KRÁLOVSKÁ (PRVNÍ A DRUHÁ KNIHA)

Knihy Svatého Písma pojednávající o dějinách Izraele od posledních dnů krále Davida do propuštění krále Jehojakina z vězení v Babylóně.

Dvě knihy Královské byly původně jedním svitkem, který se jmenoval Králové (heb. Mela·khimʹ), a v dnešní hebrejské Bibli jsou stále ještě považovány za jednu knihu, za čtvrtou knihu v oddíle, který se nazývá Dřívější proroci. V řecké Septuagintě se knihy Královské nazývají Třetí a Čtvrtá [kniha] království a Knihy Samuelovy byly označeny jako První a Druhá [kniha] království. V latinské Vulgátě jsou tyto knihy společně označeny jako čtyři knihy Králů, protože jménu Regum (Králů), který odpovídal titulu hebrejskému, dal Jeroným přednost před doslovným překladem titulu podle Septuaginty, který by zněl Regnorum (Království). V Septuagintě byla tato kniha rozdělena do dvou knih, což bylo prospěšné, protože řecký překlad se samohláskami vyžadoval téměř dvojnásobné množství místa než text hebrejský, v němž se až do druhé poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu samohlásky nevyznačovaly. Předěl mezi Druhou Samuelovou a První Královskou nebyl v řeckých překladech vždy na stejném místě. Například Lúkiános ve své verzi Septuaginty rozdělil knihy tak, že První Královská začínala na místě, kde je v našich dnešních Biblích 1. Královská 2:12.

Napsání těchto knih. Ačkoli jméno pisatele Královských knih není ani v jednom z těchto dvou spisů uvedeno, Písmo a židovská tradice svědčí o tom, že pisatelem byl Jeremjáš. Mnoho hebrejských slov a výrazů, které jsou uvedeny v těchto knihách, se v Bibli nachází jedině v proroctví Jeremjáše. Knihy Královské a kniha Jeremjáš se navzájem doplňují; pokud jsou v knihách Královských některé události popsány podrobně, je o nich zpravidla u Jeremjáše jen stručná zmínka, a naopak. Ačkoli byl Jeremjáš velice význačným prorokem, není o něm v knihách Královských žádná zmínka, což by se dalo očekávat, jestliže je napsal Jeremjáš. Jeho činnost je totiž podrobně popsána v knize, která nese jeho jméno. Knihy Královské vyprávějí o situaci, která byla v Jeruzalémě po tom, co začalo vyhnanství. To naznačuje, že pisatel nebyl vzat do Babylóna, a Jeremjáš tam skutečně odveden nebyl. (Jer 40:5, 6)

Podle názoru některých znalců svědčí knihy Královské o tom, že nebyly napsány nebo sestaveny jen jedním člověkem. Je však patrné, že jazyk, sloh, slovní zásoba a používání mluvnice jsou v obou knihách jednotné a výjimku tvoří jen odchylky související s použitím různých pramenů.

První Královská pojednává o období dlouhém asi 129 let — začíná posledními dny krále Davida přibližně v roce 1040 př. n. l. a končí smrtí judského krále Jehošafata asi v roce 911 př. n. l. (1Kr 22:50) Druhá Královská začíná vládou Achazjáše (asi 920 př. n. l.) a pokračuje až do konce 37. roku vyhnanství Jehojakina, což byl rok 580 př. n. l.; pojednává tedy o období dlouhém asi 340 let. (2Kr 1:1, 2; 25:27–30) Zprávy obou knih Královských tedy společně pojednávají asi o čtyřech a půl století hebrejských dějin. Vzhledem k tomu, že v nich jsou zaznamenány události až do roku 580 př. n. l., nemohly být tyto knihy dokončeny před tímto datem, a protože tyto knihy, jež byly původně jedním svitkem, neobsahují žádnou zmínku o tom, že vyhnanství v Babylóně skončilo, byly nepochybně dopsány před tím.

