17. kapitola

Sjezdy — důkaz našeho bratrství

SJEZDY se staly pravidelnou význačnou událostí novodobé organizace svědků Jehovových. K národním a mezinárodním setkáním Jehovových ctitelů však docházelo mnohem dříve než ve dvacátém století.

Jehova vyžadoval, aby se všichni mužští členové starověkého Izraele shromažďovali v Jeruzalémě ke třem svátkům, které se opakovaly každý rok v určitém období. Někteří muži s sebou přiváděli celé rodiny. Mojžíšský Zákon však vyžadoval, aby se určitých událostí účastnili všichni členové rodiny — muži, ženy i malé děti. (2. Mojž. 23:14–17; 5. Mojž. 31:10–13; Luk. 2:41–43) Zpočátku byli přítomni lidé, kteří žili na území Izraele. Později, když se Židé rozptýlili do vzdálených míst, přicházeli k svátkům z mnoha národů. (Sk. 2:1, 5–11) Scházeli se nejen proto, že měli společné praotce, Izraela a Abrahama, ale i proto, že uznávali Jehovu jako svého vznešeného nebeského Otce. (Iz. 63:16) Tyto svátky byly radostnými událostmi. Všem přítomným také pomáhaly, aby si uchovávali v mysli Boží slovo a nezačali se zabývat věcmi každodenního života natolik, že by zapomněli na duchovní věci, které jsou důležitější.

Podobně i sjezdy svědků Jehovových v dnešní době se soustřeďují na duchovní zájmy. Pro upřímné pozorovatele jsou tyto sjezdy nepopíratelným dokladem toho, že svědky spojují pevná pouta křesťanského bratrství.

První sjezdy badatelů Bible

Organizovaná setkání badatelů Bible z různých měst a zemí se vyvíjela postupně. Na rozdíl od tradičních církevních skupin badatelé Bible při svých sjezdech rychle poznávali spoluvěřící z jiných míst. Tyto sjezdy se zpočátku konaly v Allegheny (Pensylvánie), a to ve spojení s výroční slavností na památku Pánovy smrti. V roce 1891 bylo výslovně oznámeno, že se bude konat „sjezd ke studiu Bible a k oslavě Pánovy Památné večeře“. V následujícím roce přinesla Strážná věž výrazný titulek oznamující „SJEZD VĚŘÍCÍCH V ALLEGHENY, PA.,. . . 7. AŽ 14. DUBNA VČETNĚ, 1892.“

Na první sjezdy nebyla zvána veřejnost všeobecně. Ale v roce 1892 se sjezdu účastnilo asi 400 osob, které projevily víru ve výkupné a upřímný zájem o Pánovo dílo. Součástí programu bylo pětidenní intenzívní studium Bible a další dva dny užitečných rad pro kolportéry.

Jeden muž, který byl na takovém setkání přítomen poprvé, řekl: „Byl jsem na mnoha sjezdech, ale žádný z nich se nepodobal tomuto sjezdu; od rána do večera se zde mluvilo jedině o Boží vůli a o Božím plánu; v domě, na ulici, při shromáždění, při obědě a všude.“ O duchu, jímž se projevovali delegáti, napsal jeden muž z Wisconsinu ve Spojených státech: „Velmi hluboce na mne působil duch lásky a bratrské laskavosti, který se projevoval při všech příležitostech.“

Ke změně v organizování výročních sjezdů došlo v roce 1893. Badatelé Bible chtěli využít zvýhodněné jízdné, které železnice poskytovala v souvislosti s výstavou pořádanou toho léta u příležitosti 400. výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, a tak se od 20. do 24. srpna shromáždili v Chicagu (Illinois). Byl to jejich první sjezd někde jinde než v okolí Pittsburghu. Aby se co možná nejlépe využil čas a peníze pro Pánovo dílo, nekonala se v několika příštích letech žádná další hlavní shromáždění.

Pak od roku 1898 začali badatelé Bible na různých místech vyvíjet iniciativu v organizování místních sjezdů, které by mohli navštěvovat lidé v určitém území. V roce 1900 organizovala Společnost tři hlavní shromáždění; ve Spojených státech a v Kanadě však bylo také 13 místních sjezdů, z nichž většina byla pouze jednodenních a které se často konaly ve spojitosti s návštěvou některého z poutníků. Počet sjezdů vzrůstal. V roce 1909 proběhlo v Severní Americe nejméně 45 místních sjezdů — kromě sjezdů, na nichž sloužil bratr Russell při mimořádných cestách, jež ho přivedly na různá místa tohoto kontinentu. Program jednodenních sjezdů měl především vyvolat zájem veřejnosti. Počet účastníků se pohyboval od sta až po několik tisíc.

Naproti tomu hlavní shromáždění, jichž se účastnili především badatelé Bible, zdůrazňovala poučování pro ty, kteří již byli dobře obeznámeni s cestou pravdy. Na tyto sjezdy přijížděly z velkých měst zvláštní vlaky plné delegátů. Někdy dosáhl počet účastníků až 4 000 a bylo mezi nimi několik delegátů z Evropy. Bývaly to doby pravého duchovního osvěžení, jež vedlo k tomu, že vzrůstala horlivost a láska Jehovova lidu. Po skončení takového sjezdu v roce 1903 jeden bratr řekl: „To dobré, co jsem získal při tomto sjezdu, bych nedal ani za tisíc dolarů — a to jsem chudý člověk.“

Pokud byli v tom území bratři poutníci, promlouvali na sjezdech oni. Bratr Russell se také snažil být přítomen a sloužit při programu místních sjezdů, i při velkých sjezdech ve Spojených státech a často v Kanadě. Znamenalo to hodně cestovat. Většinou se cestovalo o víkendech, ale v roce 1909 najal jeden bratr z Chicaga několik železničních vagónů pro dopravu delegátů, kteří cestovali s bratrem Russellem při turné z jednoho sjezdu na druhý. V letech 1911 a 1913 najal tentýž bratr celé vlaky pro stovky delegátů podnikajících sjezdová turné, jež trvala měsíc i déle a při nichž procestovali západní část Spojených států a Kanadu.

Cestování sjezdovým vlakem bylo nezapomenutelným zážitkem. Do jednoho takového vlaku nastoupila v roce 1913 v Chicagu Malinda Keeferová. Po letech řekla: „Zanedlouho jsem si uvědomila, že jsme jedna velká rodina. . . a vlak byl naším domovem celý měsíc.“ Když vlak vyjížděl z nějaké stanice, ti, kteří delegáty přišli vyprovodit, zpívali „Bůh s tebou, než sejdeme se zas“ a mávali klobouky a kapesníky, dokud vlak nezmizel z dohledu. Sestra Keeferová dodala: „Na každé zastávce při této cestě se právě konaly sjezdy — většinou třídenní, a na každém sjezdu jsme zůstali den. Při těchto zastávkách měl bratr Russell dva proslovy, jeden odpoledne k přátelům a druhý večer pro veřejnost, a to na námět ‚Záhrobí‘.“

Také v dalších zemích sjezdů přibývalo. Často byly docela malé. Prvního sjezdu v Norsku v roce 1905 se účastnilo asi 15 osob; to však byl začátek. Za šest let, když bratr Russell tuto zemi navštívil, byla s velkým úsilím zvána veřejnost a při této příležitosti bylo přítomno asi 1 200 osob. V roce 1909, když se účastnil sjezdů ve Skotsku, mluvil v Glasgowě asi ke 2 000 navštěvníků a k dalším 2 500 v Edinburghu, a to na velmi zajímavý námět „Zloděj v ráji, boháč v pekle a Lazar v Abrahamově náruči“.

Na závěr těchto prvních sjezdů mívali bratři takzvanou hostinu lásky, jež viditelně zrcadlila jejich křesťanské bratrství. Z čeho se tato „hostina lásky“ skládala? Probíhala například tak, že se řečníci postavili do řady s talíři chleba pokrájeného na kostičky a posluchači pak jeden po druhém přistupovali, brali si z chleba, podávali si ruce a zpívali píseň „Požehnané pouto, jímž jsou naše srdce spojena v křesťanské lásce“. Často jim při zpěvu tekly slzy po tvářích. Později, když jejich počet vzrůstal, přestali si podávat ruce a brát si z chleba, ale končívali písní a modlitbou a často projevovali své ocenění dlouhým potleskem.

