Uhasil bys doutnající knot?

JEŽÍŠ KRISTUS oznamoval dobrou zprávu o Božím Království lidem všeho druhu. Mnozí z těchto lidí byli ztrápeni a sklíčeni. Ježíš jim však předal povzbudivé poselství. Měl s trpícími soucit.

Ježíšův soucit vyzdvihl evangelista Matouš, když poukázal na jedno proroctví, které zaznamenal Izajáš. Matouš citoval slova, jejichž prorocký význam Ježíš naplnil: „Žádný potlučený rákos nerozdrtí a neuhasí žádný doutnající lněný knot, dokud s úspěchem nevyšle právo.“ (Matouš 12:20; Izajáš 42:3) Co se těmito slovy myslí a jak toto proroctví Ježíš naplnil?

Zamyšlení nad proroctvím

Rákos běžně roste na mokřinách a není to ani pevná, ani vytrvalá rostlina. „Potlučený rákos“ je tedy velmi křehký. A tak se zdá, že symbolizuje ztrápené nebo trpící lidi, podobné onomu muži s uschlou rukou, kterého Ježíš uzdravil o Sabatu. (Matouš 12:10–14) Co však znamenají prorocká slova o knotu lampy?

V prvním století našeho letopočtu měla běžná domácí lampa z pálené hlíny podobu oválné nádobky s hubičkou a zaobleným držátkem. Obvykle se plnila olivovým olejem. Úzkým otvorem byl prostrčen lněný knot. Plamen byl sycen olejem, který knotem prosakoval vzhůru. U ‚doutnajícího knotu‘ samozřejmě hrozilo, že každou chvíli zhasne.

Ježíš oznamoval poselství útěchy mnoha lidem, kteří byli obrazně řečeno jako potlučený rákos, kteří byli sklonění k zemi a zdrcení. Tito lidé se také podobali doutnajícímu lněnému knotu, protože v nich dohasínala poslední jiskra života. Byli opravdu ztrápení a sklíčení. Ježíš onen symbolický potlučený rákos nerozdrtil, a doutnající knot neuhasil. Jeho láskyplná, něžná, soucitná slova neprohlubovala v trpících jejich sklíčenost. Jeho výroky a jeho jednání měly naopak povzbuzující účinek. (Matouš 11:28–30)

I dnes potřebují mnozí lidé soucit a povzbuzení, protože jsou vystaveni skličujícím problémům. Ani Jehovovi služebníci nejsou vždy nezdolným zdrojem síly. Někteří občas připomínají doutnající knot. Křesťané by proto měli jednat povzbudivě — „dmýchat do ohně“ — vzájemně si dodávat sílu. (Lukáš 22:32; Skutky 11:23)

Jako křesťané chceme jednat tak, aby to pro druhé bylo povzbuzením. Nikoho, kdo u nás hledá duchovní pomoc, bychom se nesnažili záměrně zbavovat sil. Přejeme si napodobovat Ježíše a dodávat lidem sílu, podobně jako to dělal on. (Hebrejcům 12:1–3; 1. Petra 2:21) Mohlo by se nám však stát, že bychom někoho, kdo u nás hledá povzbuzení, nechtěně sklíčili. Proto je na místě, abychom se vážně zamysleli nad tím, jak s druhými jednáme. Rozhodně bychom nechtěli ‚uhasit doutnající knot‘. Jaká biblická vodítka nám v tomto ohledu pomohou?

Dopad kritiky

Když křesťan ‚udělá nějaký chybný krok, měli by se ho ti, kdo jsou duchovně způsobilí, pokusit usměrnit v duchu mírnosti‘. (Galaťanům 6:1) Bylo by však vhodné vyhledávat na druhých chyby a při každé příležitosti je opravovat? Bylo by správné nutit někoho k lepším výkonům tím, že bychom naznačovali, že jeho současná snaha je nedostatečná, a možná způsobili, že se bude cítit provinile? Nic nenasvědčuje tomu, že se takto choval Ježíš. Když někoho nelaskavě kritizujeme, byť by to bylo proto, že mu chceme pomoci, aby se zlepšil, mohli bychom ho místo povzbuzení zbavit sil. I příliš mnoho konstruktivní kritiky může být velmi skličující. Když svědomitý křesťan vidí, že jeho poctivé úsilí se stále setkává jen s nelibostí, mohl by doslova rozhodit ruce a říci: ‚Tak proč se vlastně namáhám?‘ Mohl by se úplně vzdát.

