‚Dům modlitby pro všechny národy‘
„Není napsáno: ‚Můj dům bude nazýván domem modlitby pro všechny národy‘?“ (MAREK 11:17)
1. Z jakého vztahu k Bohu se Adam s Evou původně těšili?
KDYŽ byli Adam s Evou stvořeni, těšili se z důvěrného vztahu ke svému nebeskému Otci. Jehova Bůh s nimi komunikoval a vylíčil jim svůj nádherný záměr s lidstvem. Jistě často chválili Jehovu za jeho pozoruhodná stvořitelská díla. Jestliže Adam s Evou potřebovali vedení při rozjímání o své budoucí úloze otce a matky lidstva, mohli z kteréhokoli místa svého rajského domova Boha oslovit. Nepotřebovali službu kněze v chrámu. (1. Mojžíšova 1:28)
2. Jak se situace změnila, když Adam s Evou zhřešili?
2 Avšak situace se změnila, když jeden vzpurný anděl přivedl Evu k myšlence, že si polepší, když zavrhne Jehovovu svrchovanost — řekl jí totiž, že pak bude ‚jako Bůh‘. Eva této Satanově lži uvěřila, a pojedla ze stromu, z něhož Bůh zakázal jíst. Satan pak Evu použil, aby uvedl do pokušení i jejího manžela. Adam své hříšné manželce naslouchal — a tak prokázal, že vztah k ní mu byl dražší než vztah k Bohu. (1. Mojžíšova 3:4–7) Následky byly tragické. Adam i Eva si vlastně zvolili za svého boha Satana. (Srovnej 2. Korinťanům 4:4.)
3. Jaké špatné důsledky měla vzpoura Adama a Evy?
3 V důsledku toho ztratil první lidský pár nejen svůj drahocenný vztah k Bohu, ale i vyhlídku na věčný život v pozemském ráji. (1. Mojžíšova 2:16, 17) Jejich hříšné tělo postupně chřadlo, až nakonec oba zemřeli. A jejich potomci tento hříšný stav zdědili. „A tak,“ říká Bible, „se smrt rozšířila na všechny lidi.“ (Římanům 5:12)
4. Jakou naději dal Bůh hříšnému lidstvu?
4 Bylo nutné podniknout něco pro usmíření hříšného lidstva s jejich svatým Stvořitelem. Když Bůh vynášel nad Adamem a Evou rozsudek, dal jejich budoucím potomkům naději — slíbil totiž, že přijde „semeno“, které zachrání lidstvo od účinků Satanovy vzpoury. (1. Mojžíšova 3:15) Později Bůh zjevil, že toto Semeno, které bude zdrojem požehnání, přijde skrze Abrahama. (1. Mojžíšova 22:18) A právě tento láskyplný záměr Bůh sledoval, když si zvolil Abrahamovy potomky, Izraelity, jako svůj vyvolený národ.
5. Proč bychom se měli zajímat o podrobnosti smlouvy Zákona, kterou Bůh uzavřel s Izraelem?
5 Izraelité vstoupili v roce 1513 př. n. l. do smluvního vztahu k Bohu a souhlasili, že budou Boží zákony poslouchat. Tato smlouva Zákona upozorňovala na zaslíbené Semeno, a proto by dnes měla velmi zajímat všechny lidi, kteří chtějí Boha uctívat. Pavel řekl, že ‚měla stín budoucích dobrých věcí‘. (Hebrejcům 10:1) Pavel tato slova napsal, když pojednával o službě izraelských kněží u přenosného svatostánku neboli stanu uctívání. Svatostánku se také říkalo ‚Jehovův chrám‘ nebo ‚Jehovův dům‘. (1. Samuelova 1:9, 24) Prozkoumáme-li, jak se u Jehovova pozemského domu vykonávala posvátná služba, lépe porozumíme milosrdnému opatření, díky němuž dnes mohou být hříšní lidé usmířeni s Bohem.