Začíná celosvětová kampaň, při níž se ohlašuje Království

První větší sjezd po první světové válce se konal v Cedar Pointu v Ohiu (na jezeru Erie, 96 kilometrů západně od Clevelandu), a to od 1. do 8. září 1919. Některé osoby, jež byly kdysi význačným způsobem spojeny s organizací, po smrti bratra Russella opustily pravdu. Bratři procházeli těžkou zkouškou. Prezident Společnosti a jeho spolupracovníci, kteří byli neprávem uvězněni, byli začátkem roku 1919 propuštěni. Panovalo tedy dychtivé očekávání. Ačkoli účast první den sjezdu nebyla příliš velká, později téhož dne přijeli další delegáti zvláštními vlaky. V hotelích, kde se předtím nabídli, že delegáty ubytují, byli najednou přímo zaplaveni prací. R. J. Martin a A. H. Macmillan (kteří patřili do skupiny, jež byla nedávno propuštěna z vězení) dobrovolně nabídli svou pomoc. Dlouho přes půlnoc pracovali na přidělování pokojů, a bratr Rutherford a mnozí jiní sloužili s potěšením jako hoteloví sluhové, když nosili zavazadla a doprovázeli přátele k jejich pokojům. Mezi všemi panoval nakažlivý duch nadšení.

Očekávalo se asi 2 500 návštěvníků. Sjezd však ve všech směrech předčil očekávání. Druhý den bylo již hlediště přeplněné a bylo třeba použít další sály. Když ani ty nestačily, přesunula se zasedání ven, do místa, kde se rozkládal příjemný hájek. Přítomno bylo asi 6 000 badatelů Bible ze Spojených států a Kanady.

Na hlavní přednášku v neděli přišlo také nejméně tisíc osob z veřejnosti, takže počet vzrostl na celých 7 000, a řečník k nim mluvil pod širým nebem bez jakéhokoli mikrofonu nebo zesilovacího zařízení. V této přednášce „Naděje pro utiskované lidstvo“ J. F. Rutherford jasně ukázal, že řešením problémů lidstva je Boží mesiášské Království. Připomněl také, že Společnost národů (která se tehdy rodila a měla již podporu duchovenstva) rozhodně není politickým vyjádřením Božího Království. Místní list Register, který vycházel v Sandusky, přinesl rozsáhlou zprávu o této veřejné přednášce a také celkový přehled o činnosti badatelů Bible. Výtisky těchto novin byly rozeslány redakcím v celých Spojených státech a Kanadě. Sjezd se však stal známým ještě z dalších důvodů.

Skutečným vyvrcholením celého sjezdu byla přednáška bratra Rutherforda „Projev ke spolupracovníkům“, která byla později uveřejněna pod názvem „Zvěstovat Království“. Byla určena přímo badatelům Bible. Během této řeči se objasnil význam písmen GA, která se objevila ve sjezdovém programu i na různých místech sjezdového prostoru. Bylo oznámeno nadcházející vydávání nového časopisu Zlatý věk (The Golden Age), určeného k tomu, aby obracel pozornost lidí na mesiášské Království. Když bratr Rutherford nastínil, jaká práce se má vykonávat, řekl posluchačům: „Otevírají se před vámi dveře příležitosti. Rychle do nich vstupte. Až budete vycházet do této práce, uvědomujte si, že nepůsobíte pouze jako propagátoři nějakého časopisu, ale že jste vyslanci Krále králů a Pána pánů a že tímto důstojným způsobem oznamujete lidem nadcházející zlatý věk, slavné království našeho Pána a Mistra, království, ve které praví křesťané po mnoho staletí doufali a za něž se modlili.“ (Viz Zjevení 3:8.) Když se řečník zeptal, kdo si přeje se na této práci podílet, nadšená reakce přítomných byla strhující. Posluchači, jichž bylo 6 000, povstali jako jeden muž. V příštím roce se kazatelské služby účastnilo více než 10 000 osob. Celý sjezd zapůsobil na všechny sjednocujícím a posilujícím vlivem.

O tři roky později, v roce 1922, se v Cedar Pointu konal další nezapomenutelný sjezd. Bylo to devítidenní setkání od 5. do 13. září. Kromě delegátů ze Spojených států a Kanady přijeli i někteří delegáti z Evropy. Shromáždění probíhala v deseti jazycích. Průměrná denní účast byla asi 10 000 a přednášku na námět „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“ si vyslechlo tolik posluchačů z řad veřejnosti, že se počet přítomných téměř zdvojnásobil.

Badatelé Bible se neshromažďovali na těchto sjezdech proto, aby plánovali na této zemi dílo, které by se mělo konat ještě celá desetiletí. Říkali, že by to mohlo být docela dobře i poslední hlavní shromáždění, „než bude církev vysvobozena. . . do nebeského stupně Božího království a v podstatě do skutečné a vlastní přítomnosti našeho Pána a našeho Boha“. Ale ať měla být doba jakkoli krátká, jejich prvořadým zájmem bylo, aby konali Boží vůli. S touto myšlenkou pronesl bratr Rutherford v pátek 8. září pamětihodný proslov „Království“.

Předtím byly na různých místech areálu zavěšeny velké transparenty s písmeny ADV. Při přednášce se objasnil význam těchto písmen, když řečník pronesl výzvu: „Staňte se věrnými a pravými svědky pro Pána. Kupředu, do boje, dokud nebudou poslední zbytky Babylóna zpustošeny. Rozhlašujte to poselství široko daleko. Svět se musí dozvědět, že Jehova je Bůh a že Ježíš Kristus je Král králů a Pán pánů. Toto je den všech dnů. Pohleďte, Král panuje! Vy jste jeho zvěstovateli. Proto zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte Krále a jeho království.“ V tu chvíli se před posluchačstvem rozvinul velký, 11 metrů dlouhý transparent. Na něm bylo vzrušující heslo: „Zvěstujte [anglicky: „Advertise“, zastoupené písmeny ADV] Krále a Království.“ To byl dramatický okamžik. Posluchačstvo nadšeně tleskalo. Postarší bratr jménem Pfannebecker, který hrál ve sjezdovém orchestru, zamával nad hlavou houslemi a se silným německým přízvukem zvolal: „Ach, ja! A my to tělat teď, že ano?“ A opravdu to dělali.

O čtyři dny později, ještě v průběhu sjezdu, se bratr Rutherford osobně podílel společně s jinými účastníky sjezdu na práci, při níž ohlašovali Království dům od domu až do vzdálenosti 72 kilometrů od místa sjezdu. Tím to neskončilo. Dílo ohlašování Království dostalo mocný podnět a mělo se rozšířit po celé zeměkouli. Toho roku se na vydávání svědectví podílelo více než 17 000 horlivých pracovníků v 58 zemích. George Gangas, který se později stal členem vedoucího sboru, řekl po desetiletích o tomto programu v Cedar Pointu: „Byl to zážitek, který se nesmazatelně vryl do mé mysli a do mého srdce a na nějž nezapomenu, dokud budu živ.“

Milníky duchovního růstu

Všechny sjezdy byly dobou osvěžení a poučování o Božím slovu. Některé z nich se však staly na celá desetiletí významnými duchovními milníky.

Sedm z takových sjezdů se konalo rok po roce v letech 1922 až 1928 ve Spojených státech, v Kanadě a Británii. Jedním důvodem, proč byly tyto sjezdy tak významné, byla skutečnost, že se na nich přijaly důrazné rezoluce. Všech sedm jich je uvedeno v rámečku na následující stránce. Ačkoli svědků bylo poměrně málo, rozšířili po celém světě čtyřicet pět miliónů výtisků jedné rezoluce a padesát miliónů výtisků několika jiných rezolucí, a to v mnoha jazycích. Některé vysílal rozhlas pomocí mezinárodní sítě rozhlasových stanic. Tak bylo vydáno mimořádné svědectví.

