KNĚZ

Mezi pravými Jehovovými ctiteli v době před založením křesťanského sboru kněží oficiálně zastupovali Boha před lidmi, jimž sloužili, a také tyto lidi poučovali o Bohu a jeho zákonech. Zároveň tyto lidi zastupovali před Bohem, předkládali za ně oběti, přimlouvali se za ně a také za ně prosili. V Hebrejcům 5:1 je vysvětleno: „Každý velekněz vzatý z lidí je totiž ustanoven ve prospěch lidí nad věcmi, jež se týkají Boha, aby obětoval dary a oběti za hříchy.“ Slovem „kněz“ se překládá hebrejský výraz ko·henʹ a řecký výraz hi·e·reusʹ.

V raných dobách. V období patriarchů sloužil jako kněz za svou rodinu otec, hlava rodiny, a v případě otcovy smrti tato povinnost přešla na prvorozeného syna. A tak vidíme, že již ve velmi rané době Noe zastupoval svou rodinu v postavení kněze. (1Mo 8:20, 21) Abraham byl hlavou velké rodiny a s celou touto velkou domácností cestoval z místa na místo, stavěl oltáře na různých místech, kde tábořili, a předkládal Jehovovi oběti. (1Mo 14:14; 12:7, 8; 13:4) Bůh řekl o Abrahamovi: „Seznámil jsem se s ním proto, aby přikázal svým synům a své domácnosti po sobě, aby se opravdu drželi Jehovovy cesty, a tak činili spravedlnost a soud.“ (1Mo 18:19) Tímtéž vzorem se řídili Izák a Jákob. (1Mo 26:25; 31:54; 35:1–7, 14) Neizraelita Job, který pravděpodobně byl vzdáleným příbuzným Abrahama, také předkládal Jehovovi pravidelně oběti za své děti a řekl: „Možná, že moji synové zhřešili a v srdci prokleli Boha.“ (Job 1:4, 5; viz také Joba 42:8.) Bible ovšem tyto muže výslovně neoznačuje slovem ko·henʹ nebo hi·e·reusʹ. Naproti tomu Jetro, hlava rodiny a Mojžíšův tchán, je nazýván „midianský kněz [ko·henʹ]“. (2Mo 2:16; 3:1; 18:1)

Melchisedek, král Salemu, byl neobyčejný kněz (ko·henʹ). Bible nepodává žádnou zprávu o jeho předcích ani o jeho narození či o jeho smrti. Svůj kněžský úřad nezdědil a neměl v něm žádné předchůdce ani nástupce. Zastával úřad krále i kněze. Jeho kněžství bylo vyšší než levitské kněžství, protože Levi v určitém smyslu platil Melchisedekovi desátky, jelikož v době, kdy Abraham předložil Melchisedekovi desátky a dostal od něho požehnání, byl Levi ještě v Abrahamových bedrech. (1Mo 14:18–20; Heb 7:4–10) V těchto věcech Melchisedek předstínil Ježíše Krista, který je „knězem navždy podle způsobu Melchisedeka“. (Heb 7:17)

Hlavy rodin mezi Jákobovými (Izraelovými) potomky nepochybně působily jako kněží do té doby, než Bůh ustanovil levitské kněžství. Proto Bůh, když vedl izraelský národ k hoře Sinaj, přikázal: „Kněží, kteří se pravidelně přibližují k Jehovovi, ať se posvěcují, aby na ně Jehova nevyrazil.“ (2Mo 19:22) To bylo řečeno před ustanovením levitského kněžství. Avšak Áronovi, přestože ještě nebyl jmenován knězem, bylo dovoleno vystoupit kus cesty na horu s Mojžíšem. Tato okolnost odpovídala pozdějšímu ustanovení Árona a jeho potomků do postavení kněží. (2Mo 19:24) Při pohledu nazpět v tom vidíme první náznak toho, že Bůh zamýšlel staré uspořádání (kněžství hlavy rodiny) nahradit kněžstvím Áronova domu.

Pod smlouvou Zákona. Když Izraelité byli otroky v Egyptě, Jehova v době, kdy při desáté ráně zahubil prvorozené syny Egypťanů, posvětil pro sebe každého prvorozeného izraelského syna. (2Mo 12:29; 4Mo 3:13) Tito prvorození tedy patřili Jehovovi a měli být použiti výlučně ke zvláštní službě pro něho. Bůh mohl všechny tyto prvorozené izraelské muže dosadit do postavení kněží a správců svatyně. Místo nich však podle svého záměru vzal k této službě pouze mužské příslušníky kmene Levi. Z tohoto důvodu dovolil izraelskému národu, aby levitskými prvorozenými syny nahradil prvorozené syny z ostatních 12 kmenů (potomci Josefových synů Efrajima a Manasseho se počítali za dva kmeny). Sčítáním se prokázalo, že prvorozených nelevitských synů od jednoměsíčního výše je o 273 více než Levitů, a tak Bůh za každého z těchto 273 nelevitských synů vyžadoval výkupní cenu pěti šekelů (11 dolarů) a tyto peníze byly předány Áronovi a jeho synům. (4Mo 3:11–16, 40–51) Již před touto výměnou Jehova oddělil mužské členy Áronovy rodiny z kmene Levi a tak ustanovil izraelské kněžstvo. (4Mo 1:1; 3:6–10)

Možnost stát se „královstvím kněží a svatým národem“ měli dlouhou dobu výlučně příslušníci izraelského národa. (2Mo 19:6) Izraelité však zavrhli Božího Syna, a tak později už tuto možnost neměli pouze oni. (Srovnej Mt 21:43; 1Pe 2:7–10.)