Dávat biblické rady je sice důležité, ale atmosféra, kterou vytvářejí jmenovaní starší a jiní členové sboru, by neměla být charakteristická udílením rad. Křesťanská shromáždění se nekonají hlavně kvůli tomu, abychom na nich dávali nebo dostávali rady. Pravidelně se scházíme, abychom se vzájemně povzbuzovali, a mohli se tak všichni těšit ze společenství a ze svaté služby Bohu. (Římanům 1:11, 12; Hebrejcům 10:24, 25) Je velmi dobré, když dokážeme rozlišit mezi závažnou chybou a nedokonalostí, kterou bychom měli moudře a láskyplně přehlédnout. (Kazatel 3:1, 7; Kolosanům 3:13)

Lidé reagují rychleji na povzbuzení než na kritiku. Když se někdo cítí nespravedlivě kritizován, mohl by se onoho chování, pro které je kritizován, držet ještě pevněji. Když je však někdo oprávněně pochválen, velmi ho to povzbudí a motivuje ho to, aby se ještě zlepšil. (Přísloví 12:18) Povzbuzujme se tedy navzájem, jak to dělal Ježíš, a nikdy ‚neuhasme doutnající knot‘.

Máme se navzájem porovnávat?

Když slyšíme jiné křesťany vyprávět pěkné zážitky, může nás to velmi povzbudit. I Ježíš se zaradoval, když slyšel o tom, jaký úspěch měli jeho učedníci při kázání poselství o Království. (Lukáš 10:17–21) Když slyšíme, že druzí mají úspěch, že jsou pro druhé dobrým příkladem a že jejich víra je ryzí, cítíme se povzbuzeni a ještě více odhodláni přidržet se své křesťanské dráhy.

Co však, když vyprávění vyznívá tak, jako kdyby se říkalo: ‚Těmto křesťanům se nevyrovnáš; měl by ses daleko více snažit‘? Je v takovém případě pravděpodobné, že člověk, který něco takového slyší, začne svou situaci energicky a plánovitě napravovat? Takové vyprávění ho spíše sklíčí, nebo dokonce přiměje k tomu, aby se vzdal, zvláště pokud k takovému porovnávání — byť jen náznakem — dochází často. Velmi by se to podobalo tomu, když rodič říká svému dítěti: ‚Podívej se na svého bratra! Proč nemůžeš být také takový?‘ Taková poznámka může vyvolat rozmrzelost, může dítě sklíčit — ale není pravděpodobné, že by je podnítila k lepšímu chování. U dospělých může mít vzájemné porovnávání stejný účinek; někteří lidé by dokonce mohli cítit určitý odpor k tomu, s kým jsou porovnáváni.

Nemůžeme očekávat, že všichni křesťané udělají ve službě Bohu stejné množství práce. V jednom z Ježíšových podobenství jistý pán dal svým otrokům stříbrné talenty — prvnímu jeden, druhému dva a třetímu pět. Každý otrok dostal „podle jeho vlastní schopnosti“. Dva otroci, kteří obchodovali moudře a rozmnožili počet talentů, byli pochváleni, protože byli věrní, ačkoli výsledek jejich práce byl různý. (Matouš 25:14–30)

Apoštol Pavel vhodně napsal: „Ať každý prokáže, jaké je jeho vlastní dílo, a pak bude mít příčinu k jásání vzhledem k sobě samému, a ne ve srovnání s někým jiným.“ (Galaťanům 6:4) Chceme-li druhé opravdu povzbudit, měli bychom se vyhýbat negativnímu porovnávání.

Co můžeme udělat, abychom druhé povzbudili

Co můžeme udělat pro to, abychom sklíčeného povzbudili a ‚neuhasili doutnající knot‘? Na povzbuzování neexistuje univerzální recept. Pokud však uplatňujeme biblické zásady, budou naše slova pravděpodobně povzbudivá. Které biblické zásady to například jsou?