Další historický sjezd se konal v Columbu (Ohio) v roce 1931. V neděli 26. července po vyslechnutí biblického výkladu přijali badatelé Bible nové jméno — svědkové Jehovovi. Jak vhodné jméno! Je to jméno, které obrací pozornost především na samotného Stvořitele a jasně ukazuje, jakou odpovědnost mají ti, kteří ho uctívají. (Iz. 43:10–12) Bratři se stali hlasateli Božího jména a Království a přijetí tohoto jména do nich vlilo dosud nebývalou horlivost. Jeden dánský svědek to onoho roku vyjádřil v dopise: „Jak nádherné jméno, svědkové Jehovovi, ano, kéž jimi skutečně všichni jsme!“

V roce 1935 se konal jiný pozoruhodný sjezd, a to ve Washingtonu, D. C. Druhého dne tohoto sjezdu, v pátek 31. května, pojednával bratr Rutherford o velkém zástupu, o němž se mluví ve Zjevení 7:9–17. Po více než půl století se badatelé Bible marně snažili přesně zjistit, kdo je tato skupina. Nyní, v Jehovův pravý čas, se ve světle právě probíhajících událostí ukázalo, že to jsou lidé, kteří mají vyhlídku na věčný život přímo zde, na zemi. Tímto porozuměním dostalo evangelizační dílo nový význam a na základě Písma se tím vysvětlila ta závažná změna ve struktuře novodobé organizace svědků Jehovových, k níž právě začalo docházet.

V roce 1941 se pořádal sjezd v St. Louis (Missouri) a pro mnohé účastníky se stal nezapomenutelným úvodní přednáškou nazvanou „Ryzost“. Bratr Rutherford v ní obrátil pozornost na velkou spornou otázku, před kterou stojí všechno inteligentní tvorstvo. Již od roku 1928, kdy byl přednesen proslov „Panovník pro lid“, se znovu a znovu obracela pozornost ke sporným otázkám, jež vznikly Satanovou vzpourou. Nyní však bylo zdůrazněno, že „prvořadou spornou otázkou, kterou vznesla Satanova vzpurná výzva, byla a je otázka UNIVERZÁLNÍHO PANSTVÍ“. Jehovovi služebníci jsou si vědomi této sporné otázky i toho, jak je důležité zachovávat ryzost vůči Jehovovi jako univerzálnímu Svrchovanému Panovníkovi, a to se stalo mocnou hnací silou v jejich životě.

Uprostřed druhé světové války, v roce 1942, když si někteří kladli otázku, zda snad nemá kazatelské dílo skončit, pronesl N. H. Knorr, nově ustanovený prezident Watch Tower Society, veřejnou sjezdovou přednášku nazvanou „Mír — může být trvalý?“ V této přednášce bylo vysvětleno, co je symbolické ‚šarlatové divoké zvíře‘ ze 17. kapitoly Zjevení, a svědkům Jehovovým se tak otevřel pohled na období po druhé světové válce, v němž bude příležitost přivést ještě další lidi k Božímu Království. Tak byl dán podnět k celosvětovému tažení, které řadu let probíhá ve více než 235 zemích a které ještě není u konce.

Dalšího milníku bylo dosaženo při sjezdu v New Yorku na Yankee stadiónu 2. srpna 1950. Tehdy poprvé, ke svému překvapení a nesmírnému potěšení, obdrželi posluchači Překlad nového světa Křesťanských řeckých písem. Zbývající části Překladu nového světa byly vydávány na pokračování v průběhu dalšího desetiletí. Tento moderní překlad Svatých písem vrátil v Božím slovu Boží osobní jméno na jeho oprávněné místo. Díky přesnosti překladu z původních biblických jazyků se stal pro svědky Jehovovy nesmírným přínosem v jejich osobním studiu Písem a také v jejich evangelizačním díle.

Předposlední den tohoto sjezdu pronesl F. W. Franz, tehdejší viceprezident Watch Tower Society, k posluchačům proslov na námět „Nové systémy věcí“. Po mnoho let svědkové Jehovovi věřili, že někteří z Jehovových předkřesťanských svědků budou vzkříšeni z mrtvých ještě před Armagedonem, aby se stali, ve splnění Žalmu 45:16, knížaty nového světa. Umíme si tedy představit, jak na to početné posluchačstvo zapůsobila řečníkova otázka: „Potěší toto mezinárodní shromáždění, když se dozví, že je dnes večer zde mezi námi určitý počet budoucích knížat nové země?“ Nastal mohutný a dlouhý potlesk a byly slyšet výkřiky radosti. Pak řečník ukázal, že biblické použití výrazu překládaného slovem „kníže“ a věrnost, kterou se vyznačuje tolik novodobých „jiných ovcí“, vedou k přesvědčení, že někteří z těch, kdo žijí nyní, mohou být Ježíšem Kristem vybráni ke knížecí službě. Poukázal však také na to, že těm, jimž bude svěřena taková služba, nebudou udíleny žádné tituly. V závěru své přednášky pronesl výzvu: „Neustále tedy všichni postupujme kupředu jako společnost nového světa!“

Při sjezdech svědků Jehovových bylo proneseno mnoho jiných velice významných přednášek: Roku 1953 v proslovu „Společnost nového světa napadena od dalekého severu“ bylo poutavě vysvětleno, jaký význam má útok Goga z Magogu popsaný v 38. a 39. kapitole Ezekielově. Téhož roku přednáška „Naplnit dům slávou“ vzrušila posluchače, kteří na vlastní oči viděli hmatatelné doklady splňování Jehovova slibu zaznamenaného v Ageovi 2:7, že budou drahocenné, žádoucí věci ze všech národů vneseny do Jehovova domu.

Nejvýznačnější novodobý sjezd se však konal v roce 1958 v New Yorku. Čtvrt miliónu lidí tehdy zaplavilo největší dostupné prostory, aby si vyslechli proslov „Boží Království panuje — Je konec světa blízko?“ Přijeli delegáti ze 123 zemí a zprávy, které přinesli účastníkům sjezdu, pomohly posílit pouta mezinárodního bratrství. Při tomto mimořádném sjezdu vyšly nové publikace v 54 jazycích, aby přispěly k duchovnímu růstu přítomných a aby jim také pomohly při vyučování jiných lidí.

V roce 1962 bylo seriálem přednášek na námět „Podřízenost vrchnostenským mocem“ opraveno porozumění významu Římanům 13:1–7, jaké dosud měli svědkové Jehovovi. V roce 1964 náměty „Přejít ze smrti do života“ a „Z hrobek ke vzkříšení“ rozšířily jejich ocenění pro Jehovovo velké milosrdenství, jež se projevuje v jeho krocích vedoucích ke vzkříšení. A bylo by možné uvést ještě mnoho dalších takových vrcholných myšlenek ze sjezdů.

Každoročně jsou na sjezdech přítomny desetitisíce a statisíce nových účastníků. Informace, které se zde předkládají, sice nejsou vždy nové pro organizaci jako celek, ale pro nové návštěvníky často otevírají porozumění božské vůli, které v nich skutečně vyvolává vzrušení. Mohou vidět příležitosti ke službě, která změní celý jejich způsob života, a mohou se cítit podníceni k tomu, aby se těchto příležitostí chopili.

Při mnoha sjezdech se pozornost zaměřila na význam určitých biblických knih. Například v roce 1958 a pak opět v roce 1977 byly vydány vázané knihy, jež se věnovaly rozboru proroctví zaznamenaných prorokem Danielem a vztahujících se na Boží předsevzetí mít jednu světovou vládu s Kristem jako Králem. V roce 1971 se věnovala pozornost knize Ezekielově a tomu, jaký důraz klade na Boží prohlášení „Národy budou muset poznat, že já jsem Jehova“. (Ezek. 36:23) V roce 1972 se podrobně rozebírala proroctví zaznamenaná Zecharjášem a Ageem. V letech 1963, 1969 a 1988 se obšírně pojednávalo o vzrušujících proroctvích knihy Zjevení, která živě předpovídají pád Velkého Babylóna a příchod Božích nádherných nových nebes a nové země.

Na sjezdech byly středem pozornosti různé náměty — Růst teokracie, Čisté uctívání, Sjednocení ctitelé, Odvážní služebníci, Ovoce ducha, Činění učedníků, Dobré poselství pro všechny národy, Boží jméno, Boží svrchovanost, Svatá služba, Vítězná víra, Věrná oddanost Království, Lid, který zachovává ryzost, Důvěra v Jehovu, Zbožná oddanost, Nositelé světla — a mnoho dalších. Každý z nich přispěl k duchovnímu růstu organizace a těch, kteří jsou s ní spojeni.

