Jehova — Náš něžně soucitný otec
„Jehova je velmi něžný v náklonnosti a soucitný.“ — JAKUB 5:11, Reference Bible, poznámka pod čarou.
1. Proč jsou pokorní lidé přitahováni k Jehovovi Bohu?
VESMÍR je tak ohromný, že je nemyslitelné, aby astronomové spočítali všechny jeho galaxie. A samotná naše galaxie, Mléčná dráha, je tak velká, že člověk nemůže ani doufat, že by se mu podařilo spočítat všechny její hvězdy. Některé hvězdy, například hvězda Antares, jsou mnohotisíckrát větší a jasnější než naše Slunce. Jak mocný musí být Vznešený Stvořitel, který stvořil všechny hvězdy ve vesmíru! Vskutku, Bůh je „Ten, kdo vyvádí jejich vojsko dokonce podle počtu, všechny je dokonce nazývá jménem“. (Izajáš 40:26) Přitom tento bázeň vzbuzující Bůh je také „velmi něžný v náklonnosti a soucitný“. Pokorní Jehovovi služebníci to vědí, a je to pro ně velkým povzbuzením, zvláště jsou-li pronásledováni, nemocní, sklíčení nebo trpí-li nějakými jinými těžkostmi.
2. Jak se lidé v dnešním světě často dívají na něžné city?
2 Takové jemné city, jako je Kristova ‚něžná náklonnost a soucit‘, mnozí lidé považují za slabost. (Filipanům 2:1) Pod vlivem evolucionistické filozofie podněcují druhé k tomu, aby se tlačili do popředí, i kdyby při tom měli pošlapat něčí city. Mnozí z idolů ve světě zábavy a sportu se chovají jako sebevědomí ‚bohatýři‘, kteří neuroní slzu a neprojeví něhu. Podobně jednají i někteří vysocí politikové. Stoický filozof Seneca, který byl učitelem krutého císaře Nerona, zdůrazňoval, že „lítost je slabost“. V M’Clintockově a Strongově díle Cyclopædia je uvedeno: „Vlivy stoicismu . . . působí na lidské myšlení dodnes.“
3. Jak Jehova vylíčil Mojžíšovi svou osobnost?
3 Osobnost Stvořitele lidstva je naopak vroucná. Bůh vylíčil svou osobnost Mojžíšovi: „Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě, . . . promíjející provinění a přestupek a hřích, ale rozhodně nezprostí trestu.“ (2. Mojžíšova 34:6, 7) Ano, Jehova tento popis uzavřel tím, že zdůraznil svou spravedlnost. Svévolné hříšníky nezprostí zaslouženého trestu. Přesto se označil především za Boha, který je milosrdný, doslovně „plný milosrdenství“.
4. Jaký povzbudivý význam má hebrejské slovo, které se často překládá jako „milosrdenství“?
4 Někdy bývá slovo „milosrdenství“ chápáno v chladném právním smyslu jako pouhé nevykonání trestu. Ovšem porovnáním různých překladů Bible získáváme představu o tom, jak hluboký význam má hebrejské přídavné jméno odvozené od slovesa racham. Někteří znalci říkají, že základní význam tohoto slovesa je „být jemný“. „Racham“ — vysvětluje kniha Synonyms of the Old Testament (Synonyma Starého zákona) — „vyjadřuje hluboký a něžný soucit, jaký například vyvolá pohled na zesláblého nebo trpícího člověka, kterého milujeme, nebo na někoho, kdo potřebuje naši pomoc.“ Jiné povzbudivé definice této žádoucí vlastnosti si můžeš vyhledat v díle Insight on the Scriptures (Hlubší pohled na Písma), svazek 2, strany 375–379.