Králem Izraele byl zpočátku Jehova. Na Jehovův příkaz bylo kralování později svěřeno Davidově rodové linii. Jehova byl sice stále neviditelným Králem Izraele, ale v oblasti světského panství měl své zástupce, a to příslušníky Davidova rodu. O těchto pozemských králích se říkalo, že sedí na „Jehovově trůnu“. (1Pa 29:23) Kněžství však stále zůstávalo odděleno pro Árona a jeho potomky. Proto jedině izraelskému národu patřilo království i kněžství Jehovy Boha a také „posvátná služba“. (Ří 9:3, 4)

Zasvěcení kněžstva. Jmenování kněze muselo pocházet od Boha; nikdo nemohl tento úřad převzít sám od sebe. (Heb 5:4) Sám Jehova tedy ustanovil Árona a jeho dům ke kněžství „na neurčitý čas“ tím, že je vyčlenil z rodiny Kehatovců — jedné ze tří hlavních větví kmene Levi. (2Mo 6:16; 28:43) Avšak proto, aby Áron a jeho synové mohli sloužit jako kněží, nejprve je Levita Mojžíš v úloze prostředníka smlouvy Zákona a Božího zástupce posvětil a jejich ruce naplnil mocí. Tento postup je popsán ve 29. kapitole 2. Mojžíšovy a v 8. kapitole 3. Mojžíšovy. Jejich slavnostní uvedení do úřadu zřejmě trvalo sedm dní, od 1. do 7. nisanu roku 1512 př. n. l. (Viz heslo SLAVNOSTNÍ UVEDENÍ.) Další den, 8. nisanu, začalo kněžstvo, právě slavnostně uvedené do úřadu, vykonávat svou službu pro Izrael.

Požadavky. Jehova stanovil požadavky pro ty příslušníky Áronova rodu, kteří budou sloužit u Božího oltáře. Muž, který měl být knězem, musel být zdravý a nesměl mít tělesnou vadu. Jinak se nesměl přiblížit k oltáři s oběťmi a nesměl přijít do blízkosti opony mezi Svatou a Nejsvětější svatostánku. Takový muž však měl právo dostávat podporu z desátků a mohl jíst ze „svatých věcí“, jež sloužily jako potrava pro kněžstvo. (3Mo 21:16–23)

Věk pro vstup do kněžské služby není přesně uveden, i když při sčítání Kehatovců u hory Sinaj se zjišťoval počet mužů od třicetiletých do padesátiletých. (4Mo 4:3) Levité začínali sloužit u svatyně v 25 letech (v době krále Davida byl tento věk snížen na 20 let). (4Mo 8:24; 1Pa 23:24) Pro nekněžské Levity bylo stanoveno, že z povinné služby odejdou do výslužby ve věku 50 let, ale u kněží se s odchodem do výslužby nepočítalo. (4Mo 8:25, 26; viz heslo ODCHOD DO VÝSLUŽBY.)

Obživa. Kmenu Levi nebyla přidělena půda jako dědičný podíl, ale jeho příslušníci byli ‚rozptýleni v Izraeli‘, protože dostali 48 měst, ve kterých žili se svými rodinami a také chovali dobytek. Třináct z těchto měst připadlo kněžím. (1Mo 49:5, 7; Joz 21:1–11) Jedním z útočištných měst bylo kněžské město Hebron. (Joz 21:13) Levité nedostali žádné území jako kmenové dědictví proto, že Jehova řekl: „Já jsem tvůj podíl a tvé dědictví uprostřed izraelských synů.“ (4Mo 18:20) Levité vykonávali uloženou práci ve své službě, udržovali své domy a pečovali o pastviny u měst, jež jim byla přidělena. Měli také pečovat o půdu, kterou snad Izraelité věnovali pro potřeby svatyně. (3Mo 27:21, 28) Jehova se o Levity postaral tak, že zařídil, aby od ostatních 12 kmenů dostávali desátek z celého výnosu půdy. (4Mo 18:21–24) Z toho desátku neboli z desetiny měli zase Levité dávat desátek z toho nejlepšího kněžím. (4Mo 18:25–29; Ne 10:38, 39) Kněží tak dostávali jedno procento z výnosu půdy celého národa a to jim umožňovalo celodobě se věnovat svým úkolům přiděleným ve službě Bohu.

