NEMOCI A JEJICH LÉČBA

Bible se často zmiňuje o nemoci, nezdravém stavu těla či mysli, a také o duchovní nemoci neboli o obrazném onemocnění. Bible nebyla napsána především jako kniha návodů k lékařským i jiným způsobům léčby různých nemocí, přesto informace, jež o těchto věcech podává, jsou vědecky přesné. Důležité je, že nám ukazuje, jak překonat onemocnění duchovní.

Nemoc je důsledkem nedokonalosti vedoucí ke smrti; tuto nedokonalost lidstvu předal hříšník Adam. (1Mo 3:17–19; Ří 5:12) Přesto Jehova přímo „postihl faraóna a jeho domácnost velkými ranami kvůli Abramově manželce Sarai“. (1Mo 12:17) I za „boláky s puchýři“, které vyrazily na člověku i zvířeti při šesté ráně, jež postihla Egypt, byl odpovědný Bůh. (2Mo 9:8–11) Bůh postihl opovážlivou Miriam malomocenstvím (4Mo 12:9–15), uštědřil ránu nemanželskému dítěti Davida a Bat-šeby, takže onemocnělo a nakonec zemřelo (2Sa 12:15–18) a v Davidových dnech ‚dal v Izraeli mor‘ (2Sa 24:15). To všechno Bůh udělal proto, aby podpořil své jméno i svůj zákon a aby ochránil, osvobodil či otcovsky ukáznil svůj vyvolený lid.

S Jehovovým svolením však Satan „postihl Joba zhoubným bolákem od chodidla jeho nohy až po temeno jeho hlavy“. (Job 2:6, 7) Jobovi to umožnilo, aby se pro Boží lid stal vynikajícím příkladem v tom, jak zůstat ryzí. Bůh později Joba uzdravil a za jeho věrnost mu prodloužil život o 140 let. (Job 42:10, 16) Někdy byly tělesné vady způsobeny démony, jako to bylo v případě muže posedlého démony, slepého a němého, kterého Ježíš uzdravil. (Mt 12:22) Písmo však dělá rozdíl mezi normálními nemocemi a těmi, které jsou způsobeny posedlostí démonem. (Mt 4:24; Mr 1:32–34; Sk 5:16; viz heslo POSEDLOST DÉMONEM.)

Neuposlechnutí Božího slova v otázkách týkajících se sexuální morálky, může vést k nemoci, a dokonce ke smrti. (Př 7:21–27) Izraelité byli varováni, že pokud Jehovu neposlechnou, Bůh je postihne různými nemocemi. (5Mo 28:58–61)

Bible se zmiňuje o mnoha nemocech a postiženích. Když byli například Izraelité neposlušní, trpěli takovými poruchami zdraví jako tuberkulóza, bolák, hemoroidy, ekzém a šílenství. (5Mo 28:22, 27, 28, 35) Písmo obsahuje informace, jak diagnostikovat případy malomocenství a jak u nich dále postupovat. (3Mo kap. 13, 14) Kněžskou službu nesměl vykonávat žádný potomek Árona, který měl lišej; a zvíře s lišejem bylo nepřijatelné pro oběť. (3Mo 21:17, 20; 22:22) Ježíš Kristus vyléčil z Boží moci vrozenou slepotu (Jan 9:1–7), hluchotu (Lk 7:22), vodnatelnost (Lk 14:1–4), malomocenství (Lk 5:12, 13), epilepsii, ochrnutí i další nemoci a vady (Mt 4:23, 24). Na Maltě Pavel uzdravil Publiova otce, který byl „stísněný horečkou a úplavicí“. (Sk 28:1–8)

Dnešní výzkumní pracovníci se někdy snaží upřesnit popis příznaků a onemocnění v Bibli, ale jejich názory se často značně liší. Bible je však Božím inspirovaným slovem, a proto když pisatelé Bible uvádějí nějakou nemoc jménem, jsou přesní. Někdy však název onemocnění neuvádějí. Bible například nejmenuje nemoc, na níž zemřeli dva chlapci, které potom Jehova prostřednictvím Elijáše a Eliši vzkřísil. (1Kr 17:17–24; 2Kr 4:17–37) Bible také neuvádí druh ‚nemoci, na kterou měl zemřít Eliša‘ (2Kr 13:14, 20), ani chorobu, která vedla ke smrti Lazara. (Jan 11:1–4)