5. Jak se milosrdenství projevuje v Mojžíšově zákoně?
5 Boží něžný soucit se jasně projevuje v Zákoně, který dal Jehova izraelskému národu. S lidmi, kteří byli v nevýhodném postavení — například s vdovami, sirotky, a chudými lidmi —, se mělo zacházet soucitně. (2. Mojžíšova 22:22–27; 3. Mojžíšova 19:9, 10; 5. Mojžíšova 15:7–11) Všichni — tedy i otroci a zvířata — měli mít každý týden užitek ze sabatního odpočinku. (2. Mojžíšova 20:10) A Bůh si všímal lidí, kteří jednali něžně s poníženými. Přísloví 19:17 uvádějí: „Kdo projevuje přízeň poníženému, půjčuje Jehovovi, a On mu oplatí jeho zacházení.“
Meze Božího soucitu
6. Proč Jehova posílal ke svému lidu proroky a posly?
6 Izraelité byli nositeli Božího jména, uctívali Boha v jeruzalémském chrámu, v ‚domě postaveném Jehovovu jménu‘. (2. Paralipomenon 2:4; 6:33) Časem však začali tolerovat nemravnost, modlářství a vraždy — a Jehovovu jménu tak přinášeli velkou pohanu. Bůh se soucitně snažil tuto zlou situaci napravit, aby nemusel na celý národ přivést neštěstí. „Stále posílal výstrahy prostřednictvím svých poslů, znovu a znovu posílal, protože pociťoval soucit se svým lidem a se svým obydlím. Ale ustavičně si tropili žerty z poslů pravého Boha a opovrhovali jeho slovy a posmívali se jeho prorokům, dokud Jehovův vztek nevystoupil proti jeho lidu, až nebylo uzdravení.“ — 2. Paralipomenon 36:15, 16.
7. Kdy přetekl pohár Jehovova soucitu a co se stalo s judským královstvím?
7 Jehova je sice soucitný a pomalý k hněvu, ale je-li to nutné, dá průchod spravedlivé zlobě. V těch dobách pohár Božího soucitu přetekl. O tom, co následovalo, čteme: „[Jehova] přivedl tedy proti nim krále Kaldejců, který pak v domě jejich svatyně zabíjel jejich mladé muže mečem a nepociťoval soucit s mladým mužem ani pannou, starým nebo sešlým. Všechno mu vydal do ruky On.“ (2. Paralipomenon 36:17) Jeruzalém i s chrámem byly zničeny a národ byl odveden do zajetí v Babylóně.
Soucit se svým jménem
8, 9. a) Proč Jehova prohlásil, že bude mít soucit se svým jménem? b) Jak byli Jehovovi nepřátelé umlčeni?
8 Okolní národy se z tohoto neštěstí radovaly. Posměšně říkaly: „To je lid Jehovy a vyšli z jeho země.“ Jehova citlivě vnímal tento posměch a prohlásil: „Budu mít soucit se svým svatým jménem . . . A jistě posvětím své velké jméno . . . a národy budou muset poznat, že já jsem Jehova.“ — Ezekiel 36:20–23.
9 Po sedmdesáti letech zajetí soucitný Bůh Jehova národ propustil a dovolil mu, aby se vrátil a znovu vystavěl jeruzalémský chrám. Okolní národy tím byly umlčeny a přihlížely v ohromení. (Ezekiel 36:35, 36) Je však smutné, že izraelský národ znovu propadl špatnosti. Věrný Žid Nehemjáš pomáhal tuto situaci napravit. Ve veřejné modlitbě souhrnně vylíčil Boží soucitné jednání s izraelským národem:
10. Jak Nehemjáš zdůraznil Jehovův soucit?
10 „V čase své tísně křičeli k tobě, a sám jsi slyšel až z nebes; a ve shodě se svým hojným milosrdenstvím jsi jim dával zachránce, kteří je zachraňovali z ruky jejich protivníků. Ale jakmile měli klid, opět činívali to, co je před tebou špatné, a ponechával jsi je v ruce jejich nepřátel, kteří po nich šlapali. Potom se vraceli a volali k tobě o přispění, a sám jsi slýchal až z nebes a osvobozoval je ve shodě se svým hojným milosrdenstvím znovu a znovu . . . Mnoho let jsi k nim však byl shovívavý.“ — Nehemjáš 9:26–30; viz také Izajáše 63:9, 10.