Tímto opatřením bylo sice o kněžstvo velmi dobře postaráno, ale značně se to lišilo od přepychu a finanční moci, jež si získalo kněžstvo pohanských národů. V Egyptě například kněží vlastnili kusy země (1Mo 47:22, 26) a svým vychytralým jednáním se nakonec stali nejbohatšími a nejmocnějšími muži v Egyptě. James H. Breasted ve své knize A History of the Ancient Egyptians (1908, s. 355, 356, 431, 432) uvádí, že v období tzv. dvacáté dynastie se z faraóna stala pouhá loutka. Kněžstvo vlastnilo núbijskou zemi zlata a velkou provincii na horním Nilu. Velekněz byl hned po nejvyšším pokladníkovi nejdůležitějším finančním úředníkem ve státě. Velel všemu vojsku a v jeho rukou byla státní pokladna. Na historických památkách má význačnější místo než faraón.

Když však Izraelité polevili v uctívání Boha a zanedbávali placení desátků, trpělo tím kněžstvo i nekněžští Levité, kteří si museli hledat jinou práci, aby uživili sebe i své rodiny. Tento špatný postoj ke svatyni a k obživě kněží zase způsobil, že celý národ stále více trpěl nedostatkem duchovního smýšlení a poznání Jehovy. (Ne 13:10–13; viz také Mal 3:8–10.)

Kněží dostávali: (1) Pravidelný desátek. (2) Peníze za vyplacení prvorozeného chlapce nebo prvorozeného zvířete. Z prvorozeného býka, beránka nebo kozla dostávali maso k jídlu. (4Mo 18:14–19) (3) Peníze za vyplacení posvěcených lidí a věcí a také za vyplacení věcí zasvěcených Jehovovi. (3Mo 27) (4) Určité části různých obětí, jež lidé přinášeli, a také chléb vystavení. (3Mo 6:25, 26, 29; 7:6–10; 4Mo 18:8–14) (5) Podíl z obětování toho nejlepšího z prvních zralých plodů — z obilí, vína a oleje. (2Mo 23:19; 3Mo 2:14–16; 22:10 [výrazem „cizí člověk“ je ve druhém textu míněn někdo, kdo nebyl knězem]; 5Mo 14:22–27; 26:1–10) S výjimkou určitých zvláštních částí vyhrazených pro kněze (3Mo 6:29) mohli podle Zákona jíst z obětí i synové a dcery kněze a v některých případech celá jeho domácnost, dokonce i otroci. (3Mo 10:14; 22:10–13) (6) Nepochybně také podíl z desátku ve třetím roce určeného pro Levity a chudinu. (5Mo 14:28, 29; 26:12) (7) Lup získaný ve válce. (4Mo 31:26–30)

Oblečení. Při plnění svých oficiálních povinností kněží chodili bosi, protože ve svatyni stáli na svaté půdě. (Srovnej 2Mo 3:5.) V pokynech pro výrobu zvláštních oděvů pro kněze nebyly uvedeny sandály. (2Mo 28:1–43) Kněží nosili lněné spodky, které ze slušnosti sahaly od boků ke stehnům, „aby se přikrylo nahé tělo . . . , aby si nepřivodili provinění a jistě nezemřeli“. (2Mo 28:42, 43) Navrch nosili roucha z jemného plátna převázaná kolem těla lněnou šerpou. Pokrývka hlavy jim byla ‚ovinuta‘. (3Mo 8:13; 2Mo 28:40; 39:27–29) Tato pokrývka hlavy byla zřejmě něco jiného než turban velekněze, který byl možná předem sešit z pásu do potřebného tvaru a pak se veleknězi nasadil na hlavu. (3Mo 8:9) Zdá se, že nižší kněží v pozdější době nosili příležitostně lněný efod, který však nebyl tak bohatě zdobený jako efod velekněze. (Srovnej 1Sa 2:18.)

Předpisy a povinnosti. Od kněží se vyžadovalo, aby udržovali tělesnou čistotu a aby odpovídali vysokým mravním měřítkům. Před vstupem do stanu setkání a před předkládáním obětí na oltáři si měli v nádrži na nádvoří umýt ruce a nohy, „aby nezemřeli“. (2Mo 30:17–21; 40:30–32) Podobná varovná slova byla spojena s příkazem, aby když slouží ve svatyni, nepili víno ani opojný nápoj. (3Mo 10:8–11) Nesměli se poskvrnit tím, že by se dotkli mrtvého těla nebo truchlili pro zesnulého; tak by se dočasně stali nečistými pro službu. Nižší kněží (ne však velekněz) se směli takto poskvrnit, ale jen pro velmi blízkého příbuzného: pro svou matku, svého otce, svého syna, svou dceru, svého bratra nebo svou sestru, která byla knězi blízká (zřejmě bydlela s ním nebo blízko něho); mezi jeho blízké příbuzné pravděpodobně patřila také manželka. (3Mo 21:1–4) Kněz, který se znečistil malomocenstvím, výtokem nebo tím, že se dotkl mrtvého těla či jiné nečisté věci, nesměl jíst ze svatých věcí ani vykonávat službu ve svatyni, dokud se neočistil; jinak musel zemřít. (3Mo 22:1–9)