Léčení ve starověku. Ve starověkém Izraeli a v dalších biblických zemích běžně byli lékaři — lidé, kteří provozovali lékařství či různé léčitelské postupy. Egyptští ‚lékaři balzamovali Izraela‘, mrtvého Jákoba. (1Mo 50:1–3) Učedník Lukáš je nazván „milovaný lékař“. (Kol 4:14) Marek vypráví o ženě, která byla „dvanáct let postižena krvotokem“ a „byla vystavena mnoha bolestem od mnohých lékařů, utratila všechny své prostředky a neprospělo jí to, spíše se to zhoršilo“. (Mr 5:25–29)

Hebrejští lékaři zjevně používali některé byliny a snad i určité dietní prostředky. ‚Balzám z Gileadu‘, vonný olej, který se získával ve starověkém Gileadu z rostlin, se někdy dával na rány a snad sloužil jako antiseptikum či měl uklidňující účinek a zmírňoval bolest. (Jer 46:11; 51:8) Zdá se, že k lékařským účelům se používaly některé listy. (Ez 47:12; Zj 22:1, 2) Zjevně se používaly teplé obklady. (2Kr 20:7; Iz 38:21) Někdy se na rány a zhmožděniny dával olej, aby se zklidnily (Iz 1:6), a na rány se občas dával i olej s vínem. (Lk 10:34) Příležitostně se doporučovalo mírné pití vína, protože způsobovalo dobrou náladu a mělo léčivé vlastnosti. (Př 31:6; 1Ti 5:23)

Starověcí Egypťané se zabývali praktickým lékařstvím a chirurgií. Historik Hérodotos o nich napsal (Dějiny, II, 84): „Lékařství je u nich rozděleno tak, že je každý lékařem jen pro jednu nemoc, a ne pro více nemocí. Lékařů je všude plno. Někteří jsou lékaři očními, jiní léčí hlavu, jiní zase zuby, opět jiní břicho a jiní neviditelné nemoci.“

Egyptští chirurgové uměli zastavit krvácení pomocí kauterizace a uvolnit kostní úlomek, který při zlomenině lebky mohl tlačit na mozek. Na zlomené kosti používali dlahy, a dokonce bylo nalezeno několik mumií s dlahami, které byly vyrobeny z kůry stromů a přivázány obvazy. (Srovnej Ez 30:20, 21.) Z Chammurabiho zákoníku vyplývá, že i ve starém Babylóně byli chirurgové, protože zákoník stanovuje pro lékaře určité poplatky a zmiňuje se o „bronzovém operačním noži“.

Ve Fénicii existovalo zubní lékařství. Byl nalezen jeden vzorek dentistické práce, kde byl použit jemný zlatý drátek, aby držel pohromadě šest zubů v dolní čelisti. V jiném případě se zlatým drátkem uchytil zub od jiného člověka a vyplnila se tím mezera v chrupu.

Vliv magie a falešného náboženství. The International Standard Bible Encyclopaedia (sv. IV, s. 2393) o egyptských lékařích a jejich lécích uvádí: „Ze zachovaných starověkých papyrů, z nichž největší je Ebersův papyrus, víme, že znalosti medicíny těchto lékařů byly čistě empirické, převážně magické a zcela nevědecké. Přestože měli dostatek možností, nevěděli o anatomii lidského těla prakticky nic, jejich popisy nemocí jsou zoufale primitivní a tři čtvrtiny ze stovek předpisů na papyrech jsou naprosto neúčinné. Dokonce i jejich způsob balzamování byl tak nedokonalý, že v jiném podnebí, než je v Egyptě, by se zachovalo jen málo mumií.“ (J. Orr, ed., 1960)