11. Jaký je rozdíl mezi Jehovou a lidskými bohy?
11 Když nakonec židovský národ krutě zavrhl Božího milovaného Syna, přišel navždy o své výsadní postavení. Po dobu více než tisíce pěti set let byl s tímto národem Bůh spjat poutem věrnosti. To bude po celou věčnost svědčit o tom, že Jehova je opravdu Bohem milosrdenství. Je to vskutku příkrý protiklad krutých bohů a bezcitných božstev, které si vymysleli hříšní lidé! — Viz stranu 8.
Největší projev soucitu
12. Co bylo největším projevem Božího soucitu?
12 Bůh svůj soucit projevil nejvíce tehdy, když vyslal na zem svého milovaného Syna. Ježíšův ryzí život Jehovu jistě velmi potěšil, protože mu poskytl dokonalou odpověď na Ďáblova falešná obvinění. (Přísloví 27:11) Jehova se však také musel dívat na to, jak jeho Syn podstupuje krutou a pokořující smrt, a to mu nepochybně způsobilo takovou bolest, jakou nikdy nepocítil žádný lidský rodič. Byla to oběť z veliké lásky; otevřela lidstvu cestu k záchraně. (Jan 3:16) Podle předpovědi Zecharjáše, otce Jana Křtitele, touto obětí se ‚něžný soucit našeho Boha‘ projevil v té největší míře. — Lukáš 1:77, 78.
13. V jakém důležitém ohledu zrcadlil Ježíš osobnost svého Otce?
13 Když byl na zem vyslán Boží Syn, lidé mohli jasněji porozumět Jehovově osobnosti. Jak? Ježíš totiž dokonale zrcadlil osobnost svého Otce — zvláště v tom, jak soucitně jednal s poníženými lidmi! (Jan 1:14; 14:9) Tři pisatelé evangelií — Matouš, Marek a Lukáš — používají v této souvislosti řecké sloveso splagchnizomai, které pochází z řeckého výrazu pro „útroby“. „Z původu tohoto slova je patrné, že nejde o popis nějaké běžné lítosti nebo soucitu,“ říká biblický učenec William Barclay, „ale o vyjádření citového pohnutí, které se dotýká těch nejniternějších stránek lidské bytosti. Toto slovo je v řečtině tím nejsilnějším vyjádřením soucitu.“ Překládá se různě, například: ‚litovat‘ nebo ‚být pohnut lítostí‘. — Marek 6:34; 8:2.
Když Ježíš pociťoval lítost
14, 15. Jak byl Ježíš pohnut lítostí v jednom městě v Galileji a co z toho poznáváme?
14 Dějištěm je jedno galilejské město. K Ježíšovi přichází jakýsi muž „plný malomocenství“. Tento muž však nejedná, jak bylo zvykem — nevaruje před svou nemocí ostatní lidi. (Lukáš 5:12) Bude ho Ježíš přísně kárat za to, že nevolal „nečistý, nečistý“, jak to vyžadoval Boží Zákon? (3. Mojžíšova 13:45) Ne. Ježíš místo toho naslouchá zoufalé prosbě tohoto muže: „Jestliže jen chceš, můžeš mě očistit.“ A Ježíš byl „pohnut lítostí“, napřáhl ruku, dotkl se malomocného a řekl: „Chci. Buď očištěn.“ Tomuto muži se okamžitě vrátilo zdraví. Ježíš tím projevil nejen svou zázračnou moc, jež dostal od Boha, ale také něžné city, které jej podnítily k tomu, aby tuto zázračnou moc použil. — Marek 1:40–42.