Nejsvětější
6. Co bylo umístěno v Nejsvětější a co tam symbolizovalo Boží přítomnost?
6 „Nejvyšší . . . nebydlí v domech udělaných rukama,“ říká Bible. (Skutky 7:48) Avšak v jeho pozemském domě existovalo znamení Boží přítomnosti — a sice oblak v nejvnitřnější místnosti, která se nazývala Nejsvětější. (3. Mojžíšova 16:2) Je zřejmé, že tento oblak jasně zářil a osvětloval Nejsvětější. Nacházel se nad posvátnou truhlou, která se nazývala „truhla svědectví“. V ní byly uloženy kamenné desky, na nichž byla vytesána některá přikázání, která dal Bůh Izraeli. Na víku Truhly byli dva zlatí cherubíni s roztaženými křídly. Ti znázorňovali duchovní bytosti, které v Boží nebeské organizaci zastávají vysoké postavení. Nad víkem a mezi cherubíny se vznášel zázračný oblak světla. (2. Mojžíšova 25:22) To znázorňovalo Všemohoucího Boha trůnícího na nebeském voze podpíraném živými cherubíny. (1. Paralipomenon 28:18) Tím je vysvětleno, proč se král Ezechjáš modlil: „Ó Jehovo vojsk, Bože Izraele, který sedíš na cherubínech.“ (Izajáš 37:16)
Svatá
7. Co bylo uvnitř Svaté?
7 Druhá místnost svatostánku se nazývala Svatá. V tomto oddíle stál nalevo od vchodu překrásný sedmiramenný svícen a vpravo byl stůl pro chléb vystavení. Naproti vchodu byl umístěn oltář, z něhož vycházela vůně páleného kadidla. Oltář byl před oponou, která oddělovala Svatou od Nejsvětější.
8. Co bylo každodenní povinností kněží ve Svaté?
8 Každé ráno i každý večer musel do svatostánku vstoupit kněz a musel pálit kadidlo na oltáři pro kadidlo. (2. Mojžíšova 30:7, 8) Ráno, když se pálilo kadidlo, musel být doplněn olej do sedmi lamp, které spočívaly na zlatém svícnu. Večer byly lampy zažehnuty, aby osvětlovaly Svatou. Každý Sabat musel kněz na stůl pro chléb vystavení položit dvanáct čerstvých chlebů. (3. Mojžíšova 24:4–8)
Nádvoří
9. K čemu sloužila nádrž na vodu a jaké poučení z toho plyne pro nás?
9 Svatostánek měl také své nádvoří, obklopené zástěnou ze stanových látek. Na tomto nádvoří stála velká nádrž, v níž si kněží před vstupem do Svaté myli ruce a nohy. Umýt se museli také předtím, než předložili oběti na oltáři, a také předtím, než předložili oběti na oltáři, který byl na nádvoří. (2. Mojžíšova 30:18–21) Tento požadavek čistoty je důraznou připomínkou pro dnešní Boží služebníky — upozorňuje je na to, že musí zůstat tělesně, mravně, duševně i duchovně čistí, chtějí-li, aby jejich uctívání bylo Bohu přijatelné. (2. Korinťanům 7:1) Dříví pro oheň na oltář a vodu do nádrže začali časem obstarávat neizraelští chrámoví otroci. (Jozue 9:27)
10. Co patřilo k obětem, které se přinášely na obětním oltáři?
10 Každé ráno a každý večer byl na oltáři zároveň s obilnou a tekutou obětí pálen mladý obětní beránek. (2. Mojžíšova 29:38–41) Ve zvláštní dny byly přinášeny i jiné oběti. Někdy musela být přinesena oběť kvůli konkrétnímu osobnímu hříchu. (3. Mojžíšova 5:5, 6) Jindy mohl Izraelita obětovat dobrovolnou oběť společenství, při níž kněží i ten, kdo oběť přinesl, snědli její určité části. To znamenalo, že hříšní lidé mohou být v pokojném vztahu k Bohu — jakoby s ním symbolicky jedli. Jehovovým ctitelem se mohl stát i cizí usedlík. I on mohl mít tu výsadu, že mohl v Božím domě předložit dobrovolnou oběť. Aby však kněží projevovali Jehovovi patřičnou úctu, mohli přijímat oběti pouze té nejlepší jakosti. Mouka obilné oběti musela být jemně umletá a obětní zvířata musela být bez vady. (3. Mojžíšova 2:1; 22:18–20; Malachiáš 1:6–8)
11. a) Co se dělalo s krví obětních zvířat a co to Izraelitům připomínalo? b) Jaký je Boží názor na lidskou a zvířecí krev?