Kněží dostali příkaz, aby si neholili hlavu, nestříhali si konečky svých vousů ani si na sobě nedělali zářezy, protože to bylo zvykem pohanských kněží. (3Mo 21:5, 6; 19:28; 1Kr 18:28) Zatímco velekněz se mohl oženit pouze s pannou, nižší kněží se mohli oženit i s vdovou, ale ne s rozvedenou ženou nebo s prostitutkou. (3Mo 21:7, 8; srovnej 3Mo 21:10, 13, 14.) Všichni členové veleknězovy rodiny nepochybně museli dodržovat vysoká mravní měřítka a zachovávat důstojnost kněžského úřadu. Jestliže se tedy dcera kněze stala prostitutkou, musela být usmrcena a pak spálena jako něco odporného Bohu. (3Mo 21:9)

Kdykoli se tábor stěhoval na jiné místo v pustině, Áron a jeho synové měli za úkol přikrýt svaté vybavení a náčiní ve stanu setkání před tím, než ostatní Kehatovci směli do stanu vejít a ty věci odnést, aby kvůli tomu nezemřeli. Podobně na novém místě tyto věci odkrývali a rozestavovali je ve stanu. (4Mo 4:5–15) Při pochodu kněží nesli truhlu smlouvy. (Joz 3:3, 13, 15, 17; 1Kr 8:3–6)

Povinností kněží bylo troubit na svaté trubky a tak určitým způsobem vést lid, ať se jednalo o stavění, či rušení tábora, o svolávání shromáždění, o tažení do bitvy, nebo o slavení některého svátku Jehovovi. (4Mo 10:1–10) Kněží a Levité byli zproštěni vojenské povinnosti, přestože chodili v čele vojska jako trubači a zpěváci. (4Mo 1:47–49; 2:33; Joz 6:4; 2Pa 13:12)

K povinnostem, jimiž byli kněží pověřeni ve svatyni, patřilo zabíjení obětovaných zvířat, která lidé přinášeli, kropení oltáře krví, porcování obětních zvířat, udržování ohně na oltáři, vaření masa a přijímání všech ostatních obětí, například obilných obětí. Měli se zabývat záležitostmi souvisejícími se znečištěním jednotlivců, dále jejich slavnostními sliby apod. (3Mo kap. 1–7; 12:6; kap. 13–15; 4Mo 6:1–21; Lk 2:22–24) Starali se o ranní a večerní zápalné oběti a o všechny ostatní oběti, které byly pravidelně předkládány ve svatyni — kromě obětí, jež musel předkládat velekněz —, a pálili kadidlo na zlatém oltáři. (2Mo 29:38–42; 4Mo 28:1–10; 2Pa 13:10, 11) Upravovali lampy a stále je plnili olejem (2Mo 27:20, 21) a pečovali o svatý olej a kadidlo. (4Mo 4:16) Žehnali lidu na slavnostních shromážděních způsobem popsaným ve 4. Mojžíšově 6:22–27. Žádný jiný kněz však nesměl být ve svatyni v době, kdy velekněz vstoupil do Nejsvětější, aby vykonal smíření. (3Mo 16:17)

Prvořadou výsadou kněží bylo vysvětlovat Boží zákon a důležitou úlohu hráli v izraelském soudnictví. Kněží pomáhali soudcům ve městech, jež jim byla přidělena, a také se soudci spolupracovali v mimořádně obtížných případech, v nichž místní soudy nebyly schopny učinit rozhodnutí. (5Mo 17:8, 9) Vyžadovalo se od nich, aby společně se staršími muži města řešili případy neobjasněné vraždy a aby se postarali o dodržení správného postupu při odstraňování viny krve z města. (5Mo 21:1, 2, 5) Jestliže žárlivý manžel obvinil svou manželku, že se tajně dopustila cizoložství, musela být přivedena ke svatyni, kde kněz provedl předepsaný obřad, jímž byla k Jehovovi, který znal pravdu o provinění či nevině té ženy, vznášena prosba o vynesení rozsudku. (4Mo 5:11–31) Rozsudek vynesený kněžími nebo jmenovanými soudci měl být ve všech případech respektován; úmyslné znevažování nebo neuposlechnutí rozsudku mělo za následek trest smrti. (4Mo 15:30; 5Mo 17:10–13)

Kněží měli Izraelity učit Zákon, a proto z něho četli a vysvětlovali ho lidem, kteří přicházeli uctívat Boha do svatyně. K takovému vyučování měli velmi mnoho příležitostí také mimo dobu své přidělené služby, a to jak na území svatyně, tak i v jiných částech země. (5Mo 33:10; 2Pa 15:3; 17:7–9; Mal 2:7) Když se Izraelité vrátili z Babylóna do Jeruzaléma, kněz Ezra je za podpory jiných kněží a Levitů shromáždil a pak jim mnoho hodin četl a vysvětloval Zákon. (Ne 8:1–15)

Kněžská správa sloužila jako ochrana náboženské čistoty a také tělesného zdraví národa. Kněz měl v případě malomocenství posoudit, zda je člověk, oděv či dům čistý, nebo nečistý. Dbal také na to, aby byly dodržovány zákonem stanovené předpisy o karanténě. Také měl svou úlohu při očišťování lidí, kteří se poskvrnili mrtvým tělem, byli znečištěni chorobným výtokem apod. (3Mo 13–15)

Jak byly kněžím stanoveny úkoly v chrámové službě?

