Plnili Jehovovu vůli
Odpuštění otevírá cestu k záchraně
DESET Jákobových synů, kteří stáli před egyptským ministerským předsedou, mělo jedno společné hrozné tajemství. Před lety prodali do otroctví svého nevlastního bratra Josefa, a rozhodli se říci svému otci, že Josefa usmrtilo divoké zvíře. (1. Mojžíšova 37:18–35)
Od té doby uplynulo asi dvacet let, a protože nastal krutý hlad, byli tito muži nuceni odejít do Egypta, aby tam nakoupili obilí. Události se však nevyvíjely hladce. Ministerský předseda, který také sloužil jako správce potravin, je obvinil z vyzvědačství. Jednoho z nich uvěznil a vyžadoval, aby se ostatní vrátili domů a přivedli s sebou svého nejmladšího bratra Benjamína. Když to udělali, ministerský předseda uskutečnil plán, podle něhož měl být Benjamín zatčen. (1. Mojžíšova 42:1–44:12)
Juda, jeden z Jákobových synů, proti tomu protestoval. ‚Jestliže půjdeme domů bez Benjamína,‘ řekl, ‚náš otec zemře.‘ Pak se stalo něco, co Juda ani ti, kdo přišli s ním, nečekali. Ministerský předseda přikázal, aby všichni kromě Jákobových synů odešli z místnosti, a hlasitě se rozplakal. Když se uklidnil, prohlásil: „Jsem Josef.“ (1. Mojžíšova 44:18–45:3)
Mírnost a vysvobození
„Je můj otec ještě naživu?“ zeptal se Josef svých nevlastních bratrů. Nikdo neodpověděl. Josefovi nevlastní bratři skutečně nevěděli, co mají říci. Měli být nadšeni, nebo naopak zděšeni? Když byli o dvacet let mladší, prodali přece tohoto muže do otroctví. Josef měl autoritu dát je uvěznit, mohl je poslat domů bez jídla, nebo — hrůza pomyslet — mohl je dát popravit! Josefovi nevlastní bratři skutečně měli důvod k tomu, aby „mu vůbec nebyli schopni odpovědět, protože byli kvůli němu rozrušeni“. (1. Mojžíšova 45:3)
Josef tyto muže rychle uklidnil. „Pojďte až ke mně, prosím,“ řekl. Uposlechli. Potom řekl: „Jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. Ale ať vás to teď nebolí a nehněvejte se na sebe, že jste mě sem prodali, protože Bůh mě poslal před vámi pro zachování života.“ (1. Mojžíšova 45:4, 5)
To, že Josef projevil milosrdenství, nebylo neopodstatněné. Již viděl důkazy jejich pokání. Když například Josef obvinil své nevlastní bratry, že jsou vyzvědači, zaslechl, jak si říkají: „Bezesporu jsme vinni vzhledem k našemu bratrovi . . . Proto na nás přišla tato tíseň.“ (1. Mojžíšova 42:21) A Juda se nabídl, že se stane otrokem místo Benjamína, jen aby se ten mladý muž mohl vrátit ke svému otci. (1. Mojžíšova 44:33, 34)
Josef tedy mohl právem projevit milosrdenství. Také si uvědomoval, že to může vést k záchraně celé jeho rodiny. Proto řekl svým nevlastním bratrům, aby se vrátili ke svému otci Jákobovi a pověděli mu: „Tak řekl tvůj syn Josef: ‚Bůh mě ustanovil za pána nad celým Egyptem. Sejdi ke mně. Neotálej. A budeš bydlet v zemi Gošen a zůstaneš blízko mne, ty a tvoji synové a synové tvých synů a tvá stáda bravu a stáda dobytka a všechno, co máš. A budu tě tam zásobovat potravou.‘ “ (1. Mojžíšova 45:9–11)
Větší Josef
Ježíš Kristus může být označen jako Větší Josef — tito dva muži, Kristus a Josef, totiž mají nápadné společné rysy. Podobně jako s Josefem jednali i s Ježíšem špatně jeho bratři, kteří byli také potomky Abrahama. (Srovnej Skutky 2:14, 29, 37.) U obou došlo k neobyčejnému obratu. Josef sice byl otrokem, ale jeho postavení se časem změnilo. Stal se ministerským předsedou a zastával významné postavení hned po faraónovi. K něčemu podobnému došlo, když Jehova vzkřísil Ježíše z mrtvých a vyvýšil ho do nadřazeného postavení „k Boží pravici“. (Skutky 2:33; Filipanům 2:9–11)
Jako ministerský předseda mohl Josef přidělovat pokrm všem, kdo přišli do Egypta nakupovat obilí. Dnes má Větší Josef na zemi třídu věrného a rozvážného otroka, jejímž prostřednictvím přiděluje duchovní pokrm „v pravý čas“. (Matouš 24:45–47; Lukáš 12:42–44) Ti, kdo přicházejí k Ježíšovi, skutečně již „nebudou . . . hladovět ani žíznit . . ., protože Beránek, který je uprostřed trůnu, je bude pást a povede je k pramenům vod života“. (Zjevení 7:16, 17)
Poučení pro nás
Josef poskytuje vynikající příklad milosrdenství. Přísná spravedlnost by vyžadovala, aby ty, kdo ho prodali do otroctví, potrestal. Sentimentálnost by ho naproti tomu mohla přimět k tomu, aby prostě jejich přestupek přehlédl. Nic z toho Josef neudělal. Vyzkoušel naopak své nevlastní bratry, aby poznal, jak dalece činí pokání. A když viděl jejich opravdovou lítost, odpustil jim.
Můžeme Josefa napodobit. Jestliže nějaký člověk, který proti nám zhřešil, dává najevo, že se skutečně v srdci změnil, měli bychom mu odpustit. Nikdy bychom se ovšem neměli dát pouhou sentimentalitou zaslepit, takže bychom neviděli hrubé provinění. Naproti tomu bychom neměli připustit, aby nás zaslepily pocity nelibosti, takže bychom neviděli projevy upřímného pokání. Proto ‚snášejme dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějme‘. (Kolosanům 3:13) Budeme-li to dělat, budeme napodobovat našeho Boha Jehovu, který je „přichystaný odpouštět“. (Žalm 86:5; Micheáš 7:18, 19)