15 Chceme-li, aby nám Ježíš projevil soucit, je nezbytné za ním jít a prosit jej o to? Ne. O něco později Ježíš potkal pohřební průvod, který vycházel z města Nain. Ježíš předtím nepochybně viděl mnoho pohřbů, ale tento byl obzvlášť smutný. Zesnulý byl jediným synem vdovy. „Pohnut lítostí“ Ježíš přistoupil k vdově a řekl: „Přestaň plakat.“ Pak vykonal podivuhodný zázrak — vzkřísil jejího syna. — Lukáš 7:11–15.
16. Proč Ježíš pociťoval soucit s velkými zástupy, které ho následovaly?
16 Z těchto událostí vyplývá velmi důležité poučení: když je „pohnut lítostí“, podnikne Ježíš něco pozitivního, aby člověku pomohl. Později se Ježíš díval na velké zástupy lidí, kteří ho následovali. Matouš uvádí, že ‚Ježíšovi jich bylo líto‘, protože „byli sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře“. (Matouš 9:36) Farizeové neuspokojovali duchovní hlad obyčejných lidí. Místo toho pokorné lidi zatěžovali břemenem mnoha zbytečných pravidel. (Matouš 12:1, 2; 15:1–9; 23:4, 23) Jejich postoj k obyčejným lidem se projevil, když o Ježíšových posluchačích řekli: „Tento zástup, který nezná Zákon, jsou prokletí lidé.“ — Jan 7:49.
17. Co pohnulo Ježíše k lítosti nad zástupy a jaké dlouhodobé pokyny tehdy poskytl?
17 Ježíš byl pohnut tím, v jakém vážném duchovním stavu byly tyto zástupy. Ale lidí, kteří se o Ježíše zajímali, bylo příliš mnoho na to, aby se jim mohl věnovat jednotlivě. Proto říká svým učedníkům, aby se modlili o více dělníků. (Matouš 9:35–38) V souladu s těmito modlitbami vysílá své apoštoly s poselstvím: „Nebeské království se přiblížilo.“ Pokyny, které tehdy Ježíš poskytl, jsou pro křesťany hodnotným vodítkem až dodnes. Není pochyb o tom, že soucit podněcuje Ježíše k tomu, aby uspokojil duchovní hlad lidstva. — Matouš 10:5–7.
18. Jak Ježíš reagoval na to, že zástupy narušily jeho soukromí, a jaké poučení nám z toho plyne?
18 Ježíš si dělal starosti kvůli duchovním potřebám lidí i při jiné příležitosti. Jednou, po namáhavé kazatelské cestě, byli Ježíš i jeho apoštolové unavení a hledali nějaké místo, kde by si odpočinuli. Ale lidé Ježíše a apoštoly brzy našli. Ovšem Ježíš na takové narušení soukromí nereagoval podrážděně; Marek říká, že Ježíš byl naopak „pohnut lítostí“. Proč měl k těm lidem Ježíš takový hluboký vztah? „Protože byli jako ovce bez pastýře.“ Ježíš nyní opět projevil své city skutkem — vyučoval zástup „o Božím království“. Ano, Ježíš byl tak hluboce dojat jejich duchovním hladem, že se proto, aby je mohl vyučovat, vzdal potřebného odpočinku. — Marek 6:34; Lukáš 9:11.
19. Jak se Ježíšova starost o zástupy rozšířila i mimo oblast jejich duchovních potřeb?
19 To, co Ježíšovi především leželo na srdci, byly duchovní potřeby lidí, ale nikdy nepřehlížel ani jejich základní hmotné potřeby. Při téže příležitosti Ježíš „uzdravoval ty, kteří potřebovali léčení“. (Lukáš 9:11) Jindy se stalo, že s ním zástupy byly velmi dlouho, a byly daleko od domova. Ježíš si byl vědom toho, že mají určité hmotné potřeby, a řekl svým učedníkům: „Je mi líto zástupu, protože zůstávají se mnou už tři dny a nemají nic k jídlu; a nechci je poslat pryč hladové. Mohli by se cestou vyčerpat.“ (Matouš 15:32) Nyní Ježíš podnikl něco, co zabránilo případnému utrpení lidí. Ze sedmi chlebů a několika malých ryb zázračně opatřil jídlo pro tisíce mužů, žen a dětí.