Ze 24 kněžských oddílů neboli skupin, které sestavil král David, bylo 16 z domu Eleazara a 8 z domu Itamara. (1Pa 24:1–19) Alespoň zpočátku se však z vyhnanství v Babylóně vrátili kněží pouze ze čtyř oddílů. (Ezr 2:36–39) Někteří badatelé se domnívají, že ty čtyři rodiny, které se vrátily z vyhnanství, byly rozděleny tak, aby znovu bylo 24 oddílů, aby se tím obnovilo dřívější organizační uspořádání. V knize The Temple (1874, s. 63) Alfred Edersheim předpokládá, že to probíhalo tak, že každá rodina vytáhla pět losů za ty, které se nevrátily, a tak se z jejich skupin vytvořilo 20 dalších oddílů, jimž dali původní jména. Zecharjáš, otec Jana Křtitele, byl knězem z osmého, Abijášova oddílu. Pokud však výše uvedený názor odpovídá skutečnosti, je možné, že Zecharjáš nebyl potomkem Abijáše, ale pouze patřil k oddílu, který nesl Abijášovo jméno. (1Pa 24:10; Lk 1:5) Informace o těchto záležitostech nejsou dostatečné, proto není možné dospět k jasným závěrům.

V chrámové službě byli kněží zorganizováni do různých úřadů. Určité služby byly přidělovány tažením losů. Na každý ze 24 oddílů připadla služba dvakrát za rok, pokaždé týden. V období svátků, kdy lidé předkládali tisíce obětí, stejně jako se to dělo při zasvěcení chrámu, nepochybně sloužilo celé kněžstvo. (1Pa 24:1–18, 31; 2Pa 5:11; srovnej 2Pa 29:31–35; 30:23–25; 35:10–19.) Kněz mohl sloužit i jindy, pokud nenarušoval plnění přiděleného úkolu kněžím, kteří právě vykonávali službu. Podle rabínských tradic bylo v době Ježíšovy pozemské služby hodně kněží, takže týdenní služba se rozdělovala mezi různé rodiny jednotlivých oddílů; každá rodina sloužila podle počtu svých členů den nebo více dnů.

Za nejúctyhodnější ze všech každodenních služeb bylo pravděpodobně považováno pálení kadidla na zlatém oltáři. Kadidlo se pálilo po předložení obětí. Během pálení kadidla se lidé shromáždili venku před svatyní a modlili se. Rabínská tradice říká, že tato služba byla určována losem, že se však losování nesměl zúčastnit ten, kdo ji již vykonával někdy předtím, dokud tuto službu postupně nevykonali všichni přítomní. (The Temple, s. 135, 137, 138) Pokud je to pravda, kněz obvykle měl tuto výsadu pouze jednou za život. Zecharjáš právě vykonával tuto službu, když se mu objevil anděl Gabriel a oznámil mu, že bude mít se svou manželkou Alžbětou syna. Když Zecharjáš vyšel ze svatyně, shromážděný zástup z jeho vzhledu a neschopnosti mluvit poznal, že ve svatyni měl nadpřirozené vidění; tato událost se tak stala všeobecně známou. (Lk 1:8–23)

Je zřejmé, že kněží měli výsadu vyměňovat chléb vystavení každý Sabatní den. V Sabatu také končila týdenní služba jednoho kněžského oddílu a do služby nastupoval nový turnus na příští týden. Kněží plnili tyto a další nezbytné povinnosti, aniž tím nějak porušovali Sabat. (Mt 12:2–5; srovnej 1Sa 21:6; 2Kr 11:5–7; 2Pa 23:8.)

Věrná oddanost. Když se od království za vlády Rechoboama oddělilo deset kmenů a založily severní království pod vládou Jeroboama, kmen Levi zůstal věrný dvoukmennému království Judy a Benjamína. Jeroboam udělal kněze z Nelevitů a dosadil je do služby při uctívání zlatých telat; Jehovovy kněze, Áronovy syny, vyhnal. (1Kr 12:31, 32; 13:33; 2Pa 11:14; 13:9) Ačkoli později mnozí kněží v Judovi byli Bohu nevěrní, přesto v určitých obdobích kněžstvo silně působilo na izraelský lid, aby zůstal Jehovovi věrný. (2Pa 23:1, 16; 24:2, 16; 26:17–20; 34:14, 15; Ze 3:1; 6:11) V době Ježíšovy služby i v době apoštolů byli velekněží velmi zkažení, ale mnozí kněží měli nadále dobrý vztah k Jehovovi, jak je to patrné ze skutečnosti, že zanedlouho po Ježíšově smrti „velký zástup kněží začal být poslušný víry“. (Sk 6:7)

Jiná použití slova „kněz“. V Žalmu 99:6 je Mojžíš označen jako kněz proto, že sloužil jako prostředník a že byl určen k tomu, aby ve svatyni prováděl posvěcení Árona a jeho synů, když byli uváděni do kněžského úřadu. Mojžíš se přimlouval za Izraelity tím, že vzýval Jehovovo jméno. (4Mo 14:13–20) Slovo „kněz“ se také občas používalo jako označení pro „náměstka“ nebo pro „předního služebníka či úředníka“. V seznamu vysokých úředníků ve službách krále Davida čteme záznam: „Pokud jde o Davidovy syny, ti se stali kněžími.“ (2Sa 8:18; srovnej 2Sa 20:26; 1Kr 4:5; 1Pa 18:17.)