Buď pokorný. Ve Filipanům 2:3 nás Pavel vybízí, abychom ‚nic nedělali ze svárlivosti, ani neprosazovali sami sebe‘. Místo toho bychom měli mluvit a jednat pokorně. ‚S ponížeností mysli máme považovat ostatní za sobě nadřazené.‘ Pavel neřekl, že si máme připadat bezcenní. Měli bychom si však uvědomovat, že každý člověk je nám nadřazený v určitém ohledu. Řecké slovo přeložené jako „nadřazený“ naznačuje, že člověk by měl „odvracet zrak od svých vlastních výsad a hluboce se zamýšlet nad tím, čím byli obdařeni druzí a jak jsou nám v tom ohledu nadřazení“. (New Testament Word Studies, John Albert Bengel, svazek 2, strana 432) Když to budeme dělat a když budeme druhé považovat za sobě nadřazené, budeme s nimi jednat pokorně.

Projevuj úctu. Jestliže budeme upřímní, dáme tak najevo, že našim věrným spoluvěřícím důvěřujeme, že se na ně díváme jako na lidi, kteří si přejí líbit se Bohu. Dejme tomu však, že potřebují duchovní pomoc. Pak jim tuto pomoc poskytněme důstojně a s úctou. Pavel řekl: „Ujímejte se vedení v projevování vzájemné úcty.“ (Římanům 12:10)

Buď dobrým posluchačem. Ano, k tomu, abychom povzbudili někoho, kdo zažívá nějaký skličující problém, musíme dobře naslouchat, ne řečnit. Místo toho, abychom rychle dali nějakou povrchní radu, věnujme dostatek času tomu, abychom dokázali dát takovou radu, která je biblická a která odpovídá skutečným potřebám. Pokud nevíme, co říci, můžeme podniknout biblický výzkum. To nám pomůže, abychom mluvili útěšně a povzbudivě.

Jednej láskyplně. K lidem, které chceme povzbudit, musíme mít lásku. Při jednání s těmi, kdo spolu s námi slouží Jehovovi, nebude naše láska spočívat pouze v tom, že bychom to, co je v jejich nejlepším zájmu, jenom dělali. Budeme tuto lásku hluboce prožívat. Máme-li ke všem Jehovovým služebníkům, k celému Jehovovu lidu, takovou lásku, budou pro ně naše slova skutečným povzbuzením. I kdybychom museli někomu dát podnět k tomu, aby se v nějakém ohledu zlepšil, je nepravděpodobné, že by došlo k nedorozumění nebo že bychom mu způsobili škodu, protože naší pohnutkou není pouze předložit stanovisko, ale nabídnout láskyplnou pomoc. Jak příhodně řekl Pavel: „Láska buduje.“ (1. Korinťanům 8:1; Filipanům 2:4; 1. Petra 1:22)

Vždy jednejme tak, aby to druhé povzbudilo

V těchto kritických „posledních dnech“ je Jehovův lid vystaven mnoha zkouškám. (2. Timoteovi 3:1–5) Není divu, že se někdy zdá, že někteří křesťané trpí až do krajnosti. Jakožto Jehovovi služebníci bychom jistě nikdy nechtěli říci nebo udělat něco, co by způsobilo, že si některý z našich spoluvěřících začne připadat jako uhasínající, doutnající knot.

Je vidět, že je velmi důležité, abychom jeden druhého povzbuzovali! Snažme se tedy dělat vše, co je v našich silách, abychom druhé povzbudili, jednejme se sklíčenými spoluvěřícími povzbudivě a s úctou. Kéž pozorně nasloucháme, když se nám svěřují, a vždy se snažme jim pomoci tím, že obracíme jejich pozornost na Boží slovo, Bibli. Především jim projevujme lásku, protože toto ovoce Jehovova svatého ducha nám pomůže, abychom jeden druhému dodali sílu. Kéž nikdy nemluvíme ani nejednáme tak, že bychom ‚uhasili doutnající knot‘.