Pokud jde o místo, kde byly obě tyto knihy napsány, zdá se, že byly napsány většinou v Judě, protože tam byla k dispozici většina materiálů, které sloužily jako prameny. Druhá Královská však musela být dokončena v Egyptě, kam byl Jeremjáš vzat po tom, co byl Gedaljáš v Micpě zavražděn. (Jer 41:1–3; 43:5–8)

Knihy Královské měly v židovském kánonu vždy své místo a jsou uznávány za kanonické. Je to opodstatněné, protože tyto knihy dále rozvíjejí nejdůležitější námět Bible — ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti a konečné splnění Jehovova záměru se zemí, a to prostřednictvím jeho Království pod vládou Krista, slíbeného Semene. Důležité místo v těchto knihách kromě toho zaujímají tři přední proroci, Elijáš, Eliša a Izajáš, a je ukázáno, že jejich proroctví se neomylně splnila. O událostech zaznamenaných v knihách Královských se pojednává i na jiných místech Písma a jsou tam objasňovány. Ježíš se třikrát zmiňuje o něčem z obsahu těchto knih — o Šalomounovi (Mt 6:29), o královně z jihu (Mt 12:42; srovnej 1Kr 10:1–9) a o vdově z Carefatu a Naamanovi (Lk 4:25–27; srovnej 1Kr 17:8–10; 2Kr 5:8–14). Pavel uvádí zprávu o Elijášovi a 7 000 mužích, kteří neklekali před Baalem. (Ří 11:2–4; srovnej 1Kr 19:14, 18.) Jakub mluví o tom, jak se Elijáš modlil o to, aby bylo sucho, a pak o to, aby přišel déšť. (Jk 5:17, 18; srovnej 1Kr 17:1; 18:45.) Tyto zprávy o jednání jednotlivců, o nichž se píše v knihách Královských, potvrzují kanonicitu těchto spisů.

Knihy Královské byly z velké části sestaveny z psaných pramenů a pisatel jasně ukazuje, že některé ze svých informací čerpá z těchto vnějších pramenů. Odvolává se na ‚knihu Šalomounových záležitostí‘ (1Kr 11:41), na ‚knihu záležitostí dnů judských králů‘ (1Kr 15:7, 23) a na ‚knihu záležitostí dnů izraelských králů‘ (1Kr 14:19; 16:14).

Jeden z nejstarších dochovaných hebrejských rukopisů, který obsahuje knihy Královské v plném rozsahu, pochází z roku 1008 n. l. Knihy Královské (v řečtině) jsou obsaženy ve Vatikánském rukopise č. 1209 a Alexandrijském rukopise, ale v Sinajském rukopise obsaženy nejsou. Zlomky knih Královských pocházející zjevně z doby př. n. l. byly nalezeny v Kumránských jeskyních.

Ze struktury těchto knih je patrné, že pisatel nebo sestavovatel uvedl o každém králi jednak údaje, které mají význam pro chronologii, a jednak údaje, z nichž je patrné, zda Bůh toho kterého krále posuzoval příznivě, nebo nepříznivě. Jako nejvýznačnější činitel je vyzdvižen vztah vlády každého z nich k uctívání Jehovy. Po vylíčení vlády Šalomouna jsou — až na několik výjimek — jednotlivé vlády popisovány podle jednoho hlavního schématu, přičemž se prolínají dvě paralelní historické linie. Zprávy o jednotlivých judských králích obvykle v úvodu obsahují souběžný údaj o současném králi Izraele, potom údaj o věku krále, o tom, jak dlouho vládl a kde, a dále se uvádí jméno a původ jeho matky; tento údaj je zajímavý a důležitý proto, že alespoň někteří z judských králů žili v polygamii. V závěru zprávy o každém králi je uveden pramen informací, zpráva o pohřbu tohoto krále a jméno jeho nástupce. Některé z těchto podrobností jsou uvedeny i ve zprávě o jednotlivých králích Izraele, ale není uvedeno, v jakém věku král nastoupil na trůn, a neuvádí se ani jméno a původ jeho matky. Údaje uvedené v První a Druhé Královské jsou velmi užitečné při studiu biblické chronologie. (Viz heslo CHRONOLOGIE.)