Křesťanské kněžstvo. Jehova slíbil, že pokud budou Izraelité dodržovat jeho smlouvu, stanou se pro něho „královstvím kněží a svatým národem“. (2Mo 19:6) Kněžstvo z Áronovy rodové linie však mělo pokračovat jen do té doby, než se objevilo znamenitější kněžstvo, které bylo áronským kněžstvem předstíněno. (Heb 8:4, 5) Áronské kněžstvo mělo trvat do odstranění smlouvy Zákona a zasvěcení nové smlouvy. (Heb 7:11–14; 8:6, 7, 13) Nabídka stát se Jehovovými kněžími a sloužit v Božím slíbeném Království byla nejprve předložena výlučně Izraelitům, ale časem byla rozšířena i na pohany. (Sk 10:34, 35; 15:14; Ří 10:21)

Krista přijal pouze ostatek Židů, a izraelský národ tedy neposkytl všechny členy skutečného království kněží a svatého národa. (Ří 11:7, 20) Izraelité byli nevěrní, a proto je Bůh prostřednictvím svého proroka Ozeáše mnoho let předem varoval těmito slovy: „Protože jsi ty zavrhl poznání, já také zavrhnu tebe, abys mi nesloužil jako kněz; a protože stále zapomínáš na zákon svého Boha, zapomenu na tvé syny, ano já.“ (Oz 4:6) Podobně Ježíš řekl náboženským vůdcům: „Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který nese jeho ovoce.“ (Mt 21:43) Nicméně Ježíš Kristus, když byl na zemi, podléhal Zákonu, uznával platnost áronského kněžstva a přikázal člověku, kterého vyléčil z malomocenství, aby šel ke knězi a předložil požadovanou oběť. (Mt 8:4; Mr 1:44; Lk 17:14)

V den Letnic roku 33 n. l. skončila platnost smlouvy Zákona a byla zasvěcena ‚lepší smlouva‘, nová smlouva. (Heb 8:6–9) V ten den Bůh tuto změnu dal najevo vylitím svatého ducha. Apoštol Petr pak vysvětlil Židům, kteří se tam sešli z mnoha národů, že mohou být zachráněni jedině na základě pokání a přijetí Ježíše Krista. (Sk 2; Heb 2:1–4) Později Petr mluvil o židovských stavitelích, kteří zavrhli Ježíše Krista jako úhelný kámen, a pak křesťanům řekl: „Ale vy jste ‚vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví.‘“ (1Pe 2:7–9)

Petr jim také vysvětlil, že nové kněžstvo je „duchovní dům pro účel svatého kněžstva, abyste obětovali duchovní oběti přijatelné Bohu prostřednictvím Ježíše Krista“. (1Pe 2:5) Ježíš Kristus je jejich velkým Veleknězem a oni tvoří nižší kněžstvo jako Áronovi synové. (Heb 3:1; 8:1) Na rozdíl od áronského kněžstva, které nemělo žádný podíl na kralování, se však toto „královské kněžstvo“ skládající se z Krista a jeho spoludědiců současně podílí na kralování i na kněžství. V biblické knize Zjevení mluví apoštol Jan o tom, že Ježíš Kristus své následovníky „uvolnil z  . . . hříchů prostřednictvím své vlastní krve“, a říká, že z nich udělal „království, kněze pro svého Boha a Otce“. (Zj 1:5, 6)

Tato poslední biblická kniha také odhaluje počet členů skupiny nižších kněží. O těch, z nichž Ježíš Kristus udělal „království a kněze našemu Bohu“, je řečeno, že zpívají novou píseň, ve které říkají, že jsou koupeni Kristovou krví. (Zj 5:9, 10) Dále je uvedeno, že těch, kdo zpívají novou píseň, je 144 000, a že to jsou ti, kdo byli „koupeni zprostřed lidstva jako první ovoce Bohu a Beránkovi“. (Zj 14:1–5) Nakonec je vidět, že tito nižší kněží byli vzkříšeni do nebe a že se připojili k vládě Ježíše Krista; tak se z nich stanou „kněží Boží a Kristovi“ a budou „kralovat“ s Kristem během jeho Tisícileté vlády. (Zj 20:4, 6)

Porovnáním izraelského kněžstva i jeho činností a užitku pro izraelský národ (Heb 8:5) můžeme získat určitou představu, jaký užitek a jaké požehnání přinese lidem na zemi dokonalé a věčné kněžství Ježíše Krista a jeho sboru nižších kněží, až budou společně vládnout nad zemí tisíc let. Tito kněží budou mít výsadu poučovat lidi o Božím zákonu (Mal 2:7), napomáhat k úplnému odpuštění hříchů (poskytováním užitku z Kristovy oběti) na základě výkupní oběti velkého Velekněze, přispívat k úplnému uzdravení ze všech neduhů (Mr 2:9–12; Heb 9:12–14; 10:1–4, 10), rozlišovat, co je v Božích očích čisté, a co nečisté, a odstraňovat všechnu nečistotu (3Mo 13–15), soudit lidi ve spravedlnosti a dohlížet na to, aby po celé zemi byl uplatňován Jehovův spravedlivý zákon (5Mo 17:8–13).