Povzbuzení k evangelizačnímu dílu

Velké i menší sjezdy jsou zdrojem mimořádného povzbuzení, pokud jde o kázání dobré zprávy. Přednášky a demonstrace poskytují praktické poučení. Na programu jsou vždy zkušenosti z kazatelské služby a také zkušenosti, které vyprávějí ti, jimž byla v nedávné době poskytnuta pomoc, aby poznali biblickou pravdu. Po mnoho let byla do sjezdového programu zařazována i skutečná kazatelská služba, což bylo velmi užitečné. Poskytlo to znamenité svědectví ve městě, kde probíhal sjezd, a pro svědky samotné to bylo velkým povzbuzením.

Kazatelská služba byla zařazena do sjezdové činnosti v lednu 1922 ve Winnipegu, v kanadské provincii Manitobě. Byla také důležitou součástí hlavního shromáždění, které se později toho roku konalo v Cedar Pointu (Ohio). Pak se stalo pravidelným zvykem vyhradit den nebo část dne nebo části několika dnů, aby se mohli delegáti podílet společně na kazatelské činnosti přímo ve sjezdovém městě a v jeho okolí. Obyvatelé velkoměstských oblastí, kteří snad měli jen zřídka příležitost dostat se do styku se svědky, mohli tak slyšet dobrou zprávu o tom, že je Božím předsevzetím poskytnout věčný život lidem, kteří milují spravedlnost.

V Dánsku byl první z takových služebních dnů při sjezdu zorganizován v roce 1925, kdy se 400 až 500 účastníků sjezdu sešlo v Nørrevoldu. Z těch 275, kteří se při sjezdu podíleli na kazatelské službě, se mnozí účastnili služby vůbec poprvé. Někteří měli obavy, ale když to zkusili, stali se nadšenými evangelisty i ve svých domovských obvodech. Po tomto sjezdu a až do konce druhé světové války bylo v Dánsku mnoho jednodenních služebních sjezdů a bratři byli zváni z okolních měst. Když se společně účastnili služby a pak se sešli, aby si vyslechli proslovy, bylo patrné, že jejich horlivost vzrůstá. Podobné služební sjezdy — ale dvoudenní — se konaly v Británii a ve Spojených státech.

Při větších sjezdech nabývala kazatelská činnost často velkého rozsahu. Od roku 1936 byly veřejné přednášky propagovány tak, že svědkové chodili v uspořádaných průvodech, nosili na sobě plakáty a rozšiřovali letáky. (Těmto plakátům se původně říkalo „sendvičové“, protože je svědkové nosili na sobě zavěšené vpředu a vzadu.) Někdy se těchto průvodů při sjezdu účastnilo tisíc i více svědků. Jiní chodili na pravidelné návštěvy dům od domu a zvali všechny, aby přišli a vyslechli si program. Pro jednotlivé svědky bylo velice povzbuzující pracovat s druhými a vidět, jak stovky, ano tisíce jiných svědků se spolu s nimi podílejí na kazatelské službě. Zároveň se veřejnost ve značně velkém okruhu dověděla, že město navštívili svědkové Jehovovi; lidé měli příležitost sami slyšet, co svědkové učí, a pozorovat na vlastní oči jejich chování.

Sjezdové proslovy často slyšelo daleko více posluchačů, než kolik bylo viditelně přítomných. Přednáška na námět „Svoboda pro národy“, kterou měl v roce 1927 bratr Rutherford na sjezdu v kanadském Torontu, byla přenášena řetězem 53 rozhlasových stanic početnému mezinárodnímu posluchačstvu, což vešlo do dějin. V následujícím roce byla přednáška „Panovník pro lid“ vysílána z Detroitu (Michigan, USA) dvojnásobným množstvím stanic a na krátkých vlnách se dostala až k posluchačům v Austrálii, na Novém Zélandu a v Jižní Africe.

V roce 1931 odmítla jedna velká rozhlasová síť vysílat sjezdovou přednášku bratra Rutherforda. Watch Tower Society ve spolupráci s americkou telefonní a telegrafní společností proto zorganizovala svou vlastní síť 163 stanic, včetně největší sítě rozhlasu po drátě, která kdy byla v činnosti. K posluchačům se dostalo poselství „Království, naděje světa“. A dalších více než 300 stanic na mnoha místech na zemi vysílalo tento program ze záznamu.

Při sjezdu ve Washingtonu, D. C., v roce 1935 mluvil bratr Rutherford na námět „Vláda“, přičemž působivě soustředil pozornost na skutečnost, že Jehovovo Království spravované Kristem zanedlouho nahradí všechny lidské vlády. Ve washingtonském Auditoriu slyšelo tuto přednášku přes 20 000 posluchačů. Byla přenášena také rozhlasem a telefonními linkami po celé zeměkouli a dostala se až do Střední a Jižní Ameriky, do Evropy, do Jižní Afriky, na tichomořské ostrovy a do východních zemí. Těch, kdo tímto způsobem přednášku vyslechli, rozhodně mohly být milióny. Dva hlavní washingtonské listy zrušily svou smlouvu, podle níž měly tuto přednášku otisknout. Bratři však rozmístili na tři místa ve městě a na čtyřicet dalších míst v okolí Washingtonu auta se zvukovou aparaturou a z nich přenášeli tuto přednášku odhadem 120 000 posluchačů.

Pak v roce 1938 byla asi do 50 sjezdových měst po celém světě přenášena z Royal Albert Hall v Londýně velmi přímočaře formulovaná přednáška „Hleďte skutečnostem v tvář“ a celkový počet účastníků sjezdů byl asi 200 000. Tento proslov slyšelo také velmi mnoho rozhlasových posluchačů.

I když tedy bylo svědků Jehovových poměrně málo, hrály jejich sjezdy důležitou úlohu při veřejném ohlašování poselství o Království.

Poválečné sjezdy v Evropě

Některé sjezdy předčí v očích návštěvníků všechny ostatní. To platí zejména o sjezdech v Evropě ihned po druhé světové válce.

Jeden takový sjezd se konal v Amsterdamu 5. srpna 1945, necelé čtyři měsíce poté, kdy byli svědkové propuštěni z německých koncentračních táborů. Očekávalo se asi 2 500 delegátů; dva tisíce z nich budou potřebovat ubytování. Aby byla zajištěna možnost přenocování, rozestřeli místní svědkové na podlahu ve svých domovech slámu. Delegáti přijížděli ze všech stran nejrůznějšími dopravními prostředky, loděmi, nákladními auty, na kolech, a někteří i autostopem.

Na sjezdu se smáli a plakali, zpívali a děkovali Jehovovi za jeho dobrotu. Jeden z přítomných o tom řekl: „Byla to nevýslovná radost teokratické organizace, která byla právě zbavena okovů.“ Před válkou bylo v Nizozemsku necelých 500 svědků. Celkem 426 jich bylo zatčeno a uvězněno; z nich 117 zemřelo přímo následkem pronásledování. Jaká to byla radost, když se někteří setkali se svými drahými, které považovali za mrtvé! Jiní plakali, protože hledali nadarmo. V ten večer 4 000 přítomných naslouchalo s napjatou pozorností veřejné přednášce, která vysvětlovala, proč se svědkové Jehovovi stali terčem tak prudkého pronásledování. Bez ohledu na to, co vytrpěli, začali se organizovat, aby postupovali kupředu ve své práci, kterou jim dal Bůh.

O rok později, v roce 1946, zorganizovali němečtí bratři sjezd v Norimberku. Směli použít areál Zeppelinwiese, místo, kde Hitler předtím konal vojenské přehlídky. Ve druhém sjezdovém dnu měl Erich Frost, který osobně zakusil brutalitu gestapa a strávil řadu let v nacistickém koncentračním táboře, veřejnou přednášku „Křesťané ve zkoušce ohněm“. K 6 000 přítomných svědků se při této příležitosti připojilo 3 000 posluchačů z obyvatel Norimberka.

Ukázalo se, že poslední sjezdový den připadl na den, kdy měly být oznámeny rozsudky Norimberského procesu s válečnými zločinci. Na ten den vyhlásily vojenské úřady zákaz vycházení, ale po delším vyjednávání souhlasily s tím, že vzhledem k postoji, který svědkové Jehovovi zaujali tváří v tvář nacistickému odporu, by bylo nevhodné zabránit jim v pokojném ukončení sjezdu. A tak se v tento závěrečný den bratři shromáždili, aby si vyslechli vzrušující proslov „Nebojácní navzdory světovému spiknutí“.