20. Co se učíme z posledního zaznamenaného případu, kdy byl Ježíš pohnut lítostí?
20 Poslední zaznamenaný případ, kdy byl Ježíš pohnut lítostí, je při jeho závěrečné cestě do Jeruzaléma. Cestují tam velké zástupy lidí, aby slavili svátek Pasach. U silnice z Jericha byli dva slepí žebráci a neustále volali: „Pane, smiluj se nad námi!“ Zástup lidí se pokusil tyto dva žebráky umlčet, ale Ježíš ty dva muže volá a ptá se jich, co chtějí, aby pro ně udělal. Oni ho úpěnlivě prosí: „Pane, ať se nám otevřou oči.“ Ježíš, „pohnut lítostí“, se dotýká jejich očí a oběma se vrací zrak. (Matouš 20:29–34) Z toho pro nás plyne velmi důležité poučení! Ježíšovi začíná poslední týden jeho pozemské služby. Má mnoho práce a musí ji vykonat, než zemře krutou a bolestivou smrtí z rukou Satanových posluhovačů. Nedovoluje však, aby ho tlak těchto nesmírně závažných dnů připravil o něžný soucitný zájem o méně důležité lidské potřeby.
Podobenství, která zdůrazňují soucit
21. Co je znázorněno tím, že pán zrušil svému otrokovi velký dluh?
21 Řecké sloveso splagchnizomai, které je použito ve zprávách o Ježíšově životě, se vyskytuje také ve třech Ježíšových podobenstvích. Jedním z těchto podobenství je příběh o otrokovi, který úpěnlivě prosí, aby mu byl poskytnut čas na splacení velkého dluhu. Jeho pán, „pohnut lítostí“, mu dluh zruší. Tím je znázorněno, že Jehova Bůh každému jednotlivému křesťanovi, který projevuje víru v Ježíšovu výkupní oběť, zrušil velký dluh hříchu. — Matouš 18:27; 20:28.
22. Co znázorňuje podobenství o marnotratném synovi?
22 Dále příběh o marnotratném synovi. Vzpomeň si, co se stalo, když se tento svévolný syn vracel domů. „Zatímco byl ještě daleko, jeho otec ho zahlédl a byl pohnut lítostí a běžel a padl mu okolo krku a něžně ho políbil.“ (Lukáš 15:20) Z toho vidíme, že ke křesťanovi, který jednal svévolně, ale nyní projevuje opravdové pokání, Jehova cítí lítost a něžně ho přijme zpátky. Prostřednictvím těchto dvou podobenství Ježíš ukazuje, že náš Otec, Jehova, „je velmi něžný v náklonnosti a soucitný“. — Jakub 5:11, Reference Bible, poznámka pod čarou.
23. Jaké poučení získáváme z Ježíšova podobenství o milosrdném Samaritánovi?
23 Třetí případ, kdy bylo slovo splagchnizomai použito v podobenství, je příběh o soucitném Samaritánovi, který „byl pohnut lítostí“, když viděl žalostný stav Žida, jehož lupiči okradli a nechali polomrtvého ležet. (Lukáš 10:33) Tohoto Samaritána přiměl soucit k tomu, že jednal — udělal vše, co bylo v jeho silách, aby onomu cizímu muži pomohl. Tím je znázorněno, že Jehova a Ježíš očekávají od pravých křesťanů, že budou podle tohoto vzoru jednat a že budou projevovat něžný soucit. O některých způsobech, jak to můžeme dělat, pojednává následující článek.
Otázky k opakování
◻ Co to znamená být milosrdný?
◻ Jak Jehova projevil soucit se svým jménem?
◻ Co bylo největším projevem soucitu?
◻ V jakém důležitém ohledu zrcadlí Ježíš osobnost svého Otce?
◻ Co se učíme z Ježíšových podobenství a z jeho soucitného jednání?
