NABONID
[z babylónštiny, znamená „Nebo [babylónský bůh] je vyvýšen“].
Poslední svrchovaný vladař Babylónské říše, otec Belšacara. Z klínopisných textů se vyvozuje, že panoval asi 17 let (556–539 př. n. l.). Byl oddán literatuře, umění a náboženství.
Ve svých vlastních nápisech Nabonid prohlašuje, že pochází ze vznešené rodiny. Tabulka nalezená nedaleko starověkého Charanu svědčí o tom, že Nabonidova matka nebo babička byla ctitelkou měsíčního boha Sina. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 311, 312) Jako král projevoval Nabonid velkou oddanost uctívání měsíčního boha, a to jak v Charanu, tak v Uru, kde tento bůh zaujímal nadřazené postavení. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 324)
Klínopisné tabulky z osmého roku vlády Nebukadnecara (nisan 617 až nisan 616 př. n. l.) uvádějí, že ten, „kdo je nad městem“, je jistý Nabu-naʼid, a někteří historikové se domnívají, že to je týž Nabonid, který se později stal králem. To by však znamenalo, že Nabonid byl do takového úředního postavení dosazen jako velmi mladý muž a že při pádu Babylóna, asi o 77 let později (539 př. n. l.), byl mimořádně starý.
Řecký historik Hérodotos (Dějiny, I, 74) pojednává o událostech, k nimž došlo ve 20. roce Nebukadnecara (nisan 605 až nisan 604 př. n. l.), a popisuje přitom smlouvu, kterou mezi sebou uzavřeli Lýdové a Médové prostřednictvím jistého ‚Labynéta z Babylóna‘. (Dějiny, I, 74) Jméno Labynétos je považováno za způsob, jímž psal Hérodotos jméno Nabonida. Později se Hérodotos (Dějiny, I, 188) zmiňuje o tom, že Peršan Kýros bojoval se synem Labynéta a Nitokridy.
V knize nazvané Nabonidus and Belshazzar, vydané v edici The Yale Oriental Series, vyjadřuje profesor R. P. Dougherty domněnku, že Nitokris byla dcera Nebukadnecara, a že tedy Nabonid (Labynétos) byl Nebukadnecarův zeť. (1929, s. 63; viz také s. 17, 30.) Za „syna“ Nitokridy a Nabonida (Labynéta), o němž se zmiňuje Hérodotos, je považován Belšacar, proti němuž Kýros skutečně bojoval. Toto tvrzení se sice z velké části opírá o důvody nepřímé, ale mohlo by vysvětlit, proč se Nabonid dostal na babylónský trůn. Odpovídá také tomu, že v Bibli je Nebukadnecar označen jako „otec“ Nabonidova syna Belšacara (Da 5:11, 18, 22), přičemž výrazem „otec“ je někdy označován děd nebo předek. Z tohoto hlediska by Belšacar byl Nebukadnecarovým vnukem. (Viz však heslo BELŠACAR.)
Nabonid nastoupil na trůn po tom, co byl zavražděn Labaši-Marduk. Nabonid však v jednom ze svých nápisů mluví sám o sobě jako o „mocném zplnomocněnci“ Nebukadnecara a Neriglisara, což naznačuje, že podle svého názoru nastoupil na trůn zákonnou cestou, a že tedy neuchvátil trůn násilím.
V nápisech na celé řadě hranolů vyjadřuje Nabonid modlitby k měsíčnímu bohu a mluví v nich za sebe a za svého prvorozeného syna Belšacara. (Documents From Old Testament Times, D. W. Thomas, ed., 1962, s. 73) Jeden nápis ukazuje, že ve třetím roce své vlády, než se vydal na vojenské tažení, které vedlo k dobytí Temy v Arábii, Nabonid jmenoval Belšacara do královského úřadu nad Babylónem. Týž text ukazuje, že Nabonid urazil lid své říše tím, že soustředil uctívání na měsíčního boha a že nebyl v Babylóně při oslavě novoročního svátku. V dokumentu známém jako Nabonidova kronika je uvedeno, že v 7., 9., 10. a 11. roce své vlády byl Nabonid ve městě Tema, a v každé z těchto zpráv je uvedeno: „Král nepřišel do Babylóna [k obřadům měsíce nisanu]; (socha) boha Neba nepřišla do Babylóna, (socha) boha Bela nevyšla z (Esagily v průvodu), svát[ek Nového roku byl vynechán].“ (Ancient Near Eastern Texts, s. 306) Text je poškozen, a proto je záznam o ostatních letech neúplný.
