3Mo 17:14) Je zřejmé, že Boží slovo pokládá život a krev za svaté.

Odnětí života. U Jehovy je zdroj života. (Ža 36:9) Člověk nemůže vrátit život, který odňal. „Všechny duše — ty patří mně,“ říká Jehova. (Ez 18:4) Vzít život je tedy stejné, jako vzít si Jehovův majetek. Každý živý tvor má v Božím stvoření svůj účel a své místo. Žádný člověk nemá právo život vzít, kromě případů, kdy to Bůh dovolí, a člověk to musí udělat způsobem, jakým si to Bůh přeje.

Noe a jeho synové, kteří byli předky všech dnes žijících lidí, dostali po potopě příkaz projevovat úctu k životu — krvi — svých bližních. (1Mo 9:1, 5, 6) Bůh jim také laskavě dovolil, aby do své potravy začlenili zvířecí maso. Měli však uznávat, že život každého zvířete zabitého pro jídlo, patří Bohu, a dát to najevo tím, že vylijí jeho krev na zem jako vodu. Bylo to, jako by ji Bohu vrátili a nepoužili ji pro své vlastní účely. (5Mo 12:15, 16)

Člověk se měl těšit ze života, který mu Bůh dal, a každý, kdo člověka o život připravil, se zodpovídal Bohu. Bylo to patrné z toho, co Bůh řekl vrahu Kainovi: „Krev tvého bratra křičí ke mně ze zemské půdy.“ (1Mo 4:10) Vinu za krev svého bližního by na sebe uvalil dokonce i člověk, který svého bratra nenávidí, a proto mu přeje smrt, nebo svého bratra pomlouvá či ohrožuje jeho život tím, že proti němu podává falešné svědectví. (3Mo 19:16; 5Mo 19:18–21; 1Ja 3:15)

Vzhledem k tomu, jak se Bůh dívá na cenu života, je o krvi zavražděného člověka řečeno, že poskvrnila zem, a takové znečištění může být očištěno pouze prolitím vrahovy krve. Proto Bible schvaluje, aby řádně ustanovená autorita potrestala vraha smrtí. (4Mo 35:33; 1Mo 9:5, 6) Ve starověkém Izraeli nebylo možné vzít za úmyslného vraha žádné výkupné, jímž by byl od trestu smrti osvobozen. (4Mo 35:19–21, 31)

Dokonce v případech, kdy se vraha nepodařilo vypátrat, mělo město, jež bylo nejblíže místu, kde byl nalezen mrtvý, vinu krve. Pokud chtěli odpovědní muži města odstranit vinu krve, měli provést Bohem požadovaný postup; měli prohlásit, že se neprovinili a že vraha neznají, a měli se modlit k Bohu o milosrdenství. (5Mo 21:1–9) Člověk, který někoho náhodně zabil, měl být vážně znepokojen tím, že někoho připravil o život, a měl jednat podle Božího opatření, které sloužilo k jeho ochraně — utéci do útočištného města a zůstat tam. Pokud to neudělal, potom nejbližší příbuzný zabitého byl mstitelem a byl oprávněn a povinen vraha zabít, aby ze země odstranil vinu krve. (4Mo 35:26, 27; viz heslo MSTITEL KRVE.)

Správné použití krve. Bůh schválil pouze jediné použití krve, totiž pro oběti. Bůh přikázal těm, kdo byli pod mojžíšským Zákonem, aby obětováním zvířecích obětí vykonali smíření za hřích. (3Mo 17:10, 11) To, že Boží Syn, Ježíš Kristus, obětoval svůj dokonalý lidský život jako oběť za hřích, také odpovídalo Boží vůli. (Heb 10:5, 10)

Použití Kristovy krve pro záchranu života bylo v Hebrejských písmech předstíněno různými způsoby. Při prvním Pasachu v Egyptě krev na horní části dveřního otvoru a na dveřních sloupcích izraelských domů chránila prvorozené, kteří byli uvnitř, před smrtí z rukou Božího anděla. (2Mo 12:7, 22, 23; 1Ko 5:7) Smlouva Zákona, jejíž součástí bylo předobrazné odstranění hříchu, byla uvedena v platnost krví zvířat. (2Mo 24:5–8) Četná obětování krve — zvláště v Den smíření — byla předobrazným smířením za hřích a poukazovala na skutečné odstranění hříchu skrze Kristovu oběť. (3Mo 16:11, 15–18)