[Rámeček na straně 12 a 13]
SLOVO, KTERÉ NÁZORNĚ VYJADŘUJE „NĚŽNOU, LASKAVOU PÉČI“
„MÁ STŘEVA, má střeva!“ volal prorok Jeremjáš. Stěžoval si snad, že ho bolí břicho, protože snědl něco špatného? Ne. Jeremjáš použil hebrejskou metaforu, aby vyjádřil, že si dělá veliké starosti kvůli neštěstí, které mělo přijít na judské království. — Jeremjáš 4:19.
Jehova Bůh má hluboké city, proto se hebrejské slovo pro „střeva“ či „útroby“ (meʽim) také používá k popisu jeho něžných vlastností. Několik desetiletí před tím, než prorokoval Jeremjáš, zajal asyrský král obyvatele desetikmenného království Izraele. Jehova připustil, aby byli takto potrestáni, protože mu byli nevěrní. Avšak zapomněl snad na ně, když se dostali do zajetí? Ne. Stále k nim měl hluboký vztah, protože byli částí jeho smluvního lidu. Jehova je souhrnně oslovil jako Efraima, což byl význačný kmen tohoto království, a zeptal se: „Je mi Efraim drahocenným synem nebo dítětem, s nímž se zachází laskavě? Vždyť do té míry, jak jsem mluvil proti němu, na něho budu zcela jistě dále pamatovat. Proto se pro něho rozbouřila má střeva. Rozhodně se nad ním slituji.“ — Jeremjáš 31:20.
Když Jehova řekl ‚rozbouřila se má střeva‘, použil metaforu, jejímž prostřednictvím popsal svou hlubokou náklonnost ke svému lidu ve vyhnanství. E. Henderson, znalec Bible, který žil v devatenáctém století, tento verš komentoval slovy: „Nic se nevyrovná tomuto dojemnému projevu Jehovova rodičovského citu k navracejícímu se marnotratníkovi . . . Ačkoli [Bůh] promluvil proti [modloslužebným Efraimcům] a potrestal je, . . . nikdy na ně nezapomněl. Naopak, těšil se, že se nakonec napraví.“
V Křesťanských řeckých písmech se řecké slovo pro „útroby“ či „střeva“ používá podobným způsobem. Někdy bývá použito v doslovném smyslu, jako například ve Skutcích 1:18, jindy však vyjadřuje něžnou náklonnost nebo soucit. (Filemonovi 12) Někdy je toto slovo připojeno k řeckému slovu, které znamená „dobrý“ nebo „dobře“. Apoštolové Pavel a Petr používají tento kombinovaný výraz, když povzbuzují křesťany, aby byli „něžně soucitnými“ či zcela doslovně „s dobrým sklonem k lítosti“. (Efezanům 4:32; 1. Petra 3:8) Řecké slovo pro „útroby“ může být také spojeno s řeckým slovem poly. Spojení těchto dvou slov doslova znamená „míti mnoho útrob“. Je to velmi vzácný výraz, který se v Bibli vyskytuje pouze jednou, a týká se Jehovy Boha. Překlad nového světa jej překládá: „Jehova je velmi něžný v náklonnosti.“ — Jakub 5:11.
Jehova Bůh je nejmocnější bytostí ve vesmíru a měli bychom mu být velice vděčni za to, že se výrazně liší od krutých bohů, které si vymysleli nesoucitní lidé! Praví křesťané se ve svých vzájemných vztazích cítí podněcováni napodobovat svého ‚něžně soucitného‘ Boha. — Efezanům 5:1.
[Obrázek na straně 10]
Pohár Božího soucitu přetekl a Jehova připustil, aby jeho vzpurný lid byl poražen Babylóňany
[Obrázek na straně 11]
Když Jehova Bůh pozoroval, jak umírá jeho milovaný Syn, jistě mu to způsobilo takovou bolest, jakou nikdy nikdo nezažil
[Obrázek na straně 15]
Ježíš dokonale zrcadlil soucitnou osobnost svého Otce