Lidská důstojnost — Dostupná všem

„Musíme vybudovat nový svět — mnohem lepší svět —, v němž bude po právu respektována věčná důstojnost člověka.“ PREZIDENT SPOJENÝCH STÁTŮ HARRY TRUMAN, SAN FRANCISCO, KALIFORNIE, 25. DUBNA 1945

V LETECH, jež následovala po druhé světové válce, prezident Truman a s ním mnoho dalších věřili tomu, že lidstvo se poučí z minulosti a vytvoří „nový svět“, v němž budou mít všichni svou důstojnost. Žel, během let se ukázalo, že realita je jiná. „Věčná důstojnost člověka“ je pošlapávána dál, protože kořen problému netkví v lidech, ale v jejich nejmocnějším nepříteli.

Kořen problému

Z Bible se dozvídáme, že tímto nepřítelem je ničemný duchovní tvor jménem Satan Ďábel, který od počátku lidské historie zpochybňuje Boží právo vládnout. Už od chvíle, kdy v zahradě Eden mluvil s Evou, se snaží lidi přimět, aby nesloužili svému Stvořiteli. (1. Mojžíšova 3:1–5) Když Adam s Evou podlehli Satanovu přemlouvání, mělo to pro ně katastrofální následky. Bezprostředním důsledkem toho, že neposlechli Boží zákon týkající se zakázaného ovoce, bylo, že „se před obličejem Jehovy Boha odešli schovat“. Proč? Adam přiznal: „Bál jsem se, protože jsem nahý, a tak jsem se schoval.“ (1. Mojžíšova 3:8–10) Vztah Adama a jeho nebeského Otce se narušil a změnilo se i to, jak Adam pohlížel sám na sebe. Styděl se a už se necítil dobře v Jehovově přítomnosti.

Proč Ďábel usiloval o to, aby Adam ztratil sebeúctu? Protože člověk je vytvořen k Božímu obrazu a Satanovi dělá dobře, když vidí, jak se lidé připravují o schopnost zrcadlit Boží slávu. (1. Mojžíšova 1:27; Římanům 3:23) Proto můžeme pochopit, proč je lidská historie plná ponižujících činů. „Během doby, kdy člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“, Satan, „bůh tohoto systému věcí“, takové jednání podporuje. (Kazatel 8:9; 2. Korinťanům 4:4; 1. Jana 5:19) Znamená to, že lidé už nikdy nebudou mít náležitou důstojnost?

Jehova ctí důstojnost svého stvoření

Vraťme se na okamžik k tomu, jaké podmínky panovaly v zahradě Eden. Než Adam s Evou zhřešili, měli hojnost jídla, uspokojující práci a také vyhlídku, že se oni i jejich potomci budou v dokonalém zdraví těšit z nekonečného života. (1. Mojžíšova 1:28) Jejich existence v každém směru vyzdvihovala to, jak láskyplný a důstojný záměr má Bůh s lidstvem.

Změnil se nějak Jehovův pohled na lidskou důstojnost, když se Adam s Evou připravili o dokonalost? Ne. Jehova bral zřetel na jejich stud, který cítili proto, že jsou nazí. Laskavě jim opatřil „dlouhé kožené oděvy“ namísto bederních pokrývek z fíkových listů, které si pro sebe sešili. (1. Mojžíšova 3:7, 21) Nenechal je s pocitem studu, ale zacházel s nimi důstojně.

Když Jehova později jednal s izraelským národem, projevoval soucit se sirotky, vdovami a cizími usedlíky, tedy s těmi, kdo v lidské společnosti nejčastěji zažívají hrubé zacházení. (Žalm 72:13) Izraelité například dostali pokyn, že při sklízení úrody z obilných polí, olivových hájů a vinic se nemají vracet pro paběrky. Bůh přikázal, že paběrky by měly „zůstat pro cizího usedlíka, pro chlapce bez otce a pro vdovu“. (5. Mojžíšova 24:19–21) Když byly tyto zákony dodržovány, nikdo nemusel chodit žebrotou a i ti nejchudší lidé měli důstojný způsob obživy.

I Ježíš ctil důstojnost druhých

Když byl Boží Syn Ježíš Kristus na zemi, na důstojnosti druhých mu záleželo. Například jednou během pobytu v Galileji k němu přišel muž v pokročilém stadiu malomocenství. Aby malomocní nenakazili druhé, mojžíšský Zákon obsahoval požadavek, že tito lidé mají volat: „Nečistý! Nečistý!“ (3. Mojžíšova 13:45) Když však tento muž přistupoval k Ježíšovi, žádné varování nekřičel. Místo toho padl na tvář a prosil Ježíše: „Pane, jestliže jen chceš, můžeš mě očistit.“ (Lukáš 5:12) Jak Ježíš reagoval? Za porušení Zákona toho muže nevyplísnil. Nenechal ho bez povšimnutí ani se mu nevyhnul. Naopak mu dodal důstojnost tím, že se jej dotkl a řekl: „Chci. Buď očištěn.“ (Lukáš 5:13)

Při některých příležitostech Ježíš dokázal, že je schopen uzdravovat bez fyzického kontaktu — občas dokonce na značnou vzdálenost. V tomto případě se však rozhodl, že se muže dotkne. (Matouš 15:21–28; Marek 10:51, 52; Lukáš 7:1–10) Onen muž byl „plný malomocenství“, takže zřejmě již léta žil bez jakéhokoli tělesného kontaktu s jinými lidmi. Muselo pro něj být nesmírně příjemné cítit opět něčí dotyk. Tento muž jistě toužil jen po tom, aby byl vyléčen z malomocenství. Ve víc snad ani nedoufal. Ale způsob, jakým ho Ježíš vyléčil, bezpochyby vrátil tomu muži ještě něco jiného než zdraví — totiž jeho důstojnost. Můžeme oprávněně věřit, že takový zájem o důstojnost druhých lze nalézt i v dnešní společnosti? Pokud ano, jak se takový zájem dává najevo?