Právní moc, kterou krev z Božího hlediska má, i přijatelnost krve pro účely smíření byly znázorněny vylitím krve u spodku oltáře neboli u jeho základu a tím, že se krev dávala na rohy oltáře. Krev byla základem opatření pro smíření a na krvi spočívala i moc (představovaná rohy oltáře) obětního uspořádání. (3Mo 9:9; Heb 9:22; 1Ko 1:18)

V křesťanském uspořádání byla svatost krve ještě více zdůrazněna. Neměla se již obětovat krev zvířat, protože zvířecí oběti byly pouze stínem skutečnosti, Ježíše Krista. (Kol 2:17; Heb 10:1–4, 8–10) V Izraeli velekněz bral vždy symbolickou část krve do Nejsvětější pozemské svatyně. (3Mo 16:14) Ježíš Kristus jako skutečný Velekněz osobně vstoupil do samotných nebes, ne se svou krví, která byla vylita na zem (Jan 19:34), ale s hodnotou svého dokonalého lidského života, jež je představována krví. Toto právo na život Ježíš nikdy kvůli tomu, že by zhřešil, neztratil, ale ponechal si ho a použil ho pro smíření za hřích. (Heb 7:26; 8:3; 9:11, 12) Z těchto důvodů Kristova krev volá lépe než krev spravedlivého Abela. Pouze krev dokonalé oběti Božího Syna může žádat o milosrdenství, zatímco krev Abela stejně jako krev umučených následovníků Krista volá po pomstě. (Heb 12:24; Zj 6:9–11)

Na koho se vztahuje zákaz jedení krve?

Noemovi a jeho synům Jehova dovolil, aby po potopě začali jíst maso zvířat, ale přísně jim zakázal jíst krev. (1Mo 9:1, 3, 4) Bůh v tomto směru stanovil předpis, který od té doby platil nejen pro Noema a jeho nejbližší rodinu, ale také pro celé lidstvo, protože všichni, kteří žili po potopě, jsou potomky Noemovy rodiny.

O trvalosti tohoto zákazu Joseph Benson uvedl: „Je třeba si povšimnout, že tento zákaz jedení krve, který byl dán Noemovi a celému jeho potomstvu, a který byl v Mojžíšově zákoně velmi slavnostním způsobem zopakován Izraelitům, nebyl nikdy zrušen, ale naopak, v Novém zákoně byl ve Skutcích xv potvrzen, a stal se tak trvalým závazkem.“ (Bensonovy Notes, 1839, sv. I, s. 43)

Pod mojžíšským Zákonem. Jehova začlenil do smlouvy Zákona, kterou uzavřel s Izraelem, také zákon daný Noemovi. Objasnil, že „vina krve“ ulpěla na každém, kdo dokonce i při zabíjení zvířete nedbal na postup určený Božím zákonem. (3Mo 17:3, 4) Krev zvířete, které se mělo použít jako potrava, měla být vylita a měla se pokrýt prachem. (3Mo 17:13, 14) Každý, kdo jedl krev jakéhokoli druhu těla, měl být ‚odříznut z řad svého lidu‘. Svévolné porušování tohoto zákona ohledně svatosti krve znamenalo být ‚odříznut‘ smrtí. (3Mo 17:10; 7:26, 27; 4Mo 15:30, 31)

M’Clintockova a Strongova Cyclopædia (1882, sv. I, s. 834) v komentáři ke 3. Mojžíšově 17:11, 12 říká: „Toto přísné nařízení platilo nejen na Izraelity, ale dokonce i na cizince, kteří mezi nimi bydleli. Trest za přestoupení tohoto nařízení znamenal být ‚odříznut ze svého lidu‘, čímž byl, zdá se, míněn trest smrti (srov. Heb. x, 28); je ale těžké zjistit, zda byl proveden mečem, či kamenováním.“

Podle 5. Mojžíšovy 14:21 se smělo cizímu usedlíkovi či cizinci prodat zvíře, které pošlo samo či bylo roztrháno nějakým zvířetem. Dělal se tedy rozdíl mezi krví takového zvířete a krví zvířete, které člověk zabíjel pro jídlo. (Srovnej 3Mo 17:14–16.) Izraelité a rovněž cizí usedlíci, kteří přijali pravé uctívání a vstoupili pod smlouvu Zákona, byli povinni žít podle vznešených požadavků tohoto Zákona. Požadavek z 1. Mojžíšovy 9:3, 4 platil pro lidi všech národů, ale od těch, kdo byli pod Zákonem, Bůh očekával vyšší kritéria při dodržování tohoto požadavku než od cizinců a cizích usedlíků, kteří se Jehovovými ctiteli nestali.

