PUSTINA

Hebrejský výraz označující pustinu (midh·barʹ) se všeobecně vztahuje na řídce osídlenou, neobdělávanou zemi. (Jer 2:2) Mohou k ní patřit pastviny (Ža 65:12; Jer 23:10; 2Mo 3:1), cisterny (2Pa 26:10), domy, a dokonce i některá města (1Kr 2:34; Joz 15:61, 62; Iz 42:11). Výraz midh·barʹ sice často znamená jen step porostlou trávou a keři, ale může se také vztahovat na území, která nemají vodu a mohou být označena jako skutečné pouště. Jiné hebrejské výrazy, kterými jsou taková území označena konkrétněji, jsou často uváděny společně s výrazem midh·barʹ jako poetická paralela. (Ža 78:40; Jer 50:12)

Slovem ješi·mónʹ se označuje přirozené pusté místo nebo poušť. (Ža 68:7; Iz 43:19, 20) Je zřejmé, že tento výraz je silnější než midh·barʹ a více zdůrazňuje neúrodnost, například ve vyjádření ‚prázdná vyjící poušť [ješi·monʹ]‘. (5Mo 32:10) Pokud je toto slovo použito s určitým členem, vztahuje se na konkrétní pouštní oblasti. (4Mo 21:20; 1Sa 23:19, 24; viz heslo JEŠIMON.)

Výraz ʽara·vahʹ se vztahuje na vyprahlá a neplodná území, jako jsou například území naproti Jerichu na druhém břehu Jordánu. (4Mo 22:1) Takové pouštní pláně mohly vzniknout tehdy, jestliže byl zničen les a nepodnikla se potřebná opatření k ochraně a obdělávání půdy, nebo mohly vzniknout následkem dlouhodobého sucha, protože takové okolnosti změní úrodné území v neplodnou pustinu. (Iz 33:9; Jer 51:43) Toto slovo, pokud je spojeno s určitým členem, označuje také určitou část Zaslíbené země. (Viz hesla ARABA; ARABA [ŘÍČNÍ ÚDOLÍ].) Jiný výraz, totiž ci·jahʹ, označuje kterýkoli ‚bezvodý kraj‘ a používá se paralelně se slovy, která zde již byla uvedena. (Ža 107:35; Iz 35:1)

Dokonce i na územích, jež jsou právem v Bibli označena jako „poušť“, byly zřídkakdy pouště písečné, jakými jsou některé části saharské pouště, které se vyznačují pohyblivými písečnými dunami. Byly to obvykle oblasti prakticky bez stromů, vyprahlé nebo polovyprahlé roviny, skalnaté náhorní plošiny nebo pustá, bezvodá údolí sevřená vysokými horami a holými štíty. (Job 30:3–7; Jer 17:6; Ez 19:13)

Když izraelský národ vyšel z Egypta, Bůh ho vedl do pustiny podél Rudého moře, a proto se faraón domníval, že tento národ ztratil orientaci. (2Mo 13:18–20; 14:1–3) Na druhé straně Rudého moře Izrael po zbytek čtyřiceti let přecházel z jedné části pustiny do druhé, a tak prošel území pustin Šur, Sin, Sinaj, Paran a Cin (2Mo 15:22; 16:1; 19:1; 4Mo 10:12; 20:1); někdy při tom tábořili u oáz, například u Elimu, kde bylo 12 pramenů a 70 palem (2Mo 15:27), a u Kadeše. (4Mo 13:26; 5Mo 2:14; MAPA, sv. 1, s. 541)

Samotná Zaslíbená země, která patřila k takzvanému Úrodnému půlměsíci, měla tvar prstu a byla to obdělávaná země ohraničená na jedné straně Středozemním mořem a na dvou dalších stranách rozsáhlými územími pustin — na V Syrskoarabskou pouští a na J Sinajským poloostrovem. (2Mo 23:31) Uvnitř hranic země byla menší území, na nichž byla pustina, například území u Dotanu, přímo na J od údolí Jezreel, kde Josefa hodili jeho bratři do vodní jámy (1Mo 37:17, 22), dále Judská pustina, k níž patřila určitá území v okolí měst Zif, Maon a En-gedi, což byly pustiny, v nichž David hledal útočiště před Saulem (Sd 1:16; 1Sa 23:14, 24; 24:1), a pustiny v oblastech na V od Jordánu přecházející v Syrskoarabskou poušť (4Mo 21:13; 5Mo 1:1; 4:43). Velká část příkopové propadliny, kterou protéká řeka Jordán (a která se dnes nazývá Ghor), je v podstatě pouštní území.