V tom, co se děje, viděli Jehovovu ruku. Ve chvíli, kdy byl vynášen rozsudek nad muži zastupujícími režim, který chtěl svědky vyhladit, se svědkové Jehovovi scházeli, aby uctívali Jehovu na místě, kde Hitler kdysi předváděl některé ze svých nejokázalejších ukázek nacistické moci. Předsedající sjezdu řekl: „Už jen to, že můžeme prožívat tento den, který je pouze předběžnou ukázkou toho, jak Boží lid zvítězí nad svými nepřáteli v bitvě armagedonské, stálo za devět let v koncentračním táboře.“

Další nezapomenutelné sjezdy

Činnost svědků Jehovových se rozvíjela a sjezdy se začaly pořádat po celé zemi. Všechny byly pro účastníky něčím významné.

V Kitwe (Severní Rhodésie, nyní Zambie), ve středu měďného pásu, byl naplánován sjezd, který se měl konat při návštěvě prezidenta Watch Tower Society v roce 1952. Měl probíhat na rozsáhlém pozemku na okraji jednoho z hornických táborů, na místě, které je nyní známé jako Chamboli. Jako pódium posloužila plošina vzniklá odstraněním horní části opuštěného termitiště. Na pódiu byl postaven doškový přístřešek. Další dvoupodlažní doškové přístřešky sloužící ke spaní se táhly jako paprsky kola do vzdálenosti 180 metrů od hlavní plochy, kde byla sedadla. V některých přístřešcích spali muži a chlapci, v jiných ženy a dívky. Někteří delegáti cestovali na kolech dva týdny, jen aby se mohli sjezdu zúčastnit. Jiní šli pěšky po celé dny, a pak dokončili cestu primitivním autobusem.

Při programu byli posluchači velice pozorní, ačkoli seděli na tvrdých bambusových lavicích pod širým nebem. Přišli, aby poslouchali, a nechtěli si nechat ujít ani slovo. Když se dvacet tisíc přítomných dalo do zpěvu, oči se zalévaly slzami — tak to bylo nádherné. Nebyl přitom žádný hudební doprovod, ale mnohohlasý zpěv byl vynikající. Jednota mezi těmito svědky se neprojevovala jen v jejich zpěvu, ale ve všem, ačkoli pocházeli z nejrůznějšího prostředí a z mnoha kmenů.

A umíte si představit, co asi cítili svědkové Jehovovi v Portugalsku, když po téměř padesáti letech boje za svobodu uctívání svědkové 18. prosince 1974 dosáhli legalizace. Bylo jich tehdy jen asi 14 000. Za několik dnů jich 7 586 zaplnilo sportovní halu v Portu. Následující den se dalších 39 284 nahrnulo na fotbalový stadión v Lisabonu. Této radostné události, jež se pro mnohé stala nezapomenutelným zážitkem, se účastnil i bratr Knorr a bratr Franz.

Organizují se mezinárodní setkání

Již více než půl století organizují svědkové Jehovovi velké sjezdy současně ve více městech mnoha zemí. Při těchto příležitostech, kdy mají všichni možnost slyšet hlavní proslovy přenášené z města s klíčovým postavením, se posiluje jejich mezinárodní bratrství.

Teprve v roce 1946 se však delegáti z mnoha míst na zemi sešli k jednomu velkému mezinárodnímu sjezdu v jediném městě. Byl to Cleveland (Ohio). Ačkoli cestování bylo v této poválečné době ještě obtížné, dosáhla účast počtu 80 000, přičemž 302 delegáti byli ze 32 zemí mimo Spojené státy. Program probíhal ve 20 jazycích. Bylo poskytnuto mnoho praktického poučení v souvislosti s rozšiřujícím se evangelizačním dílem. Jedním z vrcholných bodů programu byl proslov bratra Knorra o otázkách obnovy a rozvoje. Posluchači nadšeně tleskali, když slyšeli o plánech na rozšíření tiskárenských a kancelářských prostor ústředí Společnosti a také rozhlasového zařízení, o zřizování kanceláří odboček ve významných zemích světa a o větším rozsahu misionářské práce. Ihned po tomto sjezdu byly vypracovány podrobné plány, aby bratr Knorr a bratr Henschel mohli podniknout cestu kolem světa, aby se uskutečnilo to, o čem se pojednávalo v proslovu.

V následujících letech se pořádaly skutečně historické sjezdy na newyorském Yankee stadiónu. Prvního z nich se od 30. července do 6. srpna 1950 účastnili delegáti ze 67 zemí. Program zahrnoval krátké zprávy služebníků odboček, misionářů a jiných delegátů. Ti poskytli sjezdu vzrušující pohled na intenzívní evangelizační dílo, jež se koná ve všech zemích, z nichž přišli. V závěrečném dnu vzrostl počet přítomných na 123 707. Vyslechli si proslov „Můžeš žít navždy šťastně na zemi?“ Námětem sjezdu byl „Růst teokracie“. Pozornost se zaměřovala na velký početní růst. Předsedající sjezdu Grant Suiter však důrazně poukázal na to, že tím nemá být vyjadřována chvála nějakým skvělým osobnostem ve viditelné organizaci. Prohlásil naopak: „Nový početní vzrůst je zasvěcen Jehovově cti. Tak to má být, a nechceme, aby to bylo jinak.“

V roce 1953 byl další sjezd na newyorském Yankee stadiónu. Tentokrát bylo dosaženo vrcholného počtu 165 829 přítomných. Stejně jako při prvním tamějším sjezdu byl program naplněn rozbory vzrušujících biblických proroctví, praktickými radami, jak dovršit kázání dobré zprávy, a zprávami z mnoha zemí. Ačkoli program začínal asi v půl desáté dopoledne, obvykle nekončil dříve než v devět hodin, nebo i v půl desáté večer. Sjezd znamenal osm dnů naplněných radostnou duchovní hostinou.

Největší ze sjezdů svědků Jehovových se konal v New Yorku roku 1958, a bylo nutné použít nejen Yankee stadión, ale také nedaleký stadión Polo Grounds a přilehlé přístupové prostory kolem stadiónu, aby bylo místo pro množství návštěvníků. Poslední den, když byla obsazena všechna místa, bylo uděleno zvláštní povolení použít dokonce i hrací plochu Yankee stadiónu. Byl to skutečně vzrušující pohled na tisíce lidí, kteří se tam nahrnuli, zuli si boty a usadili se na trávě! Při sčítání se ukázalo, že veřejnou přednášku vyslechlo 253 922 posluchačů. Další doklad toho, že Jehovovo požehnání spočívá na kazatelské činnosti jeho služebníků, byl patrný v tom, že na tomto sjezdu symbolizovalo svou oddanost ponořením do vody 7 136 osob. Byl to více než dvojnásobný počet ve srovnání s těmi, kdo byli pokřtěni při historické události o letnicích roku 33 n. l., jak o tom podává zprávu Bible. — Sk. 2:41.

Celý průběh těchto sjezdů svědčil o něčem daleko větším, než je výkonná organizace. Byl to projev Božího ducha, který působil mezi Božím lidem. Všude bylo vidět bratrskou lásku, jejímž základem je láska k Bohu. Nebyli zde žádní dobře placení organizátoři. V každém oddělení pracovali neplacení dobrovolníci. Křesťanští bratři a sestry, často skupiny skládající se z rodin, se starali o stánky s občerstvením. Připravovali také teplá jídla a ve velkých stanech mimo stadión je podávali delegátům rychlostí až tisíc jídel za minutu. Desetitisíce jich sloužilo jako pořadatelé a starali se o všechny potřebné stavební práce, o vaření a podávání jídel, o úklid a o mnoho jiných úkolů — a všichni byli šťastní, že se smějí na této práci podílet.

Další dobrovolníci věnovali statisíce hodin, aby zajistili delegátům ubytování. V některých letech se organizovala výstavba městeček z obytných přívěsů a stanů, aby bylo postaráno alespoň o některé účastníky sjezdu. V roce 1953 sklidili svědkové zdarma šestnáct hektarů obilí pro jednoho farmáře v New Jersey, který jim pronajal pozemek pro jejich městečko z obytných přívěsů. Hygienická zařízení, osvětlení, sprchy, prádelny i jídelna a obchody s potravinami byly zřízeny pro potřeby více než 45 000 obyvatel. Nastěhovali se, a přes noc tu bylo městečko. Mnoho tisíc dalších se ubytovalo v hotelích a v soukromých bytech v New Yorku a okolí. Byla to ohromná akce. S Jehovovým požehnáním proběhla úspěšně.