Knihy Královské jsou více než jen letopisy nebo výčet událostí — nejsou tedy pouhou kronikou. Zaznamenávají historické události a zároveň vysvětlují jejich význam. Zdá se, že do zprávy nebylo pojato nic, co přímo nesouvisí s vývojem Božího záměru a co nedokládá uplatňování zásad, podle kterých Jehova jedná se svým lidem. Chyby, kterých se dopustil král Šalomoun a ostatní judští a izraelští králové, nejsou zastírány, ale pojednává se o nich naprosto otevřeně.

Archeologické důkazy. Bylo objeveno mnoho artefaktů, které spolehlivě potvrzují, že knihy Královské jsou z historického a zeměpisného hlediska přesné. Archeologické nálezy — stejně jako dnešní živé doklady — potvrzují, že v Libanonu byly cedrové lesy, z nichž Šalomoun získával stavební dříví na své stavební projekty v Jeruzalémě. (1Kr 5:6; 7:2) Důkazy průmyslové činnosti byly nalezeny v povodí Jordánu na S od Jabboku, v místech, kde kdysi ležely Sukkot a Caretan. (1Kr 7:45, 46)

Za vlády krále Rechoboama napadl Judu Šišak (1Kr 14:25, 26) a o tomto vpádu se zmiňuje i vlastní zpráva tohoto krále, která je zaznamenána na chrámových zdech v Karnaku v Egyptě. Černý obelisk asyrského krále Salmanasara III. nalezený v roce 1846 v Nimrudu zobrazuje možná Jehuova vyslance, který se klaní před Salmanasarem. V knihách Královských sice o této události žádná zmínka není, ale je to další svědectví o tom, že izraelský král Jehu byl historickou osobností. Doklady o Achabově rozsáhlé stavební činnosti včetně ‚domu ze slonoviny, který vystavěl‘ (1Kr 22:39), poskytují rozvaliny nalezené v Samaří.

Moabský kámen (Mešova stéla) líčí některé události v souvislosti se vzpourou krále Meši proti Izraeli, a popisuje je z hlediska tohoto moabského panovníka. (2Kr 3:4, 5) Tento nápis je psán abecedním písmem a obsahuje také tetragrammaton.

V jednom analistickém textu, který se připisuje Tiglat-pileserovi III., se vyskytuje jméno Pekach. (2Kr 15:27) O tažení Tiglat-pilesera III. proti Izraeli se píše v královských kronikách tohoto panovníka a také v jednom asyrském nápise na jisté budově. (2Kr 15:29) V nápisech pojednávajících o Tiglat-pileserově tažení bylo rozluštěno také jméno Hošea. (2Kr 15:30; Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 282–284)

V análech asyrského krále Senacheriba jsou sice zmínky o různých bojích, které tento král vedl, ale o tom, že anděl zničil jeho armádu v počtu 185 000 vojáků, která ohrožovala Jeruzalém, se v nich nemluví (2Kr 19:35); zprávu o této zničující porážce bychom v jeho vychloubačných záznamech ani nečekali. Pozoruhodné archeologické potvrzení posledního výroku knih Královských bylo nalezeno v klínopisných tabulkách objevených v Babylóně. Je z nich patrné, že Jaʼukinu (Jehojakin) byl uvězněn v Babylóně, a je v nich také uvedeno, že dostával příděly z královské pokladnice. (2Kr 25:30; Ancient Near Eastern Texts, s. 308)