Mnohé pustiny, o nichž se zmiňuje Bible, jsou dnes pustinami naprosto neplodnými, ale existují doklady o tom, že některé z nich takové nebyly vždy. Denis Baly v díle The Geography of the Bible (1957, s. 91) říká, že „v charakteru vegetace muselo od biblických dob dojít k velkým změnám“. Původně vyvážené poměry, kdy půda, klima a vegetace vytvářely stabilní přírodní prostředí, v němž sotva docházelo k půdní erozi, byly rozrušeny zničením lesů, které již nebyly nikdy obnoveny. Zmizelo zastínění, kořeny přestaly držet půdu pohromadě a sálajícím letním vedrem a prudkými zimními dešti byla půda ničena. Země byla vysušena sluncem, bičována větrem, rozprýskala při mimořádných teplotních rozdílech a byla odplavována dešti. Archeologický výzkum ukazuje, že v mnoha oblastech, které jsou nyní zcela neplodné, byly kdysi „pastviny, pláně a oázy, kde díky pramenům, občasným dešťům a pečlivé ochraně vody bylo možné budovat vesnice a udržovat důležité karavanní cesty“. (The Interpreter’s Dictionary of the Bible, G. Buttrick, ed., 1962, sv. 1, s. 828) Ještě i dnes je mnoho z takových pustin na jaře pokryto hustým zeleným drnem, ačkoli koncem léta jsou horkem a suchem vyprahlé.

Podmínky při cestování v pustině. Je sice docela dobře možné, že v dávné minulosti byly podmínky v některých oblastech pustiny příznivější než dnes, ale přesto mohl Mojžíš o putování Izraelitů Sinajem říci, že šli „velikou a bázeň vzbuzující pustinou s jedovatými hady a štíry a se žíznivou zemskou půdou, která nemá vodu“. (5Mo 1:19; 8:15; VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 542) Byla to ‚země horeček‘ (Oz 13:5), země jámy a hlubokého stínu. (Jer 2:6) Ty oblasti pustiny, které byly více neplodné, byly buď neobydlené (Job 38:26), nebo to byla místa, kde lidé bydleli ve stanech a kde se potulovali kočovníci. (1Pa 5:9, 10; Jer 3:2) Rostlo zde ostružiní a trnité keře (1Mo 21:14, 15; 2Mo 3:1, 2; Sd 8:7), trnitý cicimek a houštiny pichlavých akácií. (2Mo 25:10; Job 40:21, 22)

Znavení cestovatelé, kteří procházeli po vyšlapaných stezkách (Jer 12:12), asi vyhledávali stín pod tenkými proutky větví janovce (1Kr 19:4, 5) či pod zakrslým jalovcem ponurého vzhledu (Jer 48:6) nebo u sukovitého kmene tamaryšku, jehož drobné, stálezelené listí vypadá jako peří (1Mo 21:33). Vysoko na bezmračné obloze kroužili orli a jiní dravci (5Mo 32:10, 11), zatímco na kamenech a pod křovím se plazily zmije rohaté a šípoví hadi, pobíhali zde píseční ještěři a na svých krátkých silných nohách se pomalu pohybovali varani. (3Mo 11:30; Ža 140:3; Iz 34:15) Na skalních útesech se objevovali kozorožci (1Sa 24:2), mezi chudým rostlinstvem si hledali potravu divocí oslové, zebry, velbloudi a pštrosi, a bylo možné vidět i pelikány a dikobrazy. (Job 24:5; 39:5, 6; Jer 2:24; Ná 4:3; Sef 2:13, 14) V noci se k vytí šakalů a vlků přidávalo houkání sov nebo se k němu připojil vrčivý křik lelka, a pocit opuštěnosti v divočině tím sílil. (Iz 34:11–15; Jer 5:6) Lidé, kteří přespávali v pustině, obvykle sotva měli pocit bezpečí. (Srovnej Ez 34:25.)

Sinajský poloostrov je — s výjimkou rozptýlených oáz — z velké části pokryt pískem, tvrdým štěrkem a skalisky. Ve vádích roste chudé rostlinstvo. Ve starých dobách zde možná bylo více dešťových srážek a také více rostlinstva. Bez Boží péče by však Izraelité, kterých byly možná tři miliony, nemohli nikdy v tomto neúrodném území přežít. Na Moabských pláních jim Mojžíš výstižně řekl: „Měj se na pozoru, abys nezapomněl na Jehovu, svého Boha, . . . který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroků; který způsobil, že jsi chodil velikou a bázeň vzbuzující pustinou s jedovatými hady a štíry a se žíznivou zemskou půdou, která nemá vodu; který ti vyvedl vodu z pazourkové skály; který tě v pustině krmil mannou, kterou tvoji otcové neznali, aby tě pokořil a vyzkoušel tě proto, aby ti v tvých pozdějších dnech činil dobré.“ (5Mo 8:11–16)