V křesťanském uspořádání. Otázku krve rozhodl pod vedením svatého ducha vedoucí sbor křesťanských sborů v prvním století. V tomto výnosu stálo: „Svatý duch a my sami jsme totiž uznali za dobré nepřidávat vám žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: Abyste se zdržovali věcí obětovaných modlám a krve a zardoušeného a smilstva. Vystříháte-li se toho pečlivě, bude se vám dobře dařit. Buďte zdrávi!“ (Sk 15:22, 28, 29) Zákaz se týkal i masa s jeho krví („zardoušeného“).

Tento výnos v podstatě spočíval na Božím nařízení nejíst krev, které dostal Noe a jeho synové, a tudíž celé lidstvo. V díle The Chronology of Antient Kingdoms Amended od sira Isaaca Newtona (Dublin, 1728, s. 184) je uvedeno toto: „Zákon [zdržovat se krve] byl již před Mojžíšovými dny, protože byl dán Noemovi a jeho synům dlouho před Abrahamovou dobou; když tedy apoštolové a starší na koncilu v Jeruzalémě prohlásili, že pohané nejsou povinni se obřezat a dodržovat zákon Mojžíše, přijali zákon zdržovat se krve a zardoušeného jako dřívější Boží zákon, který nebyl uložen pouze Abrahamovým synům, ale všem národům, když pod Noemovým vlivem žily společně v Šinaru; a stejného druhu je zákon zdržovat se masa obětovaného modlám či falešným Bohům a smilstva.“ (Kurzíva od autora.)

Zákon je dodržován od doby apoštolů. Po poradě v Jeruzalémě bylo rozhodnutí posláno do křesťanských sborů, které jej měly dodržovat. (Sk 16:4) Asi sedm let po tom, co byl tento výnos vydán, křesťané byli stále poslušni „rozhodnutí, aby se zdržovali toho, co je obětované modlám, rovněž krve a toho, co je zardoušené, a smilstva“. (Sk 21:25) A když po více než stu letech, v roce 177 n. l., náboženští nepřátelé v Lyonu (nyní ve Francii) falešně obvinili křesťany z toho, že jedí děti, jedna žena jménem Biblias řekla: „Jak mohou takoví lidé jíst děti, když nesmějí ani požít krev nerozumných zvířat?“ (Církevní dějiny od Eusebia, sv. V, I, 26)

První křesťané nejedli žádný druh krve. Tertullianus (asi 155–po 220 n. l.) ve svém díle Apologeticum (IX, 13, 14) ukazuje: „Zastyďte se ve své zaslepenosti před křesťany! My nepožíváme k hostinám ani trochu krve. Proto se zdržujeme i masa zardoušených zvířat, abychom se neposkvrnili ani krví, která zůstala v jejich vnitřnostech. Abyste ku příkladu mučili křesťany, dáváte jim jíst střeva plněná krví, třebaže víte, že to nemají dovoleno. Pak je z toho chcete obviňovat.“ Římský právník Municius Felix, který žil asi do roku 250 n. l., poukázal na totéž, když napsal: „Ale nám není dovoleno viděti zabíjení člověka ani o něm slyšeti a lidské krve se tak varujeme, že dokonce nemáme ani krev zvířat k snědku určených mezi svými pokrmy.“ (Octavius, XXX, 6)

Otázka ryzosti. Od doby, kdy byla Ježíšovou krví slavnostně uvedena v platnost nová smlouva, křesťané uznávají životodárnou hodnotu této krve skrze Jehovovo uspořádání a skrze Ježíše jako velkého Velekněze, který „nevstoupil s krví kozlů a mladých býků, nýbrž se svou vlastní krví jednou provždy do svatého místa a obdržel pro nás věčné osvobození“. Skrze víru v Kristovu krev křesťané očišťují své svědomí od mrtvých skutků, a mohou tak prokazovat živému Bohu svatou službu. Křesťané mají zájem o své tělesné zdraví, ale především a daleko vážněji se zajímají o své zdraví duchovní a o své postavení před Stvořitelem. Chtějí zachovat ryzost ve vztahu k živému Bohu a neodmítnout oběť Ježíše, nepokládat ji za bezcennou a nepošlapat ji. Neusilují totiž o život, který pomíjí, ale o věčný život. (Heb 9:12, 14, 15; 10:28, 29)