Stejně jako ve starověku v pustině přebýval Bůh s lidmi ve stanu setkání, ve svatyni, kde se k němu mohli přiblížit, tak i během onoho tisíciletí bude Boží stan lidstvu mnohem blíže, trvalejším a prospěšnějším způsobem. Bůh bude totiž s lidmi jednat prostřednictvím svých zástupců — svého velkého Velekněze, Ježíše Krista, a 144 000 těch, kdo s Kristem slouží jako nižší kněží ve velkém duchovním chrámu, jenž byl předobrazen svatostánkem. (2Mo 25:8; Heb 4:14; Zj 1:6; 21:3) S tímto královským kněžstvem budou lidé určitě šťastní, stejně jako byli šťastní Izraelité v době, kdy jejich králové a kněží byli věrní Bohu a kdy „Judy a Izraele bylo mnoho jako zrnek písku, jichž je množství u moře, jedli a pili a radovali se“ a kdy Juda a Izrael bydleli „v bezpečí, každý pod svou vlastní révou a pod svým vlastním fíkovníkem“. (1Kr 4:20, 25)

Pohanští kněží. Starověké národy měly kněze, jejichž prostřednictvím se přibližovaly ke svým bohům. Tito muži byli u lidí ve velké úctě a vždy měli velký vliv; většinou patřili k vládnoucí třídě nebo byli důvěrnými rádci panovníků. Kněžstvo bylo nejvzdělanější třídou a obvykle udržovalo prostý lid v nevědomosti. Tímto způsobem se kněžím dařilo kořistit z lidské pověrčivosti a z lidského strachu z neznáma. Například v Egyptě byli lidé vedeni k tomu, aby uctívali řeku Nil jako boha a aby na své kněze pohlíželi tak, jako by měli božskou schopnost ve správnou roční dobu přivolat rozvodnění Nilu, na němž závisela jejich úroda.

Toto udržování lidí v pověrečné nevědomosti bylo v přímém protikladu k jednání izraelských kněží, kteří celému národu stále četli a vysvětlovali Zákon. Každý člověk měl znát Boha a jeho zákony. (5Mo 6:1–3) Izraelité uměli číst a psát, protože Jehova jim přikázal, aby svým dětem četli a učili je znát jeho zákony. (5Mo 6:4–9)

Nebyli vzorem pro izraelské kněžstvo. Navzdory těmto údajům někteří badatelé tvrdí, že vzorem pro izraelské kněžstvo a pro sestavení mnoha jeho předpisů bylo egyptské kněžstvo. Argumentují tím, že Mojžíše, prostředníka smlouvy Zákona, silně ovlivnil jeho život v Egyptě, výchova na faraónově dvoře a poučování „ve veškeré moudrosti Egypťanů“. (Sk 7:22) Ve své argumentaci však přehlížejí skutečnost, že Mojžíš sice byl použit k tomu, aby Zákon předložil Izraeli, ale rozhodně nebyl zákonodárcem. Zákonodárcem Izraele byl Jehova Bůh (Iz 33:22), který pomocí andělů předal Zákon rukou prostředníka Mojžíše. (Ga 3:19)

Bůh popsal Izraelitům každou podrobnost týkající se uctívání. Mojžíš dostal plány pro postavení stanu setkání (2Mo 26:30) a je zapsáno, že dostal příkaz: „Hleď, abys všechny věci udělal podle jejich vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“ (Heb 8:5; 2Mo 25:40) Původcem veškeré služby ve svatyni i pokynů k ní byl Jehova. Biblická zpráva nás o tom opakovaně ujišťuje, když říká, že Mojžíš a izraelští synové „činili všechno podle toho, co Jehova přikázal Mojžíšovi. Učinili to právě tak. Podle všeho, co Jehova přikázal Mojžíšovi, tak izraelští synové vykonali všechnu službu. A Mojžíš uviděl celé dílo, a pohleďme, vykonali je, právě jak Jehova přikázal. Tak je vykonali. . . . A Mojžíš přistoupil k tomu, aby učinil všechno podle toho, co mu Jehova přikázal. Učinil to právě tak.“ (2Mo 39:32, 42, 43; 40:16)

Podle egyptologů se něco z oblečení egyptských kněží podobalo oblečení izraelských kněží; egyptští kněží například používali plátno, také si holili tělo stejně jako Levité (izraelští kněží to ovšem nedělali; 4Mo 8:7); prali si oděvy. Dokazuje však těchto několik podobností, že obě kněžstva měla stejný původ nebo že jedno pocházelo z druhého? Na celém světě se k výrobě oblečení a ke stavbě domů a budov používají podobné materiály a postupy a různí lidé často své každodenní povinnosti, například praní, vykonávají podobně, ale ve stylu a také v postupech jsou velké rozdíly. Přesto neříkáme, že jedno vzniklo ze druhého nebo že oblečení či jednání mají stejný náboženský nebo symbolický význam.