Splňování proroctví. Knihy Královské obsahují rozmanitá proroctví a ukazují, jak podivuhodně se tato proroctví splnila. Například z 1. Královské 2:27 je vidět, jak se splnilo Jehovovo slovo pronesené proti domu Eliho. (1Sa 2:31–36; 3:11–14) Splnila se i proroctví, jež se vztahovala na Achaba a jeho dům. (Srovnej 1Kr 21:19–21 s 1Kr 22:38 a 2Kr 10:17.) Uskutečnilo se také to, co bylo předpověděno o Jezábel a jejích pozůstatcích. (Srovnej 1Kr 21:23 s 2Kr 9:30–36.) A historické skutečnosti potvrzují, že proroctví o zničení Jeruzaléma byla pravdivá. (2Kr 21:13)

V knihách Královských je — mimo jiné — zdůrazněno také to, že je důležité věrně plnit Jehovovy požadavky, a je zde ukázáno, k jakým strašlivým následkům vede přehlížení Jehovových spravedlivých zákonů. Obě knihy Královské působivě potvrzují, že jak poslušnost, tak i neposlušnost vůči Jehovovi Bohu má důsledky, které byly předpověděny.

[Rámeček na straně 1039]

DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z PRVNÍ KRÁLOVSKÉ

Stručné shrnutí dějin jak království Judy, tak i království Izraele, a to od posledních dnů Davida až do smrti Jehošafata

První kniha Královská byla původně částí jednoho svitku společně s Druhou Královskou

Šalomoun je na počátku své vlády znám svou vynikající moudrostí, ale končí jako odpadlík

Natan svým rozhodným jednáním zmaří Adonijášův pokus stát se králem v Izraeli; na trůn je dosazen Šalomoun (1:5–2:12)

Jehova se Šalomouna ptá, co si přeje, a ten žádá o moudrost; je mu přidáno bohatství a sláva (3:5–15)

Moudrost, kterou dostal od Boha, je patrná v tom, jak Šalomoun jedná v případě dvou prostitutek, z nichž každá tvrdí, že je matkou téhož malého chlapce (3:16–28)

Dobře se daří jak králi Šalomounovi, tak i Izraeli, nad nímž Šalomoun vládne; pověst o nesrovnatelné moudrosti tohoto krále se šíří po celém světě (4:1–34; 10:14–29)

Šalomoun staví Jehovův chrám a později palácový komplex; potom se všichni starší muži Izraele shromáždí k zasvěcení (5:1–8:66)

Jehova posvěcuje chrám, ujišťuje Šalomouna o tom, že království bude v jeho rodu trvalé, ale varuje před nevěrností (9:1–9)

Královna ze Šeby přichází, aby na vlastní oči spatřila Šalomounovu moudrost a jeho blahobyt (10:1–13)

Ve stáří je Šalomoun ovlivněn svými mnoha cizozemskými manželkami a uctívá cizí bohy (11:1–8)

Národ se rozdělí na dvě části; je zavedeno uctívání telete, aby ti, kdo patří do severního království, nechodili do Jeruzaléma

Šalomounovo odpadlictví vede k tomu, že Jehova předpovídá rozdělení národa (11:11–13)

Po Šalomounově smrti jeho syn Rechoboam vyhrožuje, že na lid vloží ještě těžší jho; deset kmenů se vzbouří a ustanoví si za krále Jeroboama (12:1–20)

Jeroboam zavede v severním království uctívání zlatých telat, aby zabránil tomu, že by jeho poddaní chodili uctívat do Jeruzaléma a že by si mohli přát, aby se království opět sjednotilo (12:26–33)

Jižní království, Juda, má krále dobré i špatné

Rechoboam a po něm Abijam dovolují odporné falešné uctívání (14:21–24; 15:1–3)

Abijamův syn Asa a jeho syn Jehošafat aktivně podporují čisté uctívání (15:9–15; 22:41–43)