11 Krev těchto obětí byla přinesena k oltáři. To Izraelitům denně připomínalo, že jsou hříšní a že potřebují vykupitele, jehož prolitá krev by jejich hříchy přikryla natrvalo, a zachránila je před smrtí. (Římanům 7:24, 25; Galaťanům 3:24; srovnej Hebrejcům 10:3.) Toto posvátné použití krve Izraelitům také připomínalo, že krev představuje život a že život patří Bohu. K ničemu jinému nesmí být krev použita. Boží zákaz v této věci platil vždy. (1. Mojžíšova 9:4; 3. Mojžíšova 17:10–12; Skutky 15:28, 29)
Den smíření
12., 13. a) Co to byl Den smíření? b) Co musel velekněz udělat, než mohl do Nejsvětější přinést krev?
12 Jednou do roka, v den, kterému se říkalo Den smíření, se celý izraelský národ i všichni cizí usedlíci, kteří uctívali Jehovu, museli postit a nesměli pracovat. (3. Mojžíšova 16:29, 30) V tento důležitý den byl národ obrazným způsobem očištěn od hříchu, aby se mohl další rok těšit z pokojného vztahu k Bohu. Představme si průběh Dne smíření a uvažujme o některých jeho důležitých okamžicích.
13 Na nádvoří svatostánku je velekněz. Umyl se u nádrže s vodou a porazil obětního býka. Býčí krev je vylita do misky. Krev bude zvláštním způsobem použita k usmíření za hříchy kněžského kmene Levi. (3. Mojžíšova 16:4, 6, 11) Ale dříve než bude velekněz pokračovat v předkládání oběti, musí udělat ještě něco jiného. Nabere vonné kadidlo (zřejmě je nasype na lopatku) a do nádoby na oheň nabere hořící uhlíky z oltáře. Pak vejde do Svaté a jde směrem k oponě Nejsvětější. Pomalu oponu obchází a zastavuje se před truhlou smlouvy. A nyní, mimo lidský dohled, sype na žhavé uhlíky kadidlo. Nejsvětější se naplňuje sladce vonícím oblakem kouře. (3. Mojžíšova 16:12, 13)
14. Proč musel velekněz vstoupit do Nejsvětější s krví dvou různých zvířat?
14 V této chvíli je Bůh ochoten projevit milosrdenství a obrazně řečeno se slitovat či nechat se usmířit. Proto se víku Truhly říkalo „slitovnice“. (Hebrejcům 9:5) Velekněz vychází ze Svaté svatých, nabírá býčí krev a opět vchází do Nejsvětější. Namáčí do krve prst a sedmkrát stříkne trochu krve před víko Truhly, jak to přikazuje Zákon. (3. Mojžíšova 16:14) Potom se vrací a poráží kozla — oběť za hřích, „která je za lid“. Trochu kozlí krve přinese do Nejsvětější a udělá s ní totéž, co udělal s krví býka. (3. Mojžíšova 16:15) V Den smíření se konaly i jiné důležité obřady. Velekněz musel například vložit ruce na hlavu druhého kozla a vyznat nad ním „provinění izraelských synů“. Tento živý kozel pak byl odveden do pustiny, aby symbolicky odnesl hříchy národa. Tímto způsobem bylo každý rok vykonáváno smíření „pro kněze a pro všechen lid sboru“. (3. Mojžíšova 16:16, 21, 22, 33)
15. a) V čem se Šalomounův chrám podobal svatostánku? b) Co nám říká kniha Hebrejcům o posvátné službě, která se konala jak ve svatostánku, tak v chrámu?