Pustina v Křesťanských řeckých písmech. Hebrejskému výrazu midh·barʹ zde obvykle odpovídá řecký výraz eʹre·mos. (Lk 15:4) Označuje pustinu, ve které kázal Jan Křtitel (Mt 3:1), a osamělá místa, kam byl zaháněn jistý muž posedlý démony. (Lk 8:27–29) Když byl Ježíš pokřtěn, v pustině se postil a byl zde pokoušen Satanem. (Mt 4:1; srovnej 3Mo 16:20–22.) V době své služby se Ježíš někdy uchyloval do pustiny, aby se modlil. (Lk 5:16) Ujistil však své učedníky, že jeho přítomnost v královské moci se neomezí na nějakou odlehlou pustinu, ale že bude zjevná všude. (Mt 24:26) V době, kdy apoštol Pavel podnikal své misionářské cesty, byla pustina stále ještě svým způsobem nebezpečná. (2Ko 11:26; srovnej Sk 21:38.)

Obrazné použití. V pustinách na V a JV od Palestiny také vznikal prudký horký vítr; ten se dnes označuje slovem scirocco, jež pochází z arabského výrazu (šarquijje), který znamená „východní vítr“. Tento vítr vanoucí z pouště působí velice prudké vysušování; pohlcuje totiž veškerou vlhkost ze vzduchu a často přináší jemný žlutavý písek. (Jer 4:11) Scirocco přichází především na jaře a na podzim, a na jaře může velice zhoubně působit na rostlinstvo, a tedy i na sklizeň. (Ez 17:10) O Efrajimovi, kmenu, který zastupoval odpadlické severní království Izraele, Jehova předpověděl, že ačkoli Efrajim „projevil plodnost, přijde východní vítr . . . Přichází z pustiny a vysuší jeho studnu a vyprázdní jeho zřídlo. Ten vyloupí poklad všech žádoucích předmětů.“ Tento pustošící východní vítr z pustiny symbolizoval to, že na Izrael zaútočí od V Asýrie, že jej vyplení a odvede Izraelity do zajetí. (Oz 13:12–16)

Pustiny se vyznačují tím, že jsou řídce osídlené, že jim lidé nevěnují pozornost a neobdělávají je, a často tedy slouží ke znázornění zpustošení, k němuž dochází při vpádu nepřátel. Nevěrnost Judy vedla k tomu, že se vpádem babylónských vojsk její „svatá města . . . stala pustinou. Sion se stal naprostou pustinou, Jeruzalém opuštěným úhorem“ (Iz 64:10), její sady a obdělaná pole se staly podobnými pustině. (Jer 4:26; 9:10–12) Její urození vládci, kteří se předtím podobali majestátním lesním cedrům, byli podťati. (Jer 22:6, 7; srovnej Ez 17:1–4, 12, 13.) Něco podobného však mělo postihnout i nepřátelské národy, například Babylón, Egypt a Edom, odplatou za to, že nenáviděly Boží království a odporovaly mu. Zejména Babylón byl odsouzen k tomu, aby se stal ‚bezvodou pustinou a pouštní plání‘, aby byl neobydlen a ve svém zpustošeném stavu zapomenut. (Jer 50:12–16; Joe 3:19; Sef 2:9, 10)

Naproti tomu obnovení Judy po 70letém vyhnanství bylo přirovnáno k přeměně pustiny v edenskou zahradu, v zemi s plodnými sady a úrodnými poli, zavlažovanou potoky a řekami, s rákosím, listnatými stromy a rozkvetlými květinami, takže země vypadala, jako by jásala. (Iz 35:1, 2; 51:3)

Osoby. Z podobných zmínek, které poukazují na osoby, je patrné, že uplatnění takových proroctví je především duchovní, nikoli doslovné. Například člověk, který se spoléhá na lidi, a ne na Jehovu, je přirovnán k osamocenému stromu na pouštní pláni, který nemá naději, že by viděl dobré. Ale ten, kdo se spoléhá na Jehovu, se podobá „stromu zasazenému u vod“, který je plodný, bujný a je v bezpečí. (Jer 17:5–8) Tyto kontrasty také umožňují představit si, jak vypadala pustina.

‚Mořská pustina.‘ O výrazu ‚mořská pustina [midh·barʹ]‘, který je uveden u Izajáše 21:1, se někteří komentátoři domnívají, že se vztahuje na již. část starověké Babylónie. Když se řeky Eufrat a Tigris každoročně rozlévaly z břehů, stala se tato území jakoby ‚mořskou pustinou‘.

Ve Zjevení. V knize Zjevení se o pustině mluví ve dvojím smyslu: ve spojitosti se symbolickou ženou, která rodí královské dítě mužského rodu, znázorňuje pustina samotu a útočiště před útočníky (Zj 12:6, 14), a ve spojitosti se symbolickou ženou ‚Velkým Babylónem‘, která jede na sedmihlavém divokém zvířeti, znázorňuje místo, kde toto divoké zvíře přebývá. (Zj 17:3–6, 12–14)