Pravidlo, které dodává lidem důstojnost

Ježíš pronesl větu, kterou mnozí lidé považují za tu nejslavnější poučku o mezilidských vztazích: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim.“ (Matouš 7:12) Tomuto výroku se často říká Zlaté pravidlo. Radí nám, abychom projevovali úctu svým bližním a doufali, že s námi na oplátku budou jednat stejně.

Dějiny ukazují, že uplatňovat toto pravidlo není pro lidi úplně přirozené — často je to spíše naopak. „Po pravdě řečeno, ponižovat druhé mě bavilo,“ vypráví muž, kterému budeme říkat Harold. „Stačilo pár slov a znervózněli, dostali se do rozpaků a někdy jsem je dohnal až k slzám.“ Stalo se však něco, co změnilo Haroldův přístup k druhým. „Začali mě navštěvovat svědkové Jehovovi. Když dnes na tu dobu vzpomínám, stydím se za to, jak jsem s nimi občas mluvil a jak jsem se k nim někdy choval. Ale nevzdali se, a biblická pravda si krůček po krůčku našla cestu do mého srdce a změnila mě.“ Dnes Harold slouží jako starší v křesťanském sboru.

Harold je živoucím důkazem toho, že „slovo Boha je živé a vykonává moc a je ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč a proniká až k rozdělení duše a ducha a kloubů a jejich morku a je schopné rozeznávat myšlenky a úmysly srdce“. (Hebrejcům 4:12) Boží slovo dokáže zapůsobit člověku na srdce a změnit jeho uvažování a chování. A zde je klíč k tomu, abychom se naučili respektovat důstojnost druhých — je to upřímná touha jim pomáhat, a ne je zraňovat, touha chovat se k nim s úctou, a ne je ponižovat. (Skutky 20:35; Římanům 12:10)

Náležitá důstojnost pro všechny

Právě tato touha pohání svědky Jehovovy k tomu, aby mluvili s druhými o krásné naději z Bible. (Skutky 5:42) Neexistuje lepší způsob, jak svým bližním prokazovat úctu a dodávat jim důstojnost, než kázat jim „dobrou zprávu o něčem lepším“. (Izajáš 52:7) K ‚něčemu lepšímu‘ patří i to, že lidé si oblékají „novou osobnost“, která umrtvuje „škodlivou touhu“ ponižovat druhé. (Kolosanům 3:5–10) Je to také dobrá zpráva o Jehovově záměru odstranit již brzy podmínky a postoje, které lidi připravují o jejich důstojnost, a také odstranit jejich strůjce, Satana Ďábla. (Daniel 2:44; Matouš 6:9, 10; Zjevení 20:1, 2, 10) Až potom, v době, kdy bude země „naplněna poznáním Jehovy“, budou mít všichni lidé svou důstojnost. (Izajáš 11:9)

Doporučujeme vám, abyste si o této nádherné naději zjistili více. Ve společenství se svědky Jehovovými poznáte, že uplatňování biblických zásad dodává druhým důstojnost. A dozvíte se, že Boží Království již brzy vytvoří ‚nový, mnohem lepší svět‘, v němž bude „věčná důstojnost člověka“ skutečností a již nikdy nebude pošlapávána.

[Rámeček a obrázek na straně 6]

Zůstali ryzí, a tak si zachovali svou důstojnost

V průběhu druhé světové války bylo více než 2 000 svědků Jehovových posláno kvůli svým náboženským názorům do nacistických koncentračních táborů. Gemma Glucková La Guardiaová, která byla vězněna v Ravensbrücku, popisuje ve své knize My Story (Můj příběh), jak obdivuhodným způsobem tam svědkové Jehovovi prokazovali svou ryzost. Vypráví: „Jednoho dne gestapo oznámilo, že každý badatel Bible, který se vzdá své víry a podepíše o tom prohlášení, bude propuštěn a už nikdy nebude stíhán.“ O těch, kdo toto prohlášení odmítli podepsat, potom píše: „Raději setrvali v utrpení a trpělivě čekali na den osvobození.“ Proč zaujali takový postoj? Magdalena, o které jsme se zmínili v úvodu předcházejícího článku a které je nyní přes osmdesát let, to vysvětluje: „Zůstat věrní Jehovovi bylo důležitější než zůstat za každou cenu naživu. Zachovali jsme ryzost, a tak jsme si zachovali důstojnost.“a

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 5]

Ježíš ctil důstojnost lidí, které uzdravoval

[Obrázek na straně 7]

Svědkové Jehovovi dodávají lidem důstojnost tím, že jim káží „dobrou zprávu o něčem lepším“