Oblečení a činnost izraelských a egyptských kněží se ve většině rysů nijak nepodobaly. Například izraelští kněží sloužili bosí, zatímco egyptští kněží nosili sandály. Roucha egyptských kněží vypadla úplně jinak, a tito kněží měli na svém oblečení a ostatních věcech symboly svých falešných bohů. Holili si hlavu, zatímco izraelští kněží si ji neholili (3Mo 21:5), a podle nápisů objevených na egyptských monumentech nosili paruky a úplně jinou pokrývku hlavy než izraelští kněží. Kromě toho Jehova dal jasně najevo, že Izrael nemá přijímat žádné zvyklosti Egypta ani jiných národů, ať se jedná o uctívání, nebo o souzení. (3Mo 18:1–4; 5Mo 6:14; 7:1–6)

Argument uváděný zastánci teorie, že si Izrael vypůjčil kněžstvo z Egypta, tedy nemá žádné opodstatnění. Nesmíme zapomínat, že myšlenka o oběti a kněžství původně vyšla od Boha a že ji od začátku vyjadřovali takoví věrní muži jako Abel a Noe, a později v patriarchální společnosti Abraham a další. Všechny národy tedy zdědily tyto poznatky, i když byly zkreslené do mnoha podob, protože národy opustily pravého Boha a čisté uctívání. Pohanské národy sice měly vrozenou touhu někoho uctívat, ale chybělo jim Jehovovo vedení, a proto si vytvořily mnoho nesprávných, a dokonce zvrhlých rituálů, a to všechno je dovedlo do odporu k pravému uctívání.

Ohavné zvyky pohanských kněží. Egyptští kněží v Mojžíšově době kladli Mojžíšovi odpor a provozováním magie se před faraónem snažili pošpinit pověst Mojžíše i jeho Boha Jehovy. (2Mo 7:11–13, 22; 8:7; 2Ti 3:8) Byli však donuceni se sklonit, neboť byli poraženi a pokořeni. (2Mo 8:18, 19; 9:11) Ctitelé ammonitského boha Moleka obětovali své syny a dcery tak, že je pálili v ohni. (1Kr 11:5; 2Kr 23:10; 3Mo 18:21; 20:2–5) Stejné odporné zvyklosti měli Kananejci, ctitelé Baala, kteří také prováděli sebetrýznění a oplzlé, ohavné a nemravné rituály. (4Mo 25:1–3; 1Kr 18:25–28; Jer 19:5) Kněží filištínského boha Dagona a babylónští kněží božstev Marduka, Bela a Ištar provozovali magii a věštění. (1Sa 6:2–9; Ez 21:21; Da 2:2, 27; 4:7, 9) Ti všichni uctívali sochy ze dřeva, z kamene a z kovu. I král Jeroboam v desetikmenném království Izraele dosadil kněze, aby řídili uctívání zlatých telat a ‚démonů v kozlí podobě‘ a tak lidem zabránili účastnit se pravého uctívání v Jeruzalémě. (2Pa 11:15; 13:9; viz také heslo MICHEÁŠ č. 1.)

Neoprávněné kněžstvo Bůh odsuzuje. Jehova se vždy stavěl proti všem formám a způsobům uctívání, kde se vlastně jednalo o uctívání démonů. (1Ko 10:20; 5Mo 18:9–13; Iz 8:19; Zj 22:15) Kdykoli se tito bohové nebo kněží, kteří je zastupovali, otevřeně postavili proti Jehovovi, vždy byli pokořeni. (1Sa 5:1–5; Da 2:2, 7–12, 29, 30; 5:15) Jejich kněží a proroci byli mnohdy usmrceni. (1Kr 18:40; 2Kr 10:19, 25–28; 11:18; 2Pa 23:17) A jelikož v době, kdy byla v platnosti smlouva Zákona, Jehova neuznával žádné jiné kněžstvo než kněžstvo Áronova domu, je samozřejmé, že jediná možnost přístupu k Jehovovi je prostřednictvím kněžství, jež bylo předstíněno Áronovým úřadem, totiž prostřednictvím kněžství Ježíše Krista, který je také větším Veleknězem podle způsobu Melchisedeka. (Sk 4:12; Heb 4:14; 1Ja 2:1, 2) Praví Boží ctitelé by se tedy měli vyhýbat každému kněžstvu, které se staví proti tomuto Bohem ustanovenému Králi a Knězi a jeho nižším kněžím. (5Mo 18:18, 19; Sk 3:22, 23; Zj 18:4, 24)

Viz heslo VELEKNĚZ.