Sjezdy v pohybu

Členové tohoto mezinárodního bratrství mají vřelý zájem o spolusvědky v jiných zemích. Proto využívali příležitostí, aby se účastnili sjezdů mimo svou vlastní zemi.

Když se v Anglii, na londýnském stadiónu ve Wembley, pořádal v roce 1951 první ze série sjezdů Čisté uctívání, sjeli se tam svědkové ze čtyřiceti zemí. Při programu byla zdůrazněna praktická stránka pravého uctívání a skutečnost, že kazatelská služba se má stát naší životní dráhou. Z Anglie cestovali mnozí svědkové na evropský kontinent, kde mělo během následujících dvou měsíců probíhat devět dalších sjezdů. Největší z nich byl ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu, kde bylo 47 432 návštěvníků ze 24 zemí. Vřelost bratrů se projevila v závěru programu, když začal hrát orchestr a němečtí bratři se dali spontánně do zpěvu písně na rozloučenou, v níž své spolusvědky, kteří k nim přijeli z ciziny, svěřili do Boží ochrany. Mávalo se kapesníky a na hrací plochu se vyrojily stovky lidí, kteří chtěli osobně projevit vděčnost za tento velkolepý teokratický svátek.

V roce 1955 se ještě více svědků postaralo o to, aby mohli v době sjezdů navštívit své křesťanské bratry v cizině. Delegáti ze Spojených států a z Kanady se dostali do Evropy na dvou najatých lodích (z nichž každá pojala 700 cestujících) a 42 najatými letadly. Evropské vydání novin The Stars and Stripes, které vychází v Německu, popsalo příliv svědků jako „pravděpodobně největší hromadný pohyb Američanů Evropou od invaze Spojenců za druhé světové války“. Další delegáti přijeli ze Střední a Jižní Ameriky, z Asie, Afriky a Austrálie. Ačkoli se duchovenstvo křesťanstva snažilo zabránit svědkům v pořádání sjezdů v Římě a v Norimberku, konaly se během léta v Evropě oba tyto sjezdy a ještě šest dalších. Účast se pohybovala od 4 351 v Římě až po 107 423 v Norimberku. Další skupina v počtu 17 729 se sešla na Waldbühne v tehdejším Západním Berlíně, kam se mohli poněkud bezpečněji dostat bratři z bývalé východní zóny. Mnozí z nich byli kdysi za svou víru uvězněni nebo měli ve vězení členy své rodiny, ale přesto byli pevní ve víře. Jak vhodný byl námět tohoto sjezdu — „Triumfující Království“!

Ačkoli do té doby již proběhlo mnoho mezinárodních sjezdů, v roce 1963 byl uspořádán sjezd, který byl první svého druhu. Byl to sjezd „kolem světa“. Začal ve Spojených státech v Milwaukee (Wisconsin) a přesunul se do New Yorku, pak do čtyř velkých měst v Evropě, prošel Středním východem, dále do Indie, Barmy (nyní Myanmar), Thajska, Hongkongu, Singapuru, na Filipíny, do Indonésie, Austrálie, na Tchaj-wan, do Japonska, na Nový Zéland, Fidži, do Korejské republiky a na Havaj a pak zpět na severoamerickou pevninu. Celkem byli přítomni delegáti ze 161 zemí. Celkový počet účastníků přesáhl 580 000. S tímto sjezdem kolem světa přejíždělo z jedné země do druhé 583 delegátů asi ze 20 zemí. Při zvláštních exkurzích mohli navštívit místa z náboženského hlediska zajímavá a podíleli se také s místními bratry a sestrami na kazatelské službě dům od domu. Cestovní výlohy si ovšem tito cestovatelé hradili sami.

Delegáti z Latinské Ameriky byli při většině mezinárodních sjezdů dobře zastoupeni. Ale v letech 1966 až 1967 přišla řada také na ně, aby se sami stali pořadateli sjezdů. Účastníci těchto sjezdů nikdy nezapomenou na dramatizaci, která oživila biblickou zprávu o Jeremjášovi a každému pomohla pochopit její význam pro naši dobu.a Pouta křesťanské lásky se posílila, když návštěvníci na vlastní oči viděli, v jakém prostředí se v Latinské Americe provádí rozsáhlá kampaň za biblické vzdělávání. Pociťovali hluboké pohnutí, když pozorovali pevnou víru spoluvěřících, z nichž mnozí museli zdolat zdánlivě nepřekonatelné překážky — odpor v rodině, záplavy, ztrátu majetku —, jen aby se mohli účastnit sjezdu. Velmi je povzbudily zkušenosti, jako například zkušenost jedné křehké ženy, uruguayské zvláštní průkopnice, se kterou udělali interview a s níž přišlo na pódium mnoho z těch 80 lidí, kterým do té doby pomohla, aby dospěli až ke křesťanskému křtu. (Do roku 1992 pomohla ke křtu 105 lidem. Stále byla chatrného zdraví a stále působila jako zvláštní průkopnice!) Bylo také skutečně příjemné setkat se s misionáři z prvních tříd Gileadu, kteří stále ještě působili ve svých přiděleních. Tyto sjezdy byly znamenitým povzbuzením pro dílo, které se konalo v té části světa. V mnoha těchto zemích je nyní desetkrát, patnáctkrát, nebo dokonce dvacetkrát vyšší počet ctitelů Jehovy, než kolik jich bylo tehdy.

O několik let později, v letech 1970 až 1971, mohli svědkové z jiných zemí pěstovat společenství se svými bratry na mezinárodních sjezdech v Africe. Největší z těchto sjezdů se konal v Lagosu (Nigérie), kde se muselo prakticky všechno vybudovat od základu. Aby byli delegáti chráněni před žhoucím sluncem, bylo postaveno bambusové městečko — prostory k sezení, noclehárny, jídelna a jiná oddělení. Bylo k tomu třeba 100 000 bambusových tyčí a 36 000 velkých pletených rákosových rohoží — všechny je zhotovili bratři a sestry. Program probíhal současně v 17 jazycích. Účast dosáhla počtu 121 128 a bylo pokřtěno 3 775 nových svědků. Bylo zastoupeno mnoho kmenových skupin, a mnozí z přítomných byli lidé, kteří kdysi proti sobě navzájem válčili. Nyní však bylo nádherné vidět, že je spojují pouta pravého křesťanského bratrství.

Po sjezdu cestovali někteří ze zahraničních delegátů autobusem do Igbolandu, do oblasti nejvíce zasažené nedávnou občanskou válkou. V jednom městě za druhým to vyvolávalo senzaci, když místní svědkové vítali a objímali návštěvníky. Lidé vybíhali do ulic, aby se podívali, co se to děje. Takový projev lásky a jednoty mezi černými a bílými ještě nikdy neviděli.

V některých zemích je tolik svědků Jehovových, že se nemohou sejít společně na jednom místě. Občas se však koná několik velkých sjezdů současně a další sjezdy se pak pořádají týden po týdnu. V roce 1969 se pocit jednoty na sjezdech zorganizovaných tímto způsobem ještě posílil tím, že někteří z hlavních řečníků se letecky přepravovali mezi jednotlivými sjezdy, a tak sloužili na všech. V letech 1983 a 1988 vládl podobný pocit jednoty, když celá řada velkých sjezdů, na nichž se mluvilo týmž jazykem, byla spojena — dokonce v mezinárodním rozsahu — tím, že hlavní proslovy, které přednesli členové vedoucího sboru, se tehdy přenášely po telefonních linkách. Skutečným základem jednoty mezi svědky Jehovovými je však to, že všichni uctívají Jehovu jako jediného pravého Boha, drží se Bible jako svého vodítka, že všichni mají užitek z téhož programu duchovní výživy, všichni vzhlížejí k Ježíši Kristu jako ke svému vůdci, všichni se snaží přinášet ve svém životě ovoce Božího ducha, všichni vkládají důvěru v Boží Království a všichni společně zvěstují dobrou zprávu o tomto Království druhým.