15 Přenosný svatostánek sloužil Izraeli jako místo pro uctívání Boha Jehovy během prvních 486 let doby, kdy byl Božím smluvním národem. Pak dostal izraelský král Šalomoun výsadu postavit stálou budovu. Plány na tento chrám poskytl sám Bůh. Měla to být stavba větší a honosnější než svatostánek, ale měla být postavena podle téhož vzoru. I chrám, stejně jako svatostánek, byl obrazem většího a účinnějšího uspořádání pro uctívání Boha — něčeho, co „postavil Jehova, a ne člověk“. (Hebrejcům 8:2, 5; 9:9, 11)
První a druhý chrám
16. a) Jakou láskyplnou žádost pronesl Šalomoun, když zasvěcoval chrám? b) Jakým způsobem Jehova projevil, že Šalomounovu modlitbu přijímá?
16 Když Šalomoun zasvěcoval ten slavný chrám, pronesl pod inspirací i tuto žádost: „Cizinci, který není částí tvého lidu Izraele a který skutečně přichází ze vzdálené země kvůli tvému velkému jménu . . . a skutečně přicházejí a modlí se směrem k tomuto domu, kéž potom sám nasloucháš z nebes, ze svého stanoveného obydlí, a učiníš podle všeho, oč k tobě cizinec volá; aby všechny národy země poznaly tvé jméno a bály se tě stejně jako tvůj lid Izrael a poznaly, že tvé jméno se vzývá nad tímto domem, který jsem postavil.“ (2. Paralipomenon 6:32, 33) Bůh zcela zjevným způsobem projevil, že Šalomounovu modlitbu pronesenou při zasvěcení chrámu schvaluje. Z nebe vyšlehl sloup ohně, strávil zvířecí oběti na oltáři a chrám naplnila Jehovova sláva. (2. Paralipomenon 7:1–3)
17. Co se časem stalo s chrámem, který postavil Šalomoun, a proč?
17 Žel, Izraelité svou zdravou bázeň před Jehovou ztratili. Časem začali jeho velké jméno znesvěcovat proléváním krve, smilstvem, modlářstvím, krvesmilstvem a špatným zacházením se sirotky, vdovami a cizinci. (Ezekiel 22:2, 3, 7, 11, 12, 26, 29) Bůh nad nimi proto v roce 607 př. n. l. vykonal rozsudek: přivedl babylónská vojska, aby chrám zničila. Přežijící Izraelité byli odvedeni do vyhnanství v Babylóně.
18. Jakou výsadu dostali v druhém chrámu někteří neizraelští muži, kteří z celého srdce podporovali uctívání Jehovy?
18 Po sedmdesáti letech se kajícný ostatek Židů do Jeruzaléma vrátil a dostal výsadu opět postavit Jehovův chrám. Stojí za povšimnutí, že tehdy bylo pro službu v tomto druhém chrámu málo kněží a Levitů. Proto byly větší výsady služby v Božím domě uděleny Netinim, kteří pocházeli z neizraelských chrámových otroků. Netinim se však nikdy nestali rovnými kněžím a Levitům. (Ezra 7:24; 8:17, 20)
19. Co Bůh slíbil ohledně druhého chrámu a jak se tato slova splnila?
19 Zpočátku se zdálo, že druhý chrám nebude v porovnání s původním chrámem ničím. (Ageus 2:3) Jehova však slíbil: „Chci kymácet všemi národy, a žádoucí věci všech národů vejdou; a chci naplnit tento dům slávou . . . Větší bude sláva tohoto pozdějšího domu než sláva dřívějšího.“ (Ageus 2:7, 9) A tato slova se splnila — sláva druhého chrámu byla vskutku větší. Tento chrám stál o 164 let déle a v jeho nádvořích uctívalo Boha mnohem více věřících z mnohem většího počtu zemí. (Srovnej Skutky 2:5–11.) Za vlády krále Heroda byla započata obnova druhého chrámu a chrámová nádvoří byla zvětšena. Tento chrám zdvihající se z masivní skalní plošiny byl obklopen nádhernými kolonádami. Svou vznešeností nezůstal za původním chrámem, který postavil Šalomoun, v ničem pozadu. Patřilo k němu velké vnější nádvoří pro lidi z národů, kteří chtěli uctívat Jehovu. Toto Nádvoří pohanů bylo odděleno kamennou zídkou od vnitřních nádvoří, která byla vyhrazena výlučně pro Izraelity.
