BET-ŠEAN, BET-ŠAN

Původně významnější opevněné město Kananejců, které leželo na strategickém místě, z něhož bylo možné ovládat vstup z údolí Jordánu do údolí Jezreel. Jméno zůstalo zachováno ve jménu dnešního místa Beisan (Bet Šeʼan), i když starověký Bet-šean ležel nedaleko odtud na místě zvaném Tell el-Husn (Tel Bet Šeʼan). Krajina v oblasti Bet-šeanu je asi 120 m pod úrovní mořské hladiny. Směrem na V se prudce svažuje k jordánským břehům, k místu, které je od Bet-šeanu vzdáleno asi 5 km a leží asi 275 m pod úrovní mořské hladiny. Bet-šean byl postaven na rozlehlém pahorku na okraji tohoto svahu a z vojenského hlediska měl vynikající polohu. Údolní pláň, která se táhne směrem na Z od Bet-šeanu a kterou protéká řeka Džalud (Nachal Charod), je dobře zavlažovaná a je úrodná a postupně stoupá až k Jezreelu vzdálenému asi 17 km směrem na ZSZ.

Bet-šean byl také dopravním uzlem na oblíbené cestě, která vedla od pobřeží Středozemního moře přes údolí Jordánu dál do Damašku a Arábie.

Při archeologických výzkumech provedených v Bet-šeanu byly odhaleny četné vrstvy pozůstatků starověkých sídel; nejstarší z nich nepochybně pochází z předabrahamské doby. (NÁKRES, sv. 1, s. 959) Kolem poloviny druhého tisíciletí př. n. l. se Bet-šean dostal pod egyptskou nadvládu, patrně v důsledku vítězství Thutmóse III. v Megiddu. Archeologické důkazy svědčí o tom, že za vlády několika faraónů sídlila v Bet-šeanu egyptská přední hlídka.

V době, kdy Izraelité dobývali Kanaán (1473 až asi 1467 př. n. l.), ležel Bet-šean na území, které bylo přiděleno kmeni Isachar, ale byl dán do vlastnictví kmeni Manasse. (Joz 17:11; 1Pa 7:29) Mužům z Manasseho se nepodařilo zahnat Kananejce v Bet-šeanu a v dalších městech v údolí a jako důvod uváděli to, že Kananejci se svými dvoukolými válečnými vozy vybavenými železnými kosami mají vojenskou převahu. Tento důvod však jejich velitele Jozua neuspokojil. Kananejci sice nebyli úplně vypuzeni, ale byli nakonec porobeni až do té míry, že museli vykonávat nucené práce. (Joz 17:12, 13, 16–18; Sd 1:27, 28)

V době vlády krále Saula byl Bet-šean v držení Filištínů. Když byl Saul u nedaleké hory Gilboa poražen, uložili vítězní Filištíni Saulovu zbroj do „domu Aštoretiných soch“, jeho hlavu připevnili na Dagonův dům a mrtvé tělo Saula a těla jeho synů pověsili na zeď Bet-šanu (Bet-šeanu), patrně na vnitřní stranu proti městskému veřejnému prostranství. Odvážní a stateční Izraelité z Jabeš-gileadu, který ležel asi o 20 km dále na druhé straně Jordánu, získali jejich těla zpět; aby to mohli udělat, vnikli do města pravděpodobně v noci. (1Sa 31:8–13; 2Sa 21:12; 1Pa 10:8–12)

V souladu s uvedenou zprávou byly při výzkumech v Tell el-Husnu objeveny zříceniny dvou chrámů; jeden z nich je považován za Aštoretin chrám a druhý, který je dále na J, je podle názoru některých znalců chrám Dagonův. Odhaduje se, že Aštoretin chrám byl používán až asi do desátého století př. n. l. Fakta svědčí o tom, že zde byl v dřívějších dobách uctíván jistý bůh Baal, který je na jedné stéle označen jako „Mekal, pán [Baal] z Bet-šanu“.

Izraelité město nakonec dobyli, nepochybně v době Davidovy vlády. Za vlády Šalomouna patřil Bet-šean do jedné z 12 oblastí, které zásobovaly královský dům. (1Kr 4:12) Po rozdělení království v pátém roce vlády krále Rechoboama (993 př. n. l.) napadl Palestinu faraón Šišak (kterému Egypťané říkali Šešonk). (1Kr 14:25) Šišakovo vítězné tažení a dobytí řady měst, k nimž patřil i Bet-šean, je zobrazeno na reliéfu na zdi v Karnaku v Egyptě.

V době Makabejců bylo jméno Bet-šeanu změněno na Skythopolis, a židovský historik Josephus o ní píše, že byla jedním z největších měst Dekapole. Skythopolis byla jediným z těchto deseti měst, které leželo na Z od Jordánu.

[Vyobrazení na straně 202]

Bet-šean, který byl postaven na tomto pahorku, ovládal vstup do údolí Jezreel směrem od východu