Francouzský lékař a vědec Georges Roux (ve své knize Ancient Iraq, 1964, s. 305–309) uvádí: „Diagnózy a prognózy mezopotamských lékařů byly směsicí pověr a přesného pozorování.“ Vyškolení profesionální lékaři zde byli přesvědčeni, že většina nemocí je nadpřirozeného původu, brali však také v úvahu i jiné příčiny nemocí, jako je nákaza, jídlo a pití. Lékaři někdy své pacienty odkazovali na věštce, kněze baru, který se snažil najít skrytý hřích způsobující nemoc. Nebo lékař poslal nemocného ke knězi ašipu, který se zabýval zaříkáváním a magickými rituály, jimiž vymítal démony. Georges Roux píše: „Podobně jako astronomové, i mezopotamští lékaři založili své umění na metafyzických naukách, a tím zavřeli dveře plodnému hledání racionálních vysvětlení.“

Pro Babylóňany byl hlavním bohem lékařství bůh Ea. Pro ochranu před zlými duchy nosili takové předměty jako amulety a talismany. Řekové pokládali za bohyni zdraví Hygieiu a lékaři ve starověkém Řecku dostávali inspiraci od Asklépia (Aeskulapia). Římané měli určité bohy k léčení konkrétních chorob. Pro bolesti srdce byla například bohyně Angina a pro horečku bohyně Febris. Je zajímavé, že tyč obtočená jedním hadem, byla symbolem, který byl spojován s řeckým bohem Asklépiem. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 530) Poněkud podobný symbol, okřídlená tyč se dvěma vzájemně se proplétajícími hady — jenž je symbolem lékařství — je kopií tyče, se kterou římská umělecká díla zobrazují boha Merkura.

Dílo The Interpreter’s Dictionary of the Bible (sv. 1, s. 847) o starověké koncepci patologie souhrnně uvádí: „Primitivní národy pokládaly nemoc buď za výsledek nepřátelských kouzel, které člověka ovládly, anebo ji přičítaly přestoupení nějakého tabu. V případech úporné nemoci se vždy předpokládalo, že souvisí s magií, kouzelnictvím a čarodějnictvím, a proto k léčebným opatřením nezbytně patřil šaman neboli medicinman. Jeho úkolem bylo odhalit nadpřirozenou příčinu nemoci a pokusit se ji odstranit pomocí zaklínadel, amuletů, drog a zaříkávání.“ (G. Buttrick, ed., 1962)

Bible ukazuje, že Joba trápil Satan (Job 2:7) a že posedlost démonem občas s nemocí souvisela. (Mt 17:14–18) Existoval tedy určitý podklad pro to, že starověcí pohané spojovali přinejmenším některé nemoci s posedlostí démonem. Avšak na rozdíl od nich se věrní hebrejští kněží a lékaři při léčení nikdy neuchýlili k magii. (5Mo 18:9–13) Ježíš Kristus a jeho praví následovníci nepoužívali žádné magické zaříkávání, a to dokonce ani tehdy, jestliže k uzdravení došlo vyhnáním démona. Když křesťanství přijali lidé, kteří dříve provozovali magii, přestali s těmito činnostmi; a určitě žádný křesťanský lékař okultismus nepoužíval, ani svého pacienta neposlal k někomu, kdo provozoval magii. (Sk 19:18, 19)

Přesnost biblického pojetí. O Hippokratovi, řeckém lékaři z pátého a čtvrtého století př. n. l., který se stal známým jako „otec moderní medicíny“, je řečeno: „Nebyl v žádném spojení s tehdejšími chrámovými nemocnicemi, které byly ovládány kněžími Asklépia, boha lékařství.“ (The World Book Encyclopedia, 1987, sv. 9, s. 227) Hippokrates byl vlastně současníkem Malachiáše, ale většinu toho, co Bible říká o nemocech, zapsal Mojžíš přibližně o tisíc let dříve. Nicméně je důležité, že bylo řečeno: „Nejlépe informovaní výzkumní pracovníci v oboru medicíny, kteří nyní vykonávají tu nejlepší práci, docházejí k závěru, že Bible je velice přesná vědecká kniha. . . . Fakta o životě, diagnózách, léčbě a preventivním lékařství, jak je předkládá Bible, jsou mnohem pokrokovější a spolehlivější než Hippokratovy teorie, z nichž mnohé dosud nebyly prokázány a některé jsou naprosto nesprávné.“ (Dopis dr. H. O. Philipse časopisu The AMA [American Medical Association] News uveřejněný v čísle z 10. července 1967)