Organizováni pro mezinárodní chválu Jehovovi

Počet svědků Jehovových vzrostl natolik, že převýšil počet obyvatelstva celé řady jednotlivých národů. Mají-li jejich sjezdy přinést ty nejlepší výsledky, je nutné velmi pečlivé plánování. Ale k zajištění dostatečného místa pro všechny stačí obvykle jen uveřejnit, kterého sjezdu by se měli svědkové z různých území účastnit. Plánují-li se mezinárodní sjezdy, musí nyní vedoucí sbor často brát v úvahu nejen počet svědků z jiných zemí, kteří by se rádi zúčastnili a kteří mohou přijet, ale také velikost sjezdových zařízení, jež jsou k dispozici, počet místních svědků, kteří přijdou, a rovněž rozsah ubytovacích možností pro delegáty; pak je teprve možné přidělit každé zemi maximální počet delegátů. Tento postup byl uplatněn ve spojitosti se třemi sjezdy „Zbožná oddanost“, jež se konaly v roce 1989 v Polsku.

Očekávalo se, že se těchto sjezdů zúčastní asi 90 000 svědků Jehovových z Polska a tisíce nových zájemců. Bylo pozváno také mnoho hostů z Británie, Kanady a Spojených států. Byly přivítány velké delegace z Itálie, Francie a Japonska. Jiní přijeli ze Skandinávie a Řecka. Bylo zde zastoupeno nejméně 37 zemí. V některých částech programu bylo nutné tlumočit polské nebo anglické proslovy až do 16 jiných jazyků. Celkový počet přítomných byl 166 518.

Na tyto sjezdy přijely velké skupiny svědků z tehdejšího Sovětského svazu a Československa. Účastnily se také početné skupiny z jiných východoevropských zemí. Všechny nebylo možné umístit v hotelech a ve školních ubytovnách. Polští svědkové pohostinně otevřeli své srdce a své domovy a s radostí se dělili o to, co mají. Jeden sbor, který má 146 členů, poskytl ubytování pro více než 1 200 delegátů. Někteří z návštěvníků těchto sjezdů se vůbec poprvé účastnili velkého setkání, v němž by bylo více než patnáct nebo dvacet přítomných z Jehovova lidu. Jejich srdce přetékalo oceněním, když se rozhlíželi a viděli na stadiónech desetitisíce lidí, modlili se s nimi a spojili svůj hlas s jejich při zpěvu ke chvále Jehovy. Když se mezi jednotlivými bloky programu smísili v jeden zástup, často se vřele objímali, i když si pro různost jazyka nemohli slovy říci, co pociťují v srdci.

Jak se sjezd blížil ke konci, jejich srdce překypovalo vděčností Jehovovi, který to vše umožnil. Když ve Varšavě předsedající sjezdu pronesl slova na rozloučenou, propukli přítomní v potlesk, který neutichal dobrých deset minut. Po závěrečné písni a modlitbě znovu propukl potlesk a všichni dlouho setrvávali na svých místech. Tolik let čekali na tuto událost, a nechtěli, aby skončila.

V následujícím roce, v roce 1990, necelých pět měsíců po zrušení čtyřicetiletého zákazu svědků Jehovových v tehdejším Východním Německu, se pořádal další vzrušující mezinárodní sjezd v Berlíně. Mezi 44 532 přítomnými byli delegáti ze 65 různých zemí. Z některých zemí jich přijelo jen několik, z Polska asi 4 500. Slovy nelze vylíčit pocity těch, kteří se nikdy předtím nesměli účastnit žádného takového sjezdu. A když se všichni spojili v písni ke chvále Jehovy, nemohli zadržet slzy radosti.

Později téhož roku se konal podobný sjezd v São Paulu (Brazílie), a bylo nutné využít dvou velkých stadiónů, aby bylo místo pro 134 406 přítomných z mnoha národů. Pak následoval sjezd v Argentině, kde opět kvůli mezinárodnímu publiku byly současně použity dva stadióny. Začátkem roku 1991 probíhaly další mezinárodní sjezdy na Filipínách, na Tchaj-wanu a v Thajsku. Velké množství přítomných z mnoha národů bylo v témže roce také na sjezdech ve východní Evropě — v Maďarsku, v tehdejším Československu a na území nynějšího Chorvatska. A v roce 1992 delegáti z 28 zemí považovali za zvláštní výsadu, že mohou patřit k 46 214 návštěvníkům prvního opravdu mezinárodního sjezdu svědků Jehovových v Rusku, v Petrohradě.

Příležitosti pro pravidelné duchovní osvěžení

Ne všechny sjezdy, které pořádají svědkové Jehovovi, jsou mezinárodními setkáními. Vedoucí sbor však organizuje jednou ročně větší sjezdy, a po celém světě probíhá v mnoha jazycích stejný program. Takové sjezdy mohou být opravdu velké a mohou být příležitostí ke společenství s jinými svědky z mnoha různých míst. Mohou to být ale i menší sjezdy, které se konají v mnoha městech, takže je snadnější, aby se jich účastnili noví a aby veřejnost ve stovkách menších měst měla možnost zblízka pozorovat velký počet svědků Jehovových a udělat si o nich úsudek.

Jednou ročně se kromě toho shromáždí každý kraj (sestávající asi ze dvaceti sborů) ke dvoudennímu programu, který přináší duchovní rady a povzbuzení.b Od září 1987 se také organizuje jednou za rok pro každý kraj povzbuzující jednodenní program, zvláštní sjezdový den. Kamkoli je to možné, je vysílán někdo z ústředí Společnosti nebo někdo z místní kanceláře odbočky, aby se podílel na programu. Svědkové Jehovovi si těchto programů velice váží. V mnoha územích není do sjezdových prostor daleko a nebývá obtížné se k nim dostat. Ale není to tak vždy. Jeden cestující dozorce si vzpomíná na starší manžele v Zimbabwe, kteří šli se svými zavazadly a přikrývkami pěšky 76 kilometrů, aby se účastnili krajského sjezdu.

Kazatelská služba při sjezdech již není charakteristickým rysem všech těchto shromáždění, ale ne proto, že by ji svědkové považovali v nějakém ohledu za méně důležitou. Ve většině případů lidé, kteří žijí blízko místa sjezdu, jsou nyní pravidelně navštěvováni místními svědky — v některých případech i za několik málo týdnů. Sjezdoví delegáti vyhledávají příležitosti k vydání neformálního svědectví a jejich křesťanské chování poskytuje mohutné svědectví jiným způsobem.

Doklad pravého bratrství

Bratrství, které projevují svědkové při svých sjezdech, mohou pozorovatelé snadno vidět. Zjišťují, že svědkové k sobě navzájem nechovají žádné předsudky a že vřelá láska je patrná i mezi těmi, kteří se snad setkávají poprvé. Když se v roce 1958 konal v New Yorku mezinárodní sjezd Božská vůle, newyorský list Amsterdam News (2. srpna) uvedl: „Všude se radostně a bez zábran setkávali černoši, běloši a orientálci nejrůznějšího společenského postavení, pocházející ze všech koutů světa. . . Bohabojní svědkové ze 120 zemí společně žili a společně se věnovali uctívání, čímž pokojně ukázali Američanům, jak to je snadné. . . Toto shromáždění je zářivým příkladem toho, jak mohou lidé společně žít a pracovat.“

V době ještě méně vzdálené, totiž v roce 1985, kdy pořádali svědkové Jehovovi simultánní sjezdy v Durbanu a v Johannesburgu (Jižní Afrika), byli mezi delegáty členové všech větších jihoafrických rasových a jazykových skupin a také zástupci 23 jiných zemí. Sešlo se zde 77 830 návštěvníků a na první pohled byl patrný jejich vřelý vzájemný vztah. „Je to nádherné,“ řekla jedna mladá Indka, „vidět v jednom společenství barevné, Indy, bílé i černé — to změnilo celý můj náhled na život.“

Tyto projevy bratrství zdaleka nespočívají jen v úsměvu, podávání ruky a v tom, že se všichni navzájem oslovují „bratře“ a „sestro“. Když se například v roce 1963 organizoval na celém světě sjezd „Věčné dobré poselství“, bylo svědkům Jehovovým oznámeno, že pokud by chtěli poskytnout druhým finanční pomoc, aby se mohli účastnit sjezdu, Společnost by se ráda postarala o to, aby finanční prostředky pomohly bratrům všude na zemi. Nikdo se ničeho nedoprošoval a nic se nepoužilo na administrativní výdaje. Všechny finanční prostředky posloužily jasně stanovenému účelu. Tak dostalo 8 179 lidí pomoc, aby se mohli účastnit sjezdu. Pomoc byla poskytnuta delegátům ze všech zemí Střední a Jižní Ameriky a také tisícům osob z Afriky a mnoha ze Středního a Dálného východu. Velké množství těch, kdo dostali pomoc, byli bratři a sestry, kteří se již mnoho let věnovali službě plným časem.