20. a) Čím byl přestavěný chrám výjimečný? b) Z čeho bylo patrné, že Židé měli k chrámu špatný postoj, a co proto udělal Ježíš?
20 Tento druhý chrám byl velmi výjimečný i tím, že v jeho nádvořích vyučoval Boží Syn, Ježíš Kristus. Ale podobně jako v případě prvního chrámu se ukázalo, že naprostá většina Židů neměla ke své výsadě správců Božího domu správný postoj. Připustili dokonce, aby na nádvoří pohanů obchodovali kupci. Kromě toho bylo dovoleno, aby lidé, kteří šli se zbožím z jedné části Jeruzaléma do druhé, chodili zkratkou přes chrámové prostory. Čtyři dny před smrtí Ježíš očistil chrám od takových světských zvyklostí a přitom řekl: „Není napsáno: ‚Můj dům bude nazýván domem modlitby pro všechny národy‘? Ale vy jste z něho udělali lupičskou jeskyni.“ (Marek 11:15–17)
Bůh navždy opouští svůj pozemský dům
21. Co řekl Ježíš o jeruzalémském chrámu?
21 Židovští náboženští vůdci se rozhodli, že Ježíše za jeho neohrožené prosazování čistého uctívání zabijí. (Marek 11:18) Ježíš, který si byl vědom toho, že bude brzy zavražděn, židovským náboženským vůdcům řekl: „Váš dům je vám zanechán.“ (Matouš 23:37, 38) Tak naznačil, že Bůh již přestane přijímat způsob uctívání, které mu Židé prokazovali v předobrazném jeruzalémském chrámu. Tento chrám již nebude „domem modlitby pro všechny národy“. Když jeden z učedníků poukázal na nádherné chrámové budovy, Ježíš řekl: „Nevidíte to všechno? . . . Rozhodně zde nebude zanechán kámen na kameni, který by nebyl svržen.“ (Matouš 24:1, 2)
22. a) Jak se splnila Ježíšova slova o chrámu? b) Co měli první křesťané hledat místo toho, aby svou naději upínali k pozemskému městu?
22 Ježíšovo proroctví se splnilo o 37 let později, v roce 70 n. l., když římská vojska zničila Jeruzalém i jeho chrám. To bylo přesvědčivým důkazem toho, že Bůh svůj předobrazný dům skutečně zanechal. Ježíš nikdy nepředpověděl, že by v Jeruzalémě byl v budoucnu opět vystaven chrám. Apoštol Pavel o tomto pozemském městě hebrejským křesťanům napsal: „Zde nemáme trvalé město, ale vážně hledáme to budoucí.“ (Hebrejcům 13:14) První křesťané se těšili na to, že se stanou částí ‚nebeského Jeruzaléma‘ — Božího Království podobného městu. (Hebrejcům 12:22) Proto se pravé uctívání Jehovy již nesoustřeďuje v doslovném, pozemském chrámu. V následujícím článku se budeme zabývat tím, jaké kvalitativně vyšší uspořádání Bůh zajistil pro ty, kdo ho chtějí uctívat „duchem a pravdou“. (Jan 4:21, 24)
Otázky k opakování
◻ O jaký vztah k Bohu přišli Adam a Eva?
◻ Proč by nás měly zajímat rysy svatostánku?
◻ Co se můžeme naučit z činností, které se konaly na nádvoří svatostánku?
◻ Proč Bůh připustil, aby byl jeho chrám zničen?
[Obrázek na straně 10 a 11]
Chrám přestavěný Herodem
1. Nejsvětější
2. Svatá
3. Oltář pro zápalnou oběť
4. Lité moře
5. Nádvoří kněží
6. Nádvoří Izraele
7. Nádvoří žen