O křesťanském lékaři Lukášovi, který napsal jedno evangelium a knihu Skutky, dr. C. Truman Davis prohlásil: „Tam, kde je uveden lékařský popis, je puntičkářsky přesný. Lukáš používá celkem dvacet tři řeckých odborných výrazů, které nalézáme u Hippokrata, Galéna a dalších autorů lékařských spisů v tomto období.“ (Arizona Medicine, březen 1966, „Medicína a Bible“, s. 177)

Dobré zdraví často vyplývalo z dodržování Zákona. Zákon například požadoval, aby při vojenském táboření byly lidské výkaly přikryty (5Mo 23:9–14), což poskytovalo značnou ochranu před infekčními chorobami přenášenými mouchami, jako je úplavice a tyfus. Zákon výslovně uváděl, že všechno, na co spadne nějaký mrtvý „nečistý“ tvor, se stane nečistým, a vyžadoval, aby byla provedena určitá opatření včetně rozbití znečištěných hliněných nádob — a tím se chránilo jídlo a voda před kontaminací. (3Mo 11:32–38)

Za zmínku stojí, že bylo řečeno: „Tato legislativa byla založena na profylaktickém pohledu, a pokud se dodržovala, představovala účinnou prevenci výskytu potravinami přenášené polioencefalitidy, střevního tyfu, parazitárních červů a otrav potravinami. Nejúčinnějším prostředkem pro předcházení vzniku a šíření nemocí, jako je amébóza, střevní infekce, cholera, bilharzióza a spirochetóza, byl důraz na zajištění čisté vody. Tato profylaktická opatření, jež tvoří podstatnou část každého zdravotnického systému, byla zvlášť významná pro národ, který žil za primitivních podmínek v subtropické oblasti země.“ (The Interpreter’s Dictionary of the Bible, G. Buttrick, ed., 1962, sv. 2, s. 544, 545)

V jedné knize (The Bible and Modern Medicine, dr. A. Rendle Short) se poukazuje na to, že pokud mezi národy obklopujícími starověký Izrael vůbec existoval nějaký všeobecný hygienický zákon, potom jen ve zcela jednoduché formě. Tato kniha uvádí: „Je tedy o to překvapivější, že by knize, jakou je Bible, o níž se tvrdí, že je nevědecká, měl být vůbec nějaký zákon zabývající se hygienou. A stejně překvapující je, že by národ, který právě unikl z otroctví a který byl často přemožen nepřáteli a někdy odváděn do zajetí, měl mít ve svých ustanoveních tak moudrou a rozumnou sbírku zdravotních předpisů. Hodnověrné autority to uznávají, a to i takové, které se příliš nezajímají o náboženskou stránku Bible.“ (Londýn, 1953, s. 37)

Podle Zákona patřil zajíc a prase ke zvířatům, která Izraelité nesměli jíst. (3Mo 11:4–8) K tomu se v uvedené knize říká: „Je pravda, že jíme prase, králíka i zajíce, tato zvířata jsou však náchylná k parazitárním onemocněním a nejsou nebezpečná pouze tehdy, jestliže se jídlo z nich dobře uvaří. Prase žere nečisté věci a je nosičem dvou červů trichinelly a tasemnice. V současných podmínkách je v Palestině toto nebezpečí minimální, ale ve starověku to tak vůbec nemuselo být a bylo lepší se takové potravě vyhnout.“ (The Bible and Modern Medicine, s. 40, 41)

Dodržování Jehovových spravedlivých požadavků mělo na Izraelity velmi dobrý vliv po stránce duchovní, duševní i tělesné. (2Mo 20:14; 3Mo 18) Podobně pro křesťany je po zdravotní stránce prospěšné, když zůstávají mravně čistí. (Mt 5:27, 28; 1Ko 6:9–11; Zj 21:8) Dodržování vysokých biblických mravních měřítek je ochranou před pohlavně přenášenými nemocemi.