Severní království, Izrael, je ničeno bojem o moc, úkladnými vraždami a modlářstvím

Králem se stává Jeroboamův syn Nadab; Baaša ho úkladně zavraždí a zmocní se trůnu (15:25–30)

Baašův syn Elah po něm nastupuje na trůn a Zimri ho úkladně zavraždí; Zimri spáchá sebevraždu, když vidí porážku, kterou mu způsobil Omri (16:6–20)

Omriho vítězství vede k občanské válce, Omri nakonec vítězí, stává se králem a později staví Samaří; jeho hříchy jsou ještě horší než hříchy dřívějších králů (16:21–28)

Achab se stává králem a bere si za manželku dceru Etbaala, krále Sidonců; zavádí v Izraeli uctívání Baala (16:29–33)

Války mezi Judou a Izraelem končí spojenectvím

Jeroboam vede války jak s Rechoboamem, tak i s Abijamem; Baaša bojuje proti Asovi (15:6, 7, 16–22)

Jehošafat uzavírá spojenectví s Achabem (22:1–4, 44)

Jehošafat a Achab společně bojují proti Ramot-gileadu; Achab je zabit (22:29–40)

Prorocká činnost v Izraeli a Judě

Achijáš předpovídá, že se deset kmenů odtrhne od Davidova domu; později oznamuje Jehovův soud nad Jeroboamem (11:29–39; 14:7–16)

Šemajáš sděluje Jehovovo slovo, které říkalo, že Rechoboam a jeho poddaní nemají bojovat proti deseti vzpurným kmenům (12:22–24)

Boží muž oznamuje Jehovův soud proti oltáři, který v Betelu slouží k uctívání telete (13:1–3)

Jehu, syn Chananiho, pronáší Jehovův soud proti Baašovi (16:1–4)

Elijáš předpovídá, že Izrael bude postižen dlouhotrvajícím suchem; v tomto období sucha Elijáš zázračně působí to, že jedné ženě neubývá z její zásoby potravin, a křísí z mrtvých jejího syna (17:1–24)

Elijáš navrhuje, aby na hoře Karmel byla provedena zkouška, která by rozhodla, kdo je pravý Bůh; když se pravým Bohem prokáže Jehova, jsou Baalovi proroci pobiti; Elijáš utíká před Achabovou manželkou Jezábel, která usiluje o jeho život; Jehova ho pověřuje, aby pomazal Chazaela, Jehua a Elišu (18:17–19:21)

Mikajáš předpovídá, že Achab bude poražen v bitvě (22:13–28)

[Rámeček na straně 1040]

DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z DRUHÉ KRÁLOVSKÉ

Pokračování zprávy o dějinách Judy a Izraele, jejíž začátek je obsažen v První Královské; pojednává o jejich dějinách až do zkázy Samaří a později Jeruzaléma, jež byly zničeny kvůli nevěrnosti

Psaní bylo pravděpodobně dokončeno v Egyptě asi 27 let po tom, co Babylóňané zničili Jeruzalém

Po Elijášovi slouží jako Jehovův prorok Eliša

Elijáš předpovídá Achazjášovu smrt; svolává také oheň na dva neuctivé vojenské velitele a jejich oddíly o 50 vojácích, kteří byli vysláni, aby se proroka zmocnili (1:2–17)

Elijáš je odnesen ve větrné bouři; Eliša dostává jeho úřední oděv (2:1–13)

Eliša rozděluje Jordán a uzdravuje vodu v Jerichu; jeho inspirovaná rada zachraňuje spojenecká vojska Izraele, Judy a Edomu, aby nezahynula pro nedostatek vody, a Moabci jsou díky tomu poraženi; jedné vdově zvětšuje její zásobu oleje, křísí syna jedné Šunemanky, jedovaté dušené jídlo učiní neškodným, rozmnožuje množství darovaného chleba a obilí, uzdravuje Naamana z malomocenství, oznamuje, že Naamanovo malomocenství přejde na chamtivého Gechaziho a na jeho potomstvo, a způsobí, aby se vynořila hlava vypůjčené sekery (2:14–6:7)