O oázovém městě Tema je na jiném místě zaznamenáno: „Město zkrášlil, [svůj palác] (v něm) vybudoval jako palác v Su·an·na (Babylónu).“ (Ancient Near Eastern Texts, s. 313; viz také „Královské knihy“ staré Mezopotámie, J. Prosecký, 1995, s. 149.) Zdá se, že si Nabonid vybudoval své královské sídlo v Temě, a jiné texty ukazují, že tam karavany velbloudů přivážely potraviny z Babylónie. Nabonid se sice nevzdal svého postavení, které měl jako král říše, ale správu Babylóna svěřil Belšacarovi. Město Tema leželo na křižovatce starověkých karavanních cest, po kterých se dopravovalo zlato a koření přes Arábii, a proto se snad Nabonid o toto město zajímal z důvodů ekonomických, nebo zde hrály roli činitele související s vojenskou strategií. Uvádí se také domněnka, že řízení babylónských záležitostí prostřednictvím svého syna považoval za projev politické prozíravosti. Jako důvody, proč Nabonid zjevně dával přednost Temě, se uvádějí i jiné činitele, například to, že v Temě bylo zdravé klima a že v Arábii bylo na předním místě uctívání měsíce.
O Nabonidově činnosti mezi 12. a posledním rokem jeho vlády nejsou k dispozici žádné informace. Vzhledem k tomu, že počítal s útokem ze strany Médů a Peršanů vedených Kýrem Velikým, Nabonid uzavřel spojenectví s lýdskou říší a s Egyptem. Nabonidova kronika ukazuje, že v roce, kdy došlo k útoku Médů a Peršanů, když probíhala oslava novoročního svátku a do města byli přineseni různí babylónští bohové, byl Nabonid opět v Babylóně. O tom, jak Kýros postupoval, tato kronika říká, že po vítězství u Opisu dobyl Sippar (asi 60 km na S od Babylóna) a „Nabonid uprchl“. Zpráva pak pokračuje líčením, jak Médové a Peršané dobyli Babylón, a potom je uvedeno, že když se tam Nabonid vrátil, byl uvězněn. (Ancient Near Eastern Texts, s. 306) Béróssós, babylónský kněz, který žil ve třetím století př. n. l., ve svých spisech uvádí, že Nabonid vyšel, aby se v bitvě střetl s Kýrovým vojskem, ale byl poražen. Dále je zde zpráva, že Nabonid uprchl do Borsippy (na JJZ od Babylóna), a že když Babylón padl, Nabonid se Kýrovi vzdal a potom byl deportován do Karmanie (v již. Persii). Tato zpráva odpovídá biblickému záznamu u Daniela v 5. kapitole, kde je ukázáno, že v době, kdy Babylón padl, vykonával v něm královský úřad Belšacar.
V souvislosti s tím, že v 5. kapitole Daniela není o Nabonidovi žádná přímá zmínka, je vhodné si povšimnout, že Danielův popis se zabývá jen velmi malým počtem událostí, které předcházely pádu Babylóna, a že vlastní pád říše je vypsán jen několika slovy. O tom, že Nabonid vládl, však patrně nepřímo svědčí slova u Daniela 5:7, 16, 29, kde Belšacar nabízí Danielovi, že jej učiní třetím panovníkem v království; z toho vyplývá, že Nabonid byl první a Belšacar druhý. Profesor Dougherty k tomu uvádí: „Je možné říci, že pátá kapitola Daniela, která se o Nabonidovi ve svém líčení nezmiňuje, odpovídá skutečnosti; zdá se totiž, že na událostech, k nimž došlo, když Góbryás [v čele Kýrova vojska] vstoupil do města, se Nabonid nepodílel.“ (Nabonidus and Belshazzar, s. 195, 196; viz také s. 73, 170, 181; viz Da 5:1, Rbi8, ppč.)
Co vlastně obsahuje Nabonidova kronika?
Je to zlomek hliněné tabulky, která je také označována jako „Kýrova–Nabonidova kronika“ a jako „Analistická tabulka Kýrova“ a je nyní uložena v Britském muzeu. Líčí především hlavní události, k nimž došlo za vlády Nabonida, posledního svrchovaného panovníka Babylóna; obsahuje i střízlivou zprávu o tom, jak Babylón padl do rukou Kýrova vojska. Tato kronika sice původně bezpochyby pocházela z Babylóna a byla napsána babylónským klínovým písmem, ale znalci, kteří druh jejího písma zkoumali, říkají, že snad pochází až ze seleukovského období (312–65 př. n. l.), že tedy byla napsána dvě nebo více století po době Nabonidově. Je téměř s jistotou považována za opis dřívějšího dokumentu. Tón této kroniky výrazně oslavuje Kýra, zatímco o Nabonidovi se v ní píše pohrdavě, a proto je považována za dílo perského písaře a bývá označována jako „perská propaganda“. To sice možná odpovídá pravdě, ale historikové se domnívají, že konkrétní údaje, které obsahuje, jsou spolehlivé.