Na konec roku 1978 byl naplánován sjezd v Aucklandu na Novém Zélandu. Svědkové na Cookových ostrovech o tom věděli a toužili se na něj dostat. Ale hospodářská situace na těchto ostrovech byla taková, že by pro jednotlivce stála cesta celé jmění. Milující duchovní bratři a sestry na Novém Zélandu však přispěli na cestovné tam i zpět asi pro šedesát ostrovanů. Ti byli opravdu velice šťastní, že se mohli účastnit duchovní hostiny a podílet se na ní se svými maorskými, samojskými, niueskými i bílými bratry.

Typického ducha mezi svědky Jehovovými ilustroval v roce 1988 závěr oblastního sjezdu „Božské právo“ v kanadském Montrealu. Po čtyři dny se účastnili téhož programu delegáti arabští, angličtí, francouzští, řečtí, italští, portugalští a španělští, ovšem ve svých jazycích. Ale na konci poslední části programu se všech 45 000 přítomných na Olympijském stadiónu spojilo a působivě projevili své bratrství a to, že sledují jeden cíl. Společně zazpívali, každá skupina ve svém jazyce, „Ať světem zní ta šťastná píseň. . . ‚Již vládne Bůh,‘ v nebesích zní, a země též se připojí.“

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 255]

„Velmi hluboce na mne působil duch lásky a bratrské laskavosti“

[Praporek na straně 256]

Sjezdové vlaky — Nastupovat!

[Praporek na straně 275]

Žádní dobře placení organizátoři, ale neplacení dobrovolníci

[Praporek na straně 278]

Jednota mezi černými a bílými

[Rámeček a obrázek na straně 261]

Sedm významných sjezdových rezolucí

V roce 1922 rezoluce nazvaná „Výzva vůdcům světa“ tyto vůdce vybídla, aby buď dokázali, že lidé jsou dost moudří na to, aby vládli této zemi, anebo aby připustili, že mír, život, svobodu a nekonečné štěstí může poskytnout pouze Jehova prostřednictvím Ježíše Krista.

V roce 1923 byla dána „Výstraha všem křesťanům“, výstraha, že je nezbytné uprchnout ze všech organizací, které podvodně tvrdí, že zastupují Boha a Krista.

V roce 1924 rezoluce „Duchovní obviněni“ odhalila nebiblické nauky a metody duchovenstva křesťanstva.

V roce 1925 „Poselství naděje“ ukázalo, proč ti, kteří tvrdí, že jsou vůdčími světly světa, nedokázali uspokojit nejdůležitější lidské potřeby, a proč to může učinit jedině Boží Království.

V roce 1926 „Svědectví panovníkům světa“ tyto panovníky upozornilo, že Jehova je jediný pravý Bůh a že Ježíš Kristus nyní panuje jako legitimní Král země. Panovníci byli naléhavě vyzváni, aby použili svého vlivu a obrátili mysl lidí k pravému Bohu, aby je nepostihla katastrofa.

V roce 1927 „Rezoluce národům křesťanstva“ odhalila spojení finančních, politických a náboženských kruhů utlačujících lidstvo. Lidé byli vyzváni, aby opustili křesťanstvo a spolehli se na Jehovu a jeho Království v rukou Kristových.

V roce 1928 „Prohlášení proti Satanovi a pro Jehovu“ objasnilo, že Jehovův pomazaný Král, Ježíš Kristus, zanedlouho spoutá Satana a zničí jeho zlou organizaci; všichni, kteří milují spravedlnost, byli vybídnuti, aby se postavili na Jehovovu stranu.

[Rámeček a obrázky na straně 272 a 273]

Charakteristické rysy některých velkých sjezdů

Stovky nadšených delegátů přijely loděmi, tisíce se dopravily letadly, desetitisíce přicestovaly automobily a autobusy

K vyhledání a zajištění dostatečných ubytovacích možností byla nutná dobrá organizace a mnoho ochotných pracovníků

Při těchto osmidenních sjezdech se delegátům pravidelně podávala teplá jídla — desetitisíce porcí

V roce 1953 bylo v městečku z obytných přívěsů a stanů ubytováno více než 45 000 delegátů

V roce 1958 bylo v New Yorku pokřtěno 7 136 osob — více než kdykoli jindy od letnic roku 33 n. l.

V roce 1953 byly v New Yorku vystaveny pozdravy z mnoha zemí a program probíhal v 21 jazycích

[Obrázek na straně 256]

Delegáti na sjezdu IBSA (International Bible Students Association) ve Winnipegu, v kanadské provincii Manitobě, roku 1917

[Obrázky na straně 258]

J. F. Rutherford mluví roku 1919 v Cedar Pointu (Ohio). Vybídl všechny, aby se horlivě podíleli na oznamování Božího Království a používali při tom časopis „Zlatý věk“

[Obrázek na straně 259]

Sjezd v Cedar Pointu roku 1922. Zazněla výzva: „Zvěstujte Krále a Království“

[Obrázek na straně 260]

George Gangas byl roku 1922 v Cedar Pointu. Od té doby již asi sedmdesát let horlivě ohlašuje Boží Království

[Obrázek na straně 262 a 263]

Delegáti, kteří v roce 1931 na sjezdu v Columbu (Ohio) nadšeně přijali jméno svědkové Jehovovi

[Obrázek na straně 264]

N. H. Knorr v roce 1950 ohlašuje vydání „Překladu nového světa Křesťanských řeckých písem“

[Obrázek na straně 264]

Proslovy F. W. Franze o splňování biblických proroctví byly vrcholným bodem sjezdu (New York, 1958)

[Obrázky na straně 265]

Kazatelská služba byla po mnoho let význačnou součástí každého sjezdu.

Los Angeles, 1939 (dole); Stockholm, 1963 (vloženo)

[Obrázky na straně 266]

Když J. F. Rutherford mluvil roku 1935 z Washingtonu, D. C., bylo poselství přenášeno rozhlasovým a telefonním spojením po šesti kontinentech

[Obrázky na straně 268]

V německém Norimberku pronesl Erich Frost v roce 1946 zanícený proslov „Křesťané ve zkoušce ohněm“

[Obrázek na straně 269]

Sjezd pod širým nebem v Kitwe (Severní Rhodésie) při návštěvě N. H. Knorra v roce 1952

[Obrázky na straně 270 a 271]

V roce 1958 zaplavilo 253 922 návštěvníků dva velké stadióny v New Yorku; vyslechli si přednášku „Boží Království panuje — Je konec světa blízko?“

Polo Grounds

Yankee stadión

[Obrázek na straně 274]

Grant Suiter, předsedající sjezdu na Yankee stadiónu v roce 1950

[Obrázek na straně 274]

John Groh (sedící) rozmlouvá s Georgem Couchem o organizaci sjezdu v roce 1958

[Obrázky na straně 277]

V roce 1963 se konal sjezd, který, spolu s delegáty asi ze 20 zemí, doslova oběhl svět

Kjóto v Japonsku (dole vlevo) bylo jedním ze 27 sjezdových měst. Delegáti v Korejské republice se navzájem seznámili (střed). Maorský pozdrav na Novém Zélandu (dole vpravo)

[Obrázky na straně 279]

Sjezd, který probíhal současně pro 17 jazykových skupin, se konal v bambusovém městečku postaveném k této příležitosti (Lagos, Nigérie, 1970)

[Obrázky na straně 280]

Tři velké sjezdy se v roce 1989 konaly v Polsku; účastnili se jich delegáti ze 37 zemí

T. Jaracz (vpravo) promluvil k delegátům v Poznani

Tisíce byly pokřtěny v Chorzowě

Dlouho trval potlesk přítomných ve Varšavě

Delegáti ze zemí tehdejšího Sovětského svazu (dole)

Části programu v Chorzowě byly překládány do 15 jazyků