Eliša předem varuje izraelského krále před náhlými útoky Syřanů; přichází syrské vojsko, aby se ho zmocnilo, ale vojáci jsou postiženi dočasnou psychickou slepotou; Syřané obléhají Samaří a Eliša je obviněn, že zavinil vzniklý hladomor; předpovídá, že hladomor skončí (6:8–7:2)

Poslání, které dostal Elijáš, je splněno, když Eliša řekne Chazaelovi, že se stane syrským králem, a když vyšle posla, aby pomazal Jehua za krále nad Izraelem (8:7–13; 9:1–13)

Jehu vystoupí proti Achabovu domu a z Izraele vymýtí uctívání Baala (9:14–10:28)

Když Eliša leží na smrtelné posteli, přichází ho navštívit Jehuův vnuk, král Jehoaš; Eliša předpovídá trojí vítězství nad Sýrií (13:14–19)

Izrael projevuje neúctu k Jehovovi, a dostává se proto do vyhnanství v Asýrii

Uctívání telete zavedené Jeroboamem pokračuje i za vlády Jehua a jeho potomků — Jehoachaza, Jehoaše, Jeroboama II. a Zecharjáše (10:29, 31; 13:6, 10, 11; 14:23, 24; 15:8, 9)

V posledních dnech Izraele je král Zecharjáš úkladně zavražděn Šallumem, Šallum Menachemem, Menachemova syna Pekachjáše úkladně zavraždil Pekach a Pekacha Hošea (15:8–30)

Za Pekachovy vlády odvádí asyrský král Tiglat-pileser III. mnoho Izraelitů do vyhnanství; v devátém roce Hošey je Samaří zničeno a Izrael je vzat do vyhnanství, protože se k Jehovovi choval neuctivě; území Izraele je osídleno lidmi z jiných národů (15:29; 17:1–41)

Náboženské reformy v Judě nepřinášejí žádnou trvalou změnu; Babylón zničí Jeruzalém a odvede Boží lid do vyhnanství

Judský král Jehoram si bere za manželku Atalju, dceru Achaba a Jezábel; Jehoram se stane odpadlíkem, a po něm jedná stejně i jeho syn Achazjáš (8:16–27)

Achazjáš umírá a Atalja se pokouší vyhladit veškeré Davidovo semeno, aby mohla vládnout sama; Jehoaše zachrání jeho teta a on se nakonec stane králem; Atalja je zabita (11:1–16)

Dokud žije velekněz Jehojada a dává mu rady, Jehoaš obnovuje pravé uctívání, ale za jeho vlády i za vlády jeho nástupců — Amacjáše, Azarjáše (Uzzijáše) a Jotama — lidé stále ‚obětují na výšinách‘ (12:1–16; 14:1–4; 15:1–4, 32–35)

Jotamův syn Achaz provádí modloslužbu; Achazův syn Ezekjáš provádí dobré reformy, ale ty jsou zmařeny následující špatnou vládou Manasseho a Amona (16:1–4; 18:1–6; 21:1–22)

Amonův syn Josijáš učiní rozhodné kroky k tomu, aby bylo ze země vymýceno modlářství; je zabit v bitvě s faraónem Nekem (22:1–23:30)

Poslední čtyři králové Judy jsou nevěrní: Josijášův syn Jehoachaz umírá v Egyptě v zajetí; Jehoachazův bratr Jehojakim vládne po něm; Jehojakimův syn a nástupce Jehojakin je odveden do Babylóna do vyhnanství; Jehojakimův bratr Sedekjáš vládne do té doby, než je Jeruzalém dobyt Babylóňany a než většina těch, kdo dobytí přežili, je odvedena do vyhnanství (23:31–25:21)