Pavel doporučoval Timoteovi, aby pil trochu vína na svůj žaludek a na svá častá onemocnění. (1Ti 5:23) Současný výzkum potvrdil, že víno má léčivé vlastnosti. Profesor medicíny na lékařské fakultě University of California dr. Salvatore P. Lucia prohlásil: „Víno se obecně používá k léčbě nemocí zažívacího systému . . . Obsahuje tanin a má mírně antiseptické vlastnosti. Je proto cennou léčbou u střevní kolitidy, mukózní kolitidy, spastické zácpy, průjmu a u mnoha infekčních nemocí zažívacího traktu.“ (Wine as Food and Medicine, 1954, s. 58) Pavel samozřejmě Timoteovi doporučoval, aby ‚používal trochu vína‘, ne mnoho vína, protože Bible odsuzuje opilost. (Př 23:20; viz heslo OPILOST.)

Bible uznává psychosomatický princip, přestože výzkumní pracovníci v oblasti medicíny poznali určitou souvislost mezi patologickými tělesnými stavy a emocionálním stavem člověka až relativně v nedávné době. Přísloví 17:22 říkají: „Srdce, které je radostné, působí dobro jako lék, ale duch, který je zkrušený, vysušuje kosti.“ Emoce jako závist, strach, chamtivost, nenávist a sobecká ctižádostivost jsou škodlivé, zatímco pěstování a projevování ovoce ducha — lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, víry, mírnosti a sebeovládání — působí dobro a často má i léčivé účinky. (Ga 5:22, 23) Bible samozřejmě neoznačuje všechny nemoci jako psychosomatické, ani nepokládá všechny lékařské rady či léčbu za nežádoucí. Pavel nazval věrného křesťana Lukáše ‚milovaným lékařem‘. (Kol 4:14)

Karanténa. Člověk, který měl nakažlivou nemoc nebo u něhož bylo na takovou nemoc podezření, musel být podle Zákona v karanténě, to znamená, že byl na nějakou dobu od ostatních oddělen neboli izolován. K prokázání malomocenství byla u lidí, oděvů a dalších předmětů nebo domů nařízena sedmidenní karanténa. (3Mo 13:1–59; 14:38, 46) Rovněž člověk, který se dotkl mrtvoly, byl sedm dnů nečistý. (4Mo 19:11–13) Písmo sice neříká, zda toto opatření mělo zdravotní důvody, ale poskytovalo ostatním lidem určitou ochranu v případě, když nějaký člověk zemřel na infekční nemoc.

Obrazné použití. Juda a Jeruzalém se pro svou hříšnost stali duchovně nemocnými. (Iz 1:1, 4–6) Jeruzalémští duchovní vůdci se sice marně snažili uzdravit zhroucení lidu tím, když lživě říkali, že je mír (Jer 6:13, 14), ale nedokázali odvrátit zničení města v roce 607 př. n. l. Jehova však slíbil, že způsobí, aby se Sion neboli Jeruzalém zotavil (Jer 30:12–17; 33:6–9), a k tomuto uzdravení došlo v roce 537 př. n. l., když se ostatek Židů vrátil do své vlasti.