Nabonidova kronika je sice stručná — na nejširším místě měří tabulka asi 14 cm a délku má přibližně stejnou —, ale je stále nejúplnějším klínopisným záznamem o pádu Babylóna, jaký je k dispozici. Ve třetím ze čtyř sloupců, počínaje 5. řádkem, je v kontextu uvedeno: „[Sedmnáctý rok:] . . . V měsíci tašritu, když Kýros zaútočil na akkadská vojska u Opisu na Tigridu, vzbouřili se obyvatelé Akkadu, ale (Nabonid) zmatené obyvatele pobil. Čtrnáctého dne byl dobyt Sippar bez boje. Nabonid uprchl. Šestnáctého dne Góbryás (Ugbaru), místodržitel Gutia, a Kýrovo vojsko vstoupili bez boje do Babylóna. Potom byl Nabonid uvězněn v Babylóně, když se [tam] vrátil . . . V měsíci arahšamnu, 3. dne, Kýros vstoupil do Babylóna, byly před něho kladeny zelené větve — městu byl uložen stav ‚pokoje‘ (sulmu).“ (Ancient Near Eastern Texts, s. 306)
Je třeba upozornit na to, že slova „Sedmnáctý rok“ na tabulce uvedena nejsou, protože tato část textu byla zničena. Tato slova do textu vložili překladatelé, protože se domnívají, že Nabonidův 17. vládní rok byl jeho poslední. Předpokládají proto, že k pádu Babylóna došlo v onom roce, a že kdyby tabulka nebyla poškozena, na místě nyní poškozeném by byla uvedena tato slova. I kdyby Nabonid vládl déle, než se všeobecně předpokládá, všeobecně uznávaný rok pádu Babylóna, totiž 539 př. n. l., by se tím nezměnil, neboť na tento rok poukazují i jiné prameny. Hodnota Nabonidovy kroniky je však touto okolností poněkud snížena.
Údaj o roku sice chybí, ale měsíc a den pádu města jsou ve zbývajícím textu uvedeny. Na základě tohoto údaje světští chronologové vypočítávají, že 16. den měsíce tašritu (tišri) připadá podle juliánského kalendáře na 11. října a podle gregoriánského kalendáře na 5. října roku 539 př. n. l. Toto datum je uznáváno, nejsou žádné důkazy, které by je vyvracely, a proto může být používáno jako klíčové datum, podle kterého lze koordinovat světské dějiny s dějinami biblickými. (Viz heslo CHRONOLOGIE.)
O noci, v níž Babylón padl, je v Kronice uvedeno zajímavé sdělení: „Kýrovo vojsko vstoupilo bez boje do Babylóna.“ To pravděpodobně znamená, že nedošlo ke všeobecnému střetnutí, a tato zpráva odpovídá Jeremjášovu proroctví, že ‚babylónští silní muži přestanou bojovat‘. (Jer 51:30)
V Kronice jsou také obsaženy neklamné zmínky o Belšacarovi, jež jsou zajímavé. Belšacar sice není výslovně uveden jménem, ale ve světle pozdějších částí této Kroniky (sl. II, řádky 5, 10, 19, 23) Sidney Smith ve svém díle Babylonian Historical Texts: Relating to the Capture and Downfall of Babylon (Londýn, 1924, s. 100) rekonstruoval text řádku 8 v 1. sloupci tak, že Nabonid svěřil kralování Belšacarovi a učinil ho spoluvládcem. Kronika opakovaně uvádí, že ‚korunní princ byl v Akkadu [Babylónii]‘, zatímco Nabonid sám byl v Temě (v Arábii). Skutečnost, že Belšacar není v Nabonidově kronice uveden jménem a že zde také není zmínka o jeho smrti, ovšem nijak nezpochybňuje přesnost inspirované knihy Daniel, v níž se jméno Belšacar vyskytuje osmkrát; zmínkou o jeho smrti končí živé vylíčení pádu Babylóna, obsažené v 5. kapitole. Znalci klínopisu naopak připouštějí, že Nabonidova kronika je mimořádně stručná, a kromě toho, jak již bylo uvedeno, zastávají názor, že jejím účelem nebylo podrobně vylíčit dějiny, ale pohanět Nabonida. Opravdu platí to, co ve svém díle Nabonidus and Belshazzar (s. 200) říká R. P. Dougherty: „O biblické zprávě lze říci, že je vynikající, protože uplatňuje Belšacarovo jméno.“ (Kurzíva od nás.)
Sloupec 4 v Kronice je sice velmi poškozen, ale na základě zbývajícího textu došli znalci k závěru, že se v něm pojednávalo o nějakém pozdějším obklíčení Babylóna některým uchvatitelem. K prvnímu takovému obklíčení Babylóna po Kýrovi došlo údajně při vzpouře zosnované Nebukadnecarem III., který tvrdil, že je Nidintu-Bel, syn Nabonida. Byl poražen v roce, kdy moc převzal Dareios I.; bylo to koncem roku 522 př. n. l.
[Vyobrazení na straně 8]
Nabonidova kronika, která vypráví o pádu Babylóna