Ježíš Kristus věděl, že hříšníci jsou duchovně nemocní a snažil se je obrátit k Jehovovi, aby byli duchovně uzdraveni. Když byl tedy Ježíš kritizován za to, že jí s výběrčími daní a s hříšníky, řekl: „Zdraví nepotřebují lékaře, ale churaví ano. Nepřišel jsem, abych volal k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“ (Lk 5:29–32)

Jakub 5:13–20 rozebírá léčení duchovní nemoci u členů křesťanského sboru. Kontext, který dává do protikladu onemocnění a dobrou náladu, ukazuje, že Jakub nemluvil o tělesné nemoci, ale o duchovním onemocnění. O léčebných krocích a jejich účinnosti Jakub napsal: „Je mezi vámi někdo [duchovně] nemocný? Ať k sobě zavolá starší muže [starší] sboru a ti ať se nad ním modlí [tak, aby mohl slyšet modlitbu a projevit svůj souhlas tím, že řekne „Amen“] a potírají ho olejem [povzbudí ho utěšováním, uklidňujícím vyučováním z Božího slova a vybídnou ho, aby byl v jednotě se sborem (Ža 133:1, 2; 141:5)] v Jehovově jménu [s věrností Bohu a podle Božího záměru]. A modlitba víry [pronesená staršími muži za duchovně nemocného člověka] prospěje [duchovně] churavému a Jehova ho pozvedne [je-li skleslý a má pocit, že ho Bůh opustil, Jehova ho posílí, aby mohl jít po cestě pravdy a spravedlnosti (Fil 4:13)]. Také když hřešil, bude mu odpuštěno [Jehovou (Ža 32:5; 103:10–14), pokud takový člověk příznivě reaguje na modlitby, kárání a vybídnutí z Jehovova slova, které mu poskytují starší muži, a pokud se s pokáním obrátí a dá se na správnou cestu (Ža 119:9–16)].“

Když člověk onemocní. Nemoc je neštěstí, které může postihnout i člověka po hmotné stránce bohatého. (Ka 5:16, 17; srovnej Mt 16:26.) Někteří lidé mají hojnost lahodného jídla, ale nemohou se z něho těšit, protože mají nějaké žaludeční či střevní potíže. (Ka 6:1, 2) Také o Ježíšových duchovních bratrech je řečeno, že občas byli tělesně nemocní. (Mt 25:39, 40) Tělesně nemocní byli takoví křesťané jako Epafroditos, Timoteus a Trofimos (Fil 2:25–30; 1Ti 5:23; 2Ti 4:20), ale Bible neuvádí, že by apoštolové tyto křesťany zázračně uzdravili.

Je-li však některý z Božích služebníků tělesně nemocný, je vhodné, aby se modlil k Jehovovi o statečnost potřebnou k tomu, aby svou chorobu unesl, a o duchovní sílu, aby v období tělesné slabosti zachoval ryzost. „Jehova sám [takového člověka] bude podporovat na pohovce v nemoci.“ (Ža 41:1–3; viz také 1Kr 8:37–40.)

Pokud by však nějaký člověk přijal k léčení nemoci krev, bylo by to porušení Božího zákona. (1Mo 9:3, 4; Sk 15:28, 29; viz heslo KREV.)

Jehova může nemoc odejmout. (2Mo 15:26; 23:25; 5Mo 7:15) Izajáš psal o době, kdy „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocný.‘“ (Iz 33:24) Mluvil také o duchovním uzdravení slepých, hluchých, chromých a němých, přičemž toto proroctví rovněž poskytuje naději na tělesné uzdravení. (Iz 35:5, 6) Když byl Ježíš Kristus na zemi, léčil lidi, kteří byli nemocní jak tělesně, tak duchovně, a tím se splnilo mesiášské proroctví: „Sám vzal naše nemoci a nesl naše choroby.“ (Mt 8:14–17; Iz 53:4) Základem pro toto uzdravení bylo obětování jeho lidského života, a tím vyvrcholila dráha, kterou nastoupil roku 29 n. l., kdy na něj u řeky Jordán sestoupil Boží duch. Křesťané tedy mají základ pro naději a hojnost důkazů, že skrze vzkříšeného Ježíše Krista a prostřednictvím Božího Království obdrží poslušné lidstvo ne pouhé dočasné vyléčení nemocí, ale trvalou úlevu od hříchu, nemoci a smrti, jež pocházejí od Adama. Za to vše patří chvála Jehovovi, kterého David označil jako toho, „jenž uzdravuje všechna tvá onemocnění“. (Ža 103:1–3; Zj 21:1–5)